POLITICKÉ SYSTÉMY v zemích Evropy

Francouzská republika

Spojené království Velké Británie a Severního Irska

 

©  PhDr. Milan LUPTÁK, CSc., Dr. Mgr. Lubomír PÁNA, Ph.D.

ISBN  978 – 80 – 86708 – 50 – 8

 

 

 

OBSAH

Předmluva

ÚVODEM (Milan Lupták)

  1. FRANCIE (Milan Lupták)
  2. Systém vlády
  3. Výkonná moc
  4. Zákonodárná moc
  5. Soudní moc
  6. Místní správa a samospráva
  7. Volební systém
  8. Referendum
  9. Stranický systém
  10. Odborové a zájmové organizace

Další doporučená (českojazyčná) literatura

 

  1. SPOJENÉ KRÁLOVSTVÍ VELKÉ BRITÁNIE A SEVERNÍHO IRSKA

     (Lubomír Pána)

        

  1. Systém vlády a politická kultura

Úvod

  1. Výkonná moc
  2. Zákonodárná moc
  3. Soudní moc
  4. Místní správa a samospráva

5.1.      Místní správa

5.2.      Skotsko

5.3.      Wales

5.4.      Severní Irsko

  1. Volební a stranický systém

6.1.      Volební systém

6.2.      Stranický systém

  1. Spojené království a Evropská unie
  2. Referendum a petice

8.1.      Referendum

8.2.      Petice

  1. Odborové a zájmové organizace

            Literatura

 

 

 

 

 

 

Předmluva

 

 

 

Vážení čtenáři,

 

 

Učebnice, která se Vám dostává do rukou vznikla na podporu studia řady předmětů na Vysoké škole evropských a regionálních studií s cílem zlepšit zaměstnatelnost našich absolventů v českých i evropských institucích. Využití učebnice je však širší a to pro všechny zájemce o politické vědy obecně a Francii či Spojené království Velké Británie a Severního Irska zvláště.

Vydání učebnice podpořil Evropský sociální fond grantem „Inovace předmětů“, který byl realizován na naší škole pod manažerským vedením paní RNDr. Růženy Ferebauerové. Autoři jí děkují za spolupráci.

 

 

 

 

 

 

V Českých Budějovicích 11. září 2007                                Lubomír Pána, Milan Lupták

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Úvodem

 

V rámci vědní disciplíny politické systémy demokratických zemí Evropy se prolíná několik politologických a společenskovědních problémů a to:

1) koncepce obecné teorie systému a její aplikace v oblasti zkoumání politických systémů;

2) ideově-kulturní souvislosti pojmu Evropa;

3) základní témata komparativních analýz politických systémů.

Alespoň krátký nástin těchto problémů dává možnost přiblížit teoretický základ, z něhož vyrůstá vědní disciplina politické systémy demokratických zemí Evropy.

U samého zrodu obecné teorie systémů stálo přesvědčení, že lineárně mechanický pohled na procesy probíhající v lidském organizmu není schopen objasnit takové jevy, jako regulaci či zachování organizmu při jeho poškození. Jeho propagátorem byl německý teoretický biolog Ludwig von Bertalanffy, jehož práce věnovaná studiu metabolizmu, teorii biologického růstu a biofyziky organizmu stojí u počátků hledání nového pojetí světa[1], který není výrazem nahodilosti, ale je organizací.

Systém v Beralanffyho pojetí přestal být synonymem pro konglomerát části, což je typické pro mechanický výklad světa, ale stal se výrazem pro vnitřní jednotu vznikající v důsledku nelineárních interakcí mezi prvky, jejíž výslednicí je dosahování v každém konkrétním historickém okamžiku stavu homeostáze (rovnováhy)[2] těchto prvků. Obecná teorie systémů tak umožnila Bertalanffymu racionálně vysvětlit problémy organizace zachování a regulace lidského organizmu při jeho poškození, jež byly před tím lékařskou vědou interpretovány zásahem zázračné životní síly (vis vitalis), která se v lidském organizmu vždy v krizových momentech mobilizuje.

Rozhodující podíl na meziodborovém rozšíření systémového přístupu měla myšlenka, že skrze tento přístup je možné nahradit pojmovou rozmanitost odlišných vědních disciplin jednotou, tedy že systémová teorie je schopna nabídnout specialistům v různých oborech pojmy, které svou obecností umožňují překročit oborové bariéry. Bertalanffymu se podařilo prosadit myšlenku, že pojem systém lze použít jako obecný z hlediska teorie vědy.

Klasický model politického systému s použitím poznatků obecné teorie systému vytvořil ve svých pracích „The political System“ (1953) a „A Framework for political analysis“ (1965) americký teoretik David Easton. Easton navazoval na koncepci politiky jako strukturně funkcionálního systému zaměřeného na rozdělování a přerozdělování hodnot, jejímž autorem je Talcott Parsons.[3]

Hlavní jednotkou politického systému není podle Eastona struktura, tedy uspořádání prvků systému, ale v prvé řadě vztahy mezi prvky[4]. Podle Davida Eastona v rámci studia politických systémů proto již nelze na vládu pohlížet jakožto na hlavní součást politického systému, což bylo zvláště charakteristické pro jednoho z korifejů politické teorie, starořeckého filozofa Aristotela, ale také pro jeho četné následovníky; stejně tak politickou sféru života společnosti nelze analyzovat v pojmech exekutiva, parlamenty, politické strany atd.; ale je zapotřebí, aby byla charakterizována role těch institucí. Politika musí být viděna jako aktivita a nelze ji proto popsat prostým výčtem institucí (nakonec ve všech demokratických režimech se opakují v podstatě stejné instituce – parlament, vláda, prezident atd. – demokratické režimy se odlišují především vztahy mezi těmito institucemi, které jsou v prvé řadě vyjádřeny pojmovým aparátem ústavního práva). V obecnějším kontextu systémová analýza umožňuje, aby za instituce nebyly považovány pouze vysoce formalizované organizace, například politické strany a parlamenty, ale také méně formální sdružení, jimiž jsou odborové svazy, sdružení zaměstnavatelů, etnická seskupení apod. Platí také, že ne každá instituce má stejný vliv na politický systém. Metodologie systémového přístupu umožnila v rámci politické teorie rozlišit stejné podstatné prvky a vztahy a překonat tak přílišnou zahleděnost do konkrétního systému a dát dostatek podnětu pro základní témata komparace politických systémů.

Další závažný problém vědní disciplíny politické systémy demokratických zemí Evropy souvisí s ideově-kulturní charakteristikou pojmu Evropa. Pojem „Evropa“[5] začíná postupně od západu na východ tohoto kontinentu nabývat běžného použití až v 17. století, kdy vstupuje zpočátku do nerovného souboje s označením „křesťanský svět“, který byl používán více než jedno tisíciletí a jenž nesl v sobě nepopíratelně vysoký emocionální patos a vznešenost. Zajímavá je chronologie a kartografie používání pojmů „Evropa“ a „křesťanský svět“. Kolem roku 1620 je slovo Evropa vnímáno jako nezvyklý cizí novotvar. Naproti tomu kolem roku 1750 výraz křesťanský svět má punc archaizmu. Ve Francii, Nizozemí, Anglii se tato záměna pojmů uskutečnila v relativně krátké době mezi roky 1630 – 1660. Ve Španělsku, na jihu Itálie, v Rakousku, Maďarsku, Polsku, před tváří tureckého nebezpečí, všude tam, kde byl ještě přítomen duch křížových výprav, stále převažovalo označení „křesťanský svět“. V roce 1750 se pojem Evropa etabloval také ve východní části našeho kontinentu a tedy i v Rusku, přičemž ve smyslu, který se již ustálil v Paříži a v Londýně.

V 17. století v mnohých oblastech lidského života docházelo k hlubokým změnám. Historikové zkoumající nové trendy ve vojenství mluví přímo o vojenské revoluci. Ti, kdož se zabývají přírodními vědami, píší o vědecké revoluci. Vskutku slovo „revoluce“ se tu může velmi široce uplatnit. Zároveň se v historiografii hovoří o koncepcích všeobecné krize v 17. století, jež jsou formulovány v duchovních, ideologicko-politických nebo sociálně-ekonomických kategoriích, ale také se hledají kořeny, povaha a důsledky této krize. Argumentuje se tím, že u vyšších tříd došlo k příliš rychlému růstu zámožnosti, jíž bylo neproduktivně využíváno, čímž se znásobil kontrast mezi feudální společností a rodícími se kapitalistickými formami výroby.[6]

Mluví se také o vlivu dalších faktorů, které ve Francii způsobily krizi 17. století, o boji mezi dvorem a šlechtou z jedné strany a sedláky utiskovanými vysokými daněmi z druhé strany a zároveň o eskalaci konfliktu mezi centrem a regiony. Jako ilustraci můžeme použít soupeření mezi Kastilskem a provinciemi ve Španělsku, mezi dvorem a parlamentem v Anglii, ale také soupeření mezi absolutizmem a republikanizmem.[7]

Hlavním faktorem, jenž způsobil krizi 17. století, je však především principiálně zásadní změna obrazu a výkladu světa, již způsobily práce filozofů, matematiků, fyziků a astronomů[8], jakými byli René Descartes s jeho „Rozpravou o metodě, jak nutno vést správně rozum a hledat pravdu ve vědách, k tomu dioptrika o meteorech a geometrii“ (1637), či práce člena Londýnské královské společnosti Isaaca Newtona „Matematické principy přírodních věd“ (1687) anebo pojednání Johannese Keplera (1571-1630), Galileo Galilea (1564-1642), Roberta Boyle (1627-1691).

Svými intelektuálními a vědeckými objevy tito výjimeční vzdělanci, což nutno zdůraznit, byli hluboce nábožensky založenými lidmi, chtěli dokázat jedině velikost Božího díla. Svět se jim proto jevil řízený přírodními zákony  jako obrovský mechanizmus, v němž je Bůh Velkým Hodinářem nebo Velkým Architektem.[9] Boží logos je však lidským rozumem (racionalizmem) nepoznatelný, a proto plejáda těchto výjimečných vzdělanců v 17. století  nutně musela napomáhat nástupu osvícenectví 18. století (podle německého liberálního filozofa Immanuela Kanta osvícenectví bylo svědectvím dospívání člověka a výzvou používat vlastní rozum) a oslabování role náboženské víry a církve v tehdejších evropských společnostech.[10]

Podněcování racionalistických tendencí ve společenském myšlení, jež doprovází nástup pojmu „Evropa“, se nevyhnulo v 17. století také východním částem našeho kontinentu, kde se rozkládal státní útvar „Moskevská Rus“, a zasáhl především její náboženský život. Hlava pravoslavné církve patriarcha Nikon v roce 1654 inicioval otázku revize textů církevních knih, přičemž odpůrci opravných prací pohlíželi na reformní dílo patriarchy Nikona jako na nebezpečné racionalizující a katolizující jejich původní pravoslavnou víru, což nakonec vedlo k církevnímu a politickému rozkolu[11] v Moskevské Rusi.

Třetí principiální otázkou vědní disciplíny politické systémy demokratických zemí Evropy je vymezení základních témat pro komparativní analýzu politických systémů.

Podle francouzského politologa Jeana Blondela je komparativní (srovnávací) studium jedinou cestou[12], s jejíž pomocí se lze propracovat k poznání konkrétního případu, fungování politického systému prostřednictvím odhalení obecného – tedy zákonitosti a opakovatelnosti jakožto myšlenkového antipodu jedinečného a specifického.

Existuje několik základních témat komparativních analýz politických systémů zemí se zastupitelskou demokracií a demokratickým modelem řízení a rozhodování. Demokratický model řízení a rozhodování ve společnosti je v moderní politologické literatuře často logicky spojován s existencí určitých institucí a procesů. Jako příklad tohoto lze užít přístup R. A. Dahla, který je patrný v jeho konceptu polyarchie (z řeckého polys – mnohý, arché – vláda) a v jeho úvahách o demokracii. Polyarchie je podle něj výraz „pro zastupitelskou demokracii“, jak ji známe z praxe, tj. systém s širokým okruhem voličů a rozsáhlými možnostmi oponovat vládě a protestovat proti ní ve volbách atd. Termín polyarchie má tu výhodu, že nechává otevřenou otázku, do jaké míry se polyarchie skutečně blíží ideální zastupitelské demokracii. Kromě toho je tu ještě další výhoda – lze srozumitelně debatovat, zda jedna polyarchie je „demokratičtější“ než druhá. R. A. Dahl se ve své práci „Demokracie a její kritici“ zabývá mimo jiné kritérii, která musí splňovat proces, prostřednictvím něhož lidé rozhodují, abychom ho mohli označit za demokratický.

Těmito kritérii jsou:

  1. Skutečná účast – během procesu závazného rozhodování by občané měli mít dostatečnou a stejnou možnost vyjádřit své preference týkající se konečného výsledku.
  2. Rovnost hlasů v rozhodující fázi – každému občanovi se musí zajistit stejná možnost vyjádřit svoji volbu, jež bude mít stejnou váhu jako volba, kterou vyjádřil jiný občan.

3.Osvícené chápání – každý občan by měl mít přiměřenou a stejnou možnost pro objevování a ověřování volby v rozhodované záležitosti toho, co by nejlépe sloužilo zájmům občana.

  1. Kontrola programu – lid musí mít výlučnou možnost rozhodovat, jak se mají záležitosti zahrnout do programu věcí, o kterých se má rozhodovat prostřednictvím demokratického procesu.
  2. Problém zahrnutí – lid musí zahrnout všechny dospělé členy společnosti, kromě hostů a duševně postižených osob. V souvislosti s polyarchií R. A. Dahl také vymezuje instituce, které ve společnosti musí být přítomny, aby mohla být splněna výše uvedená kritéria demokratického procesu, tedy aby vláda mohla být označena za polyarchii.

Těmito institucemi jsou:

  1. Volení vládní úředníci. Kontrola nad vládním rozhodováním o politických otázkách je ústavně svěřena voleným vládním úředníkům.
  2. Svobodné a spravedlivé volby. Volení vládní úředníci jsou vybírání v častých a spravedlivě prováděných volbách, ve kterých je nátlak relativně vzácný.
  3. Všeobecné volební právo. Prakticky všichni dospělí mají právo hlasovat ve volbách vládních úředníků.
  4. Právo ucházet se o úřad. Prakticky všichni dospělí mají právo ucházet se o volené úřady ve vládě, i když věková hranice pro zastávání úřadu může být vyšší než u volebního práva.
  5. Svoboda projevu. Občané mají právo vyjadřovat se bez nebezpečí přísného trestu k politickým záležitostem, včetně kritiky úředníků, vlády, zřízení, společensko-ekonomického řádu a převažující ideologie.
  6. Alternativní informace. Občané mají právo vyhledávat alternativní zdroje informací. Navíc alternativní zdroje informací existují a jsou chráněny zákonem.
  7. Svoboda sdružování. Aby občané mohli dosáhnout různých práv, včetně výše uvedených, mají také právo vytvářet relativně nezávislá sdružení nebo organizace, včetně nezávislých politických stran a zájmových skupin.

První téma komparativní analýzy politických systémů proto souvisí se strukturou ústavního systému[13], tj. zda jde o státy unitární či státy složené ze suverénních státních celků, které přenesly část svých pravomocí na úroveň konfederace,  federace či spolku. Možný je však také vývoj opačný, kdy původně unitární stát z důvodů národnostních, ekonomických a politicko-kulturních posiluje autonomii jednotlivých regionů (tento proces označovaný v odborné literatuře pojmem devoluce je evidentní od samého sklonku 20. století v rámci Spojeného království Velké Británie a Severního Irska – vytváří se autonomní parlamenty ve Skotsku a Walesu a mění se vztahy Londýna a severoirských provincií).

V konfederaci jakýkoliv zákon či státně mocenský akt musí být schválen buď zákonodárnými sbory či vládami členských států. Konfederace však není nositelem státní suverenity, a proto ji nelze považovat za suverénní stát. Konfederace je přechodným útvarem směřujícím k vytvoření buď federálního státu (například USA v období 1777-1787) anebo vzniká z původně federativního státu, který směřuje k zániku (návrhy na konfederativní uspořádání se objevily v ČSFR ve druhé polovině roku 1992).

Pokud jde o federace či spolky, je možné rozlišovat federace vytvořené zdola – v podstatě smlouvou mezi jednotlivými členskými státy – příkladem jsou USA anebo naopak federace či spolky vytvořené shora centrální mocí, typickým příkladem je SRN. Federace vzniklé zdola znají z hlediska ústavního textu taxativně vymezenou výlučnou pravomoc federace, přičemž vše ostatní náleží do pravomocí státu anebo lidu. Ústavní úprava ve federacích (spolcích) vzniklých shora zná zpravidla trojakou kompetenci:

  1. a) výlučnou federální kompetenci,
  2. b) výlučnou kompetenci členských států (zemí),
  3. c) konkurující pravomoc federace (spolku) a státu.

Další téma komparativních analýz politických systémů v evropských demokraciích souvisí s koncepčním řešením vztahů mezi nejvyššími státními orgány.

V současné době ustupuje v západoevropské ústavní kultuře třídění na monarchie a republiky do pozadí, neboť soudobé západoevropské monarchie se postupně staly pouze symbolem státnosti. Například ještě do konce šedesátých let minulého století náleželo ve Velké Británii[14] královně právo rozhodnout, odstoupil-li z funkce premiéra předseda Konzervativní strany, koho z významných politických osobností Konzervativní strany pověří sestavením nového kabinetu. V případě, že vládnoucí stranou byla Labouristická strana, byla tato otázka řešena statutem Labouristické strany, který královna respektovala. Stejným způsobem je nyní tato otázka upravena také statutem Konzervativní strany.

Daleko významnější je klasické třídění ústavních systémů na:

  1. A) systém parlamentní
  2. B) systém prezidentský
  3. C) systém neprezidentský
  4. D) systém direktoriální

 

  1. A) Ústavní systém parlamentu je nejstarší ústavním systémem moderního západoevropského konstituacionalismu. Prototypem parlamentního ústavního systému se stal ústavní systém Velké Británie z počátku 19. století.[15]

Pro původní podobu parlamentního systému jsou charakteristické následující vztahy mezi nejvyššími státními orgány:

  1. a) nejvyšší státní moc náleží parlamentu, což je vyjádřeno principem suverenity parlamentu
  2. b) vláda, jež je koncipována jako výbor zákonodárného sboru, je parlamentu z výkonu své funkce odpovědna a ke svému výkonu potřebuje důvěru parlamentu.

Je-li v této souvislosti anebo kdykoliv jindy vyslovena vládě ze strany parlamentu nedůvěra, je vláda povinna odstoupit – podat demisi hlavě státu.[16] V konfliktech mezi vládou a parlamentem zaujímá hlava státu postavení vrcholného arbitra, což v politické praxi znamená, že hlava státu může demisi přijímat a pověřit sestavením vlády novou osobu, nebo demisi nepřijmout a tehdy má hlava státu povinnost rozpustit parlament a následně vypsat nové volby. Hlava státu (král, prezident) je neodpovědná za své ústavní jednání jinému státnímu orgánu, a proto jsou akty hlavy státu vždy kontrasignovány ministerským předsedou anebo ministrem, kteří nesou ústavní odpovědnost za akty hlavy státu. S výjimkou monarchie, kde je dědičná moc, je hlava státu zásadně volena parlamentem; ve federativních státech hlavu státu volí zvláštní shromáždění složené z členů parlamentu a zástupců územně správních celků státu.

 

  1. B) V prezidentském ústavním systému je zvláště zvýrazněn princip dělby moci. V tomto systému je exekutiva v převážné míře konstituována nezávisle na moci zákonodárné, a pokud jde o soudnictví, je konstituována buď nezávisle jak na exekutivě, tak i moci zákonodárné, nebo je při jeho konstituování uplatněn princip brzd a vyvážení „checks and balances“.[17] Prezidentský systém je založen především na konkurenci a výrazném separování státních mocí, zatímco parlamentní systém je spíše založen na spolupráci exekutivy a moci zákonodárné. Neznamená to však, že v systému prezidentském exekutiva nikdy nespolupracuje s Kongresem, zatímco v systému parlamentním tato spolupráce vlády a zákonodárného sboru vždy existuje. Zde jde pouze o naznačení systémového řešení. Vylučuje-li konkurence do značné míry zasahování jedné složky státní moci do složky druhé, systémové řešení spolupráce obou složek to spíše umožňuje. Modelovým typem prezidentského systému je Ústava USA. Bez ohledu na svůj formálně rigidní charakter je americká ústava neobyčejně pružná. Nejvyšší ústavní soud USA, který si přisvojil právo závazně vykládat obsah ústavních článků, ve skutečnosti v průběhu vývoje přetvořil mnoho ústavních ustanovení v souladu se zájmy společensky významných sociálních skupin.

 

  1. C) Ústavní systém neoprezidentský byl zavedený ústavou páté republiky ve Francii z roku 1958. Základními znaky neoprezidentského ústavního systému jsou:

1) volba prezidenta – jenž je potenciálně vybaven mimořádnými pravomocemi – přímo občany;

2) schází-li se vláda v podobě ministerské rady, na jejichž zasedání jsou řešeny nejvýznamnější politické otázky, předsedá vládě prezident a nikoliv premiér ministr;

3) zákonodárná moc, v parlamentním ústavním systému zásadně neomezena je v neoprezidentském ústavním systémem vymezena taxativně a vše ostatní je obecnou klauzulí svěřeno do nařizovací pravomoci vlády;

4) neoprezidentský ústavní systém klade neobyčejný důraz na využívání institutu přímé demokracie – například referenda[18]

 

  1. D) Ústavní systém direktoriální našel prozatím uplatnění pouze ve Švýcarsku. Jako jediný z ústavních systémů není založen především na zastupitelské demokracii, ale ve velmi vyvážené míře rovněž na přímé demokracii. Ve Švýcarsku jsou všechny zastupitelské orgány od místních až po nejvyšší omezeny nikoliv jen ústavou deklarovanou, ale též ústavou institucionálně zaručenou suverenitou lidu a to prostřednictvím referenda, což posiluje konsensus občanů. Kromě toho vrcholný orgán exekutivy – švýcarská vláda (Federální rada) – je volena, a to tak, že jsou jednotlivě voleni její členové Federálním shromážděním, tj. nejvyšším zastupitelským orgánem země, čímž se stává pozice jednotlivých ministrů neobyčejně pevnou. Charakter ústavy a vládnoucí ideologie, které je přizpůsoben celý politický systém, určuje podobu politického režimu. Pod politickým režimem (původně za latinského regimem = vědění, správa, vláda) rozumíme kvalitativní charakteristiku politického systému, jenž se projevuje v souboru metod a způsobů, prostřednictvím kterých vládnoucí politická strana anebo koalice politických stran uplatňuje politickou moc ve společensko-politickém životě.

Politický režim se označuje také jako „system of government“, překládáno jako systém státní moci; obsahem tohoto pojmu je odpověď na otázku, jak v konkrétní zemi fungují státní instituce, parlamentní i jiné orgány, v jakém stojí vzájemném vztahu a jaké jsou praktické konsekvence tohoto vztahu. V soudobém demokratickém světě fungují následující modely „system of goverment“:[19]

1) Prezidenciální model – USA; vyznačuje se tradičním obsazením dvoukomorového parlamentu dvěma silnými stranami, silný prezident jako absolutní šéf exekutivy (je tedy i předsedou vlády současně). Rovnováha mezi prezidentem a legislativou se často mění podle většiny v parlamentu.

2) Prezidenciální model francouzského typu (označovaný též jako neoprezidentský anebo poloprezidentský) – prezident je nejen reprezentantem francouzských zájmů ve vztahu k zahraničí, ale za situace souladu prezidentské a parlamentní většiny má také četné exekutivní možnosti premiéra. Při konsensu mezi prezidentem a premiérem je koncentrace moci v rukou prezidenta značná, jestliže tato souhra mezi prezidentem a premiérem chybí, ve fungování politického režimu páté republiky ve Francii se objevují potíže.

3) Kabinetní demokracie je typická pro Velkou Británii. Charakterizuje ji malý počet tradičních politických stran, jasné rozdělení pozic v parlamentu, pevný, téměř nesvrhnutelný kabinet, v parlamentní praxi však těžko kontrolovatelný atd.

4) Kancléřská demokracie vznikla po druhé světové válce v SRN, vyznačuje se menším počtem ideologicky vyhraněných politických stran. Dominantní postavení v exekutivě má kancléř; je ho možné sesadit jen vyjádřením „konstruktivního votuma nedůvěry“. Prezident je nejen reprezentativní orgán, ale má i značnou morální autoritu atd.

5) Direktoriální demokracie je typická pro Švýcarsko; exekutiva není složena jen z vítězné strany, anebo politických stran vítězné koalice, nýbrž z tzv. velké koalice, přičemž klíčem k obsazení rezortů je nejen stranická příslušnost, nýbrž i regionální příslušnost, náboženství apod. Tento model demokracie je založený na využití teorie spolurozhodování (tzv. konsociační demokracie), jež byla rozpracována nizozemským politologem Arendem Lijphartem a jeho německým kolegou Gerhardem Lehmbruckem a napoprvé prezentována na světovém kongresu Mezinárodní Asociace Politických Věd (IPSA) v roce 1967 v Brusellu[20].

6) Klasická parlamentní demokracie. Není už v Evropě příliš rozšířena. Typická byla například pro Itálii v období 1947 – 1993; její charakteristické rysy jsou – větší počet politických stran, který se dostává do legislativních orgánů na základě voleného systému poměrného zastoupení. Exekutiva je značně labilní, protože je silně závislá na často se měnící parlamentní většině, hlava státu plní formální reprezentativní funkce atd. Z tohoto nástinu jednotlivých modelových podob politických režimů (nutno zdůraznit, že nové demokratické státy v tzv. postkomunistické Evropě, také s ohledem na své specifické podmínky inklinují k některé z modelových podob politických režimů) vyplývá, že skutečný klíč k pochopení toho jak fungují politické systémy, nám poskytne pouze analýza problematiky politických stran a stranických systémů.

Zárodky politických stran se v západní Evropě (aristokratické kroužky a politické kluby)[21] objevovaly již před zformováním kapitalistické společnosti. Rozvoje dosáhly však až v 19. století, kdy hospodářský liberalizmus atakoval strnulé feudální vztahy a požadoval volnou konkurenci nejen v oblasti hospodářské, ale i politické. Hlavním nástrojem politických skupin obyvatelstva  odrážejícím rozpornost nastupující industriální společnosti a její sociální struktury se staly politické strany.[22] Přestože existence politických stran je obecným jevem soudobého politického života, nedospěla dosud politologie k jejich jednotnému pojmovému vymezení. Bez ohledu na tuto skutečnost vymezení pojmu politická strana, které podává Max Weber, vzhledem k jeho politicko-sociologické interpretaci lze považovat za nejucelenější. Politické strany jsou podle Webera společenské organizace s dobrovolným členstvím představujícím společenství lidí stejného světového názoru, které se snaží získat moc ve státě pro své vedení, aby aktivní členové měli různé možnosti (hmotné i nehmotné), jak dosáhnout materiálních hodnot nebo osobních výsad. Získání politické moci je pro politickou stranu vždy prvořadý cíl.[23]

Významným příspěvkem ke studiu politických stran po druhé světové válce byla kniha prominentního francouzského politologa M. Duvergera „Politické strany“[24], která dosáhla velkého rozšíření a uznání ve většině zemí světa. M. Duverger se v této své práci věnuje také otázkám klasifikace politických stran; v této souvislosti rozlišuje strany:

  1. a) podle členství na totalitní, snažící se ovlivnit celý život svých členů a tzv. částečné, mající vůči svým členům jen omezené požadavky;
  2. b) podle typu organizace na strany s volnou a pevnou artikulací, na strany s horizontální a vertikální vazbou a na strany s centralizovanou a decentralizovanou strukturou;
  3. c) podle typu členství a stylu stranické práce na strany kádrově elitní (s malým počtem členů s cílem získat vlivné osoby ve významném postavení) a na strany masové, jež vznikají až po zavedení všeobecného volebního práva.

