Z jakých obecných východisek by mělo mít budoucí vládní prohlášení na roky 2021 – 2025 vycházet? Především musí být odstraněný přebujelý liberalismus, který umožňuje „lovit v kalných vodách“, což vyhovuje různým oligarchickým skupinám, které vládnou. Sílí polarizace společnosti, projevující se v prohlubující majetkové a sociální nerovnosti, rozdělení občanů na ty, kteří „mohou“ a kteří „nemohou“. Pro normálně fungující společnost je zavedeno dělení na schopné a neschopné. V nenormální společnosti (jako jsme například bohužel my v ČR) přistupuje ještě další kategorie – všehoschopní; tahle skupina pak převažuje, dostává se do popředí a vede stát i státní byrokracii. Nemyslíme tím zrovna a jenom lidi v ústavních funkcích, ale zejména ty, jejichž korupcí, ekonomickým a tudíž i politickým vlivem se dostávají do úřadů.
Některá témata jako lidská práva, genderové problémy, oteplování planety, životní prostředí pseudodemokracie apod. jsou uměle vyvolávané, popřípadě enormně zveličované problémy, které účelově odvádějí veřejnost od skutečných neřešených problémů; společnost je čím dál víc nemocná, rozpory narůstají, vládnoucí oligarchové bohatnou na úkor ostatních, ukládají zisky v bezpečných daňových rájích, kam se hodlají v případě domácích katastrof uchýlit. Zatím si říkají, jak za Ludvíka XIV. a XV. ve Francii „po nás potopa“. Ale přišla francouzská revoluce a ve finálních důsledcích vše odnesli zase obyčejní lidé.
Všechny symptomy těchto nemocných společenství nejvíc poškozují školství a kultura, kterým je vnucován prostřednictvím „vymývání mozků (brain washing)“ deformovaný systém polopravd, lží, falešných vizí a předobrazů, snažících se vychovat „nového“ člověka (už staří Římané se tomu posmívali a říkali tomu ironicky „homo novus“).
Je jasné, že změny (reforma) jedné veřejné politiky (například školské) v takovýchto podmínkách jsou velmi komplikované, protože se týkají celého jednoho úseku státní správy a jako jedna z veřejných politik, pokud budeme hovořit o reformě, musí systémově pokrýt celý ústavní řád (více Systémových aspektech veřejné správy). I Marie Terezie to chápala a v prostředí svého limitovaného liberalismu říkala, že školství je „politikum“ a tedy prioritní záležitost státu a nenechá si do této vyloženě státní záležitosti od liberálů a pseudoosvícenců (dnes bychom řekli pseudodemokratů) mluvit. Můžeme navázat nejen na Marii Terezii, ale i Josefa II., který reformy dokončil. Obecně tak můžeme navázat na osvědčenou filosofii osvíceneckého centralismu a jeho postoji například ke školství.
Zamysleme se, jak naplňujeme idee, na kterých byl v roce 1918 postaven náš stát. Například ve Washingtonské deklaraci v Paříži 18. října 1918 je uvedeno: „Přijímáme… zásady o osvobozeném lidstvu, skutečné rovnosti národů a vládách odvozujících svou spravedlivou moc ze souhlasu ovládaných. My národ Komenského, nemůžeme, než přijmout tyto zásady…“ (T. G. Masaryk, R. Štefánik, E. Beneš)
A v čem navázat na J. A. Komenského? Komenského politické snažení, usilování, vychází z jeho harmonického, univerzálního vztahu mezi člověkem a světem a je vyjádřeno jeho krédem: Ve společném jednota, v rozdílném svoboda a ve všem láska. Byl představitelem důsledného vedení diskuzí, byl pro dialog. Diskuze mají být vedeny nejen s maximální možnou tolerancí, ale také především na základě vědění. Dává nám nepřeberné množství podnětů pro formování komplexního typu autority, která by měla kladně působit v současné politice. V jeho pojímání komplexnost zahrnuje určitou jednotu autority, charismatické, tradicionální a racionální. Politik by měl být vzdělán, pocházet ze slušné rodiny a působit humanitně (lidsky).
Komenský překročil svoji dobu. Přispíval k posunu od tradiční společnosti k moderní. Usiloval o reformu a reforma je vždy záležitostí politiky. Věřil, že političtí představitelé jeho myšlenky pochopí a budou je realizovat. (Více L. Pána: Cesta k nápravě člověka a světa; Cesta ke svobodě národa)