V současné době začala příprava změn v našem volebním zákonu. Jaké
zkušenosti a jak probíhají volby v některých zemích Evropy (Nizozemí,
Slovensko, Španělsko, Slovinsko, Švédsko, Litva), srovnatelných s Českou
republikou? Proč byla a je vhodná D´Hondtova metoda pro Českou republiku?
D´Hondtova metoda se považuje za tzv. „nejméně proporční“ ze všech
proporčních systémů rozdělení hlasů, neboť mírně zvýhodňuje velké strany,
které dostaly větší počet hlasů (konkrétní příklady jsou uvedeny níže), je také ze
všech sčítacích metod nejužívanější, protože je nejstabilnější a tak trochu
kombinuje prvky proporčního a většinového systému.
Obecně se její užívání doporučuje – a provádí – spíše při přepočtech na
celostátní úrovni než u každého obvodu zvlášť, protože pak může (zejména u
menších obvodů s nižším počtem mandátů) docházet k vzájemné multiplikaci
zkreslení z jednotlivých obvodů. Používá se proto také zároveň v kombinaci
s dalšími metodami. D´Hondtova metoda se používá v ČR při rozdělení mandátu
v obecních zastupitelstvech, v zastupitelstev krajů i mandátů do Evropského
parlamentu.
Nizozemí:
Nizozemský parlament je dvoukomorový. Volby do jeho horní komory
(senátu) jsou nepřímé a členy volí krajské rady.
Dolní komora má 150 členů a neexistuje do ní sčítací klauzule (tzn. i
strana, která obdržela 0,67 % hlasu má nárok na 1 poslance). Doslova zde tedy
platí zásada, že hlas každého voliče má stejnou váhu a žádné hlasy nepropadají.
Nizozemí má 20 volebních obvodů, hlasy se však sčítají dohromady a 1
kandidát může kandidovat v libovolném množství obvodů (tedy i všech) a
v praxi proto strany obvykle vytváří stejnou volební listinu pro celou zemi.
Ke sčítání hlasů je využita D´Hondtova metoda, z důvodu absence sčítací
klauzule a vyhodnocení hlasů na celostátní úrovni však v nizozemském případě
NEVEDE ke zvýhodnění větších stran.
Důsledkem je roztříštěnost politické scény a vysoký počet parlamentních
stran (po volbách 2017 jde o 13 stran). Pozitivními důsledky jsou možnost
přesnější názorové volby občanů, absence bojů vnitrostranických křídel
(rivalové nejsou v jiné straně, ale mají vlastní a rovné podmínky) a minimální
korupce (lidé mohou stranu potrestat hlasem pro menší stranu s podobným
programem, která za sebou nemá skandál/y a jejich hlas má pořád stejnou váhu).
Negativními důsledky jsou nestabilní vlády a abnormálně dlouhá povolební
vyjednávání (například v roce 2006 trvalo 230 dní).
Slovensko:
Slovenský parlament je jednokomorový a má 150 členů. Specialitou
Slovenska je absence volebních obvodů, respektive 1 volební obvod pro celou
zemi. Slovensko nevyužívá D´Hondtovu metodu. Díky její absenci + absenci
volebních obvodů NEDOCHÁZÍ ke zvýhodnění větších stran.
Klauzule pro vstup do parlamentu je stejně jako v ČR 5 % hlasů. Díky
rovné váze hlasů však NEMŮŽE nastat situace, kdy by byla do parlamentu
zvolena jakákoli strana s méně než 8 poslanci (pro srovnání při posledních
volbách do poslanecké sněmovny ČR byly zvoleny TOP09 a STAN ve
dvousetčlenném parlamentu se 7 a 6 zástupci, i když obě získaly 5 % hlasů a
matematicky by jejich podíl odpovídal 10-11 mandátům i bez přerozdělení
propadlých hlasů stran, co nedosáhly vstupní klauzule).
Koalice jsou penalizovány klauzulí 7 % – pokud se skládají ze 2-3 stran
nebo 10 % – pokud se skládají ze 4+ stran (právě tento „slovenský“ model
mírnější penalizace koalic je jedním z nejčastějších návrhů úpravy českého
volebního zákona – ústavní soud nezrušil penalizaci koalic jako takovou, ale její
matematické provedení v podobě počet stran * 5 %). I tato mírnější penalizace
vedla k překvapivému neúspěchu koalice Progresivní Slovensko + Spolu ve
volbách 2020, kdy získala 6,96 % a zůstala těsně pod vstupním kvórem.
Navzdory tomu, že je slovenský systém naprogramován tak, aby
nezvýhodňoval větší strany a vedl ke koaličním vládám, vedla zemi po volbách
2012 jednobarevná vláda SMERu, který obdržel 44,4 % hlasů a 83 mandátů.