Důležité je také dělení politických stran podle jejich ideologické orientace na pravicové a levicové strany, což je z velké části důsledkem třídního konfliktu vznikajícího ještě v průmyslové společnosti.[25]

Do heterogenní kategorie pravicových stran zařazujeme vedle extrémně pravicového směru[26] zvláště křesťansko demokratické, sekularizované konzervativní, liberální a agrárně centristické strany. Konkrétní pozice jednotlivých pravicových stran závisí na historických a národních zvláštnostech jednotlivých zemí. Lze to zdokumentovat na politických programech agrárních stran, které mají významné postavení ve skandinávských zemích, anebo také na programových prioritách liberálních politických stran. V zemích s početnou katolickou populací, kde je etablována silná křesťansko-demokratická strana (ve Švýcarsku, Rakousku, v zemích Beneluxu a v Itálii) jsou liberální strany reprezentovány spíše pravicovým křídlem liberalizmu, který se zasazuje za minimální úlohu státu v ekonomice, za přísnou fiskální politiku a za snížení vlivu církve na politický život. Naproti tomu například ve Spojeném království, kde křesťansko-demokratická strana nezapustila kořeny, působí vlivná sekularizovaná konzervativní strana, která prosazuje politiku pravicového liberalizmu. Na britských ostrovech proto liberální strana tvoří spíše centristický směr a zdůrazňuje především hodnoty rovnosti a sociální spravedlnosti[27].

Naproti tomu míra heterogenity levicových stran v Evropě (zastoupeny jsou především sociálně demokratickými, socialistickými, stranami práce a komunistickými stranami) je na rozdíl od stran politické pravice menší a to proto, že komunistické strany v západní Evropě od 70. let minulého století postupně přebíraly do svého ideologického arzenálu část programových záměrů stran Socialistické Internacionály.

Specifické postavení v rámci pravolevého řazení mají strany „Zelených“ spolu se stranami „Nové levice“, jež vznikaly na mohutné vlně studentské revolty v západní Evropě, Japonsku a USA koncem 60. let dvacátého století, které zahrnujeme názvem strany tzv. nové politiky anebo pojmem „levicově libertariánské strany“.

Název strany však vždy nevypovídá jenom o ideologické orientaci politické strany, ale mnohdy také o historických tradicích jednotlivých zemí. Ve většině evropských států pojem radikální socialista anebo socialistický radikál navozuje představu levice, popř. krajní levice. Ve Francii radikální socialisté reprezentují pravý střed. Rakouští svobodní demokraté a ruští liberální demokraté by měli podle názvu náležet k liberálním stranám. Ve skutečnosti však představují radikálně nacionalistické strany.

Po druhé světové válce a především pak na počátku 60. let procházely politické strany zásadními změnami, které popsal německý politolog Otto Kirchheimer ve své eseji „Transformace stranických systémů v západní Evropě“. V tomto období, kdy dochází k bezprecedentnímu zvýšení životní úrovně, k rozvoji systému sociálního zabezpečení, spotřebního způsobu života a postupující sekularizace, se narušuje homogenita třídních, masových a světonázorových stran, což donutilo tyto strany více se otevřít novým, netradičním pro masovou stranu sociálním skupinám voličů a deideologizovat svá programová východiska.

Tento nově vznikající typ strany označuje Kirchheimer jako univerzální stranu (catch-all).[28] Za prototyp univerzální strany německý politolog považoval gaullistický Svaz pro novou republiku (UNR) s jeho široce koncipovanou doktrínou národní jednoty. Univerzálními stranami se však ve stejnou dobu stávají například také západoevropské křesťansko demokratické strany, SPD – podnětem k její transformaci byl Godesbergský program SPD přijatý v roce 1959, ale také jiné strany. Zároveň je třeba zdůraznit, že se vznikem univerzálních stran nedochází k „ideologické sterilizaci“ politického života, právě naopak od druhé poloviny 70. let minulého století se objevují  nové ideologicky definované konflikty spojené především s nástupem neokonzervativní pravice (thatcherismus). Nutno také uvést, že pro univerzální strany se otázky organizovaného členství a těsného napojení na voličstvo jeví spíše jako přítěž. V důsledku poklesu zájmu o členskou základnu univerzální strana více ztrácí své vnitřní zdroje pro fungování stranické organizace, tato ztráta je však bohatě kompenzována státními dotacemi a přístupem do veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Strany si samy prostřednictvím svého působení ve státních orgánech odsouhlasují výši a způsob rozdělování peněz ze státního rozpočtu (od konce 60. let minulého století se začínají strany financovat ze státních peněz[29] – do té doby byly financovány jenom z členských příspěvků straníků a ze sponzorských darů). Univerzální strany mají proto bytostní zájem o omezení politické soutěže a stávají se kartelovými stranami.[30] Nejvýrazněji se kartelové strany, jenž potvrzují širokou platnost zákonů Parkinsona[31], projevily v Rakousku, SRN a ve skandinávských zemích.

Politologie se nezabývá jen klasifikací politických stran, ale zkoumá i rozdíly v systémech stran. Z tohoto hlediska rozlišujeme politické systémy – a) jedné politické strany, b) dvou politických stran, c) více politických stran.

Politický systém jedné politické strany se pojí s reálně socialistickým anebo fašistickým režimem. Vládne jediná strana, která nezískává moc v politické soutěži svobodných voleb. Ostatní strany, pokud existují, jsou vyřazeny z podílu na moci. Ne všechny případy, kdy je u moci dlouhodobě jediná strana, je možné zařadit mezi jednostranické a nesoutěživé. Do této kategorie patří stranické systémy s převládající jednou stranou, která si udržuje výrazný náskok před konkurenčními stranami – po dlouhá desetiletí to byly například stranické systémy ve Švédsku a Norsku.

Systém dvou politických stran se etabluje, když uvnitř společnosti trvale soupeří o moc přibližně stejně silné strany, které svou politiku založily na rozhodnutí zachovat a zdokonalovat stávající společenský řád. Systém dvou stran nevylučuje existenci více stran v dané společnosti, vyjadřuje pouze skutečnost, že jenom dvě strany mají reálnou možnost získat politickou moc. Dvoustranický systém se převážně prosazuje v anglojazyčných státech.

Někdy strany s relativně malou volební váhou nabývají výraznou politickou sílu a ovlivňují tak možnost vytvoření vlády a povahu celého politického systému (pro měření politické váhy stran je důležité znát jejich koaliční potenciál, ale také možný „zastrašovací potenciál“, kterým disponují). Taková politická konstelace „rozšiřuje hranice“ dvoustranického systému, jenž se stává systémem dvou a půl strany.[32] Například dvě státotvorné strany v SRN (SPD a CDU-CSU), pokud se nerozhodly vytvořit dohromady tzv. velkou koalici, pak hledají své politické spojence pro sestavení vlády mezi tzv. doplňkovými stranami – Svobodnými demokraty (FPD) anebo Stranou Zelených.

Stranický systém může mít více podobu umírněného pluralismu s existencí tří až pěti relevantních stran anebo extrémního, či polarizovaného pluralismu, který charakterizuje zastoupení v parlamentu pěti až šesti relevantních stran.

Politická váha a vliv politických stran v politických systémech závisí v konečném důsledku na výsledku voleb v rámci celého spektra politické reprezentace země. Existují dvě základní zásady, z nichž se odvozují pravidla volebních soustav a to zásada většinového (majoritního a pluralitního) zastoupení a zásada poměrného (proporčního) zastoupení. V praxi se pak setkáváme se soubory pravidel smíšenými, to znamená kombinujícími jednotlivé prvky většinové logiky s logikou poměrnou.

Historicky vzato, demokracie se narodila s většinovou volbou osob. Do první světové války nic jiného neexistovalo.

Nejstarší volební soustavou je majoritní většinový systém. Mandát ve volebním obvodu získává ten kandidát, kterému dal své hlasy největší počet voličů. V jeho prospěch může rozhodnout i hlas jediného voliče. Hlasy odevzdané ostatním kandidátům nenacházejí uplatnění a propadají. Poslanecká křesla v zastupitelském sboru si tak prakticky mezi sebe rozdělují jenom kandidáti dvou celostátně nejsilnějších politických stran. Jedna z těchto stran se stává vládnoucí, ale často bez toho, aby měla za sebou podporu většiny voličů v zemi.

Stabilizační důsledky tohoto systému jsou však dalekosáhlé:

  1. a) Většinová volba osob potlačuje štěpení stran, protože tvoření malých stran je velice nevděčné;
  2. b) Velikou předností tohoto systému je, že umožňuje tvoření pevné, homogenní, a proto pohotové vlády podporované stálou většinou v parlamentu;
  3. c) Většinová volba osob umožňuje nezávislým osobnostem bez problémů kandidovat a dává jim daleko lepší šance zvolení než jiné systémy;
  4. d) Tento volební systém umožňuje přímý výběr osob a teprve jejich prostřednictvím výběr stran a eventuelně i směru ve stranách; kromě toho usnadňuje přímý styk poslance s jeho voliči, protože volební obvody jsou malé;
  5. e) Pro demokratické fungování státu je důležité, že většinová volba osob výrazně tlumí extremistické tendence a jejich vliv na politický život v zemi.

Kolébkou majoritního většinového systému je Velká Británie.

Pluralitní většinový systém se uplatňuje na základě většinové techniky přidělování mandátu – ke zvolení za poslance se vyžaduje získání absolutní většiny hlasu. Ve většině volebních obvodů se však obyčejně nepodaří některému z kandidátů získat absolutní většinu hlasů, a proto musí volby pokračovat druhým kolem. Očekává se, že voliči ve druhém kole voleb v rámci svých volebních obvodů nezmění své preference z prvního kola, a proto se ke zvolení kandidáta vyžaduje jenom relativní většina odevzdaných hlasů. Do druhého kola postupují všichni kandidáti, kteří dosáhnou hranice minimálního volebního kvóra.

Tato varianta většinového systému se uplatňuje ve Francii v rámci páté republiky – neodstraňuje se sice nevýhoda ztracených hlasů a tedy možné snížení reprezentativnosti, i když dopad této nevýhody není příliš velký, zvláště pokud existují dvě silné strany, které dokáží přilákat převažující většinu voličů.

Po první světové válce převládl názor, že většinový systém není spravedlivý, protože není striktně reprezentativní, zejména politologové soudili, že většina parlamentu by měla odpovídat většině voličů. Tak vzniklo poměrné zastoupení, jež s sebou přineslo kandidátní listiny politických stran (napoprvé byl tento volební systém použit již v dánských parlamentních volbách v roce 1855). Mezi závažné důsledky aplikace tohoto systému patří, že:

  1. a) poměrné zastoupení podporuje tvoření malých politických stran a usnadňuje štěpení velkých stran a také zastoupení extremistických politických stran;
  2. b) poměrné zastoupení činí nezbytnou koaliční vládu několika stran; taková koalice má nejistou podporu v parlamentu, protože když existuje řada stran, je možné sestavovat různé koalice, tj. měnit většinu – nejistá podpora v parlamentu znamená nedostatek akční volnosti vlády;
  3. c) systém kandidátních listin znesnadňuje zvolení nezávislých osobností a oslabuje samostatnost poslanců, která závisí na aparátu své mateřské strany;
  4. d) poměrné zastoupení listin navíc znemožňuje přímý styk poslanců s voliči – každý poslanec je volen několika sty tisíci voličů – příliš velkým počtem, než aby s nimi mohl mít dostatečný kontakt.

Volební techniky používané při poměrném volebním systému kalkulují také s hranicí minimálního volebního kvóra, které je nutno dosáhnout k tomu, aby se politické strany dostaly do zastupitelského sboru. Poměrný volební systém se používá ve většině evropských kontinentálních zemích.

Pro převod hlasů na mandáty v rámci proporčního volebního systému se v každém volebním obvodu stanoví minimální počet hlasů potřebných k získání jednoho mandátu (tzv. volební číslo). Existují různé metody jak toto číslo stanovit. Například k nejznámějším a nejstarším patří metoda Hareova, podle níž se počet odevzdaných hlasů dělí počtem přidělených mandátů pro daný obvod. Často se využívá Hagenbach – Bischoffova formula – v anglosaském systému Droopova formula – kde se k děliteli přičítá číslo jedna. V Itálii se do roku 1993 používala tzv. královská formula (metoda imperali) – k děliteli se připočítalo číslo dvě. Využívají se také metody vypracované matematikem Victorem d´Hondem, formulka Saing Lagiieova a jiné metody stanovení tzv. volebního čísla.

V SRN s malými změnami již od roku 1945 funguje smíšený volební systém označovaný jako personalizovaný systém proporčního zastoupení. Polovina poslanců je volena většinovou volbou osob, ale volič současně hlasuje pro jednu z kandidátních listin. Z těch je potom druhá polovina poslanců zvolena tak, aby dohromady složení parlamentu co nejvíce odpovídalo poměru hlasů odevzdaných pro kandidátky stran. Při přidělování mandátu se navíc počítá s tím, že křesla ve Spolkovém sněmu jsou rozdělena pouze mezi ty strany, které v celoněmeckém měřítku buď úspěšně překročily pětiprocentní hranici, nebo získaly alespoň tři přímé mandáty.

Závěrem je nutné zdůraznit, že vymezení základních témat komparativních analýz, jež jsou obsaženy ve vědní disciplíně politické systémy demokratických zemí Evropy, má význam nejenom ryze akademický, ale také praktický, protože podněcuje hledání míry sociální únosnosti v každé jednotlivé zemi (nelze totiž opomíjet axiomu, že filozofická kategorie míry, jak zdůrazňoval významný představitel školy německého objektivního idealizmu G. W. Hegel je nejdůležitější kategorií filozofie) v procesu aplikace obecných pravidel fungování demokratických politických systémů. Tím možno dosahovat pro stabilitu politických režimů potřebný soulad legality a legitimity moci.

Existence demokratických institucí je sice důležitým indikátorem stavu demokracie v určité zemi, způsob využívání těchto institucí však nezávisí pouze na jejich existenci, nýbrž i na přístupu lidí k těmto institucím. Je ovlivňován především politicko kulturními faktory. Různí autoři interpretují pojem politická kultura z odlišných pozic. Politickou kulturou se rozumí soubor politicky relevantních hodnot postojů a názorů příslušníků státu nebo politického seskupení,[33] popřípadě komplex nejčastěji historicky vzniklých a ustálených principů politického myšlení a chování jednotlivců, sociálních skupin i celých společností, uplatňujících se v jejich každodenním životě, zejména při řešení nových politických situací nebo problémů.[34] Teoreticky vymezen je také pojem hodnoty, pod nímž se rozumí vzory sociálního myšlení a jednání, vlastnosti, sociální stavy a jevy a též institucionální tvary, jejichž společným rysem je konsenzuálně podmiňovaná disponibilita k určitému cíli a účelu.[35]

Historická podmíněnost vzorců politického jednání je z uvedených definic patrná. Nutno však zdůraznit, že pojem demokracie byl formulován v průběhu staletí či spíše tisíciletí a že toto formování je spojováno s euroatlantickým kulturním prostorem. Mezi nejdůležitější historické zdroje demokracie se přitom počítá model exkluzivní přímé řecké demokracie, republikánská tradice od Aristotela a Římské republiky přes Benátskou až k reformaci republikánství v Anglii a v Americe 17. a 18. století, dále pak rozvoj principu reprezentativnosti, který umožnil získat demokratickou formu velkým národním státem a konečně rozvoj myšlenky politické rovnosti.[36]

Spojování hodnot a institucí demokracie výlučně s euroatlantickým prostorem (západní civilizací) však není z hlediska dějinného vývoje zcela korektní, což lze ilustrovat například v rámci tzv. liniové koncepce ruských dějin, kterou vypracoval jeden ze zakladatelů ruské historické vědy N. M. Karamzin (v období let 1816-1826 byly publikovány jeho dvanácti svazkové „Dějiny ruského národa“); podle této koncepce se ruské dějiny vyvíjely kontinuálně a v souladu s přenosem těžiště státního života do jednotlivých historických center na linii: Novgorod – Kyjev – Vladimír Suzdaľskij – Moskva – Sankt Petěrburg.[37] Každé období ruských dějin přináší svůj originální příspěvek do oblasti teorie a praxe demokratických institucí (poznamenaný především dominujícím náboženstvím – pravoslavím, geopolitickými ambicemi Ruska a jeho sociální strukturou). V Kyjevské Rusi (9. – 12. století) a ve Velkém Novgorodu (12. století) formou lidovlády byly tzv. veče, v období Moskevské Rusi to byly „Bojarská duma“, „Zemský sněm“ a své samosprávní orgány v tomto období ruských dějin (16.-18.století) měli donští a záporožští kozáci (ochránci ruských hranic)[38] atd.

Jestliže předpokládáme, že demokracie jako myšlenkový model, forma vlády nebo způsob uplatňování suverénní moci vyžaduje pro efektivnost svého chodu či jen možnost existence určité hodnoty, jsme blízko tomu porovnávat tyto hodnoty s hodnotami v konkrétní společnosti, abychom zjistili nesrovnalosti či překážky realizace demokracie. Historičnost existujících společenských hodnot nás nutí zkoumat nasměrování dějin v jednotlivých zemích.

Nastíněné základní teoretické postuláty vědní discipliny politické systémy demokratických zemí Evropy ve stávající publikaci aprobujeme na příkladu dvou, v mnoha aspektech zcela specifických soudobých politických systémů Francie (se zvláštním důrazem na politický vývoj v této zemi od roku 1958) a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

Francouzský politický systém[39] je v kontextu světového politického dění bezpochyby inspirativní, či už v podobě hodné následování, anebo odstrašující. Je to dané tím, že tendence projevující se i v jiných politických systémech se vesměs ve Francii vyvinuly do krajnosti.

Velkou francouzskou revolucí začala série politických revolucí, kterými se v průběhu dvou set let desetkrát radikálně změnil režim. Během tohoto období Francie prošla dvakrát obdobím císařství, třikrát královstvím, pětkrát republikou, na jaře roku 1871 deseti týdny diktatury proletariátu a fašisticko-kolaborantským režimem s hlavním městem v lázeňském centru Vichy v letech 1940 – 1944. Kromě toho Francie přijala 16 ústav, prohrála čtyři války, což pokaždé změnilo režim.

Ve francouzské historii se prolínají tradice humanizmu, radikalizmu a autoritářství. Humanizmus se ve Francii dostával do politiky především působením světoznámých intelektuálů a umělců (A. Voltaire, J. J. Rousseau, J. P. Sartre, P. Picasso, R. Aron aj.), čímž jeho hodnoty získávají nadstranický obsah. Takto pojatý humanizmus nebyl v rozporu se státotvornými zájmy Francie, koexistoval dokonce i s imperiálními ambicemi a náboženskými válkami, dokázal zdůvodnit násilnou sekularizaci společnosti, popravy gilotinou organizované liberály během Velké francouzské revoluce (gilotinování královského páru Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty doprovázelo davové nadšení). Humanizmus se projevuje také ve vztahu k imigrantům, a to v časech válečných konfliktů, protižidovských pogromů v Německu, občanské války ve Španělsku a v Alžírsku, americké války ve Vietnamu a Indočíně. V Paříži našel politický azyl též příští vůdce iránské islámské revoluce imám Chomejní a po jeho svržení rodina iránského šáha Rézy Páhlavího. Pro dějiny Francie je typický také politický radikalizmus, jehož hybnou silou jsou protichůdné a mnohdy nesmiřitelné filozofické a politické ideály,[40] ale také rozdíly v konfesionální orientaci (např. náboženský spor mezi katolíky a protestanty – hugenoty byl „vyřešen“ masovým vyvražděním dvaceti tisíců hugenotů během tzv. bartolomějské noci z 23. na 24. srpna 1572).

Typickým postojem Francouzů je silný pocit vlastenectví. Euroliberálové rádi zdůrazňují, že pro Francouze národ nemá etnický, nýbrž občanský charakter. Ve skutečnosti však Francouzi očekávají, že se přistěhovalci automaticky přizpůsobí jejich domácím zvykům a opustí vlastní tradice, včetně jazyka.[41]

Nacionalizmus je črtou, která především udržovala integritu francouzského státu během tisíciletí. Po vojenských porážkách se stát nerozpadl, nýbrž obnovoval. Revoluce a války ve Francii nerozbíjely stát, nýbrž politické zřízení. Nacionalizmus má vždy znaky tradicionalizmu, a proto byl až do počátku minulého století spjatý s monarchizmem.

Jedním z komponentů francouzského nacionalizmu je také antisemitizmus. Francouzský nacionalizmus byl před 1. světovou válkou konfrontovaný se semitskou levicí – odboráři, umělci, politici.[42] Na konci 50. let dvacátého století francouzský nacionalizmus zachránil zemi před občanskou válkou. Tehdejší premiér Charles de Gaulle postavil, podobně jako během 2. světové války, svou politiku na vlastenectví Francouzů.

Pro dějinný vývoj Francie byl vždy důležitý příchod výrazné osobnosti. V posledních dvou stoletích jimi byli Napoleon Bonaparte a Charles de Gaulle. Oba státníci a vojevůdci odstranili nebezpečí permanentního vnitřního konfliktu a delegovali více práv hlavě státu.

Politického systému dnešní Francie se však zásadním způsobem dotýká také krize třetí fáze modernity[43] – což je společný problém všech vyspělých demokratických zemí Evropy, která je ve své podstatě důsledkem probíhajících globalizačních procesů ve světové ekonomice. Rozpadají se moderní formy regulace práce, jak o tom svědčí krize odborů a obecná krize zaměstnanecké společnosti. Diskutuje se o krizi nukleární rodiny, jež se stále více proměňuje jen v relativně nezávazný svazek dočasných partnerů, který již nemá žádné větší ambice v oblasti zajištění pocitu bezpečí a skupinové identity. Dochází k vážné krizi sociálního státu, tedy ke zpochybnění těch politických forem, které v uplynulém století legitimizovaly výkon moci v naprosté většině vyspělých demokratických zemí. Nakonec se zdůrazňuje nemožnost jakéhokoliv systematického výkladu světa (náboženského nebo společensko-vědního), který by mohl podpořit sociální soudržnost na základě všeobecného hodnotového konsenzu.

Specifickými črtami disponuje také politický systém Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, jehož vývoj je považován za učebnicový příklad společensko-politické evoluce.

Základy politického systému Velké Británie se vytvářely postupně od dob Viléma I. Dobyvatele (1066-1087). Stálé úsilí představitelů hlavních politických sil společnosti omezovat a kontrolovat moc panovníka vedlo po „slavné anglické revoluci“ (1688) ke zrušení jeho práva rozhodovat na vlastní zodpovědnost (1689, 1701). Panovník v budoucnu mohl jednat pouze prostřednictvím úředníka, kterého mohl odvolat parlament, nebo tentýž parlament mohl vyslovit nedůvěru, a který se nikdy nemohl zaštiťovat tím, že jedná pouze na příkaz monarchy.

V průběhu 18. a 19. století se politický systém postupně demokratizoval (v 70. letech 18. století začíná průmyslová revoluce, mění se sociální struktura společnosti, zvyšuje se vzdělanostní úroveň obyvatelstva, v letech 1832, 1867, 1884 byly provedeny tři reformy volebního práva: snižuje se majetkový cenzus a zavádí se rodinné volební právo pro všechny muže – 5 milionů voličů z celkového počtu 36 milionů obyvatel a nakonec v roce 1885 se vytvářejí jednomandátové volební obvody (oslabuje se vliv Sněmovny lordů), prosazují se politické strany a zájmové skupiny a ve 20. století byl panovník definitivně zbaven veškerých reálných pravomocí („panovník panuje, ale nevládne“), je ustanovena převaha Dolní sněmovny nad Horní sněmovnou, rozšířením volebního práva se plně realizuje model parlamentní demokracie a dochází k přechodu z hlediska státoprávního uspořádání od unitarizmu k vytvoření autonomních parlamentů ve Skotsku a Walesu, mění se vztahy Westminsteru a severoirských provincí. Tento proces je označován jako devoluce.[44] Britský politický systém ovlivnil politickou strukturu zvláště bývalých britských kolonií sdružených v rámci Britského společenství národů (British Commonwealth of Nation), jehož členy jsou suverénní státy nacházející se na všech kontinentech (své území má Velká Británie i v Antarktidě).

Postřehy, týkající se britského parlamentu  – dvoukomorového parlamentu, který sestává z přímo volené Dolní sněmovny (House of Commons)  a Horní sněmovny (House of Lords), v níž je členství dědičné a členové sněmovny jsou jmenováni – jsou většinou obrazem dlouhé tradice parlamentarizmu. Středem pozornosti se přitom stává historický vývoj parlamentární suverenity a parlamentární vlády, která se dnes posunula do roviny systému dominance předsedy vlády (Prime – Ministerial- Government). V úvodu proto uvádíme pouze heslovité ohlédnutí na rozvoj britského parlamentarismu, podrobněji je vše pak uvedeno v druhé kapitole.

S „Přeslavnou revolucí“ z roku 1688 začal proces, v jehož průběhu se suverenita přesunula od koruny na parlament. Listina práv (Bill of Rights) z roku 1689 a  Act of Settlement z roku 1701 nadřadily zákon vůli krále. Koruna se stala státním orgánem: a parlamentárním právem povolení daně se vláda stala neschopnou jednat proti parlamentu nebo s jeho vyloučením. Přednostní právo monarchie, královská prerogativa, se přesunula do pravomoci Common Law (systému nekodifikovaných právních předpisů, vznikajících ze soudních rozhodnutí v konkrétních případech), dohled nad nimi náležel parlamentu a soudním dvorům. Doba mezi lety 1832 až 1867, to znamená období mezi první a druhou reformou volebního práva, je označována za dobu rozkvětu britského parlamentarizmu a jeho parlamentární oligarchie. Po tomto mezidobí, v němž poslanci již nepodléhali moci patronů a ještě nepodléhali stranické mašinérii, došlo roku 1884 k třetí reformě volebního práva a k vytvoření centrálně řízených stranických organizací.

S dalším rozšiřováním volebního práva (1918) a konečně zavedením všeobecného volebního práva (1928) zanikla sociální homogenita Dolní sněmovny. Došlo ke změně původně nezávislých poslanců  (Members of Parliament) a k nahromadění moci ve stranických frakcích v Dolní sněmovně (Houses of Commons), která představuje forum parlamentních debat a tím se stává řečnickým parlamentem. V něm sedí  v tradičním uskupení předseda vlády, jeho kabinet a četní jiní členové vlády naproti předsedovi nejsilnější opoziční strany  (tato opoziční strana má zvláštní statut a je považována za vládu na odvolání) a stínovému kabinetu. Dolní sněmovna nepodléhá kontrole žádným jiným ústavním orgánem, není ani omezena ústavními konvencemi. Sněmovna lordů se na legislativním  procesu nepodílí rovnoprávně stejnou měrou s Dolní sněmovnou, disponuje v zákonodárství pouze suspenzivním právem veta. V oblasti výkonu právní moci  Law Lords – vysocí soudci, členové Sněmovny lordů – jsou poslední odvolací instancí pro zásadní rozhodnutí veřejného významu.

V průběhu institucionálního vývoje Velké Británie (Severní Irsko se svým zvláštním statutem je zde odloučeno) se – podobně jako v ostatních západoevropských demokraciích – funkce parlamentárního systému, obzvláště zákonodárná a kontrolní funkce Dolní komory, velmi změnila. Podmínky, za nichž dnes Dolní sněmovna musí existovat, vytvářejí tři faktory. První faktor je mimořádné rozšíření exekutivy, způsobené  nárůstem zákonodárné činnosti.

Anglická vláda se působením ministerské byrokracie, tzv. Civil Service  se svými aktuálními odborníky (pro vypracování předloh zákonů) stala nejdůležitějším předkladatelem zákonů. Jako druhý faktor můžeme zmínit nedostatečný přístup parlamentářů k informacím, za nějž je zodpovědná Civil Service, která ze své pravomoci utajuje dění ve vládě před parlamentem. A třetí faktor se týká významu zájmových svazů;  práce vlády do velké míry závisí na dohodě s nimi.

Na takto oslabené pozici Dolní sněmovny, především na jejích málo vyvinutých kontrolních nástrojích, nic nezměnilo ani zřízení tzv. Select Commitees, výborů, které byly myšleny jako kontrolní orgány rozhodnutí vlády, protože, pokud jsou požadovány informace, je jejich kontrolní činnost  omezována možností utajovat místa ve vládě.

Ve věci moci britské exekutivy je třeba zmínit tři principy, které určují práci vlády. První princip zahrnuje zodpovědnost ministrů  – každý ministr je zodpovědný za činnost svého ministerstva. Druhý princip – kolektivní zodpovědnost kabinetu za všechna rozhodnutí vlády –  je zaměřen na kabinetní disciplínu, která musí být striktně dodržována. A třetí princip zahrnuje rozsáhlé pravomoci předsedy vlády, které přesahují pravomoci německého kancléře. Významnou roli zde nadto má patronační praxe (určitý způsob zvýhodňování některých osob) – předseda vlády smí ve velké míře do vládních úřadů povolávat své oblíbence. Každopádně předseda vlády se svými ústavou zaručenými kompetencemi i skutečnými možnostmi už dávno není ve svém kabinetu jen „primusem inter pares“ – tedy prvním ministrem ve svém, dle vlastní libovůle zvoleném, kruhu nejdůležitějších ministrů, k němuž patří četní ministři bez portfeje. Ministerský předseda neurčuje jen politické směrnice nýbrž politiku samu. Jeho osoba stojí – stejně jako osoby šéfů vlád většiny západoevropských systémů – v centru parlamentních voleb, které se změnily v plebiscity, tedy v lidová hlasování.

Výraznou sílu v zákulisí britské politiky představuje již zmíněný Civil Service: ministerští úředníci a především jejich špičky. Margaret Thatcher dvěma správními reformami přeměnila činnost Civil Service z tradičního zodpovědného politického poradenství na činnost poradenskou při zvažování nákladů a užitku politických cílů a do jisté míry tak započala určitý způsob privatizace. Ačkoliv byly pravomoci ministerstev převedeny na dílčí autonomní jednotky, zůstala klíčová pozice britské ministerské byrokracie do velké míry zachována. Vedle již zmiňovaných pravidel utajení je pro ni charakteristická  sociální homogenita Civil Service. Převážnou část dorostu špičkových úředníků představují stále ještě absolventi univerzit Oxford a Cambridge. I zde se projevuje anglický establishment – sociální a politický systém, jehož kodex chování je všeobecně závazný. O jeho členech se říká, že pro ně platí pravidla fair play, také ale zásada, nezkoumat příliš případná pochybení[45].

 

 

  1. Francouzská republika
  2. Systém vlády

Francie – stát s počtem 60 milionů obyvatel – je unitární demokratickou republikou, která originálním způsobem kombinuje základní prvky parlamentní formy vlády s prvky prezidentské demokracie. Dnes platná ústava Francouzské republiky[46] byla přijata na základě ústavního referenda 28. září 1958.[47]

Přijetí nové ústavy a změna parlamentního režimu IV. republiky na režim V. republiky, charakterizovaný v literatuře nejčastěji jako poloprezidentský anebo neoprezidentský[48] bylo podmíněno dvěmi základními okolnostmi. Za prvé celkovou krizí francouzského koloniálního impéria, jenž se nejvýrazněji projevila ve druhé polovině 50. let v alžírské otázce, která hrozila eskalací až do podoby občanské války na území Francie.[49] Za druhé tendencemi vývoje industriální společnosti, které si nejzřetelněji uvědomovaly nejsilnější kapitálové skupiny tehdejší Francie – důsledně se vypořádat se snahami o konzervaci zastaralé hospodářské struktury[50] francouzského venkova a měst.

Konstituování režimu V. republiky v čele s charismatickou postavou generála de Gaulla[51] bylo výrazem dávných tužeb francouzské pravice po vládě silné autoritární moci. Principy a dokonce doslovný text článků ústavy z roku 1958 lze najít například již v politickém programu strany francouzského finančního kapitálu“Francouzská obroda“, jenž byl schválen těsně po 1. světové válce, v publikacích významného francouzského pravicového ideologa A. Tardieu,[52] v pojednáních jednoho z bezprostředních tvůrců ústavy V. republiky M. Debré,[53] ve vystoupení generála Charlese de Gaulla 16. června 1946 v Bayeux[54] a také v permanentních pokusech francouzské pravice v období celé IV. republiky výrazně omezit pravomoci Národního shromáždění (první komora parlamentu) ve prospěch vlády a Rady republiky (druhé komory parlamentu) – za toto období pravice vznesla 99 návrhů na změnu Ústavy IV. republiky.

 

  1. Výkonná moc
  2. republika má dualistickou exekutivu. Dualita stávající francouzské exekutivy spočívá v rozdělení výkonné moci mezi prezidenta a premiéra, respektive vládu.

Ústřední a nejvýznamnější institucí francouzského ústavního systému a jeho exekutivy je prezident. V rozporu s původním textem ústavy z roku 1958, kdy se předpokládalo, že prezidenta bude volit kolegium volitelů (elektoři), byla v roce 1962 Ch. de Gaullem na základě referenda prosazena významná ústavní změna, v jejímž souladu byl prezident volen v přímých volbách[55] na období sedmi let. V září 2000 se ve Francii konalo referendum, které rozhodlo o zkrácení mandátu prezidenta ze sedmi na pět let. Ukončil se tak legislativní proces zahájený již v roce 1973, kdy se poprvé začala  tato změna projednávat.

Dominantní postavení prezidenta v politickém systému Francouzské republiky je důsledkem skutečnosti, že Ústava V. republiky nezná odpovědnost prezidenta vůči jinému ústavnímu orgánu, ani jeho odvolatelnost. V ústavním postavení prezidenta je nutno rozlišovat jeho ústavní pravomoci v období normálního chodu ústavního systému a ve stavu ohrožení, eventuelně politické krize, kdy se pravomoci prezidenta výrazně rozšiřují.

Podle článku 5 Ústavy prezident bdí nad zachováním ústavy a zajišťuje svým rozhodováním řádný chod orgánů veřejné moci, jakož i kontinuitu státu. Je garantem státní suverenity, územní celistvosti a zachování smluv a dohod. Z daného článku vyplývá prezidentovo výsostné postavení v oblasti mezinárodních vztahů a obrany. Článek 16 poskytuje hlavě státu mimořádné pravomoci, a to za předpokladu vážného a bezprostředního ohrožení institucí V. republiky, státní suverenity, územní celistvosti anebo plnění mezinárodních závazků Francie a porušení řádného chodu orgánů veřejné moci. Prezident je oprávněný k takovým opatřením (po úřední poradě s ministerským předsedou, předsedy sněmoven a Ústavní radou), která vyžadují okolnosti, a která prezident sám považuje za nutná. V období vyhrocené společenské krize sice musí prezident konzultovat svá rozhodnutí s Ústavní radou, není určeno, že by musel její názor respektovat. Musí však respektovat republikánskou formu vlády a nemůže rozpustit Národní shromáždění. Kromě toho je prezident povinen informovat občany, že se země ocitla v mimořádné krizové situaci, a proto jsou jím přijímána mimořádná opatření. Tato opatření mají být vedena snahou zajistit ústavním orgánům veřejné moci v co nejkratší době možnost obnovit plnění jejich funkcí.[56] Článek 16 byl zatím použit jednou, 23. dubna 1961 prezidentem de Gaullem v souvislosti s vojenským pučem generálů v Alžírsku.

Články 5 a 16 Ústavy V. republiky vyjadřují základní odlišnost koncepce francouzského prezidentského úřadu ve srovnání s prezidentskou formou vlády v USA, eventuelně s parlamentarizmem, například IV. francouzské republiky.

Prezident je chápaný jako vůdce národa a současně i jako ústavní instituce, na kterou je delegována vůle a moc národa.[57] V této koncepci je zároveň obsaženo chápání instituce prezidenta jako rozhodující „ústavní pojistky“ pro případ ohrožení mocenských základů režimu V. republiky. K dalším politicky mocensky nejvýznamnějším pravomocem prezidenta patří jmenování ministerského předsedy a dalších členů vlády; rozpuštění ministerské rady; jednou do roka rozpuštění Národního shromáždění, a to na základě (pro prezidenta nezávazných) konzultací s předsedou vlády a předsedy obou sněmoven Parlamentu; předkládání návrhu vlády, či společného návrhu sněmoven, uveřejněného v „Journale Officiel“ (Parlamentní věstník) k referendu každého návrhu zákona, který upravuje organizaci veřejné moci nebo reformy hospodářské či sociální politiky státu a veřejných služeb (pokud je zákon v referendu schválen, vyhlásí ho prezident během dvou týdnů po vyhlášení výsledků), obrátit se s poselstvím ke sněmovnám, když právě nezasedají, musí se k tomu účelu sejít; jmenování osob do civilních a vojenských úřadů státu; pověřování vyslanců a velvyslanců u cizích mocností; udělování milostí; velení armádě a předsednictví Radě národní obrany. Z ústavní praxe V. republiky vyplývá nadřazenost prezidenta všem ostatním státním orgánům.

Ve srovnání s prezidentskou formou vlády založenou na principu dělby a konkurencí jednotlivých větví moci, které stavějí určité bariéry intervencím exekutivy do pravomocí legislativního orgánu, má prezident ve Francii ústavní prostředky, s jejichž pomocí si může vládu, kterou také kontroluje stávající Národní shromáždění, podřídit, anebo ho rozpustit.[58] V období normálního chodu ústavně-politického systému jsou prerogativa francouzského prezidenta ve srovnání s pravomocemi amerického prezidenta menší. Za krizové situace jsou však pravomoci francouzského prezidenta větší než pravomoci amerického prezidenta.

Druhým v pořadí, v hierarchii francouzské exekutivy je premiér – ministr. Premiér určuje složení vlády,[59] která je výsledkem konzultací prezidenta, premiéra a lídrů vítězných volebních stran. Předseda vlády je odpovědný za řízení vlády a vedení vládní většiny. Rada ministrů (Conseil du ministre) uskutečňuje pravomoci, jež podle ústavy náleží vládě a všechny dokumenty vládou schvalované podléhají kontrasignaci prezidenta, přičemž hlava státu nenese žádnou odpovědnost za dokumenty vlády jím podepisované. Premiér-ministr může také podle ústavy ve výjimečných případech předsedat zasedáním Rady ministrů na základě zvláštního zplnomocnění prezidenta. V ostatních případech těmto zasedáním předsedá prezident.

Jednoznačné podřízení vlády prezidentovi mimořádně vystupovalo do popředí v éře Charlese de Gaulla, kdy se vláda scházela jenom v podobě ministerské rady a veškeré rozhodování v záležitostech vlády si přisvojil prezident, přičemž členové vlády měli jenom konzultativní pravomoci. Po odchodu Charlese de Gaulla z politické scény se francouzská vláda začala scházet nejenom v podobě ministerské rady pod předsednictvím prezidenta, ale také v podobě kabinetní rady, která je řízena ministerským předsedou. Zároveň však v období prezidenta George Pompidoua v zastřené podobě, v období jeho nástupce Valéry Giscarda d´ Estaigna již v podobě otevřené a konfliktní se vynořila otázka kompetenčního vztahu mezi prezidentem a ministerským předsedou. Ústava V. republiky tuto otázku neřeší, nastoluje ji však samotná politická situace, a to v momentě, kdy dochází k hlubokému rozporu ve vládní straně, či vládní koalici anebo k situaci kohabitace (ve francouzštině – cohabitation – soužití), která je děleným výkonem moci mezi prezidentskou většinou vzešlou z prezidentských voleb a parlamentní většinou opoziční politické orientace (než je většina prezidentská), vzešlou z voleb do Národního shromáždění. V režimu kohabitace proběhl výkon ústavních mocí, zejména prezidentské a vládní v roce 1986, 1993 a 1997, což lze považovat za vývojovou tendenci V. francouzské republiky. Kohabitace je ústavní režim, v němž mezi sebou navzájem soupeří složky výkonné moci, které neznají jiné řešení konfliktu než účelové a nekoncepční rozdělení působností, které ve svých důsledcích vedou k neochotě řešit nazrálé společenské problémy.[60]

Při hodnocení vztahu prezident – ministerský předseda je potřeba mít na zřeteli ještě skutečnost, že prezident v tomto vztahu má nesrovnatelně silnější postavení a to nejenom z hlediska opory, kterou mu poskytuje ústava, ale především proto, že se může opírat o rozsáhlý byrokratický aparát svého úřadu.

Poměrně rychlý odklon v praxi V. republiky od gaullistického režimu osobní moci a výrazné posilnění moci byrokracie v 70. – 80. letech minulého století[61] lze chápat jako projev snažení francouzských politických elit zabezpečit se například pro případ dlouhodobějšího nesouladu prezidentské a parlamentní většiny, který by mohl otřást stabilitou režimu.

Vláda pro uskutečnění svého programu může požádat, aby ji parlament zmocnil schvalovat, během přesně omezené doby, formou nařízení opatření, která jinak spadají do oblasti zákonů. Tato pravomoc vlády byla několikrát použita, například v roce 1960 v souvislosti s projednáním problematiky války v Alžírsku, v letech 1964, 1966 a 1969 při projednávání otázek adaptace francouzské ekonomiky na podmínky Evropských společenstev atd. Nařízení vlády jsou administrativní akty, která narušují oblast legislativy; následnou ratifikací parlamentem se tato nařízení stávají zákony.

Vláda disponuje pravomocemi také v oblasti řízení legislativního procesu v parlamentu. Vláda ve spolupráci s parlamentní většinou je hlavním „dodavatelem“ zákonodárných projektů. Z celkového počtu přijatých zákonů v období V. republiky až čtyři pětiny zákonů byly iniciovány vládou a tento ukazatel má stabilní charakter – nemění se v závislosti na politickém složení vládní většiny. Vláda také může zabránit Národnímu shromáždění, aby prosadilo takové zákony, které zvyšují výdaje státního rozpočtu. Ministři mají možnost účastnit se práce v parlamentních výborech, avšak nemají právo v těchto výborech hlasovat. Ministerský statut jim umožňuje, aby řídili většinu parlamentních rozprav. Ministři se účastní 100 – 150 rozprav v Národním shromáždění ročně a často jsou přítomni na zasedáních parlamentních výborů, aby vysvětlovali stanovisko vlády. V některých případech vláda vydává obecné prohlášení k projednávaným otázkám s cílem iniciovat hlasování o důvěře vládě.

Řízení legislativního procesu vládou v parlamentu zahrnuje také proceduru schvalování zákona. V této souvislosti může vláda prosadit hlasování o zákonu výlučně podle koaličních seskupení zastoupených v parlamentu a vyloučit jiný typ hlasování. V průměru se tak děje asi desetkrát ročně.

Posledním argumentem v každé parlamentní diskuzi o návrhu zákona je možnost vlády použít „zbraň těžkého kalibru“ a ukončit nekonečné diskuze (například v roce 1984 k projektu zákona o tisku bylo vzneseno více než dva a půl tisíce doplňků, jež zazněly v rámci 166 hodin trvající diskuze, a spojit hlasování o textu zákona s otázkou důvěry vládě).

Všechny vlády[62] v V. republice byly koaliční. V období roků 1958 – 1962 vládní koalice zahrnovala všechny velké politické strany s výjimkou socialistů a komunistů. Vláda v období 1962 – 1981 a také 1986 – 1988 byla koalicí politické pravice gaullistů, neogaullistů, giscardovců a frakcí centristů. Od roku 1981 do roku 2002 francouzské parlamentní volby plní funkci sankčního mechanizmu, kterým lze vládnoucí elitu potrestat. Volební vítězství s jistotou porážky[63] v příštích volbách v období let 1981 – 2002 vedou k napjatým vztahům ve vládní většině. Zároveň se v tomto období dostávají periodicky k moci nakonec i francouzští socialisté podporovaní menšími levicovými seskupeními, ale také komunisty, kteří byli členy vládní koalice v letech 1981 – 1984. Od roku 2002 se do čela pravicových vlád staví „Svaz pro prezidentskou většinu“, později „Svaz pro lidové hnutí“ (UMP) podporující nového francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. Pravicová vláda, kterou vytvořil Sarkozy po volbách do Národního shromáždění v roce 2007, však překvapivě nabídla křesla ministrů a státních tajemníků také zástupcům levicové opozice a reprezentantům tzv. občanské společnosti.

 

  1. Zákonodárná moc

Parlament V. republiky je složený ze dvou komor – Národního shromáždění a Senátu. Poslanci Národního shromáždění jsou voleni v přímých všeobecných volbách na pět let většinovým, dvoukolovým systémem. Původně mělo Národní shromáždění V. republiky 491 poslaneckých křesel. Od roku 1986 má Národní shromáždění stanovený počet poslanců na 577. Členství v dolní komoře francouzského Parlamentu je ústavně neslučitelné s výkonem funkce ministra ve vládě. Vláda je odpovědna pouze Národnímu shromáždění, které ji může za určitých podmínek odvolat. O návrhu na vyjádření nedůvěry vládě se může hlasovat jedině za předpokladu, že ho předloží minimálně jedna desetina poslanců Národního shromáždění. Nedůvěra vládě je vyslovena, když ji podpoří v hlasování většina zvolených (nestačí většina přítomných) poslanců. To však také znamená, že poslanci, kteří se nezúčastní hlasování, fakticky hlasují pro vládu; zároveň je zřejmé, že k prosazení vládního projektu zákona stačí relativní většina v dolní komoře Parlamentu. V čele Národního shromáždění je jeho předsednictvo, které plní výlučně funkce administrativně organizátorské, a proto nemůže přijímat žádné politické rozhodnutí. Předsednictvo Národního shromáždění tvoří předseda, šest podpředsedů, dvanáct tajemníků a tři finanční úředníci (kvestoři). Členové předsednictva jsou poslanci Národního shromáždění. Předseda je volený z řad poslanců vítězné politické strany. Program nejbližšího zasedání Národního shromáždění[64] se připravuje za účasti předsedy a podpředsedů Národního shromáždění, předsedů jednotlivých parlamentních výborů, grémia stranických koalicí zastoupených v Národním shromáždění a člena finančního výboru Národního shromáždění. Na přípravě programu zasedání Národního shromáždění se mohou podílet také představitelé francouzské vlády. Vyplývá to přímo z ústavy, protože agenda většiny zákonů, které se projednávají v parlamentu, si vyžaduje kontrolu ze strany vlády. Rozhodující část legislativní činnosti Národního shromáždění se uskutečňuje v rámci šesti stálých parlamentních výborů. Jejich počet a zaměření určuje Ústava V. republiky; jedná se o výbory pro:

  1. a) kulturu, rodinu a sociální záležitosti
  2. b) výrobu a obchod
  3. c) ústavní řád, legislativu a administrativu
  4. d) zahraniční věci
  5. e) finance, obecnou ekonomii a plánování
  6. f) národní obranu a armádu

Ve srovnání s obdobím IV. republiky se tak dvakrát zmenšil počet stálých výborů Národního shromáždění[65], avšak rapidně vzrostl počet členů v jednotlivých stálých výborech na 60 – 120 členů; ve IV. republice maximální počet členů ve stálých výborech dosahoval 44 poslanců Národního shromáždění.

Stranické záležitosti v parlamentu řídí parlamentní politické skupiny. Podle parlamentního reglamentu (pravidel jednacího řádu) politická skupina musí mít nejméně třicet členů. Parlamentní skupiny proporcionálně své početnosti jsou zastoupeny ve stálých výborech a v jiných orgánech Národního shromáždění. Početnost politické skupiny se zohledňuje i při distribuci debatního času v Národním shromáždění. Někteří nezávislí poslanci působí mimo parlamentní skupiny. V rámci rozpravy o projektech zákonů v jednotlivých výborech a na plenárních schůzích Národního shromáždění se poslanci snaží navrhnout změny a doplňky k projednávaným zákonům, což je za stávající situace, kdy je vláda hlavním předkladatelem zákonů, jediný účinný způsob pro opozici jak ovlivnit legislativní proces.

Počet doplňků k zákonům, adekvátně významu této formy účasti na legislativním procesu, neustále roste. Například v roce 1971 z celkového počtu 3331 doplňků k zákonům parlamentní opozice iniciovala 57,2 % doplňků, v roce 1983 to již bylo celkově 8912 doplňků a 88,9 % doplňků navržených parlamentní opozicí. Parlament má právo v rámci svých kontrolních činností pokládat otázky členům vlády jak v písemné, ale také v ústní formě. Zvláště praxe kladení ústních otázek se ve francouzské parlamentní tradici až do období V. republiky nevyužívala. Reglament Národního shromáždění předpokládá možnost kladení ústních otázek bez diskuzí, ústních otázek s diskuzí a od roku 1969 byla zavedena procedura aktuálních otázek v podobě kopírující britský vzor „question time“. Jednání zákonodárného sboru jsou přenášena i televizí a záznamy aktuálních otázek a obsahu odpovědí jednotlivých členů vlády[66] jsou pravidelně publikovány v parlamentním věstníku.

Druhá komora francouzského Parlamentu – Senát byla koncipována tvůrci ústavy V. republiky jako nástroj kritické reflexe v zákonodárném procesu, ale také jako prostředek kontroly činnosti Národního shromáždění. Původně měl senát 283 křesel, tento počet se od roku 1977 zvyšoval až dosáhl současného stavu 321 senátorů; tito jsou voleni na 6 let[67] (každé tři roky se obměňuje polovina senátorů) kolegiem volitelů, které tvoří poslanci zvolení za daný region, členové generálních rad (zastupitelstvo departamentu) a delegáti obecních rad včetně starostů. Senát zajišťuje zastoupení územních celků republiky a Francouzů usazených mimo republiku. V Senátu jsou proto kromě kontinentální Francie zastoupeny také zámořské departmenty a zástupci bývalých francouzských kolonií sdružených ve Francouzském společenství národů.[68] Vnitřní organizační struktura Senátu kopíruje strukturu Národního shromáždění. Senát sice nemůže vyslovit nedůvěru vládě, ale je zároveň nerozpustitelný. Ostatní pravomoci Senátu v oblasti legislativy jsou stejné jako pravomoci Národního shromáždění. Předseda Senátu v případě, že prezident nemůže vykonávat svůj úřad (dlouhodobá nemoc, úmrtí, popřípadě je obviněn ze státní zrady), plní jeho pravomoci až do volby nového prezidenta.

V rámci legislativního procesu ve francouzském Parlamentu je vyžadován shodný návrh zákonů, a proto si obě komory prostřednictvím svých stálých komisí vracejí texty navrhovaných zákonů k doplnění. Kompromisní návrh zákona bývá schvalován dohadovacím výborem složeným ze sedmi poslanců a sedmi senátorů.

Senát je symbolem stability mezi francouzskými politickými institucemi. Původní politické složení senátu (poprvé byl zvolen v roce 1959) s převahou centristických stran, nezávislých senátorů reprezentujících venkovské komunity se až od 90. let minulého století začalo přibližovat politicko – stranické struktuře Národního shromáždění.

 

  1. Soudní moc

Ústava V. republiky poprvé v dějinách Francie vytvořila instituci Ústavní rady, která má pravomoc posuzovat ústavnost přijímaných zákonů. Významné zákony (organické) mohou být vyhlášeny, pouze když se k nim vyjádří Ústavní rada. Běžné zákony posuzuje Ústavní rada potud, pokud ji požádá prezident, premiér ministr anebo předseda Národního shromáždění, eventuelně předseda Senátu. Ústavní rada svojí činností zabezpečuje integritu a kontrolu právoplatnosti průběhu voleb, referend a projednává také jednací řády (vnitřní reglamenty) obou komor Parlamentu.

Francouzská Ústavní rada je složena z 9 členů; tři jmenuje prezident republiky, tři předseda Národního shromáždění, tři předseda Senátu. Právo účastnit se jednání mají všichni bývalí prezidenti republiky; toto právo nebylo doposud využito. Prezident jmenuje předsedu Ústavní rady. Členové Ústavní rady jsou jmenování na 9 let, každé tři roky je měněna třetina členů bez možnosti ucházet se o další funkční období.

Členství v Ústavní radě je neslučitelné s výkonem funkcí ve francouzské vládě, v Parlamentu a v řídících orgánech politických stran. Člen Ústavní rady však může vykonávat volenou funkci v komunální politice. V politickém systému Francie V. republiky významné funkce plní také:

  1. a) Vrchní soud (La Haute Cour de Justice), který má za úkol vyšetřovat, vznášet obvinění a soudit politické představitele a vysoké státní úředníky;
  2. b) Státní rada (Conseil d´ Etat)

– posuzuje nařízení a vyhlášky z hlediska jejich souladu s obecnými právními normami a

ústavou; nálezy Státní rady mají pouze poradní charakter;

  1. c) Nejvyšší rada pro soudnictví (La Conseil supérieur de la magistrature)

– poradní orgán prezidenta v jeho funkci garanta nezávislosti justice.[69]

 

Kontrola státní správy (s výjimkou fungování policie) se také uskutečňuje prostřednictvím instituce „mediátora“, která byla zřízena ve Francii podle vzoru skandinávského ombudsmana v roce 1973. Mediátora jmenuje prezident republiky na období tří let. V současné době mediátor řeší několik tisíc stížností občanů na fungování státních a veřejných služeb; sám však nedisponuje mocenskými kompetencemi.

 

  1. Místní správa a samospráva

Ve většině států kontinentální Evropy je systém státní moci v místech založen na podřízenosti nižších článků vyšším. Existuje vertikálně organizovaný systém orgánů místní správy, jejichž prostřednictvím se uplatňuje vládní moc v místech a je vykonávána teritoriální státní správa. V místech souběžně s centrální správou působí volená místní samospráva, zejména v obcích a městech. Orgány místní samosprávy disponují řadou samostatných pravomocí: správa výstavby v obci, místní daně a poplatky atd. Tento systém místní správy a samosprávy s určitými modifikacemi se uplatňuje také ve Francii.

Nejnižší správní organizací v rámci politického systému Francie je obec (la comune), jejich počet je asi 38 tisíc. V letech 1982 – 1983 byla ve Francii uskutečněna decentralizační reforma, jež částečně oslabila tradiční rigidní centralizmus (zavedený ještě Napoleonem Bonapartem) unitárního státu a zvýšila samosprávu obcí. O věcech obce rozhoduje obecní rada (conseil de la comune), jejímž výkonným orgánem je starosta (maire). Starosta je současně orgánem státu v místě, jakož i vykonavatelem vůle územní jednotky. Obecní rada rozhoduje o rozpočtu, majetku obce a místních komunikacích.