Relativní nepoměr mezi nadpoloviční většinou mandátů a menšinou hlasů byl
však způsoben výhradně přerozdělením statisíců propadlých hlasů (SNS získala
4,55 % a SMK 4,28 %) a strana nebyla nijak zvýhodněna v počtu mandátů za 1
hlas proti menším stranám v parlamentu.
Španělsko:
Španělský parlament je dvoukomorový. Volby do senátu probíhají
poměrně podivným způsobem, který asi není v rámci tématu příliš důležitý. 1
Systém voleb do 350členné dolní komory (Kongres poslanců) je
kontroverzní a vzbuzuje otázky, zda zachovává rovnost hlasů voličů. Jedná o
tzv. „poměrně systém s většinovými prvky“ a ze všech z evropských systémů je
nejpodobnější ustanovením zrušeným českým ústavním soudem.
Hlasy jsou přepočítávány D´Hondtovou metodou v 50 nestejně velkých
volebních obvodech (např. v Madridu se volí 37 poslanců, v Barceloně 32,
v Sorii 2 a v Ceutě nebo Melille po jednom). Stejně jako v ČR probíhá tento
přepočet už na úrovni jednotlivých obvodů, nikoli celostátní, čímž se rozdíly
multiplikují. Například ve čtyřmandátovém obvodu La Rioja získaly
v posledních volbách 2019 po 2 mandátech strany, které obdržely 35 % a 34 %
hlasů; třetí straně v pořadí nestačilo 12 % ani na jeden mandát a propadlo tím 19
tisíc hlasů. V Cantabrii získala první strana v pořadí se 26 % hlasy (85 tisíc
hlasů) 2 mandáty, druhá strana se 23 % (76 tisíc hlasů) mandát jen 1. V
jednomandátové Ceutě získala křeslo strana, která obdržela 35 % hlasů a její
1 Jde o kombinaci přímé a nepřímé volby, kdy 208 senátorů volí přímo občanů a 58 je voleno krajskými radami.
Každý volební odvod je zastupován přesně 4 senátory, přičemž jejich velikost kolísá od 90.000 do 6.500.000
obyvatel, tzn. jde o zvýhodnění voličů v menších obvodech. Navíc voliči v každém obvodu mohou udělit pouze 3
hlasy, i když budou nakonec za jejich obvod zvoleni 4 senátoři.
hlavní soupeřce nestačilo na zisk mandátu ani 31 % (propadlo tím 11 tisíc
hlasů).
Důsledkem tohoto volebního systému byl od přechodu k demokracii
v sedmdesátých letech až do roku 2015 systém dvou dominantních stran
(socialistů a lidovců), které tvořily jednobarevné vlády. Po roce 2015 vidíme
vzestup radikálních stran na pravici i levici + různých oblastních
nacionalistických hnutí (Baskové, Katalánci apod.) a postupné roztříštění
politické scény navzdory volebnímu systému. K tomu přispívá také absence
vstupní klauzule do parlamentu na celostátní úrovni (díky tomu se tam dostaly
se 6 a 5 mandáty třeba baskické národní strany s 1 % hlasů v celostátním
měřítku, jelikož vyhrály ve volebním obvodě Baskicko).
Pokračující vliv tohoto systému na zvýhodňování velkých stran dokazují i
výsledky voleb v roce 2019, kdy socialisté získali více než třetinu křesel (120 ze
350) při 28 % hlasů (lze srovnat s počtem hlasů, které potřebovaly pro zisk
mandátu Vox a Podemos).
Dalším specifickým rysem Španělska je existence uzavřených
kandidátních listin, na kterých voliči nemohou kroužkovat preferované
kandidáty.
Slovinsko:
Slovinský parlament má 90 členů. Z nich 88 je voleno v osmi jedenácti-
mandátových obvodech a 2 jsou vyhrazeny pro zástupce maďarské a italské
menšiny. Na rozdíl od Česka či Španělska tak je dbáno na rovnost voličských
hlasů zajištěním stejně velkých volebních obvodů. K přepočtu zbývajících
mandátů D´Hondtovou metodou dochází na celostátní úrovni. K předchozímu
přepočtu na úrovni jednotlivých krajů se využívá Droopova kvóta (provádí
výpočet volebního (mandátového) čísla, tedy určení minimálního množství
hlasů potřebných k zisku mandátu v rámci prvního skrutinia). Vstupní klauzule
do parlamentu je 4 %.
Systém zajišťuje vyšší rovnost jednotlivých hlasů (viz tabulka, počet
křesel odpovídá poměru hlasů), nicméně v parlamentu je aktuálně 9 stran a
široké vlády nejsou stabilní. To je ale způsobeno i volební klauzulí (kdyby byla
5 % jako v ČR – dvě strany by se nedostaly).