Obce jsou sdruženy do okresů (arrendissements) a kantonů, nedisponují však orgány zastupitelské demokracie a plní výlučně funkci administrativního svorníku mezi ústřední a místní správou.

Dalším územně správním celkem je departement (celkově 100 departementů, z toho čtyři v zámoří). V čele departementu jsou generální rady volené na šest let v čele s předsedou. V roce 1986 v rámci procesu decentralizace byly ve Francii vytvořeny regiony (26, z toho 4 v zámoří), které řídí regionální rady volené přímo na šest let v čele s voleným předsedou.

Zvláštní postavení v systému centralizované vertikální správy v územních jednotkách mají prefekti, kteří zajišťují zájmy státu. Pozice prefekta je chápána v několika významech, a to jako ve funkci reprezentanta vlády (působí jako delegovaný orgán v departementu), jako orgánu všeobecné správy (spravuje administrativní policii a soudní policii) a jako šéfa státní služby v departementu.[70] Výraznější decentralizace a přesunování pravomocí na místní orgány samosprávy včetně finančních prostředků – postupně probíhající již téměř čtvrt století – zeslabila postavení prefektů, kteří jsou proto nuceni upouštět od svého dřívějšího autoritárního vztahu k orgánům místní samosprávy, označovaného ve Francii ironicky „tutelage“ (starostlivost).

Francie je považována za jeden z nejstarších, nejvíce sjednocených a nejstabilnějších evropských národních států. V mnoha ohledech jím skutečně je, přesto je třeba zdůraznit skutečnost, že zde existuje mnoho regionálních konfliktů, které mají původ v etnické a jazykové rozdílnosti. Ve druhé polovině dvacátého století požadovaly desítky regionálních hnutí a politických stran (většinou byly velmi malé), aby centrální vláda v Paříži uznala jejich práva na udržení regionálních zvláštností. Nejvýraznější autonomistická hnutí byla v Bretani na západu Francie, v pyrenejském regionu na nejvzdálenějším jihovýchodě španělských hranic, v Occitanii na jihu a na ostrově Korsika. Členové těchto hnutí, aby přilákali pozornost ke svým protestům, se občas uchýlili k násilí, nejčastěji k uskutečnění svých cílů využívali voleb nebo jiných zákonných postupů.

Původ etnických konfliktů ve Francii, stejně jako jinde v Evropě, souvisí s vytvářením moderního národního státu. Vytvoření moderního francouzského státu vyžadovalo fyzické začlenění rozdílných regionů pod autoritu centrální monarchie. Rozšiřování francouzských hranic, od pařížského regionu až po uspořádání jaké známe dnes, začalo počátkem třináctého století. Tak například velká část současné jihozápadní Francie, kterou etnonacionalisté nazývají Occitanie (oblast středních Pyrenejí a Languedoc-Roussillon), byla ve třináctém století pod vládou hrabat z Toulouse. Zničení autonomie tohoto regionu bylo důsledkem křížových výprav proti kacířům v jižní Francii na počátku třináctého století. Moderní etničtí nacionalisté vykládají tyto události jako politické spiknutí zaměřené na zničení bohaté kulturní společnosti s centrem v Toulouse. V procesu budování státu byla v patnáctém století většina jižní Francie až po východní části Lauguedoccu, v oblasti dnes známé jako Provence, začleněna do francouzského teritoria. Západ a jihozápad byly připojeny v období od patnáctého do sedmnáctého století; Bretaň se stala součástí Francie v roce 1532 díky královskému sňatku. Oblast Alsaska na západě německých hranic byla k Francii připojena v roce 1648 Vestfálskou smlouvou, ale jako výsledek francouzsko-pruských válek byla Německu v roce 1871 opět vrácena. Po porážce Německa v 1. světové válce, v roce 1918 se Alsasko opět vrátilo pod francouzskou vládu. Tento stav trval do začátku 2. světové války, kdy bylo Alsasko opětovně připojeno k Německu, aby po jejím konci opětovně připadlo Francii. V polovině devatenáctého století byla k Francii připojena jeho jihozápadní část – Savojsko.

Korsika byla jednou z posledních oblastí, jejíž svrchovanost byla oficiálně převedena na francouzský stát. Tento fakt společně s relativní geografickou izolovaností ostrova a okolnostmi, za kterých Francie převzala vládu, pomáhá vysvětlit přetrvávání silné korsické národní identity a požadavků na politickou autonomii.

Korsiku spravoval po většinu období mezi koncem 13. století a polovinou 18. století italský městský stát Janov. V roce 1867 koupila ostrov od Janova Francie; v této době na Korsice působilo již silné nacionalistické hnutí.

Vzestup etnického uvědomění ve 20. století má své kořeny v ekonomických a sociálních změnách, které vyvolala industrializace Francie. V důsledku procesů industrializace se oblasti Francie, které byly dosud okrajovými v politickém a kulturním slova smyslu, staly okrajovými i ve smyslu ekonomickém. Ve 20. století se relativní chudoba odlehlých regionů spojovala s problémy týkajícími se místních jazyků a kultur a podněcovala hnutí zaměřující se na etnické odlišnosti, především jazyk a na ekonomické nesnáze. Korsika je tímto splynutím problémů dobrým příkladem.

Požadavky na autonomii ostrova jsou odvozovány ze svébytné kulturní identity, která pramení z korsického jazyka, jenž se vyvinul z hovorové latiny používané v období Římské říše. V současnosti se na ostrově více mluví francouzsky než korsickým jazykem, který je ve školách volitelným jazykem, ale většina nacionalistických skupin chce, aby byl jazykem povinným, což je požadavek, který jde proti dlouhodobému tlaku ze strany centrální vlády, aby se jediným legitimním národním jazykem stala francouzština. V této souvislosti nutno připomenout, že Francouzská akademie věd publikovala již v roce 1635 standardizovaný slovník francouzštiny a začala vykonávat oficiální dohled v oblasti francouzského jazyka a to proto, že jazyková homogenizace obyvatelstva je východiskovým předpokladem existence národního státu.

Místní nacionalisté tvrdí, že korsická identita byla potlačována nejdříve Janovem, poté francouzským státem, což vedlo k uvržení ostrova do stavu soustavné nerozvinutosti. Korsické ekonomické nesnáze určitě nejsou pomyslné. V 70. letech minulého století byla populace ostrova menší než na konci 19. století. Vylidnění ostrova bylo stejné jako v mnoha chudých francouzských venkovských departementech, odkud se lidé stěhovali do bohatších oblastí za prací. Přestože francouzská vláda od 60. let minulého století provádí soustředěnou strategickou podporu ekonomického rozvoje na Korsice a přes soustavnou pomoc Evropské unie, zůstává ostrov jedním z nejméně rozvinutých regionů Francie a Evropy vůbec.

Rychlejší modernizaci ostrova však také brání sociální struktura korsické společnosti, která je založena na tradici velkých rodinných klanů, principu vendety a korupci místních politických elit.

 

  1. Volební systém

Francouzské zákonodárství formuje základní podmínky, a nevyhnutelně vede ke splnění toho, aby konkrétní osoba získala aktivní volební právo. Toto právo získává každý, kdo má francouzské občanství, dosáhl věku 18 let a má způsobilost k občanským a politickým právům. Každý, kdo chce volit, musí být zapsán na seznam voličů. V současnosti jsou všichni francouzští občané, kterým bylo 18 let, automaticky na tento seznam zapsáni. Sporné otázky kompletování seznamů voličů může řešit až nejvyšší správní soudní orgán – Státní rada.

Vlastní volební úkon je osobní, volný a tajný. Volič tedy nesmí ve volební místnosti jakýmkoliv způsobem dát najevo své politické nebo jiné osobní přesvědčení. Například ve druhém kole prezidentských voleb v roce 2002 vyvstala otázka, zda voliči, kteří volili Chiraca jen proto, aby volili proti Le Penovi, si mohli při vhazování hlasovacích lístků nasazovat rukavice, což mělo symbolizovat jejich občanský odstup od rozhodování o výběru mezi kandidáty. Stanovisko Ústavní rady bylo takové, že jednání takového druhu narušuje svobodné volby a tajnost hlasování. Nejdůležitější volby ve Francii jsou volby prezidenta a volby do obou komor Parlamentu.

Kandidátem na prezidentský úřad se mohou stát všechny osoby, které mají francouzské občanství a dosáhly věku 23 let. Tzv. reprezentační systém zavedený zákonem z roku 1962 a později upravený v roce 1976 stanoví podmínky, za kterých může občan kandidovat na funkci prezidenta. První podmínkou pro přijetí kandidatury je získání alespoň 500 podpisů poslanců, starostů, místních zastupitelů a dalších volených zástupců, kterých je ve Francii asi 42 tisíc, z počtu alespoň třiceti různých departementů nebo zámořských oblastí. Z jednoho departementu nebo zámořské oblasti může pocházet maximálně 10 % podpisů. Jména „konečných“ kandidátů jsou veřejně vyhlášena Ústavní radou. Další podmínkou je povinnost všech kandidátů předat Ústavní radě prohlášení o svém majetku. Tuto povinnost zavedl zákon z roku 1988 týkající se finančních poměrů osob působících na politické scéně. Ústavní rada po skončení voleb zveřejní v úředním věstníku pouze prohlášení kandidáta, který byl zvolen prezidentem. Na konci prezidentského mandátu má odstupující prezident povinnost opět učinit prohlášení o svém majetku.

Současně zákony z let 1988 – 1995 zavedly povinnost každého kandidáta do 60 dnů po zahájení volební kampaně Ústavní radě sdělit číslo účtu otevřeného pro svou kampaň. Na těchto účtech jsou pak kontrolovány všechny příjmy a výdaje za předcházejících 12 měsíců. Celkové výdaje každého kandidáta nesmějí přesahovat výši 13,7 milionů eur. Kandidát, který se dostane do druhého kola voleb, má povolenu hranici 18,3 milionů eur. Od roku 1995 jsou zakázány finanční příspěvky od právnických osob, s výjimkou politických stran.

Referendem ze září 2000 byl sice sedmiletý prezidentský mandát zkrácen na dobu pěti let, avšak toto volební období může být i vícekrát obnoveno. Volby probíhají většinovým dvoukolovým systémem. Kandidát ke zvolení v prvním kole potřebuje získat absolutní většinu všech hlasujících voličů. Pokud žádný z kandidátů absolutní většinu nezíská (a to se doposud v žádných prezidentských volbách nestalo), pouze dva kandidáti s nejvíce hlasy postupují do druhého kola, které se koná dva týdny po datu konání prvního kola.

Volby se musejí konat nejdříve 30 a nejpozději 20 dní před tím, než vyprší mandát dosluhujícího prezidenta. Vláda má povinnost svolat voliče k přímému hlasování. Ústavní rada dbá na regulérní průběh voleb a vyhlašuje konečný výsledek do deseti dnů po konání druhého kola prezidentských voleb. V konečném důsledku rozhodující význam pro prezidentské volby ve Francii mají politické faktory – podpora politických stran, nátlakových skupin, státního aparátu. Především tyto faktory předurčují šance jednotlivých kandidatur. Počet oficiálních kandidátů v jednotlivých prezidentských volbách v V. republice se pohybuje v rozmezí 6 – 16 kandidátů (s výjimkou voleb v roce 1958 se třemi uchazeči o prezidentský úřad).[71]

Volební kampaň je oficiálně zahájena 15 dní před prvním kolem prezidentských voleb a končí 24 hodin před prvním kolem těchto voleb. Předvolební prezidentská kampaň ve Francii (ale také kampaň předcházející volbám do Národního shromáždění) se stále více amerikanizuje.[72]

Volby do Národního shromáždění (z celkového počtu 577 poslanců je 555 z Francie, 17 ze zámořských departementů a 5 ze zámořských území) se konají v přímých většinových dvoukolových volbách v jednomandátových obvodech. Zvolen v prvním kole je ten kandidát, který získá nadpoloviční většinu platných odevzdaných hlasů. Pokud není zvolen žádný kandidát v prvním kole, koná se druhé kolo, do něhož postupují všichni kandidáti, kteří získali alespoň 12,5 %[73] odevzdaných hlasů, a to za předpokladu, že se voleb zúčastnilo alespoň 25 % oprávněných voličů. Ke zvolení ve druhém kole stačí, aby kandidát získal relativní většinu hlasů.

Volební obvody se prakticky kryjí s územím jednotlivých kantonů – tedy zahrnují přibližně 100 tisíc obyvatel, povolená výchylka je 20 %. Podmínky určené k navrhování kandidátů spočívají v předložení prohlášení o kandidatuře nejpozději 21 dnů před začátkem hlasování a složením kauce. Vzhledem k tomu, že se ve Francii nepraktikují doplňovací volby, musí také každé prohlášení kandidáta obsahovat i označení náhradníka a jeho písemný souhlas. Kandidátovi na funkci poslance do Národního shromáždění musí být minimálně 23 let.

Varianta většinového volebního systému byla zavedena s nástupem V. republiky. Charles de Gaulle chtěl s pomocí většinového systému stabilizovat politické poměry v zemi, neboť princip poměrného zastoupení IV. republiky vedl k nestabilním parlamentním většinám a tím pádem k častým vládním krizím (za 12 let IV. republiky se odehrálo 22 vládních krizí). Dvoukolový volební systém měl zaručit větší spolupráci mezi stranami, vyprofilování výraznější parlamentní většiny a omezit vliv extrémních politických seskupení. V prvním kole politické strany vystupují samostatně a relativně větší šanci uspět mají výrazně centralizované strany, – například všechny francouzské politické strany hlásící se ke gaullistickým tradicím – které mají jednoho silného politického vůdce. Výlučně pro potřeby druhého kola se vytváří koalice levice (socialisté a komunisté), kteří soupeří o přízeň voličů s koaličním seskupením pravicových politických stran neogaullistů a liberálů (RPR, UDF, DL a nejnověji UMP). Na této platformě si ideově blízké strany dojednávají vzájemnou podporu pro druhé kolo. Zároveň tento systém umožňuje oslabování stran z obou krajů politického spektra. Pravice tradičně nespolupracuje s krajně pravicovou Národní frontou. Socialisté jsou náchylnější ke spolupráci s komunistickou stranou. Toto spojenectví mezi socialisty a komunisty vychází z nutnosti podpory komunistů pro socialistického kandidáta na prezidenta. Z hlavních stran si lépe v prvním než druhém kole vede UMP, donedávna RPR; UDF nemá výraznější rozdíly mezi zisky v prvním a druhém kole, socialisté jednoznačně získávají více v druhém než prvním kole, komunisté a ekologické strany se do Národního shromáždění dostávají výlučně jen v druhém kole, podobně jako Národní fronta, která vzhledem k minimálnímu koaličnímu potenciálu má v parlamentu malé, eventuelně žádné zastoupení.

Volby do Senátu se v jednotlivých volebních regionech liší; uplatňuje se proporční i většinové hlasování. Kampaň pro volby do Senátu probíhá bez účasti masmédií. Na každou předvolební schůzi mají přístup jenom volitelé a kandidáti na křesla senátorů. Ti musí splňovat také podmínku věkové hranice minimálně 35 let. Volitelé (na rozdíl od voličů v prezidentských volbách a volbách do Národního shromáždění) jsou povinni hlasovat.Volební absenteizmus se trestá peněžitou pokutou.

 

 

  1. Referendum

Prezidenti V. republiky odvozují svou legitimitu nejenom z výsledků prezidentských voleb, eventuelně z ústavy, ale také z klíčového politického institutu, jakým je v podmínkách stávajícího režimu referendum. Institut referenda je v tomto kontextu interpretován, řečeno slovy Charlese de Gaulla, jako nejdemokratičtější a nejspravedlivější forma vyjádření skutečnosti, že státní suverenita náleží lidu. Podle Ústavy V. republiky lze referendum uplatnit v procesu schvalování některých zákonů (čl. 11) nebo ústavní reformy (čl. 89). Podle režimu ústavního článku 89 se však konalo jenom jediné referendum v roce 2000, které rozhodlo o zkrácení mandátu prezidenta ze sedmi na pět let, ostatní referenda se uskutečnila v souladu s článkem 11. Ústavy V. republiky. Francouzská V. republika prošla několika fázemi, které se liší podle způsobů vládnutí prezidenta republiky; lze rozlišit období: plebiscitární demokracie za prezidenta de Gaulla; prezidentské vlády charakteristické pro období prezidentů G. Pompidoua, Valéry Giscarda d´Estainga, F. Mitteranda a Ch. Chiraca a parlamentní vlády pro období v režimu kohabitace, kdy se postavení prezidenta ve vztahu k parlamentu dočasně oslabuje.[74]

Charles de Gaulle používal referendum jako prověrku odpovědnosti prezidenta republiky před svrchovaným lidem. V tom smyslu se říká „referendum – otázka důvěry“ (tj. referendum se stává plebiscitem). Tím, že se doba vládnutí prezidenta zkrátila, tento nástroj už není tak důležitý, protože lid rozhodne po pouhých pěti letech. Plebiscitární hlasování znamená hlasování o důvěře prezidentovi, který se položením otázky oficiálně a jednoznačně zaváže odejít, pokud odpověď bude znít negativně. Jediným, kdo takto jednal, byl de Gaulle. Je nutné zdůraznit, že Charles de Gaulle byl prezidentem ústavně neodpovědným, ale na druhé straně dbal na to, aby se čas od času prověřovala jeho politická odpovědnost občany. Bylo to zřejmé při druhých prezidentských volbách v roce 1965 a bylo tomu také tak ve vztahu k referendům: prohlašoval předem, že pokud výsledek nebude v souladu s jeho osobním míněním, odstoupí a také tak učinil, když v roce 1969 „prohrál“ referendum.

Ve Francii proběhla řada referend. Např.: Referenda v průběhu V. republiky: V září 1958, tehdy ještě předseda vlády IV. republiky, Ch. de Gaulle iniciuje referendum o schválení Ústavy V. republiky; další referenda inicioval již prezident Ch. de Gaulle v roce 1961 k otázce sebeurčení Alžírska, v roce 1962 k schválení Evianských dohod potvrzujících nezávislost Alžírska, v roce 1962 k zavedení přímé volby prezidenta, v roce 1969 k reformě Senátu a regionalizaci. Prezident G. Pompidou inicioval jediné referendum v roce 1972 k otázce rozšíření EHS, prezident F. Mitterand inicioval dvě referenda, v roce 1988 ke schválení nového statutu Nové Kaledonie a v roce 1992 k ratifikaci Maastrichtské smlouvy o EU. Prezident J. Chirac inicioval také dvě referenda – v roce 2000 ke zkrácení prezidentského mandátu a v roce 2005 k přijetí evropské ústavní smlouvy (Viz Perrotino M. Francouzský politický systém. Praha. Slon 2005. část Ústavní rada).

 

  1. Stranický systém
  2. a) Vývoj systému

            Ústavně politická koncepce Ch. de Gaulla byla od svého vzniku jednoznačně kriticky orientovaná proti systému politických stran IV. republiky a zároveň proti tradicím francouzského parlamentarizmu. Soupeření politických stran a jejich úzce egoistické zájmy podněcující vnitropolitické krize, střídání vlády a sestavování „bezzubých kompromisních“ koalic neschopných řešit aktuální problémy poválečné Francie, bylo podle mínění Charlese de Gaulla jednou z hlavních příčin úpadku IV. republiky. Z pohledu de Gaulla ve druhé polovině 20. století existují vysoce efektivní „kanály“ přímé komunikace s elektorátem a přímého zaangažování voličů do rozhodovacích procesů o principiálních politických otázkách (těmito novými kanály participace voličů v politice jsou volby, referendum a masmédia), jež eliminují tradiční zprostředkovatelskou funkci politických stran ve společnosti.

Boj proti politickým stranám, i když to zní paradoxně, však vedl de Gaulle s pomocí politické strany. Podle záměrů tvůrců Ústavy V. republiky totiž klíčovým komponentem a oporou ústavního systému se měla stát gaullistická strana „Svaz pro novou republiku“ (UNR); nové republiky“, jež vznikla z jiné gaullistické strany „Sjednocení francouzského národa“ sdružující spolubojovníky generála de Gaulla z období 2. světové války. Dominantní postavení gaullistů v prvních letech V. republiky v rámci širokého spektra slabých politických stran, zatížených negativním dědictvím politického stranictví IV. republiky bylo důsledkem slabosti a nevyprofilovanosti jak centrických politických stran, ale také francouzských socialistů, kteří se v této době nacházeli ještě ve „stínu“ politicky úspěšnější, ale pro vládní funkce Francouzské komunistické strany „nepoužitelné“.

Další vývoj v průběhu 60. let a v první polovině 70. let dvacátého století potvrdil, že politická strana „UNR“, mezi jiným také z důvodu odchodu Charlese de Gaulla z politické scény (první prezident V. republiky se vícekrát veřejně s „UNR“ identifikoval), není samostatně schopna čelit postupně se integrující francouzské levici. Jádro stranicko-politického systému V. republiky se proto zákonitě rozšiřuje na „koalici většiny“, jež zahrnuje také některé středové politické formace a menší pravicové seskupení připravené spolupracovat v tomto období již s neogaullisty.

Rozhodující význam v této souvislosti mělo sbližování neogaullistů v čele se Jacquesem Chiracem, vystupujících od roku 1976 pod názvem „Sdružení pro republiku“ (RPR) se středovým politickým seskupením „Svazem pro francouzskou demokracii“ (UDF), spojeným se jménem Valéry Giscard d´Estainga. Neogaullisté v rámci koalice s UDF postupně ztráceli hegemónu, kterou disponovali a již nikdy se jim nepodařilo zopakovat úspěch z roku 1974, kdy podíl neogaullistických voličů v této koalici dosahoval 79 %. To následně donutilo RPR respektovat UDF jako rovnocenného partnera, jehož požadavky je zapotřebí při obsazování ministerských křesel všestranně zohledňovat.

Na levém křídle francouzské politické scény došlo ke konci 70. let minulého století také k velice výrazným posunům. V roce 1978 napoprvé v dějinách V. republiky dosáhli francouzští socialisté lepšího volebního výsledku než jejich levicový oponent – Francouzská komunistická strana a tuto převahu si socialisté zachovávají doposud.

Disfunkčním faktorem v rámci probíhající integrace politických stran byl v druhé polovině 80. let razantní nástup krajně pravicové Národní fronty (FN); politický program této strany ji vylučuje ze společenství stran francouzské umírněné (státotvorné) pravice.

Celkově však na francouzské politické scéně v 80. letech a v první polovině 90. let minulého století převládly integrační procesy a politické strany se zformovaly do dvou bloků – pravicového a levicového. Blok pravicových stran představovaly převážně RPR, UDR, centristé a nezávislí kandidáti a levicový stranický blok Francouzská socialistická strana, Francouzská komunistická strana, Hnutí levicových radikálů a Zelení. Tato konfigurace francouzských politických stran byla také označována jako „bipolární čtverylka“ (quadrille bipolaire). Bipolární blokový charakter stranického systému se výrazně projevuje před druhým kolem prezidentských a parlamentních voleb. Výsledky francouzských voleb proto ve značné míře závisí na schopnosti a vůli politických stran koordinovat činnost se svými partnery v bloku.

Mění se také politický profil stran, zvláště od první poloviny 80. let, kdy došlo ke sbližování koncepcí „levého“ a „pravého“ bloku s požadavky centristů. Systematický je v této souvislosti posun francouzských socialistů, kteří „demonstrativně“ zanechali svoji zřetelnou levicovou hospodářskou politiku charakteristickou pro období jejich vstupu v roce 1981 do vlády a prosadili pragmatickou ekonomickou strategii poplatnou kritériím neoliberální efektivity.

Ke konci 90. let minulého století dochází ve vývoji francouzského stranického systému k další změně, rozpadá se totiž bipolární čtverylka a současně druhou nejsilnější pravicovou stranou se stává NF. Pokud by takový trend pokračoval, republikánské (umírněné) pravici by nezbylo než buď vytvořit alianci s extrémní pravicí, anebo se smířit s tím, že bude v parlamentních volbách prohrávat. Proto se budoucnost republikánské pravice začíná od konce 90. let spojovat s poklesem zisku extrémní pravice. Předpokladem bylo oslabení extrémní pravice, toho se dosáhlo posilněním umírněné pravice cestou vytvoření nového prvku stranického systému „Unie pro prezidentskou většinu“ UMP, která vzniká jako federace nejsilnějších umírněných pravicových stran RPR a UDF po prvním kole prezidentských voleb v roce 2002. Ve stejném období pokračují v levé části politického stranického spektra divergenční ideologické a politické změny, které předurčují dnešní slabé pozice levice ve Francii, ale také celkovou stranickou konstelaci v zemi.[75]

Charles de Gaulle sice vystupoval proti “rozkladnému působení politických stran“, avšak právě v Ústavě V. republiky poprvé v dějinách Francie strany dosáhly oficiálního přiznání. Dalším mezníkem byl rok 1988, kdy byla dosažena zákonná úprava financování politických stran (do té doby jedinou právní úpravou byl již nevyhovující zákon o spolkové činnosti z roku 1901, který také reguloval činnost politických stran).Gaullistická tradice antistranictví se projevuje i v názvosloví – zakladatelé stran se v jejich označení vyhýbají termínům „strana“ (protože strany rozdělují) a místo toho používají slovo „svaz“, „sjednocení“, „shromáždění“. Současně nutno zdůraznit, že téměř všechny stranické subjekty za V. republiky několikrát měnily své jméno (výjimkou jsou komunisté), což komplikuje úsilí zorientovat se v peripetiích francouzského stranického života.

 

Pravicové strany

Svaz pro lidové hnutí (Union pour un Mouvement Populaire – UMP)

Plány na jeho vytvoření se datují již od roku 1997, kdy se pravice ocitla v Národním shromáždění v opozici. V roce 2002, v prvním kole prezidentských voleb nejvíce hlasů obdržel kandidát podporovaný RPR, J. Chirac; do druhého kola však postoupil také J.-M. Le Pen, představitel krajní pravice. Z této situace vyplynuly obavy z ohrožení demokracie a bylo jasné, že je nezbytná jednotná „prezidentská“ strana. Vzniká proto „velká strana pravice a pravého středu“ pod názvem „Svaz pro prezidentskou většinu“ (Union pour la majorite presidentielle – UMP) a J. Chirac ve druhém kole „manifestačně poráží“ Le Pena;[76] v červnu 2002 UMP získává také absolutní většinu v Parlamentu. Záhy však UMP jako strana prezidenta republiky mění svůj název na „Svaz pro lidové hnutí“. „UMP“ hledá širší konsenzus v rámci umírněné pravice ve Francii (vynucují si ho nakonec procesy globalizace), a proto dochází v rámci tohoto nového politického subjektu k ideologicko-politickému a personálnímu prolínání gaullizmu, neogaullizmu, centrizmu a liberální demokracie. Prezident Chirac převzal pro UMP většinu kádrů z RPR A. Juppé; Liberální demokracie J.-P. Raffarin, J.-C. Gaudin; z UDF Ph. Douste-Blazy.

UMP, jenž představuje novou etapu formování pravice ve Francii, reprezentuje dvě politické kultury současně – jednu zdůrazňující silnou roli státu a druhou věrnou intencím tradice evropského neoliberalizmu. Synkretizmus těchto dvou politických kultur je zcela zřejmý ve volebním programu Nicolase Sarkozy[77] (v roce 2004 se stal předsedou pravicového „Svazu pro lidové hnutí“; v březnu 2007 však definitivně rezignoval na všechny své politické funkce, aby se mohl plně věnovat předvolební kampani) a v letošních prezidentských volbách zastupoval tuto stranu. Například v otázkách hospodářské politiky Nicolas Sarkozy ve své kampani prosazoval převážně liberální program – celá ekonomika by měla být založena na osobní iniciativě, zodpovědnosti a snižování daňové zátěže. S liberálním programem však příliš nekorespondují jeho návrhy na zavedení indexace platů, na vývoj cen nebo na vyčlenění částí veřejných zakázek pro malé a střední podniky; ale antiliberální charakter mají také požadavky N. Sarkozy na zamezení vstupu Turecka do Evropské unie; zpřísnění podmínek imigrace (rodina migranta je povinna prokázat dostatečný zájem o integraci do francouzské společnosti); odmítnutí uzákonění sňatků pro homosexuální páry atd.

 

Svaz pro francouzsko demokracii (Union pour la democratie francaise – UDF)

Politická strana pravicově centralistického až středového zaměření, označovaná často jako „kartel“ politických stran, vznikla v roce 1972 na podporu bývalého prezidenta Valéry Giscarda d´Estaing. Jednotlivými složkami tohoto „kartelu“ politických stran jsou:

  1. a) Centrum sociálních demokratů (Centre des démocrates socialle – CDS), které se zformovalo v roce 1976 jako strana křesťansko demokratického typu a v roce 1995 se přejmenovala na Demokratickou sílu (Force democcrate – FD).
  2. b) Republikánská strana (Parti republicain – PR) – program republikánů vychází z „ekonomického neoliberalizmu“ orientovaného na omezení státních zásahů do systému tržního hospodářství. Svůj vliv strana prosazuje prostřednictvím klubů „Perspektivy a reality“ (Perspectives et realités) a je organizována kolem místních notáblů; nejlepší volební výsledky dosahuje v regionech bez silné křesťansko demokratické tradice.
  3. c) Radikální strana (Parti radical – PR) – blíží se svojí orientací pravicové sociální demokracii a její „osud“ je spojen se jménem zakladatele populárního francouzského týdenníku Express[78] Jeana Servana Schreibera.

UDF vždy závisela na politice RPR, vůči které se vymezovala specifickými tématy: zdůrazňování myšlenek integrace Evropy a decentralizace francouzského státu. Ve vládách V. republiky UDF, jako koaliční partner, obsazovala například křesla ministrů obrany, zahraničních věcí, financí, školství a to zásluhou svých lídrů – Valéry Giscard d´Estaing, Francois Ledard, Francois Bayron, Philippe de Villers.

Kandidátem UDF v prezidentských volbách 2007 byl Francois Bayrou – předseda této strany od roku 1998. Byl tím, kdo odmítl spojení UDF s RPR, které vytvořilo UMP, avšak za cenu ztráty členské základny – přeběhlíků k UMP. Protože mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb 2007 až 23 poslanců přešlo k Sarkozymu, byl Francois Bayrou nucen zformovat novou centristickou stranu „Demokratické hnutí“ (Mouvement Democratique – MoDem), se kterou kandidoval v letošních volbách do Národního shromáždění; na úspěchy UDF však nenavázal.

Do prezidentských voleb 2007 Bayrou vstoupil s programem „Projekt naděje“. Říká v něm, že Francie prochází těžkých obdobím krize. Krize, která ji postihla, tu nebyla celých padesát let. Nejdůležitějším bodem jeho programu byl požadavek snížení veřejného deficitu (v současnosti činí 120 miliard eur), a to i bez toho, aby lidé platili více na daních i na poplatcích. Bayrou navrhoval provést zásadní změny v ústavě; mluví dokonce o potřebě ustanovit „šestou republiku“ na bázi skutečně funkční sociálně-tržní ekonomiky Francie.

 

Sdružení pro republiku (Rassemblement pour la republique – RPR)

Strana navazuje na tradice gaullistické strany „Svaz na obranu nové republiky“. Politické seskupení RPR vzniká v roce 1976 z podnětu J. Chiraca. Koncepce strany se v průběhu jejího působení často měnila: „labourizmus na francouzský způsob“ (konec 70. let); „liberální konzervativizmus thatcherovského typu“ (1981 – 1986); „boj proti sociálnímu vyloučení a nové chudobě“ (polovina 90. let); „střídání výhrad proti Maastrichtské smlouvě s podporou evropské integrace“ (konec 90. let). Hlavní cíl RPR, získat vítězství v prezidentských volbách. Toto seskupení dosahovalo v 70. letech zdůrazňováním svého nadstranického charakteru ideologické neutrality, pragmatizmu a jednoty všeho francouzského lidu.

Protože UMP jde nad rámec RPR, překračuje jeho politické a ideologické záměry. Cesta budoucího vývoje RPR není v jejím posílení, a tak zcela ne náhodou RPR nevyslala do prezidentských voleb svého stranického kandidáta.

 

Hnutí za Francii (Le Mouvement pour la France – MPF)

Poslanec za UDF Phillpe de Villiers jako výraz nesouhlasu s proevropskou orientací vedení své strany založil v roce 1990 politické hnutí „Boj za osm pravd“, jež se programově navracelo k tradicionalistické Francii vyzvedáváním hodnot rodiny, národa, boje proti korupci a Evropy bez Maastrichtské smlouvy. Na tomto ideologickém základu následně v roce 1994 vzniklo Hnutí za Francii. Phillipe deVilliers kandidoval také v posledních třech prezidentských volbách – s nejlepším výsledkem v roce 1995 (4,7 %).

 

Levicové strany

Socialistická strana (Parti socialiste – PS)

V roce 1971 francouzští socialisté opustili svůj původní název „Francouzská sekce dělnické internacionály (Section francaise de l´  International ouvriere – SFIO) a přijali dnešní název Socialistická strana a současně se F. Mitterand stává jejím politickým lídrem.

Ve volbách v období let 1973 – 1978 PS vystupovala na bázi programové dohody o spolupráci s Francouzskou komunistickou stranou. V roce 1974 se k PS přidala menšinová frakce Sjednocené socialistické strany vedené Michelem Rocardem spolu s odboráři z Demokratické konfederace práce. Spolupráce socialistů a komunistů byla obnovena v roce 1981 a jejím výsledkem byla účast čtyř komunistických ministrů ve vládě Pierra Mauroye.

Socialisté získávají také v roce 1981 úřad prezidenta republiky (stává se jím F. Mitterand) a touto politickou výměnou v premiérské a prezidentské funkci se poprvé v dějinách V. republiky naplnila procedura mocenské alternace. F. Mitterand správně odhadl, že v rámci utvářejícího se bipolárního stranického systému V. republiky bude PS významným politickým hráčem jen za předpokladu, že bude mluvčím celé parlamentní levice, což znamenalo skoncovat s ostrakizací vůči domácím komunistům.

Do popředí politické scény vynesla PS sociálně reformistická hesla „socializmus po francouzsku“ a „změna života“, avšak zvláště za vlády L. Jospina se tento původní mitterandovský program začíná opouštět a nahrazovat výraznou neoliberální argumentací, v důsledku čehož socialistická vládní politika oslovovala pouze jednu část jejích voličů – tu pravicovější. V tomto smyslu se dá mluvit zejména o krizi levice, která není schopna rozvíjet své tradice. Důsledkem byly velké porážky socialistických kandidátů ve volbách do úřadu prezidenta republiky v roce 2002 – J. Jospina, v roce 2007 Ségolene Royal a následné prohry v parlamentních volbách, ale také dnešní rozpolcenost PS. Proti sobě stojí stoupenci neúspěšné prezidentské kandidátky, bývalý ministr financí Dominique Strauss – Kahn, ale také stárnoucí garda socialistů, jako je expremiér Laurent Fabius.

 

Francouzská komunistická strana (Parti communiste francais – PCF)

V prvních dvou dekádách V. republiky se volební zisky PCF pohybovaly v rozmezí 18,9 – 22,5 %; strana v té době stále těžila z obětavosti svých jednotlivých členů za 2. světové války, kteří se účastnili odboje proti fašizmu, ale také ze své rozvětvené organizační struktury a politických úspěchů dosažených v období IV. republiky. V roce 1981 PCF vstoupila do socialistické vlády, která prováděla sociálně restrikční politiku, inspirovanou neoliberalizmem, což tradiční voliči francouzských komunistů ocenili jako zradu komunistických ideálů, kterou nedokázali dosud zapomenout. Pokles voličské podpory PCF byl pozvolný, ale citelný (16,1 % v roce 1981 až po hranici 5 % v posledních dvou volbách do Národního shromáždění). Ztrátě podpory se Francouzská komunistická strana rozhodla čelit změnou své ideologické orientace od konce 70. let, opouští ortodoxní marxizmus a přechází na platformu eurokomunizmu (sociáldemokratizovaného marxizmu), permanentně se posouvá směrem do politického středu, odkládá své stranické symboly, aby přilákala nové voliče, ale neúspěšně. Paradoxem je, že protagonisté eurokomunizmu, např. J.-P. Ellenstein, R. Garaudy byli v 50. letech obhájci stalinizmu (R.Garandy podporoval také reformátory Pražského jara, ale na sklonku svého života konvertoval k islámu).

Ideologická krize PCF se vyhrotila po zhroucení režimů reálného socializmu, kdy je patrný deficit originálního myšlenkového konceptu této strany. Pokles volební podpory francouzských komunistů je však kompenzován růstem jejího koaličního potenciálu, zvláště ve vztazích se Socialistickou stranou, pro kterou zůstávají důležitým partnerem.

Menší politické strany

Liberální demokracie (Démocratie libérale – DL)

Představuje doktrinálně „nejčistší“ liberalizmus (v angloamerické variantě), který se vyprofiloval v souvislosti s názorovými střety uvnitř UDF v roce 1998. Významnými reprezentanty této strany jsou Alain Madelin – bývalý ministr financi a J.-P. Raffarin – bývalý premiér. V rámci vedoucí politické formace současné francouzské politické scény UMP, Liberální demokracie ztělesňuje její nejslabší článek, jelikož prosazuje variantu liberalizmu, která postrádá širší společenskou podporu.

Národní fronta (Front national – FN)

Navazuje na tradice extrémní francouzské pravice (stoupenců režimu z Vichy, antigaullistů, neofašistů). Národní fronta byla založena v roce 1972. Předsedou strany se stal Jean-Marie Le Pen, strana však byla od svého vzniku kontrolována krajně pravicovým hnutím „Nový řád“ (Ordre nouveau). Až do roku 1981 zůstávala na periférii politického života. V roce 1986 po zavedení proporčního volebního systému se NF podařilo získat 35 křesel v Národním shromáždění. To bylo považované za relativní úspěch, avšak vzhledem k tomu, že umírněná republikánská pravice získala nadpoloviční většinu mandátů, nestala se pro ni spolupráce s FN nutností.

Koncem 80. let veřejná popularita FN klesala (v důsledku vnitrostranických sporů předsedy Le Pena s místopředsedou strany Bruno Megretem), ale také kvůli FN, k čemu přispěly společenské aféry (problém nošení muslimských šátků ve školách, devastace židovského hřbitova v Carpentrase připisovaná stoupencům FN, prohlášení Le Pena o podpoře iráckého diktátora Saddama Husajna). Znovu se však ve francouzských předměstích „rozhořely problémy“ s arabskými přistěhovalci a podpora Le Pena opětovně roste. V prvním kole prezidentských voleb v roce 1995 získal Le Pen 15,3 % hlasů; v roce 1997 v předčasných parlamentních volbách pro NF hlasovalo 15,1 %. V regionálních volbách v roce 1998 FN získává 15,5 % voličské podpory a v některých francouzských regionech se FN stává pomyslným „jazýčkem na vahách“ z hlediska sestavování antilevicových koalicí.

Do velké šance, sjednocení pravice a ultrapravice v roce 1998, však vstoupily vnitřní spory aktivované otázkami možných aliancí a kandidatur jednotlivců pro volby do Evropského parlamentu 1999. Dlouhotrvající konflikt Le Pena s jeho spolupracovníkem Bruno Megretem vedl k odštěpení konkurenčního seskupení Národní fronty – Národního hnutí (pod vedením B. Megreta) v roce 1999; jehož voličská podpora je však trvale zanedbatelná.

Prezidentské volby 2002 potvrdily skutečnou sílu osobnosti Le Pena (je brilantním a erudovaným řečníkem) a věrnost voličů FN, které nabývají zvláště na významu při nižší volební účasti. Ve své prezidentské kampani se Le Pen soustředil na otázky pocitu bezpečnosti občana., rostoucích projevů násilí v městských aglomeracích, pořádku a vymahatelnosti práva vůči zločincům. Součástí politického programu FN jsou však i jiná témata:

  1. a) xenofobie,[79] zaměřená proti přistěhovalcům (novým imigrantům), kteří ohrožují národní identitu a tvrzení, že historický zápas mezi křesťanským Západem a barbary (imigranty) se v současnosti vyhrocuje. Národní identita je však ohrožována i vnitřním nepřítelem – židy (antisemitizmus není v oficiálních dokumentech FN deklarován přímo, ale v narážkách), svobodnými zednáři, protestanty (Francie je přece původně katolickou zemí),
  2. b) kritika kastovního charakteru vládní politiky, tzv. státotvorných stran, které nejsou schopny řešit chronické problémy francouzské společnosti (nezaměstnanost, korupce, upadající komunální hospodářství),
  3. c) rostoucí pochybnosti veřejnosti ohledně funkčnosti sociálního systému Francie, národní suverenita – nelze podřizovat zájmy Francie procesům evropské integrace, mezinárodnímu kapitálu a kosmopolitizmu,
  4. d) krajní ekonomický liberalizmu v kombinaci s ochranářskými opatřeními ve vztahu k domácí ekonomice, ale také požadavek návratu k měnové jednotce francouzský frank.

Kromě toho se Le Pen zasazuje za obnovu povinné základní vojenské služby a trestu smrti, zpřísnění podmínek pro legální interrupce, restrikční migrační politiku, protože počet cizinců je ve Francii příliš vysoký.[80] Voličskou základnu FN představují převážně starší lidé, řemeslníci, malí prodejci, dělníci (podpora FN je zčásti formou protestního hlasování, protože současná FKS podle jich mínění „zrazuje dělnické zájmy“). Téměř polovina voličů FN se považuje za rasisty.

Největším překvapením prvního kola prezidentských voleb 2007 se stal slabý volební výsledek J. M. Le Pena, který skončil s 11,3 % až na čtvrtém místě. Šéf krajně pravicové FN pro sebe získal nejhorší volební výsledek od své první kandidatury v roce 1974. Aritmetika volebních výsledků však „nereflektuje“ hodnotový kontext „super volebního roku“ 2007. Hlavním jeho mottem bylo (i když s určitými modifikacemi, jako v případě vítězů voleb N. Sarkozy a UMP) právě myšlenkové paradigma FN, a to obrana tradičních institucí, v nichž je francouzská identita zakotvena – rodina, armáda, státní moc, katolicizmus – vůči projevům eroze a destrukce.[81]

 

Radikální strana levice (Parti Radical de Gauchee – PRG)

Vzniká v roce 1973, ale její název se několikrát měnil s programem uchovat tradice levicového radikalizmu, se kterým zatím vstoupila do bloku „Jednotná levice“ spolu se socialisty a komunisty. Osudy této strany vždy závisely na spojenectví se socialisty, ale řada významných osobností s ní spjatých Gernard Tapie (známý též jako bývalý předseda fotbalového kulbu Olympique Marseille), Catherine Lalumiere, Bernard Kouchner mají ambice prosadit se v politice i samostatně jako osobnosti, což někteří dokumentují přijetím nabídky pracovat ve vládě, kterou zformoval po letošních prezidentských volbách N. Sarkozy. Například B. Kouchner, někdejší ministr zdravotnictví a bývalý šéf civilní správy OSN v Kosovu, byl postaven do čela francouzské diplomacie.

 

Zelení (Les Verts)

Vstoupili do politiky v roce 1984 s programovou platformou „post materiálních“ hodnot a participativní a samosprávné demokracie. V roce 1993 však vzniká vůči straně „Zelení“ konkurenční organizace „Generace ekologie“. Spory mezi těmito formacemi se vedly ohledně koncepce jejich politického směřování. Strana „Zelení“ se definovala jako „jiná levice“, organizace „Generace ekologie“ (ve volbách v roce 2007 se prezentovala jako „Jiní ekologisté“ „Les autres ecologistes“) deklarovala, že „nepatří ani k levici, ani k pravici“. Výjimečně sice dokázala obě ekologická seskupení také spolupracovat, více však soupeřila a úspěšnější jsou „Zelení“, jejichž minulé volební výsledky se pohybovaly v rozmezí 5 – 10 %, což otevíralo této straně možnosti koaliční spolupráce s PS. V letošních parlamentních volbách strana „Zelení“ nedokázala překročit hranici 3 % podpory a její volební výsledek byl horší než dosáhli francouzští trockisté. Mezi politické lídry strany „Zelení“ patří Dominique Voynet, předseda strany a v minulosti světoznámý francouzský oceánograf Jacques Yves Cousteau.

Svoji politickou vytrvalost a vitalitu projevují v období V. republiky též malé levicově extremistické strany nazývané souhrnně „Gauchiste“, hlásící se ke svému programovému krédu „stále více doleva“ a inklinující k ideologii trockizmu, anarchizmu, anarchosyndikalizmu, Nové levice, antiglobalistů a alterglobalistů. Levicově extremistická rétorika nacházela značný ohlas v prostředí revoltující francouzské mládežnické subkultury konce 60. a začátku 70. let minulého století a v posledním období v rámci protestního hnutí mládeže (jaro 2006) proti snižování míry sociální ochrany absolventů vysokých škol na francouzském trhu práce.

V současnosti nejagilnějšími levicově extrémistickými seskupeními (dohromady dosahují kolem 4% voličské podpory) jsou: Revoluční komunistický svaz (Ligue Comuniste Revolutionnaire), vedený Olivierem Besancenotem; Strana pracujících (Partie de travailleurs) – Gerard Shivardi; Dělnický boj (Lutte Ouvriere) – Arlette Laguiller.

Svéráznou osobností ve spektru krajní levice je aktivista boje proti globalizaci, mluvčí francouzských radikálních zemědělců José Bové. Účastní se demonstrací proti Světové obchodní organizaci, útoků proti restauracím Mc Donald´s, pálení polí s geneticky modifikovaným obilím; tvrdí, že jeho hlavním cílem je vymýcení „nekvalitní, geneticky upravované stravy“, agitoval také proti evropské ústavě a podílel se na tom, že ji v referendu většina Francouzů odmítla. Mezi jeho četnými přezdívkami nechybí ani jméno Asterix, podle kreslené postavičky galského bojovníka, který se vzepřel římským dobyvatelům. Před letošními prezidentskými volbami se francouzské levicově-extremistické strany, ke kterým se přimykají i francouzští komunisté a část strany „Zelení“, pokoušely dohodnout na bázi svého společného sdružení „Antiliberální levice“ (Gauche antilibérale) na společném kandidátovi levice na funkci prezidenta (k diskuzi na toto téma přizvaly také PS) bezúspěšně, protože prozatím vítězí partikulární zájmy levicových seskupení a vize pluralitní (ne však sjednocené) levice.

 

  1. Odborové a zájmové organizace

Za celostátně reprezentativní sociální partnery vlády jsou ve Francii považované následující odborové ústředny:

„Všeobecná konfederace práce (Confederation génerale du travail – C.G.T.); Francouzská demokratická konfederace práce (Confederation francaise democratique du travail – C.F.D.T); Všeobecná konfederace práce – Dělnická síla (C.G.T.-force ouvrier); Francouzská konfederace křesťanských pracujících (Confederation francaise du travailleurs chretiens – C.F.T.C.) a Všeobecná konfederace vedoucích pracovníků (Confederation generale des cadres – C.G.C.)

Uvedené centrály mají výlučné právo vyjednávat se státem a se svazy zaměstnavatelů. Francouzské odbory mají blízko k jednotlivým politickým stranám. Například C.F.D.F. k Socialistické straně; C.G.T. k FKS a C.G.T-F.O ke krajně levicovým seskupením. Zatímco tyto tradiční organizace v důsledku razantních změn, které postihly svět práce,[82] v posledním čtvrt století ztrácely dech (v odborech je organizováno 9 % zaměstnanců), rodily se nové odborové organizace, například na obranu nezaměstnaných „Společně postupovat proti nezaměstnanosti“ – „Aqir ensemble contre le chomage“, či „Sdružení pro zaměstnanost, informovanost a solidaritu“ – „Association pour l´emploie, l´ information, et solidarité“. Objevili se i „koordinátoři“, mimo rámec odborů, v souvislosti s konkrétními konflikty probíhajícími ve veřejném sektoru. Celospolečenský vliv a mobilizační potenciál francouzských odborových centrál však i v současnosti zůstává značně vysokým, což limituje možnosti například reformovat (a provádět nepopulární opatření) v rámci systému veřejných financí[83].

Na zaměstnavatelské straně je nejvýznamnější celostátní organizace“Medef“ (Mouvement des enterprises de France – Hnutí podnikatelů Francie). Výhodou této jednotné zaměstnavatelské organizace (sdružuje přibližně 900 tisíc zaměstnavatelů) je, že umožňuje efektivnější spolupráci vlády a zaměstnavatelů při tvorbě a realizaci hospodářské politiky francouzského státu.

 

Další doporučená (českojazyčná) literatura

Baršová A., Barša P.: Přistěhovalectví a liberální stát. Imigrační a integrační politika v USA, západní Evropě a v Česku. Brno. MU. 2005.

Cimický J.: Atentáty na de Gaulla. Akcent. Třebíč. 2002.

Encyklopedie moderní historie (kolektiv autorů). Praha. Libri.1995.

Jirásková V.: Dokumenty k ústavnímu systému. Praha. UK. 1996.

Kersaudy F.: De Gaulle a Churchill. Praha. Themis. 2003.

Klokočka V.: Politická reprezentace a volby v demokratických systémech. Praha. Aleko. 1991.

Klokočka V.: Ústavní systémy evropských států. Srovnávací studie. Praha. Linde. 1996.

Morgan K. O.: Dějiny Británie. Praha. Lidové noviny. 1999.

Klokočka V., Wágnerová E.: Ústavy států Evropské unie. Praha. Linde. 1997

Kroupa J. (a kolektiv): Soudobé ústavní systémy. Brno. MU. 2001.

Matějka J.: Churchill, Roosvelt, de Gaulle, Hitler, Machiavelistické etudy. Liberec. Dialog. 1997.

Soukup M.: Francie od Gaulla k de Gaullovi. Praha. Svoboda. 1967.

Taraba L.: Charles de Gaulle. Praha. Horizont. 1990.

Teed P.: Moderní oxfordský slovník. Praha. Iris. 1994.

 

 

 

 

II Spojené království Velké Británie a Severního Irska

   

  1. Systém vlády a politická kultura

Spojené království sjednocuje čtyři národy s vyhraněným národním sebevědomím. V historickém pořadí jejich připojování (Act of Union) ke Spojenému království jsou to: Anglie, Wales (od 1536)[84], Skotsko (od 1707)[85], Irsko (1800-1921)[86], resp. Severní Irsko (od 1920: Goverment of Ireland Act)[87]. Rozdílná kvalita připojení jednotlivých území takzvané “keltské periférie” k Anglii rozhodujícím způsobem spoluurčuje rámec politických jednání na těchto územích a směr konstitučních konfliktů ve Spojeném království.

Zatímco Wales byl s Anglií sloučen prostřednictvím rozšíření anglické správní organizace, čímž v 16. století nejprve zcela ztratil svou institucionální autonomii, ve Skotsku se autonomie  zachovala plně, a to i přes reakci vyvolanou jakobínskými povstáními v první pol. 18. st., která požadovala “snahu o asimilaci”. Bez úspěchu označovali Angličané Skoty až do druhé pol. 19. století za “severní Brity” bez národní identity. Skotsko si udrželo svou vlastní presbyteriánskou národní církev garantovanou ve smlouvě o unii skotského parlamentu s britským, zvláštnosti svého právního systému[88], samostatný systém výchovy a jemu zvlášť přidělenou komunální správu.

Anglie po potlačení celé řady pokusů o povstání v 16., 17. a 18. století stále znovu připojovala Irsko vojenskou silou. Irské hnutí za Home Rule[89] v 19. století vzneslo požadavek na samostatné parlamentární zastoupení pro Irsko. To, že se podařilo politicky zmobilizovat irský nacionalismus, se stalo důležitým faktorem pro vytvoření většiny v Dolní sněmovně. Liberální vlády, vedené premiérem Williamem E. Gladstonem  (1809 – 1898) se marně pokoušeli čelit ohrožení vnitřního míru vyvolaného irským nacionalismem pomocí ústupků, které změnily ústavní status Irska až na Home Rule. Irský pokus řešit britsko-irský střet zájmů násilně, nejprve Velikonočním povstáním v Dublinu roku 1916 a po konci první světové války v britsko-irské válce o nezávislost v letech 1916-1921, skončil rozdělením Irska. Severní Irsko s jeho velkým podílem nekatolických a koruně zavázaných přistěhovalců ze 17. století, pocházejících především ze Skotska, zůstalo součástí Spojeného království. V letech 1921-1972 se Severní Irsko ve vnitřních záležitostech spravovalo (Devolution) vlastním parlamentem (Stormont) s omezenými kompetencemi danými londýnskou centrální vládou.

V ostatních státech by připojení sousedních území popř. odpojení se části státního území, jako v případě severního Irska, vyžadovalo ústavně-právní úpravu. Ve Velké Británii stačilo většinové rozhodnutí Parlamentu (nejméně jeden hlas).“ (Sturm, 2003, s. 225-226)

Spojené království Velké Británie a Severního Irska (dále jen Velké Británie) je konstituční monarchií (unitární stát[90]), v jejímž čele stojí panovník. Jeho pravomoc je ale omezena převážně na formální potvrzování rozhodnutí vlády – Parlamentu Velké Británie a Severního Irska (dále jen Parlament), a na reprezentaci státu.

Britský politický systém, který je nejstarší fungující politický systém současného světa, představuje klasický příklad postupného vývoje monarchie v moderní politický systém, do něhož spadají jeho politické struktury, instituce i politická kultura. Je parlamentní demokracií sui generis[91] s mimořádně silným postavením ministerského předsedy, která se někdy označuje jako premiérský systém. Britský politický systém je výsledkem specifického historického vývoje a je založen na spojení tradice, pragmatické neideologické politické kultury a – z hlediska současných moderních demokracií – unikátní spolupráce zákonodárné a výkonné moci. Tyto rysy se odrážejí jak v jeho formální struktuře: jedná se o parlamentní demokratickou monarchii opírající se o nepsanou ústavu, tak v jeho fungování: je příkladem stability a homogenity politické moci a politického vývoje.

Základy politického systému Velké Británie se vytvářely od dob Viléma Dobyvatele[92].

Staleté úsilí nejmocnějších představitelů společnosti omezovat a kontrolovat moc panovníka vedlo po Slavné revoluci[93] ke zrušení jeho práva rozhodovat na vlastní zodpovědnost (1689[94], 1701[95]). Panovník mohl nadále jednat pouze prostřednictvím úředníka, kterého měl parlament možnost odvolat nebo mu vyslovit nedůvěru.

Britský politický systém výrazně ovlivnil politickou kulturu řady zemí, zejména pak bývalých britských kolonií, sdružených v současnosti v rámci Britského společenství národů (British Commonwealth of Nations).[96] Britský panovník je dodnes formálně hlavou těchto států, přestože tyto země disponují státní suverenitou a všemi dalšími znaky nezávislých zemí.