Švédsko:
Švédský parlament má 349 členů volených poměrným systémem. Z toho
310 křesel je rozděleno mezi jednotlivé obvody a obsazeno dle výsledků
v jednotlivých obvodech. Volební obvody jsou stejně velké. K přepočtu hlasů se
používá Sainte-Lagueova metoda, která je postavena na stejném základu jako
D´Hondtova, jde však o jinou řadu čísel, používá pouze lichá čísla 1, 3, 5, 7, …,
ale měla by vedle velkých stran mírně posílit i ty střední (na úkor nejmenších).
Zbylých 39 křesel je následně rozděleno na celostátní úrovni za účelem
dorovnání jakýchkoli případných výchylek v poměru obdržených hlasů k počtu
získaných mandátů, ke kterým dochází, když se vyhodnocuje každý obvod
zvlášť.
Vstupní klauzule je 4 %, ale může být odpuštěna, pokud strana v jednom
z obvodů překročí 12 % hlasů.
Litva:
Litevský jednokomorový parlament má 141 členů. Z toho 71 je voleno
většinovým systémem v jednomandátových obvodech (podobně jako v ČR
senátoři) a 70 je voleno proporčním systémem v rámci jednoho celostátního
volebního obvodu.
Křesla se rozdělují Hareho metodou, která nezvýhodňuje žádné strany, je
velmi jednoduchá a velmi rozšířená (v prvním skrutiniu se počet hlasů
odevzdaných v konkrétním volebním obvodě vydělí počtem mandátů
náležejících na tento volební obvod). Vstupní klauzule, pro vstup do parlamentu
je 5 % pro politické strany a 7 % pro koalice (podobně jako na Slovensku). Na
tento limit doplatila ve volbách 2016 Protikorupční koalice, která získala 6,32 %
a následně se rozpadla.
Shrnutí a závěr:
1) Většina států EU jsou unitární státy podobně jako Česká republika.
Jedinými výjimkami v podobě federace jsou Belgie, Rakousko a Spolková
republika Německo.
2) Většina států má otevřené kandidátní listiny podobně jako ČR, ve kterých
lze kroužkovat jednotlivé kandidáty. Jedinými státy s pevně uzavřenými
kandidátkami, kde o pořadí členů rozhoduje výhradně politická strana bez
možnosti voličů pořadí ovlivnit, jsou Španělsko, Portugalsko, Itálie, Rumunsko a
Bulharsko. Tento princip je kritizovaný jako značně nedemokratický a je typický
pro hybridní nedemokratické režimy (Turecko, Rusko, Albánie nebo Argentina –
ale existuje i výjimka v podobě Nového Zélandu). Ve všech pěti zemích vede
k extrémní systémové korupci a jedná se o státy vévodící evropským žebříčkům
korupce a neefektivity státní správy.
3) D´Hondtovu metodu využívá nadpoloviční většina států EU. Příklady
států, které ji nevyužívají, jsou Švédsko, Itálie, Řecko, Slovensko, Litva a
Lotyšsko. Jejich systémy nemají žádný společný znak a využívají různých
systémů sčítání hlasů.
4) Státy, které mají pouze jeden celostátní volební obvod, jsou výjimečné.
V rámci EU se jedná de iure jen o Slovensko a de facto v praktické rovině ještě o
Nizozemsko a Litvu.
5) Některé politické systémy v Evropě nemají stanoveny žádné vstupní
klauzule (zejména Nizozemí, Finsko, částečně Španělsko, kde však k selekci
dochází na úrovni jednotlivých obvodů). Vyznačují se vyšším počtem stran
v parlamentu, delším vyjednáváním koalic a menší stabilitou vlád. Na druhou
stranu větším zapojením občanů do volebního procesu.
Česká klauzule 5 % pro vstup stran do parlamentu patří mezi nejvyšší v Evropě,
ale není jediná. Stejnou klauzuli má také Slovensko, Polsko, Litva, Lotyšsko,
Estonsko, Maďarsko nebo Belgie. Povětšinou se jedná o státy na východě
Evropy. V západní Evropě je běžnější klauzule nižší – 4 % u Švédska, Rakouska
a Slovinska, 3 % u Řecka a Itálie, 2 % u Dánska.
6) Většina států Evropy nemá speciálně upravena pravidla týkající se koalic
vícero stran a nemá ve zvyku je penalizovat. Ke státům, které taková pravidla
mají, můžeme řadit třeba Slovensko nebo Litvu, které mají vstupní klauzuli do
parlamentu pro politické strany 5 % a pro koalice 7 %. Polsko má klauzuli pro
politické strany 5 % a pro koalice 8 %.
Jediný stát, který zvolil matematickou dvojnásobnou hranici pro vstup koalic do
parlamentu (pro strany 5 % a koalice 10 %) je Maďarsko.