Velká Británie nemá v důsledku historického vývoje politického systému psanou ústavu,[97] (ačkoli např. v 17. stol. za Cromwella[98] byl vydán obdobný dokument). Neexistence ústavy jako integrovaného dokumentu ovšem neznamená neexistenci jasně definovaných principů politického života a vlády, obsažených převážně v dokumentech a rozhodnutích zákonodárné a výkonné moci. K nejvýznamnějším patří: Magna Charta libertatum (1215)[99], Petition of Right (1628)[100], Habeas Corpus Act (1679)[101], Bill of Rights (1689), Act of Settlement (1701), Act of Union between England and Scotland (1707) a dále reformní zákony rozšiřující volební účast a zákony upravující postavení parlamentu, peerů a ministrů (19. a 20. století). Řada základních principů politického života (unitární stát, odpovědnost vlády, postavení opozice, postavení panovníka) se vytvořila přeměnou praktických reálně používaných postupů. Přestože takto vzniklá ústava by mohla být velmi nestabilní, v podmínkách politické kultury Velké Británie dochází k diskuzím o obsahu ústavy pouze velmi zřídka.

Současná britská ústava se vyznačuje několika základními rysy:

1) Je nekodifikovaná, tj. ústavnost v jakékoli otázce se vztahuje k několika nebo všem z jejích pěti zdrojů: k rozhodnutím parlamentu, rozhodnutím soudů, občanskému právu (z nějž se odvozují např. základní svobody – projevu, sdružování atd.), zákonům a zvykům týkajícím se činnosti parlamentu. K nepsaným pravidlům jednání, která jsou ovšem chápána na úrovni zákonů a mají velký význam např. pro činnost Parlamentu, vlády a panovníka, patří především:

– Parlament se musí sejít alespoň jednou za rok,

– vládu tvoří členové strany, jež má většinu v Parlamentu,

– panovník se nezúčastňuje zasedání kabinetu,

– panovník respektuje rozhodnutí své vlády,

– kabinet se kolektivně zodpovídá parlamentu,

– skutečnou hlavou vlády je ministerský předseda a kabinet,

– členové kabinetu jsou vybíráni z obou komor Parlamentu[102], ministerský předseda z Dolní

sněmovny,

– vláda bude rezignovat nebo požádá o rozpuštění Parlamentu v případě vyslovení nedůvěry

Dolní sněmovnou Parlamentu.

Tato pravidla nemají povahu zákona, tj. je možné je beztrestně porušovat. Ve skutečnosti se tak ovšem neděje a většina z nich představuje konzervativní, tradiční a současně výrazně funkční prvek britského politického systému.

2) Současná britská ústava je pružná, neboť zákony s ústavním charakterem jsou stejně významné jako všechny ostatní.

3) Podle této ústavy je Velká Británie unitární stát, nikoli federace, tj. parlament představuje nejvyšší suverénní moc v zemi. Z této doktríny vyplývá, že Parlament je nejvyšší zákonodárnou autoritou na celém území Spojeného království.

4) Předpokládá specifické oddělení mocí.[103]

5) Předpokládá kabinetní systém.[104]

6) Sněmovna lordů prochází reorganizací a mění se pohled na panovníka a monarchii.

Politická kultura Velké Británie je nedílnou součástí fungování jejího politického systému. V průběhu staletého vývoje se vytvořilo několik jejích charakteristických rysů, k nimž patří: konsenzuálnost, gradualizmus, respektování zákonů, pragmatizmus, demokratičnost.

Konsenzuálnost – již od konce 17. století, kdy začaly být ústava a vláda všeobecně respektovány, nepřerůstaly politické konflikty ve Velké Británii v konflikty týkající se ústavy a politického režimu (na rozdíl od Francie a dalších evropských zemí).

Pozadí tohoto základního rysu britské politické kultury lze hledat ve stále živých odkazech britské tradice. Jedná se především o otázku toho, proč britská aristokracie nepodlehla revolučním tlakům 18. století a udržela si naopak svou společenskou roli. Na jedné straně byl rámec pro řešení vznikajících konfliktů takovým politickým systémem, který moc panovníka a velkých pozemkových vlastníků omezil již před začátkem průmyslové revoluce. Na straně druhé zde sehrálo roli sblížení šlechty se třetím stavem – buržoazií, a britská aristokracie se tak mohla stát součástí tohoto procesu a hrát v něm významnou roli, což nakonec vedlo k modernizaci feudálních struktur[105] (Sturm, 2003, s. 249). Dalším důležitým faktorem je to, že anglickou společnost lze označit za společnost „nestátní“, neboť „…hospodářské zjednodušení a průmyslová revoluce předcházely vzniku byrokratického státního aparátu. Stát a společnost se nevyvíjely podle rozdílných sociálních norem, takže stát ve Velké Británii nebyl nikdy v pokušení oktrojovat společnosti nějakou představu společného dobra vedenou státní pohnutkou“ (Sturm, 2003, s. 248-249).

Nezanedbatelnou úlohu při vytváření politické kultury usilující o nalézání dohody sehrála rovněž úroveň rozvoje a bohatství země, jež umožňovaly snáze řešit některé sociální konflikty, a poměrně rozsáhlá emigrace do kolonií a Spojených států.

Hledání dohody, jež je typické pro britskou politiku, vedlo ke vzniku dalšího podstatného rysu politické kultury – gradualizmu. Většina významných změn vznikala velmi dlouho (často desetiletí až staletí) a prosadila se až tehdy, když s nimi souhlasily všechny hlavní politické síly. Tyto a některé další faktory (např. neideologičnost, voluntarismus[106]) vedly k tomu, že Velká Británie se od dob Cromwellovy diktatury vyvíjela bez výrazných politických zvratů (na rozdíl od většiny zemí kontinentální Evropy). Lze ale vysledovat období největšího národního konsensu v novodobých dějinách této země, a tím je druhá světová válka. Můžeme říci, že základní konsens nijak výrazně nenarušilo ani hnutí 60tých let, jako tomu bylo v jiných evropských zemích a Spojených státech. Nové otázky, které tato hnutí přinesla, se projevila spíše v podobě subkulturní, např. jako otázka shody v určitých společenských oblastech.[107] Tato subkulturní diferenciace šla od 80tých let ruku v ruce se silnou individualizací, která znamenala pro tradiční hodnoty britské občanské společnosti velkou zkoušku.[108]

Respektování zákonů a autority je považováno za další významný rys britské politické kultury. Jeho význam v systému, který má řadu mechanizmů založených na zvykovém právu, je zřejmý a odráží se v typickém pojetí politické moci – společnost je řízena společně s obyvateli a v jejich prospěch, ale nikoli jimi samotnými.[109]

Pragmatizmus – britská politická kultura je mnohem více nakloněna klást si otázku “kolik” než “co”. To se odráží v praktické politice jako střet zájmů, nikoli jako střet ideologií. Proto také základní politické dokumenty, jako je Magna Charta, Bill of Right atd. jsou mnohem víc kompromisem různých zájmů než deklarací ideí a principů. Lze to doložit i tím, jak malý ohlas vzbudila v politice nová sociální mimostranická hnutí, neboť se tak stalo nikoli z důvodu nezájmu o témata, která přinášela, nýbrž především kvůli „rozdílným politickým prioritám, konkrétně zpravidla kvůli dominujícímu významu témat ekonomických“ (Sturm, 2003, s. 250).

Demokratičnost – tradiční britské politické cítění vymezuje vládě volný prostor v rámci jejího mandátu, relativně velkou nezávislost na voličích, ale současně respektování individuálních práv a soukromí, svobody názorů a pravidelné potvrzení mandátu ve volbách.

 

  1. Výkonná moc

Exekutiva se skládá z pěti hlavních složek: panovníka, ministerského předsedy, kabinetu, vlády a ze státní správy. Panovník je oficiální hlavou státu, zatímco v rukách ministerského předsedy a kabinetu se soustřeďuje reálná politická moc. Kabinet je současně kolektivním vedením exekutivy, vláda je vrcholnou složkou administrativy, státní správa realizuje rozhodnutí kabinetu a vlády.

Panovník formálně disponuje řadou významných výkonných i zákonodárných pravomocí. Patří k nim např. právo jmenovat a odvolat všechny státní a vojenské úředníky včetně premiéra, právo formulovat a prostřednictvím diplomatických i vojenských nástrojů uskutečňovat zahraniční a obrannou politiku apod. Ve skutečnosti se ovšem v průběhu historického vývoje postavení panovníka postupně začalo chápat jako nepolitické a tyto pravomoci reálně využívá pouze výjimečně (viz dále). Za jejich realizaci zodpovídají jednotliví ministři – nejdůležitější reálnou pravomocí panovníka je v současnosti jeho právo jmenovat premiéra.

Panovník jako veřejná osoba reprezentující stát a národ, jako soukromá osoba je důvěrným poradcem ministerského předsedy. Jeho praktický vliv na politiku je proto většinou zprostředkovaný a ve skutečnosti se nakonec vždy v souladu s ústavou podřizuje rozhodnutím vlády. Může ovšem vyjádřit svůj vlastní názor a pokusit se tak ovlivnit rozhodování nositelů reálné politické moci.

Panovník je také významným symbolem politického systému; představuje kontinuitu a tradici a přispívá tak k udržení tradičních rysů britské politické kultury. Přestože se v posledních letech objevily hlasy volající po zrušení monarchie jako zastaralého státního zřízení, Spojené království je zemí dlouholetých tradic a konzervatizmu, a v nejbližší době žádné podobné “zemětřesení” očekávat nelze. Současná královna Alžběta II. (*1926) během své vlády jmenovala 11 ministerských předsedů.[110]

 

Tabulka č. 3: Britské vlády za Alžběty II.

Předseda vládyPolitická stranaDoba působení v úřadu
Sir Winston ChurchillKonzervativní1951-1955
Sir Anthony EdenKonzervativní1955-1957
Harold MacmillanKonzervativní1957-1959
Sir Alec Douglas-HomeKonzervativní1963-1964
Harold WilsonLabouristická1964-1970; 1974-1976
Edward HeathKonzervativní1970-1974
James CallaghanLabouristická1976-1979
Margaret ThatcherKonzervativní1979-1990
John MajorKonzervativní1990-1997
Tony BlairLabouristická1997-2007
James Gordon BrownLabouristická2007

Zdroj: vlastní

 

Ministerský předseda, který je hlavou exekutivy, je v britské politické kultuře chápán jako primus inter pares[111] v kabinetu; jeho reálná politická moc je ale ve skutečnosti podstatně větší než je moc ostatních členů kabinetu. Úřad premiéra existuje v britském politickém systému více jak 250 let, přesto (jako mnoho dalších významných prvků systému) většina jeho pravomocí je založena na zvyklostech a existuje pouze omezený počet textů vymezujících tento úřad jako takový. Premiéra oficiálně jmenuje panovník – jeho výběr je určován požadavkem, aby jím zvolený ministerský předseda byl reálně schopen sestavit vládu. V podmínkách britského politického systému to znamená, že v případě absolutní většiny nebo alespoň účinné kontroly Parlamentu ze strany vítězné volební strany je premiérem jmenován její předseda (jako nejsilnější osobnost této strany respektovaná většinou členů). Naproti tomu např. v případě rezignace nebo smrti premiéra či v případě, že žádná strana nezíská absolutní většinu v Parlamentu, panovník může reálně volit mezi různými kandidáty (v poválečném období tato situace nastala v letech 1957, 1963 a v únoru 1974). V souladu s konvencí je premiér vybírán ze členů Dolní komory Parlamentu (např. v roce 1963 po svém jmenování premiérem se lord Home zřekl svého titulu, opustil Sněmovnu lordů a získal křeslo v Dolní sněmovně).

 

K jeho nejvýznamnějším povinnostem patří:

1) Vybírá a odvolává členy vlády. Jeho výběr je ovšem, na rozdíl např. od amerického prezidenta, relativně omezen zvyklostmi i praktickými potřebami – pouze výjimečně vybírá někoho mimo Parlament a z jiné než vládní strany. Do vlády navrhuje většinu členů stínového kabinetu a vedoucích osobností své strany (nejsou-li jeho členy).

2) Rozhoduje o složení a velikosti kabinetu. Z praktických politických důvodů do něj obvykle vybírá představitele různých proudů ve své straně a jemu loajální politiky.

3) Podle potřeby vytváří a jmenuje členy výborů kabinetu, pracovních skupin atd.

4) Svolává zasedání kabinetu, předsedá jim a určuje pořad jednání. Předsedá rovněž některým výborům kabinetu. Jeho právo shrnovat výsledky jednání mu umožňuje, vzhledem k tomu, že na jednáních kabinetu se většinou nehlasuje, do jisté míry jejich osobní interpretaci. Rozhodnutí se přijímají na základě konsenzu a očekává se, že premiér bude respektovat vůli většiny. Totéž se očekává také od všech členů vlády, bez ohledu na to, zda na jednání kabinetu s rozhodnutím souhlasili či nikoli. Výjimky z těchto pravidel jsou řídké, i když v poslední době častější – některá rozhodnutí výborů kabinetu byla interpretována jako závazná pro celý kabinet, resp. premiér podnikl některé kroky, aniž je předem projednal v kabinetu. Premiér rovněž rozhoduje o účasti nečlenů kabinetu na jeho jednáních.

5) Je hlavním spojením panovníka s vládou. Podle zvyklostí žádný ministr nemůže kontaktovat panovníka bez toho, aniž by předem informoval premiéra.

6) Je arbitrem ve sporech mezi jednotlivými ministerstvy a úřady vlády.

7) Jmenuje vedoucí pracovníky soudů, státní správy, armády a arcibiskupa anglikánské církve.

8) Je předsedou své strany v Parlamentu i v zemi. Dvakrát týdně zodpovídá v Dolní komoře Parlamentu otázky poslanců a vystupuje v důležitých debatách.

9) Vzhledem k charakteru britských voleb, kdy se voliči často rozhodují podle osoby předsedy strany (a potenciálního premiéra), má rovněž výrazný mandát ze strany voličů (na rozdíl od ostatních členů vlády).

Na jedné straně je tedy premiér vlivný a má také rozsáhlou organizační moc, na druhé straně jsou jeho pravomoci omezeny principem kolektivní zodpovědnosti kabinetu a tím, že jeho reálná moc je podmíněna jeho vedoucím postavením ve své vlastní straně, jíž je odpovědný. Na rozdíl např. od amerického prezidenta nemá pevné funkční období.

Kabinet se v současné době skládá obvykle z asi 20 nejvýznamnější ministrů a členů vlády – jeho přesná velikost a složení závisí na situaci a představách premiéra. Jeho členy jsou vždy představitelé nejdůležitějších ministerstev a předseda Dolní komory Parlamentu.

Kabinet je vytvořen na základě politické tradice. Přestože je vrcholem politické moci a rozhodování, jeho existence a činnost není právně zakotvena a upravena. Reálné fungování kabinetu vychází z řady zvyklostí, z nichž k nejvýznamnějším patří:

1) Rozhodování kabinetu v konečné fázi vychází z podpory, které se mu dostává ze strany Dolní komory Parlamentu – vláda, která neuspěla v Parlamentu při hlasování o rozhodujících otázkách nebo při hlasování o důvěře by měla rezignovat nebo požádat (panovníka) o rozpuštění Parlamentu. Rovněž vláda poražená ve volbách okamžitě rezignuje.

2) Většina členů kabinetu je až na řídké výjimky vybírána pouze ze členů obou komor Parlamentu. Dochází tak ke zcela specifickému spojení exekutivy s legislativou, které výrazně odporuje tradičnímu principu oddělení mocí.

3) Kabinet se většinou (s výjimkou období vážných krizí) sestává výlučně ze členů nejsilnější politické strany. Dosahuje se tak mimořádné politické soudržnosti a jednoty; Velká Británie jako jediná západoevropská země neměla v poválečném období žádnou koaliční vládu.

4) Panovník se nezúčastňuje zasedání kabinetu (je ale informován prostřednictvím premiéra) a akceptuje jeho rozhodnutí (dokonce i v osobních záležitostech, které mají vztah k jeho postavení jako hlavy státu).

5) Všichni členové kabinetu jsou vázáni mlčenlivostí, pokud jde o činnost kabinetu. V současnosti existuje třicetileté moratorium[112] na publikování dokumentů o činnosti kabinetu.[113]

6) Členové kabinetu kolektivně zodpovídají za jeho rozhodování a činnost, zůstávají ovšem také osobně odpovědni za činnost svých úřadů. Vláda, která je veřejně rozdělena v názoru na rozhodující problémy, nemůže podle britské politické tradice vládnout. Jednotliví členové kabinetu (a vlády) proto musí podporovat a realizovat kolektivní závěry jednání kabinetu, i když s nimi osobně nesouhlasí. V opačném případě by měli rezignovat. Rozvoj systému výborů kabinetu a posílení dominantní pozice premiéra vedly ovšem v poslední době k jistému oslabení pocitu osobní odpovědnosti ministrů vůči všem rozhodnutím, např. v letech 1975 a 1977 zůstal kabinet názorově rozdělen v případě postoje k Evropskému společenství a volbám do Evropského parlamentu.

Členy kabinetu jsou mimo jiné představitelé skotské, velšské a severoirské správy.

Britská vláda má v současnosti kolem 100 členů, které navrhuje premiér a jmenuje panovník. Většina členů vlády jsou představitelé nejsilnější strany v Dolní komoře Parlamentu, několik jich ale vždy pochází ze Sněmovny lordů. Vláda se tak skládá z ministrů-členů kabinetu, ministrů-nečlenů kabinetu, jejich zástupců, tajemníků, z představitelů významných administrativních institucí politického charakteru a dalších osob.

Vláda se nikdy neschází jako celek. Jako celek proto ani nepřijímá rozhodnutí, ani nezajišťuje jejich realizaci. Počet ministerstev a dalších oddělení není stabilní a mění se v souladu s měnícími se politickými a dalšími podmínkami. Jednotliví ministři osobně zodpovídají Parlamentu za činnost svých úřadů, předkládají návrhy zákonů, zajišťují kontakt se zájmovými skupinami a nevládními organizacemi a vytvářejí – v souladu s politickou koncepcí stanovenou kabinetem – koncepci rozvoje příslušného úseku.

Vrchol státní správy tvoří ministerstva a jim na roveň postavené orgány (veřejnosprávní instituce apod.). V jejich čele stojí většinou člen vlády jmenovaný premiérem.

Úloha státní správy se zvyšuje souběžně s trendem formulovat v zákonech Parlamentu pouze základní principy a pravidla, zatímco jejich praktická realizace se ponechává na nařízeních, vyhláškách a statutárních úpravách příslušných orgánů státní správy, jejichž poradní role vůči ministrům roste. Pracovníci státní správy, kteří působí na jejích nejvyšších úrovních a jsou proto v úzkém spojení s odpovědným členem vlády, mohou výrazně ovlivňovat politické rozhodování.[114] Zvyšuje se rovněž úloha kabinetu (představitelé ministerstev jsou jeho členy) jako orgánu pro praktickou koordinaci práce jednotlivých ministerstev a jako zpětné vazby jeho politiky.

 

  1. Zákonodárná moc

Parlament, resp. panovník v Parlamentu (protože musí potvrdit všechny zákony) je nejvyšším zákonodárným orgánem. Parlament může bez jakýchkoli omezení ze strany soudů nebo jiných orgánů schvalovat, měnit nebo zrušit jakýkoli zákon. Parlament může měnit rozhodnutí soudů, může schvalovat retrospektivní zákony legalizující v minulosti nelegální činy a naopak umožňující potrestat činy legální podle předešlých zákonů. Zákonem z roku 1911 jsou členové Dolní komory Parlamentu voleni na období pěti let, Dolní komora však může být kdykoli rozpuštěna. Stejně tak ovšem může prodloužit pětileté období svého trvání, tak jak tomu bylo např. během obou světových válek.

V reálném politickém životě Parlament respektuje v duchu britských politických tradic svůj mandát, tj. uskutečňuje převážně takové změny, které byly obsaženy ve volebním programu nejsilnější politické strany, respektuje lidská práva a zřídka přijímá zákony, které by byly v rozporu s převažujícím veřejným míněním. Činnost Parlamentu ovlivňují také silné zájmové skupiny – zákony týkající se jejich činnosti Parlament podle tradice konzultuje s jejich představiteli. Největší vliv na činnost Parlamentu má ovšem vláda, která iniciuje většinu zákonů a díky tomu, že je tvořena převážně členy nejsilnější parlamentní strany a stranické disciplíně může účinně ovlivňovat činnost Parlamentu (časový rozvrh, program jednání atd.). Činnost Parlamentu ovlivňuje rovněž členství Velké Británie v Evropské unii, v jehož důsledku Parlament musí respektovat některá rozhodnutí Evropského parlamentu a dalších evropských orgánů..

Britský parlament, existující více jak 700 let[115], se skládá ze dvou komor – Dolní komory (House of Commons) a Horní komory (House of Lords). Třetí součástí s formálními pravomocemi je panovník v Parlamentu. Pro politický život země má však význam  zejména Dolní komora, volená všeobecným hlasováním, s neomezenými zákonodárnými pravomocemi a formálně silným postavením vůči kabinetu.

Dolní komora Parlamentu má 646 – 650 členů[116] a plní dva základní úkoly: podporovat vládu a současně ji kritizovat. Tomu odpovídá i formální uspořádání sněmovny a institucionalizované postavení opozice (nejsilnější nevládní strany) jako opozice Jeho (Jejího) veličenstva (vedoucí opozice v Parlamentu je státní placená funkce).

Praktické postavení Dolní sněmovny v současném politickém životě je dáno zejména tím, že 1) Dolní sněmovna obvykle neiniciuje zákony – většinu významných zákonů iniciuje vláda, 2) zástupci jednotlivých stran dodržují stranickou disciplínu a hlasují v souladu s rozhodnutím vedení strany (i když samozřejmě existují výjimky, 3) vlády mají tendenci činit z hlasování otázku důvěry (a hrozit rezignací).

Dolní sněmovně předsedá Speaker[117], který otevírá každý zasedací den v Parlamentu. Jeho hlavní funkce spočívá v tom, že předsedá debatám Komory a určuje, který člen bude mluvit, udržuje pořádek v průběhu debaty a může potrestat toho, kdo poruší pravidla.

Je reprezentantem Dolní sněmovny při významných událostech státního významu, státního smutku a oslav. Převzetím úřadu se zavazuje k nadstranickosti a k udržování jednajícího řádu. Speaker je jedna z nejvyšších hodností státních vysokých úředníků a zároveň je také vlivnou osobností na politické scéně.

Vzhledem k tomu, že vláda je sestavena převážně z členů nejsilnější politické strany v Dolní sněmovně, je vazba mezi ní a Parlamentem velmi úzká. Významné místo zaujímá i opozice, zejména pak oficiální opozice reprezentovaná nejsilnější nevládní stranou. Její předseda je považován za potenciálního premiéra a nejvlivnější členové strany v Dolní komoře Parlamentu vytvářejí tzv. stínový kabinet.

Sněmovna lordů je nevolená a má v současnosti asi 730 členů (dědičných i nedědičných peerů a biskupů anglikánské církve); tento počet není ale přesně stanoven. Zákon o sněmovně Lordů (1999) povolil dědičnost jen 92 peerům.

 

 

Tabulka č. 4: Přehled rozložení křesel ve Sněmovně lordů k 1. 7. 2005

arcibiskupové a biskupové  25
doživotně jmenovaní lordové – soudci  28(podle Apellate Jurisdiction Act z roku 1876)

 

doživotně jmenovaní, nedědiční šlechtici (life peers)586(podle zákona Life Peerages Act z roku 1958 se jimi mohou stát také ženy)

 

dědiční šlechtici (hereditary peers)  92
Celkem731

Zdroj: vlastní podle Rogers,  Walters,  2007

 

Sněmovna lordů má za úkol posuzovat a schvalovat všechny zákony, nemá ale právo absolutního veta, které měla až do roku 1911. Od tohoto roku může nesouhlas Sněmovny lordů pouze na dva roky pozdržet platnost zákona, který byl třikrát schválen Dolní komorou Parlamentu, a nemůže pozdržet platnost finančních zákonů. Od roku 1949 se tato doba zkrátila na jeden rok. V praxi se tak ovšem většinou neděje, podřízenost vládě a Dolní komoře byla přijata za normu. Tato pravomoc je navíc předmětem určité kritiky. Pravomoc nevoleného orgánu pozdržet platnost zákonů schválených volenou komorou Parlamentu je určitým paradoxem demokratického politického systému. Význam Horní sněmovny je proto dán zejména tím, že pomáhá vytvářet nekontroverzní a věcnou legislativu, k čemuž má vzhledem ke svému obsazení (zejména doživotní peerové a bývalí i stávající ministři a členové vlád jsou lidé s rozsáhlými politickými zkušenostmi) potřebné předpoklady. Vláda proto některé návrhy zákona předkládá přednostně Sněmovně lordů (asi 1/5 všech vládních návrhů), která je může podle svého uvážení doplnit a teprve potom jsou předloženy Dolní komoře k projednání.

Zároveň z roku 1999 (House of Lords Act) byla završena první fáze reformy Sněmovny lordů. Nyní probíhá 2. fáze reformy.[118]

Předsedou Sněmovny lordů je Lord Speaker[119]. Jeho funkce se nevztahuje pouze k legislativě, ale také k moci soudní a exekutivní. Jako funkce, které jsou obvykle oddělené ve speciálních jurisdikcích a v klasické politické teorii. Podle nařízení, která zavedl The Constitutional Reform Act z roku 2005, nemusí být předsedající v Horní sněmovně právník.

Úloha panovníka v legislativním procesu je převážně formální. Panovník nemůže vetovat ani navrhovat žádný zákon. Jeho jediná “pravomoc” spočívá v právu být informován a v právu konzultovat.  Nepřímo může ovšem panovník za určitých okolností (nezíská-li žádná strana v parlamentních volbách výraznou většinu) ovlivnit legislativní proces volbou osoby premiéra (viz exekutiva).

Legislativní cyklus

V průběhu legislativního cyklu je nutné předtím, než se návrh zákona stane platným zákonem, aby byl schválen oběma komorami Parlamentu a formálně odsouhlasen panovníkem. Asi 90% všech zákonů iniciuje vláda, což vypovídá o propojení zákonodárné a výkonné moci ve Velké Británii.

Návrh veřejného zákona (public bill[120]) se předkládá zpravidla nejprve v Dolní sněmovně, omezuje se na jeho uvedení a po vytištění je poslán do Horní sněmovny. Asi po dvou až třech následujících týdnech se koná druhé čtení, o návrhu se debatuje většinou jeden až dva dny a je analyzován opozicí. V této době opozice navrhuje doplňky a změny zákona, konzultuje návrh zákona s ministry vlády a připravuje podklady pro vystoupení v Parlamentu. Je-li druhé čtení úspěšné, pak obvykle Dolní sněmovna souhlasí, aniž by musela formálně hlasovat. Poté putuje zákon k Standing Committees, složené z asi dvaceti poslanců, která po přezkoumání zákona podává zprávu Dolní sněmovně, a ta se při třetím čtení dohodne na konečné podobě. Zákon je poté poslán do Horní sněmovny, která zákon buď akceptuje nebo nikoli, a potom se další postup odvíjí od vyjádření Dolní sněmovny. Nakonec se musí v obou sněmovnách shodnout na jeho identickém znění. Nyní je ale také možné, aby byl v nezměněné podobě bez souhlasu Sněmovny lordů schválen Dolní sněmovnou v příštím zasedacím období. Posledním krokem je formální souhlas panovníka, jehož podpis činí z návrhu zákona (bill) zákon (act).  Návrhy zákonů týkajících se finančních otázek, které potvrdí předseda (Speaker) Dolní sněmovny, nevyžadují souhlas Sněmovny lordů.

Návrh zákona se v Dolní sněmovně projednává ještě předtím, než ho projednají výbory Parlamentu (na rozdíl od USA). Jejich postavení a činnost se tak výrazně odlišují od parlamentních výborů amerického kongresu.

 

V roce 1994, jako součást správní reformy, přijal Parlament „zákon o parlamentním komisaři“, tj. o parlamentním ombudsmanovi. Ombudsman ve znění tohoto zákona je jedním z představitelů Dolní sněmovny. Ombudsman je nezávislý na exekutivě a jeho úkolem je přešetřovat stížnosti občanů na nezákonný postup správních úřadů. Je oprávněn navrhovat způsob nápravy a má právo průběžně doporučovat opatření směřující ke zkvalitňování úrovně poskytovaných veřejných služeb (pro něž jsou stanoveny standardy). Ombudsman je odpovědný Parlamentu a je oprávněn zasahovat do činnosti ústředních i nižších správních úřadů. Na základě zákona a „Kodexu o postupu při získávání informací“ jsou úřady povinné ombudsmanovi poskytovat požadované informace. Zákon ombudsmanovi povoluje předvolávat ke slyšení ministry i ostatní úředníky všech stupňů.

„Zákon ombudsmanovi rovněž vymezuje okruhy správní činnosti, na něž se nevztahuje jeho činnost. Jde o určování politické linie vlády, oblast legislativy a soudnictví, národní bezpečnosti, personální otázky spadající do kompetence ministerstev. Nemůže také přezkoumávat stížnosti, které lze přezkoumat jinými prostředky, například soudy. Ombudsman je ve Velké Británii ctěn jako parlamentní strážce práv občanů dotčených nezákonným postupem úřadů veřejné správy. Jeho prostřednictvím je Parlamentu dána určitá možnost kontroly nad činností exekutivy“ (Rýznar, Šimonová. 2006, s. 228).

 

  1. Soudní moc

Anglické právo je založeno na právu zvykovém, jeho hlavními zdroji jsou zákonodárství (Statue Law), precedenční právo (Case Law) a na obecném právu (Common Law[121]). Od 15. století začalo procházet proměnou a „od soudní reformy roku 1873/75 zohledňují tyto tři hlavní prameny všechny soudy, přičemž Statue Law má vždy přednost.“

Soudy ve Velké Británii mají za úkol aplikovat zákony na jednotlivé konkrétní případy a nemají proto právo posuzovat zákony a rozhodnutí exekutivy z hlediska jejich ústavnosti. Soudy zákony realizují, případné změny a interpretace jsou věcí Parlamentu (princip svrchovanosti parlamentu). Vzhledem k charakteru britské ústavy neexistuje v zemi žádná zvláštní procedura, která by měla dozor nad dodržováním Parlamentem schválených legislativních aktů. Právní akty, které v jiných systémech mají podobu ústavních aktů, jsou ve Velké Británii přijímány jako normální zákony. Ve Velké Británii neexistuje Ústavní soud.

V anglickém soudnictví se rozlišují a) soudy „vyšší“ (superior courts): Pod Nejvyšší soud spadá především Court of Appeal, který je odvolací instancí jak pro civilní, tak trestní záležitosti, a Crown Courd, sloužící v první řadě pro kriminální případy. b) soudy „nižší“ (subordinace courts): Magistrates’ Courts, které vyslýchají jak kriminální případy, tak žádosti o licence. Jsou zároveň Family Proceedings Court, věnují se tedy rodinnému právu včetně případů péče o dítě nebo adopce. County Courts jsou soudy pouze pro občanskou jurisdikci a mají především plošně pokrýt celé území.

Poslední odvolací instancí jsou od roku 1876 zavedení Law Lords v Horní sněmovně. A v evropských záležitostech je možné se odvolat k Evropskému soudnímu dvoru jako dodatečné instanci.

Všichni soudci jsou jmenováni do svých funkcí doživotně panovníkem, a to na doporučení premiéra a vlády s podmínkou “dobrého chování”. Odvolání je možné pouze na základě rozhodnutí obou komor Parlamentu.[122]

 

  1. Místní správa a samospráva

Labouristická vláda vzniklá v roce 1997 se zavázala, že zřídí autonomní vlády ve Skotsku a Walesu a pokusí se vzkřísit autonomní zřízení v Severním Irsku. V září téhož roku byl referendem doporučen vznik autonomních vlád ve Skotsku a Walesu. V roce 1998 byly schváleny zákony the Scotland Act, the Government of Wales Act a the Northern Ireland Act, jimiž vznikly autonomní parlamenty a vlády. Jednotlivé zákony se od sebe vzájemně liší, vztahují se na příslušné parlamenty a zvláště na rozsah pravomocí, jež na ně byly přesunuty. S výjimkou Anglie, která je spravována přímo centrálními institucemi Spojeného království, se ostatní tři země těší různé míře autonomie. Kromě Anglie, která má velice komplikovaný čtyřstupňový systém správního členění, mají ostatní země jednodušší dvoustupňový systém.

 

5.1. Místní správa

            Systém veřejné správy (Civil Service Systém) ve Spojeném království vykazuje rysy, jimiž se dosti výrazně liší od evropsko-kontinentálního. Primární příčina této odlišnosti je v anglosaském pojetí práva, které po staletí rozhodujícím způsobem ovlivňovalo administrativní strukturu. Další specifiku vytvořil specifický vývoj venkova v Anglii, Walesu a posléze i ve Skotsku.

„Ve Spojeném království de facto neexistují vesnice evropského typu. V důsledku tzv. procesu „ohrazování půdy“ zahájeného v Anglii v šestnáctém století byli rolníci vyháněni z polí, která byla přeměňována na pastviny, na nichž byly a dosud jsou intenzívním způsobem chovány ovce, koně, skot a někde i jeleni. Zmíněný proces ještě více urychlila průmyslová revoluce zahájená v Anglii v osmdesátých letech 18. století. V důsledku zmíněných skutečností je územní samospráva především reprezentována samosprávou měst, zatímco na venkově existují jen tzv. farnosti (parishes) pověřené i plněním některých správních úkolů“ (Rýznar, Šimonová. 2006. s. 224).

Z doby před sjednocením Anglie byl správní systém členěn na hrabství, která stále existují jako tradiční hrabství. Z mnoha důvodů však byla tato hrabství v mnoha částech Anglie silně pozměněna, nebo jako administrativní celky zrušena, protože celá řada hrabství byla velmi malá a neexistovala zde žádná regionální vláda schopná koordinovat spolupráci na regionální úrovni. Toto byl především případ metropolitních oblastí obklopujících města, protože hranice hrabství byla určena už několik století před průmyslovou revolucí a masovou urbanizací Anglie. Řešením byl vznik metropolitních hrabství, která byla později zrušena a s několika hrabstvími rozdělena do celků zvaných unitary autority spojujících správu na úrovni hrabství a distriktu. Pro administrativní účely se území Anglie člení na čtyři různé typy správních celků:

  1. Hrabství a unitary autority se dále seskupují do nejvyššího stupně správních jednotek, tj. 9 regionů (Velký Londýn[123], North East England, North West England, Yorkshire and the Humber, West Midlands, East Midlands, East of England, South West England, South East England), které mají málo kompetencí a nemají volené představitele. Regionální správa je v rukách nevolených zastupitelstev. Regiony vznikly roku 1994 a od roku 1996 jsou to zároveň anglické obvody pro volby do Evropského parlamentu. Každý region zahrnuje jeden nebo více celků na úrovni hrabství. Výrazně se mezi sebou liší v rozloze i počtu obyvatel.
  2. Většinu území Anglie, a to především ve venkovských oblastech, pokrývají „nemetropolitní hrabství“ (protože názvy většiny těchto celků končí na „-shire“, jsou v angličtině často lidově označována jako „shire counties“), vznikly také roku 1974. Člení se na „nemetropolitní distrikty“. Dále existuje šest „metropolitních hrabství“, členěných na metropolitní distrikty, zahrnujících velké městské aglomerace mimo Velký Londýn. Vznikly roku 1974 a roku 1986 byly jejich Rady hrabství zrušeny.

Funkci hrabství a distriktů spojují unitary autority.  Postupně v Anglii vznikly v letech 1996, 1997 a 1998. Jsou definovány jako hrabství s jediným distriktem, nebo distrikty hrabství, která nemá Radu hrabství. Výjimkou je Ostrov Wight, který má Radu hrabství, ale žádné distrikty.

  1. Správními celky (přibližně na úrovni českých okresů jsou anglické „distrikty“. Distrikt může mít status „městského okresu, města či královského městského obvodu“. Metropolitní hrabství se dále členila do „metropolitních distriktů“, obvykle označovaných jako městské okresy (borough). Když byly Rady těchto hrabství zrušeny, získaly metropolitní distrikty řadu jejich kompetencí a obdobné postavení jako unitary autority. Nemetropolitní hrabství se člení na „nemetropolitní distrikty“. Kompetence jsou sdíleny s radou příslušného nemetropolitního hrabství, ale jinak než tomu bylo u metropolitních distriktů.[124]
  2. Obdobu české obce představuje v Anglii nejníže postavená územně správní jednotka, „civilní farnost“.

Od roku 1996 se Skotsko člení na 32 správních oblastí „unitary authorites“. Ve Walesu existuje jednostupňově administrativní členění na 22 správních oblastí „unitary authorites“, které se dále člení pouze na obce a města. Z těchto 22 celků je 9 hrabství – velšsky „County“, 3 města – velšsky „Cities“  a 11 městských hrabství – velšsky „County Boroughs“. Všechny tyto celky mají stejný status.

V porovnání s většinou ostatních evropských zemí státní správa je relativně nevelká. Je představována ústředními orgány státní správy – ministerstvy a tzv. Governmental Office, tj. nekoncentrovanými úřady v hrabstvích. Specifikou britského správního systému je skutečnost, že orgány hrabství a distriktů (větších okresů) mají samosprávný charakter (Rýznar, Šimonová, 2006, s. 224).

Britský správní model byl po staletí takřka neměnný. Na stabilitu a na minimum změn v nemalé míře, hlavně ve druhé polovině 19. a v první polovině 20. století, působila skutečnost, že Velká Británie byla největší koloniální mocností a že těžiště administrativní činnosti tehdy spočívalo především ve správě asijských a afrických kolonií.

Reforma veřejné správy ve Velké Británii byla zahájena v r. 1964 labouristickou Wilsonovou vládou. V porovnání např. s jejím průběhem ve Francii měla podstatně pozvolnější charakter. Vláda tehdy dala první významnější podnět ke kontrole výkonu správní služby a provedla analýzu výkonu služby, jenž byl seznán neefektivní (tzv. Fultonova zpráva). Zpráva požadovala radikální změny: snížení počtu pracovníků, zvýšení efektivity pracovníků ve státní správě, delegování pravomocí, odpovědnost za řízení, restrukturalizaci správy za účelem jejího zkvalitnění a současně i snížení finanční náročnosti.

K vypracování změny systému řízení státní služby byl zřízen Civil Service Departement, který následně v roce 1979 zavádí systém kontroly hospodárnosti Efficiency Scrutinies, mající na ústředních orgánech státní správy čelit plýtvání. Paralelně vlády usilovaly o snižování výdajů v hrabstvích, distriktech a ve městech. Zejména v 80. letech redukovala vláda Margaret Thatcher regionální politiku s výjimkou hospodářských opatření pro  Severní Irsko, Skotsko a Wales. Regionální politiku s cílem vyrovnání životních poměrů vykládala jako drahý a neúčinný zásah do optimálního alokačního[125] působení trhu. Pomocné vládní programy Thatcher se soustřeďovaly na zchátralé čtvrtě velkoměst, které se pravidelně stávaly dějištěm revolty především mladistvých. Hlavním nástrojem měla být mobilizace tržních sil v daňově privilegovaných oblastech Enterprise Zones;  nejznámější z nich se nachází v přístavní čtvrti Londýna. Nejen kvůli prostředkům ze strukturálních fondů EU hraje podpora strukturálně slabých oblastí ještě stále důležitou roli. V případech, kdy prostředky na podporu pocházely z londýnského rozpočtu, nebylo kritériem podpory regionální a ekonomické zaostávání ve vývoji, nýbrž přesvědčivá nabídka investičně schopného podniku.

Komunální politická úroveň neměla být za vlády Thatcher utvářena jen efektivněji, ale také více centrálněji kontrolována, a to jak se zřetelem k politickým aktivitám komunálních rad, tak finančnímu hospodaření. Centralizace komunální politiky vedla v roce 1986 bez náhrady k odstranění rady šesti velkoměstských aglomerací a londýnské městské rady a v roce 1990 k rozpuštění londýnského školského úřadu. Vláda Johna Majora pokračovala v této politice po výhře ve volbách v roce 1992, a to postupnými opatřeními pro přechod od dvoustupňové k částečně jednostupňové komunální správě. Tato „racionalizace“ komunální správy není z britského hlediska úplně bez logiky. Politické strategie vlády Thatcher silně podkopaly kompetence lokální roviny a učinily ji proto do určité míry nefunkční; zvláště když v britském případě nemají obce žádnou legitimaci danou ústavou.  Obce ztratily svůj vliv ve zdravotnictví, v systému výchovy (dříve pouze komunální úkol), v oblasti zabezpečení bydlení (privatizace komunální zásoby bytů), z části také v městském plánování (zřízením Urban Development Corporations) a postupnou centralizací policejní služby i v ohledu její policejní svrchovanosti.

Především však došlo k oklestění finančního rámce. Byla silně redukována možnost zvýšení vlastních obecních daní. A ještě dnes tvoří (podle systému Council Tax) 20%  příjmů obce (dříve podle systému Rates System to bylo více než 40%).

Ve snaze přesvědčit občany o tom, že reforma odpovídá jejich přání, vláda zveřejnila tzv. Chartu občana (Citizen´s Charter). V chartě je občan pojat jako klient služeb, které mu veřejná správa zajišťuje. Občan ve vztahu vůči administrativě má tudíž nejen povinnosti, nýbrž i značná práva. Úřady na základě zmíněné charty jsou povinny občany o svých aktivitách pravidelně informovat. Občanům je garantováno právo podávat stížnosti na činnost úřadů. Je zdůrazněn význam „průzkumu trhu“ (market trstiny) jako způsobu zajišťování maximální kvality služby občanům.

Současná vláda Labour Party uznává na rozdíl od předchozích vlád nutnost politiky regionální ekonomické modernizace za účasti anglických regionů a komun. V roce 1999 vznikly Regional Development Agencies (RDAs), které jsou zastoupeny volenými regionálními shromážděními. Polovina 13 členů představenstva RDAs přichází z hospodářské sféry, třetina jsou komunální zástupci. RDAs odpovídá osm Regional Chambers, které zabezpečují regionální zájmy pomocí 40 až 120 členů. 70% jejích členů jsou volení reprezentanti komun v regionu. Komuny mají vyvinout nové formy zodpovědnosti leadership[126], jednat na demokratické úrovni, řídit a aktivovat zájmy místa prostřednictvím rozsáhlých konzultací a nalézání konsensu. Požaduje-li obecní rada nebo 5% občanů v petici adresované radě zavedení přímo voleného starosty, musí o tom rozhodnout místní referendum.“

 

  1. 2. Skotsko

 

Od roku 1999 má Skotsko svůj vlastní jednokomorový parlament sestávající ze 129 poslanců, z nichž je 73 voleno přímo podle současného rozdělení westminsterských volebních obvodů (pouze Orkneje a Shetlandy byly rozděleny do dvou volebních obvodů) a ze zbylých 56 je voleno vždy 7 poslanců pro každý volební obvod Evropského parlamentu, jichž je ve Skotsku celkem 8. Těchto 56 poslanců je voleno podle principu poměrného zastoupení. Poslanci jsou voleni na období čtyř let. K předčasnému rozpuštění parlamentu může dojít, jestliže pro něj hlasují více než dvě třetiny poslanců nebo jestliže parlament vyjádří nesouhlas se jmenováním předsedy skotské vlády. Předseda skotské vlády je jmenován královnou na doporučení předsedy Skotského parlamentu a obvykle je to předseda té strany, jež ovládá většinu ve sněmovně. Ministerský předseda posléze jmenuje ministry své vlády, která má v rámci výkonu exekutivní moci prakticky stejný vztah ke skotskému autonomnímu parlamentu, jaký má celobritská vláda k britskému Parlamentu.

Skotský parlament má legislativní moc v rámci Skotska pouze v určitých oblastech, v ostatních, jako je např.: zahraniční politika, obrana, ozbrojené síly, finance a hospodářství, patří legislativní moc celobritskému Parlamentu. Skotská ústava taktéž zahrnuje vysloveně specifické záležitosti v rámci regionální politiky, které jinak připadají britské zákonodárné moci. Mezi oblasti, v nichž je zbytečné schvalovat specifické zákony, protože mají společnou politiku v rámci celé Velké Británie, patří například kontrola dovozu a vývozu, antidrogová politika, imigrační a národnostní politika a televizní či rozhlasové vysílání. Tento zákon legislativou vydanou jménem panovníka (Order in Council – zvláštní druh sekundární legislativy) také umožňuje, aby byly jednotlivé oblasti přidávány do seznamu vyčleněných oblastí anebo z něj vypouštěny.

Britský Parlament si nadále udržuje nadvládu nad skotskou legislativou ve všech oblastech a může zrušit rozhodnutí přijatá Skotským parlamentem, a to dokonce i v případech, jež připadají ke schválení Edinburghu. Byla nicméně přijata úmluva, že Parlament Velké Británie a Severního Irska se nebude legislativně zabývat záležitostí připadající ke schválení Skotskému parlamentu bez předchozího souhlasu Skotů projeveného přijetím tzv. „Sewelova podnětu“ (Lord Sewel byl ministrem ve Skotské vládě v době, kdy byla přijata skotská ústava).

Skotský parlament má, navíc ke své legislativní moci, právo důkladně prozkoumat činnost exekutivní moci a právo určovat priority toku finančních prostředků v oblastech, které jsou mu vymezeny.

Poslední aktivity vlády naznačovaly, že existují snahy snížit počet skotských poslanců ze současných 73. Na jaře roku 2005 přijatý Zákon o parlamentních volebních obvodech snížil počet křesel pro skotské poslance na 59 s platností parlamentních voleb v květnu téhož roku.

Zvláštní orgán zabývající se výlučně problematikou související s vývojem ve Skotsku vznikl roku 1885 Scottish Office (SO). Jeho představitel se stal členem kabinetu až roku 1892; statut státního tajemníka získal definitivně roku 1926. Po roce 1979 se úřad ustálil jako specifický orgán složený z několika členů. Pravomoci SO vyplývaly přednostně z potřeb londýnské vlády kontrolovat co nejúčinněji aktivity místní správy ve Skotsku; jeho vymezení tak bylo přednostně funkční, nikoli územní. Členové proto nebyli nikdy odpovědni skotským voličům, ale pouze vládní straně v Londýně. Odtud rovněž plynulo, že v čele SO byl vždy reprezentant vítězné strany, která vzešla z celobritských voleb do Dolní komory, a to bez ohledu na momentální sílu této strany ve Skotsku (dokonce v počátcích nebylo výjimkou, aby jeho předsedou byl Angličan, a teprve v souvislosti s postupným etablováním tohoto úřadu se prosadilo pravidlo, že byl do jeho čela jmenován Skot). Hlavním úkolem SO bylo projednávat a připravovat návrhy zákonů (před jejich předložením do parlamentu, jejichž přijetí se výrazněji (či výlučně) dotýkalo oblasti Skotska.[127]

 

5.3. Wales

Na rozdíl od Skotského parlamentu Velšské národní shromáždění nemá moc vytvářet a schvalovat samo určité zákony, tedy tzv. primární legislativu, nýbrž pouze tzv. sekundární legislativu, tzn. schvalovat zákony vytvořené a předložené vládou. Velšský parlament sestává ze 60 poslanců, z nichž 40 je voleno přímou volbou ve volebních obvodech platných pro volby do Westminsteru[128] a 20 poměrným způsobem v 5 volebních obvodech pro Evropský parlament (4 poslanci v každém z nich). Národní shromáždění má pevné čtyřleté funkční období bez možnosti předčasného rozpuštění. Velšský parlament je dvojjazyčný, jednání jsou vedena jak ve velštině, tak v angličtině.

Velšské národní shromáždění bylo ustaveno na modelu „cabinet-style“, což v praxi znamená, že Velšskému parlamentu předsedá leader vítězné strany ve volbách a jednotliví poslanci jsou zároveň členy různých odborů např.: kulturní, vzdělávací, finanční apod., a za ty jsou také zodpovědní. Zatímco Skotský parlament je složen z poslanců, kteří nejsou členy státní správy, Velšský parlament tvoří státní zaměstnanci. V praxi to znamená, že poslanci jakoby poskytují své vlastní služby parlamentu a zároveň si tak vytvářejí vlastní svébytnost. Velšské národní shromáždění převzalo funkce velšské vlády v oblasti rozdělování peněz, kde supluje ministerstvo financí, a zároveň v oblasti komunikace s orgány místní samosprávy.

Předsednická funkce parlamentu je shodná s funkcí předsedy vlády. Předseda (Assembly First Minister) je volen přímou volbou ve Velšském parlamentu. Další členové „kabinetu“ (výkonné rady) jsou jmenováni předsedou a každý z nich je zodpovědný za jeden parlamentní odbor, jak bylo uvedeno výše. Tento kabinet se schází na samostatných jednáních a skládá se z členů pouze jedné strany, pokud není ustavena koaliční dohoda více stran. Počet odborů (v současné době 7), je určován předsedou kabinetu a politická příslušnost jejich členů odráží poměr politických stran ve Velšském parlamentu. Každý odbor má svého předsedu a křesla v jednotlivých odborech jsou poměrným způsobem rozdělena mezi parlamentní strany. Stávající vnitřní nařízení stanovují proporcionální stranické rozložení křesel hierarchicky od Velšského národního shromáždění jako celku ke kabinetu, odborovým radám, předsedům odborových rad a nevoleným úředníkům.

Současná legislativní role Velšského národního shromáždění je omezena pouze na sekundární legislativu, kterou až do roku 1998 vykonával Státní sekretář pro Wales (Secretary of State for Wales). Tato legislativní funkce fungující až do výše zmíněného roku byla zřízením Velšského parlamentu nahrazena, zrušena či doplněna. Zákony jsou připravovány odborovými radami a kabinetem, přičemž než jsou jejich konečné verze předloženy Velšskému parlamentu, jsou projednávány Legislativní radou (Legislation Committee), která ověří, zda má  Velšský parlament dostatečné kompetence navržený zákon přijmout. Jakýkoli spor o tom, zdali má Velšský parlament kompetence zákon přijmout, se postupuje prostřednictvím Nejvyššího státního zástupce (Attorney General) Soudní radě (Judicial Committee), jež je součástí tzv. „Privy Council“, aby učinila definitivní rozhodnutí. Privy Council je orgán sestávající se ze služebně starších politiků a soudců.

K těmto exekutivním a omezeným legislativním funkcím Velšského parlamentu lze ještě přičíst jeho funkce parlamentní: Funkce prvního sekretáře národního shromáždění (Assembly First Secretary) ze své povahy interpeluje Velšské národního shromáždění jako celek, navržené zákony musejí být před uvedením do účinnosti řádně schváleny a tzv. Assembly Acts, které v součinnosti s tzv. Bílou listinou (White Paper) vydanou vládou v roce 1997 tvoří v podstatě zákon o referendu, který umožňuje Velšanům celonárodní debatu o důležitých záležitostech.

Součástí Velšského národního shromáždění jsou také výbory zastupující jednotlivé velšské regiony; tyto výbory však nemají žádnou exekutivní moc. V roce 2005 byla ustanovena funkce veřejného ochránce práv – ombudsmana (Public Services Ombudsman for Wales), sdružující dřívější instituce velšského ombudsmana (Welsh Administration Ombudsman), zmocněnce pro zdravotní péči (Health Service Commissioner for Wales) a zmocněnce pro úřední záležitosti ve Walesu (Commissioner for Local Administration in Wales). Ombudsman šetří stížnosti na fungování činností, jež byly svěřeny Velšskému národnímu shromáždění.

Státní sekretář pro Wales, který je členem vlády Velké Británie, si stále udržuje všechny funkce, protože ve velšském parlamentu nefunguje tzv. primární legislativa, a dojednává jednorázové subvence s britským ministerstvem financí. Jeho úloha je tedy podstatně větší než role Státního sekretáře pro Skotsko. Velšské národní shromáždění zatím vyvíjí snahy stát se opravdovým parlamentem se vším všudy. Komise zřízená ve Velšském národním shromáždění pod předsednictvím Lorda Richarda kontrolovala činnost Velšského parlamentu a vydala výroční zprávu v březnu 2004. Mimo jiné doporučila, aby Velšskému národnímu shromáždění byla předána primární legislativa v záležitostech už dříve přenesených pod velšskou správu. Národní shromáždění by také mělo dostat příležitost rozšířit rozsah své působnosti a vytvořit si vlastní metody a postupy v rámci sekundární legislativní moci. Jeho současná forma spolupráce s Westminsterem by měla být nahrazena jeho vlastní oddělenou exekutivní a legislativní mocí. Britská vláda zareagovala na tuto zprávu ve své Bílé listině (White Paper) v červnu 2005 opatrně, nicméně v zásadě pozitivně. Vyjádřila v ní souhlas s postupným formálním oddělováním úloh pro Velšské národní shromáždění a jeho předsednictvo. Schválila také navržení zákonů vedoucích k posílení moci Velšského národního shromáždění, které tak může aplikovat platné právní předpisy ve Walesu s existující právní mocí a vytvořit tam delegované zákonodárství.

Návrh zákona, jenž by měl uvést v účinnost výše uvedené změny, byl představen počátkem roku 2006, takže se dá jen těžko předpokládat, že velšský parlament dostane moc primární legislativy v dohledné době a bez referenda. Prováděcí předpis pro referendum je také součástí uvedeného návrhu. Mezitím byla přijata další doporučení Richardovy komise – zaručení permanentního růstu moci a rozšiřování Velšského národního shromáždění – se smíšenými pocity.

5.4. Severní Irsko

Severní Irsko má na rozdíl od Skotska a Walesu svou vlastní autonomní vládu už dlouhou dobu. Stalo se tak zákonem Government of Ireland Act v roce 1920, kdy Severní Irsko získalo vlastní exekutivní moc – vlastní vládu v čele s ministerským předsedou a dvoukomorový zákonodárný sbor. Omezený počet poslanců usedl ve Westminsterském paláci v celobritském Parlamentu. Ten si pro sebe vyhradil oblast zahraničních věcí a obrany, cel a daní a ještě několik dalších oblastí a zároveň si zajistil absolutní nadvládu nad severoirským parlamentem. Toto uspořádání přetrvávalo až do roku 1972, kdy byla kvůli civilním nepokojům ustavena přímá vláda Londýna nad Ulsterem, a v roce 1973 dosavadní forma vlády v Severním Irsku po 53 letech skončila. Navzdory pokusům o oživení autonomní vlády v letech 1973 a 1982 přetrvávala přímá londýnská vláda nad Severním Irskem až do roku 1998, kdy byl na základě tzv. Belfastské smlouvy (Good Friday Agreement) vytvořen opětovně severoirský parlament. Téhož roku byl přijat The Northern Ireland (Elections) Act, tzn. základní severoirský volební zákon. Nový severoirský parlament se sestává ze 108 poslanců, 6 z každého z 18 westminsterských volebních obvodů v rámci tzv. „single transferable vote system“, což v praxi znamená, že hlas pro kandidáta, jenž má již dostatek hlasů, aby byl zvolen, se tak stává nadbytečným a připadá dalšímu kandidátovi v pořadí. Komplikovaný systém dělení moci mezi dvě nejsilnější politické strany v zemi – unionisty[129] a nacionalisty[130] ovládá každé zásadní politické rozhodnutí. Předseda vlády, místopředseda a ostatní ministři jsou jmenováni podle toho, jaké je zrovna politické uspořádání a společně konstituují Výkonný výbor Severoirského národního shromáždění. Uvedené uspořádání se nedá aplikovat na záležitosti obrany, imigrační politiku, volební systém a systém fungování politických stran a další oblasti jako letectví, trestní právo a řízení krizových situací, které jsou jasně vyhrazeny Westminsteru. Britský parlament si nadále ponechává právo vytvářet pro Severní Irsko zákony v oblastech, jež byly přesměrovány k projednávání v Severoirském parlamentu. Severoirské národní shromáždění také nemá moc měnit daňové sazby.

Ve Westminsterském paláci zasedá Výbor pro záležitosti Severního Irska (Northern Ireland Affairs Select Committee), který se zabývá plněním povinností, jež vyplývají z činnosti severoirského kabinetu (Northern Ireland Office), ale na rozdíl od výborů pro Wales a Skotsko nemá k severoirskému parlamentu žádnou možnost dovolání. Severoirský velký výbor (Northern Ireland Grand Committee) se schází pouze příležitostně (desetkrát během prvních tří parlamentních zasedání po přenesení určité pravomoci). Oba tyto severoirské výbory se snaží bojovat proti politické nestabilitě v zemi.

Neustálé politické rozbroje způsobily, že Severoirské národní shromáždění pozastavilo výkon své funkce od února do května 2000 a znovu potom v říjnu 2002, až bylo rozpuštěno v dubnu 2003. Volby, jež se měly konat v květnu 2003, byly odloženy až na 26. listopad téhož roku, avšak jejich výsledky naznačily rostoucí názorové rozdíly mezi přívrženci unionistů a nacionalistů, a tudíž návrat k autonomní vládě byl ještě komplikovanější. Oznámení Irské republikánské armády (IRA) v červnu 2005, že ukončuje svou činnost, vedlo ke zvýšení nadějí ve znovuobnovení Severoirského národního shromáždění, ale záleželo na tom, zda-li se politické síly v zemi budou ochotné domluvit. V roce 2006 byl Severoirský parlament znovu svolán a byla znovu nastolena exekutivní moc autonomního uspořádání.

 

  1. Volební a stranický systém

6.1. Volební systém

Volební systém Velké Británie je klasickým příkladem většinového volebního systému. V 650[131] jednomandátových volebních obvodech (constituencies) každý volič disponuje jedním hlasem, jímž volí poslance Sněmovny reprezentantů (House of Commons). V praxi to znamená, že k vítězství v daném volebním obvodě může v případě účasti více než dvou kandidátů stačit méně než polovina celkového počtu hlasů. (V letech 1945 – 1979 bylo takto získáno ve Sněmovně 30 % míst). Většinový volební systém vytváří velmi často rozpor mezi počtem hlasů odevzdaných pro určitou politickou stranu a počtem křesel v Parlamentu, která tato strana získá. Základem této diskrepance je fakt, že všechny hlasy odevzdané v daném volebním obvodě pro nevítězné politické strany “propadají”, tj. neodrazí se na počtu získaných parlamentních křesel. Např. v roce 1983 Konzervativní strana získala nadpoloviční parlamentní většinu (61,1 %) s méně než 43 % všech platných odevzdaných hlasů. Názorně tuto situaci dokumentují výsledky voleb od roku 1945 porovnávající skutečně získané hlasy jednotlivými politickými stranami a počet křesel, která tyto strany získaly v Parlamentu.

 

 

131Jde o předpokládaný vzrůst volebních obvodů při příštích volbách ze současného počtu 646.

 

Výsledky v řadě volebních obvodů bývají přitom velmi těsné – v roce 1979 o 74 křeslech v

Parlamentu rozhodl rozdíl nižší než 2000 hlasů, v roce 2005 rozhodl stejný rozdíl dokonce o obsazení 90 křesel.

Většinový volební systém přispívá ve Velké Británii k udržení systému dvou hlavních politických stran (Labour Party, Conservative Party), jež se střídají u moci, a k udržení jejich vnitřní soudržnosti. Voliči ve snaze “neztratit” svůj volební hlas se většinou přiklánějí k jedné ze dvou nejsilnější politických stran s reálnou naději na volební vítězství (v případě sympatií k jiné politické straně pak často k té ze dvou nejsilnějších, která je jim svým programem bližší). V poválečné historii Velké Británie na tuto skutečnost doplácí zejména třetí nejsilnější politická strana – Liberální strana.[132] Obě hlavní politické síly si příliš jasně uvědomují, že vnitřní politická diferenciace spojená s diferenciací nebo absencí voličů znamená ztrátu vyhlídek na úspěšné vystoupení v parlamentních volbách a odsuzuje je do pozice “třetí” strany volebního systému s nadějí na úspěch pouze v omezeném počtu volebních obvodů s výraznou převahou příznivců dané politické strany.

Voličem je ve Velké Británii od roku 1969 každý britský občan, jenž dosáhl věku 18 let (s výjimkou peerů, vězňů a nesvéprávných osob) a není členem Horní sněmovny. Volební právo uplatňuje na základě každoročně (vždy v únoru) aktualizované  registrace, za kterou zodpovídají místní správní úřady. Voliči volí (volby jsou tradičně vždy ve čtvrtek) ve volebních obvodech podle místa bydliště (v případě nepřítomnosti mohou volit písemně). Tím je znemožněno, aby politické strany se silným zastoupením v některých volebních obvodech přesunuly část svých hlasů do obvodů s nižší voličskou podporou. Hranice jednotlivých volebních obvodů (Anglie 523, Skotsko 72, Wales 38, Severní Irsko 17) jsou kompromisem mezi rozmístěním obyvatel a geografickým hlediskem (velikosti obvodů). Zákon z roku 1948 ukládá upravit v případě potřeby na základě doporučení nepolitické komise (resp. čtyř komisí podle volebních obvodů tzv. boundery commissions) hranice volebních obvodů každých 10 – 15 let (v praxi se tak stalo v letech 1948, 1954, 1972). Přesto zůstávají zachovány relativně podstatné rozdíly – v roce 1979 se 50,6% volebních obvodů odchylovalo od průměrné velikosti (65 000 voličů) o více jak 15% (nejmenší obvod měl 20 000 registrovaných voličů, největší 126 000). Úplně vyvážené není ani zastoupení jednotlivých zemí. Zatímco anglické volební obvody mají v průměru 65 000 registrovaných voličů, skotské 52 000, waleské 56 000 a v Severním Irsku je to 86 000. Zcela spravedlivé zastoupení v Parlamentu by proto vyžadovalo, aby 12 skotských křesel[133] přešlo na Anglii a 4 waleská na Severní Irsko. Ke snížení počtu skotských poslanců ze 72 na 59 došlo v roce 2005.

Volební systém umožňuje – vzhledem k tomu, že vede téměř vždy k absolutní většině vítězné volební strany v Parlamentu (výjimkou byly v poválečné historii únorové volby v roce 1974 s menšinovým postavením vítězné Labour Party) – vytvořit silnou vládu se zajištěnou podporou v Parlamentu. Cílem tedy není to, aby byla vytvořena koalice, nýbrž umožnění vlády a převzetí zodpovědnosti jednou stranou. Ministerský předseda vyhlašuje nové volby, které se konají v období dalších pěti let; přesný termín stanovuje vládnoucí volební strana s ohledem na nejpříznivější podmínky pro své volební vítězství.[134]

Kandidátem do Dolní komory Parlamentu může být každý občan, který dosáhl 21 let s výjimkou těch, kteří nemohou být voleni: kněží anglikánské, skotské, irské a římskokatolické církve, a těch, kteří zastávají některé úřady, jako např. soudci, pracovníci státní správy, vojáci, policisté apod. Kandidát nemusí sídlit v obvodu, v němž kandiduje. V současné době téměř ve všech volebních obvodech kandidují více jak dva kandidáti (v roce 1983 byl průměr na obvod 4,0). Výsledky voleb v roce 2005 potvrdily výše uvedené tendence.

 

Tabulka č. 2: Výsledky parlamentních voleb v roce 2005

StranaPočet obdržených hlasůProcenta

hlasů

Získaná křesla (a procenta získaných křesel)Nárok na křesla v poměru získaných hlasů
Labouristická9,552,37235.2355 (55.0)227
Konzervativní8,785,94232.4198 (30.7)209
Liberálně demokratická5,985,70422.162 (9.6)143
Britská nezávislá strana605,1732.214
Skotská národní strana412,2671.56 (0.9)6
Strana zelených258,1541.010
Demokratická unionistická strana241,8560.99 (1.3)6
Britská národní strana192,7460.75
Strana svobodného Walesu174,8380.63 (0.5)4
Sinn Féin174,5300.65 (0.8)4
Strana ulsterských unionistů127,4140.51 (0.2)3
Sociálně demokratická a dělnická strana125,6260.53 (0.5)3

Zdroj: vlastní podle Rogers, Walters,  2006, s. 28

 

6.2. Stranický systém

Britské zákonodárství nezná zákon, který by se výlučně zabýval postavením politických stran v politickém systému. Existuje pouze zákonodárství upravující postavení různých sdružení a zákony týkající se voleb.

Britské politické strany jsou založeny na členství spojeném s placením členských příspěvků[135] (na rozdíl od velkých stran v USA). V průběhu svého vývoje si vytvořily specifickou strukturu umožňující rozsáhlou vnitřní demokracii a relativně silný vliv místních organizací na politiku strany. Základní funkční jednotkou těchto stran jsou organizace na úrovni volebního obvodu, které zodpovídají za nominaci a volbu kandidátů do Parlamentu. Kandidát přitom nemusí mít v daném volebním obvodu trvalé bydliště. V obvodech, které jsou tradiční doménou některé strany a jsou tudíž “bezpečné” (pouze asi 10 % britských voličů mění své volební preference, tento trend ale v poslední době vzrůstá), proto kandidují její nejvlivnější osobnosti.

Volební kampaň se odehrává ve dvou jasně oddělených obdobích a probíhá na dvou úrovních. První období trvá od několika týdnů po více než dva roky (ve výjimečných případech, např. při rozpuštění Parlamentu, prakticky neexistuje) a zahrnuje periodu před oficiálním rozpuštěním Parlamentu (např. po demisi dosavadní vládní strany). Tato perioda může být různě dlouhá podle politické situace a toho, jak politické elity odhadnou termín parlamentních voleb. Druhé období pak zahrnuje oficiální volební kampaň, která trvá 17 dní.

Volební kampaň se uskutečňuje zejména na národní úrovni a na úrovni volebních obvodů. Organizace jednotlivých stran působící na národní úrovni se soustřeďují na posuzování kandidátů a  situace v jednotlivých volebních obvodech, připravují kampaň ve sdělovacích prostředcích, publikují volební program strany, připravují předvolební program hlavních představitelů strany, plakáty a další propagační materiály a průběžně vyhodnocují a upravují volební strategii a taktiku. Organizace ve volebních obvodech vedou kampaň na místní úrovni – připravují předvolební program kandidátů v obvodech, organizují práce aktivistů v jednotlivých obcích atd.

Volební aktivity reguluje stát zejména prostřednictvím financí. Podle zákona strany mohou na kampaň pro každého kandidáta utratit v období oficiální volební kampaně, která trvá 17 dní a začíná po rozpuštění Parlamentu, pouze omezený počet finančních prostředků, jejichž výše se na počátku 80. let pohybovala na úrovni 3 000 liber ve volbách v r. 2005. V praxi tak výdaje na “potenciálního” kandidáta vydané v prvé etapě volební kampaně nespadají do tohoto limitu. Volební zákon se dále týká pouze výdajů na konkrétního kandidáta, nezahrnují tedy náklady vydané organizacemi stran na národní úrovni.[136]

Stát současně rozšiřuje volební výdaje jednotlivých stran nepřímo bezplatným poskytnutím některých služeb – pronájem sálů k předvolebním schůzím, vysílacím časem ve veřejných sdělovacích prostředcích, bezplatným využitím poštovních služeb (každý kandidát má právo na bezplatné zaslání jednoho dopisu každému registrovanému voliči). V praxi jsou tak výdaje na volební kampaň několikanásobně vyšší než výdaje specifikované zákonem. Potřebné prostředky získávají jednotlivé strany z různých zdrojů – z členských příspěvků, darů, část nákladů si hradí sami kandidáti.[137]

Zvláštní skupinu kandidátů představují nezávislí kandidáti. Jejich úspěšnost je však vzhledem k volebnímu systému a relativně stabilním volebním preferencím britských voličů velmi nízká – úspěch mají většinou pouze kandidáti, kteří působili delší dobu v Parlamentu a kandidují ve “svých” volebních obvodech.

Vnitřní organizace všech významných politických stran je v základních rysech obdobná. Základní organizační jednotkou jsou místní organizace na úrovni volebního obvodu. Pokud jde o konzervativce a liberály, jsou členy těchto organizací jednotlivci, kteří se podílejí na činnosti strany prostřednictvím volby funkcionářů, výběru kandidátů pro parlamentní volby a do místní správy, na volební kampani apod. Labouristé mají kromě individuálních členů rovněž členy kolektivní – odborové organizace, družstva, zaměstnanecké organizace apod.

Všechny strany mají dále národní organizace s centrálním ústředím, které pracují prostřednictvím různých komisí. Zvláštní místo ve struktuře stran zaujímají národní konference, které se svolávají vždy na podzim a jsou jedinou příležitostí pro setkání všech tří základních struktur strany.[138] Třetí strukturu uvnitř stran tvoří tzv. “strana v Parlamentu” složená z poslanců za danou stranu v obou komorách Parlamentu. Všechny tři struktury jsou do určité míry nezávislé na ostatních a mají odlišné místo v praktickém fungování strany.

Členství v politických stranách má v období po 2. sv. válce klesající tendenci – přesto patří britské politické strany k nejmasovějším politickým stranám zemí západní Evropy.[139]

 

Politické strany (řazené podle výsledků voleb do Parlamentu v roce 2005)

Labouristická strana (Labour Party – New Labour) vznikla v roce 1900 s heslem “Nová strana pro nové století”. Kořeny strany sahají do první poloviny 19. století k organizacím a myšlenkám trade unionizmu, owenizmu a chartizmu. Jejími předchůdci byly Nezávislá Labouristická strana (Independent Labour Party založená roku 1893), Fabiánská společnost (1883), Sociálně demokratická federace (Social Democratic Federation – 1881) a Labour Representation Committee založený odbory (1900). Od roku 1922 je jednou ze dvou nejsilnější politických stran země a v roce 1924 poprvé vytvořila (s podporou, ale bez účasti liberálů) vládu. V roce 1981 se od strany odštěpilo křídlo nesouhlasící s levicovou orientací strany a založilo Sociálně demokratickou stranu. Rozhodující posun spočíval ale ve změně programu. V dubnu 1995 bylo na zasedání předních představitelů schváleno odstranění článku IV, který se týkal znárodnění. V této souvislosti se strana přihlásila ke koncepci volného trhu a otevřenějšímu přístupu ke středním vrstvám společnosti. Tento historický zlom je zároveň v souvislosti se stále více se prosazující změnou názvu strany na New Labour.[140]

K hlavním osobnostem strany patřili a patří Clement Attlee (1935-1955), Hugh Gaitskell (1955-1963), Harold Wilson (1963-1976), James Gallaghan (1976-1980), Tony Blair (1997-2007). V současné době je předsedou a zároveň ministerským předsedou James Gordon Brown.

Organizace strany vychází z dvojího typu členství – individuálního a kolektivního (zejména odborové, družstevní, socialistické a ženské organizace). Kolektivní členové se mohou připojit jak na úrovni volebních obvodů, tak i na úrovni regionů nebo na národní úrovni (např. místní odborová organizace se připojí na úrovni volebního obvodu, zatímco odborový svaz, jehož je členem, na národní úrovni). Podstatnou část členské základny tvoří kolektivní, tj. přidružení členové. Zatímco individuálních členů bylo na počátku 80. let vykazováno asi 600 000 (přičemž ve skutečnosti jich byla, podle některých autorů, polovina), přidružení členové (zejména odboráři) zvýšili členskou základnu přibližně o 6 milionů členů. Reálný počet přidružených členů je ovšem rovněž otázkou diskuze a pochyb vzhledem k tomu, že institut “tichého členství” zavedený v roce 1946 předpokládá, že každý kolektivní člen musí výslovně prohlásit, že si nepřeje být členem strany. Řada z nich je tak členy pouze díky svému členství v odborové či jiné organizaci. (Počet přidružených členů se kromě toho stanovuje pouze na základě příspěvku, který příslušné organizace zaplatí do stranické pokladny. Některé odborové svazy tak dokonce “přihlašují” větší počet členů než samy mají, a to s cílem získat větší vliv na rozhodování ve straně).

Nejvyšším orgánem strany tvořícím její politiku je výroční konference. Konference se účastní delegáti z jednotlivých volebních obvodů a přidružených organizací (u odborů na národní úrovni). Při hlasování mají jak zástupci individuálních členů sdružených v jednotlivých volebních obvodech, tak i zástupci přidružených členů vždy jeden hlas na 500 členů. Výsledkem situace je, že několik velkých odborových svazů dominuje jednání konference. Konference se zúčastňuje 1 000 – 1 500 delegátů s cílem prodiskutovat a přijmout politickou platformu strany a dále zvolit Národní výkonný výbor (National Executive Committee), který tuto politickou platformu realizuje (prostřednictvím řady výborů) v období mezi konferencemi. Výkonný výbor rovněž jmenuje generálního tajemníka strany, který řídí její každodenní činnost.[141] Pro dosažení určité rovnováhy mezi individuálními a přidruženými členy v práci výkonného výboru je při hlasování o jeho složení stanovena řada pravidel (sedm z dvaceti devíti členů navrhují a volí pouze delegáti z volebních obvodů, obdobně družstva a socialistické organizace jednoho člena apod.). Přesto o 18 místech přímo nebo nepřímo rozhodují nejsilnější odborové svazy. Konference volí 27 členů výkonného výboru, zbývající dvě místa patří předsedovi strany a jeho zástupci.

Předsedu strany volí (od roku 1981, do té doby byl volen poslanci Dolní komory Parlamentu) zvláštní výbor (Convention), v němž 40 % hlasů připadá odborovým organizacím, 30 % “straně v Parlamentu” a 30 % organizacím ve volebních obvodech. Ke zvolení je zapotřebí absolutní většina hlasů.[142]

Sociální základnu labouristů tvoří nižší příjmové kategorie a mládež. Nejsilnější zastoupení má ve velkých městech, v oblastech s velkou koncentrací katolického obyvatelstva, nejslabší na venkově. Z geografického hlediska mají labouristé nejsilnější podporu ve Walesu, Londýně, Skotsku a v severní části Anglie. Nejsilnějším zájmovým sdružením napojeným na Labour Party jsou odbory a znárodněná sféra hospodářství.

Labour Party je členem Socialistické internacionály a Konfederace socialistických stran Evropského společenství. V Evropském parlamentu jsou její poslanci členy Party of European Socialists (PSE).

 

Konzervativní strana (Conservative Party), jejíž oficiální název zní „Národní kongres konzervativních a unionistických asociací“, vznikla po přijetí reformního zákona (1832) ze strany Toryů (Tory Party), zformované na konci 17. století jako politický spojenec krále. V roce 1912 se spojila s frakcí Liberální strany podporující spojení Velké Británie a Irska. V roce 1922 vstoupila poprvé do Parlamentu a  její frakce od té doby pracuje pod názvem “The 1922 Committee”. Byla nejúspěšnější politickou stranou v období mezi dvěma světovými válkami. Od té doby se střídala u moci s Labouristy. K nejvýznamnějším politikům Konzervativní strany patřili Stanley Baldwin (1923-1937), Winston Churchill (1940-1955), Harold Macmillan (1957-1963), Edward Heath (1966-1975, Margaret Thatcher (1975-1990), John Major (1990-1997), William Hague (1997-2005) a David Cameron (2005-). (Údaj v závorce označuje dobu, po kterou stáli v čele strany).

Organizace strany vychází z kombinace určité autonomie nižších organizačních článků, centrálního vedení a “strany v Parlamentu”, která se ovšem netýká politicky podstatných problémů. Strana je současně i zvláštním druhem federace různých sdružení a skupin hlásících se k principům konzervatizmu.

Základní jednotkou jsou organizace na úrovni jednotlivých volebních obvodů. Ty vytvářejí tzv. Národní svaz (National Union) v čele s ústřední radou (Conservative Central Office), který se skládá z 3 600 členů a schází se jednou do roka, obvykle na podzim.[143] Výkonným orgánem ústředního svazu je 150 členný výkonný výbor, který se schází jednou za dva měsíce. Většinu rozhodnutí přijímá jeho 56 členný výbor, scházející se v ještě kratších periodách.

Mimořádně významnou pozici ve struktuře strany zaujímá předseda strany.[144] Jeho volba byla věcí konzervativních poslanců v Dolní komoře Parlamentu. V roce 1997 (volební porážka strany) se nový šéf strany Hague, který nastoupil po Edwardu Healthovi, zasloužil o demokratizaci volby předsedy: Duncan Smith již nebyl volen parlamentní frakcí, ale všemi členy obálkovou metodou.       Poslanci Konzervativní strany volí kandidáty pro všeobecné vnitrostranické volby (tím již nerozhodují o konečném výsledku voleb). Předseda má k dispozici ústřední kancelář (Central Office), která zajišťuje spojení mezi organizacemi ve volebních obvodech a předsedou, připravuje potřebné podklady pro rozhodování a sleduje realizaci jednotlivých rozhodnutí.

Zvláštní místo ve struktuře zaujímá národní konference strany, které se zúčastňuje předseda, národní svaz a jeho přidružené orgány a dále maximálně sedm zástupců každého volebního obvodu. Konference se tak teoreticky může zúčastnit až 6 000 osob, i když ve skutečnosti se jejich počet pohybuje kolem 4 500. Konference přijímá rezoluce týkající se politiky strany, které nejsou pro předsedu (který podle organizačního řádu Konzervativní strany zodpovídá za její politiku) závazné, ale v praktické politice jsou jím většinou respektovány.

Konzervativní strana měla v r. 2007 290 000 členů. Volební sociální základnu konzervativců tvoří příslušníci všech sociálních skupin s převahou středních a vyšší tříd (v 70. až 90. letech volilo konzervativce téměř 100 % příslušníků vyšší třídy, 84 % vyšší střední třídy, 79 % střední třídy, 76 % nižší střední třídy, 48 % horní vrstvy dělníků, 28 % dělníků a 23% nižší vrstvy dělníků). Profesně volilo konzervativce v tomto období 70 % lidí z podnikatelské séry a lidí vykonávajících kvalifikované profese, cca 40 % kvalifikovaných a cca 30 % polokvalifikovaných dělníků, a dále 40 % nízkých příjmových kategorií. Proto byla konzervativní strana u moci 18 let (1979 – 1997). Dnes tvoří sociální základnu příslušníci všech sociálních skupin s převahou středních a vyšších vrstev.

Z geografického hlediska má Konzervativní strana výrazně nejsilnější pozice v Anglii, zejména pak v jižní Anglii, která reprezentuje vzhledem k hustotě obyvatelstva téměř 1/4 křesel v Parlamentu.

Konzervativní strana je úzce spojena zejména se zájmovými skupinami z oblasti podnikání, obchodu a z oblasti zemědělství. Financování strany zajišťují zejména dary od obchodních a podnikatelských subjektů (asi 3/5 zdrojů) a členské příspěvky a v případě, že strana je v opozici, rovněž státní subvence. Podle zprávy Electoral Comiision měla v roce 2004 příjem 20 mil. liber a výdaje 26 mil. liber.[145]

V Evropském parlamentu jsou její poslanci členy European Democrats, která tvoří součást větší European Peoplés Party and European Democrats (EPP-ED).

 

 

Liberální demokraté (Liberal Democrats)

Původ Liberálních demokratů[146] sahá až do konce 17. století. V 19. století liberálové dominovali britské politice, tuto pozici však na počátku 20. století ztratili v důsledku nesouhlasu s řešením problému Irska a v důsledku vzniku Labour Party. Po druhé světové válce s 2 – 20% hlasů tvořili třetí nejsilnější politickou stranu ve Velké Británii. V tomto období její členové nezaujímali žádné místo ve vládě, strana ale v letech 1977 – 1978 podporovala menšinovou labouristickou vládu. V roce 1981 vytvořila Liberální strana volební koalici s nově vzniklou Sociálně demokratickou stranou a ve volbách v roce 1983 tato koalice získala 25,4 % hlasů (avšak pouze 3,5 % křesel v Parlamentu). V následujících volbách získává vždy kolem 18 %.

Liberální strana je organizována na federálním principu, tj. skotská, waleská a severoirská část strany jsou autonomní národní strany. Základní organizační úrovní je, obdobně jako u ostatních velkých stran, volební obvod. Volební obvody, regionální organizace a národní organizace vysílají delegáty na výroční shromáždění, které je formálně suverénním orgánem strany. V mezidobích mezi zasedáním výročního shromáždění řídí stranu Rada, která se schází jednou za čtvrt roku, a  Národní výkonný výbor, který zasedá podle potřeby. Předsedu strany volí organizace ve volebních obvodech, a to s ohledem na počet členů.[147] Financování strany je založeno zejména na členských příspěvcích, výtěžcích loterií a darech. Jako opoziční strana získává rovněž prostředky od státu.

Členská základna nepřesahuje 70 000 členů a tvoří ji zejména příslušníci nižší střední třídy. Z geografického hlediska získává nejsilnější podporu ve Walesu, Skotsku a Cornwallu, na ostrovech a v předměstských částech Londýna.

Politika Liberální strany se tradičně nachází mezi politickou orientací Konzervativní a Labouristické strany. Usiluje o systém poměrného zastoupení, decentralizaci výkonné moci, účast pracujících na řízení podniků, zrušení Sněmovny lordů, pevné termíny voleb, větší ochranu menšin a životního prostředí, psanou ústavu a o reformu daňového systému a systému sociální péče.

Liberální strana je přidružena k Liberální internacionále a k Federaci liberálních a demokratických stran Evropského společenství.

 

 

Skotská národní strana (Scottish National Party – SNP)

SNP se utvořila roku 1934 sjednocením National Party of Scotland a Scottish Party. V roce 1967 získal Winnie Ewing jedno křeslo při doplňovacích volbách. A SNP se vyznamenala tím, že byli ve vedení Kilbrandon Commission[148]. Největším úspěchem této strany bylo získání jedné třetiny všech hlasů ve Skotsku roku 1974, a tak bylo 11 členů Parlamentu. Po znovuobnovení Skotského parlamentu roku 1997 se SNP stala opoziční stranou ke koalici LabourLiberal Democrat, ale po volbách v roce 2007 se stala největší stranou Skotského parlamentu a vytvořila minoritní vládu.

Tato strana se sestává z místních poboček členů strany, které tvoří organizaci vždy ve svém volebním obvodu. Z těchto poboček jsou vysílání delegáti do celkově osmi regionálních organizací. Politická rozhodnutí jsou přijímána na výroční konferenci a na pravidelných schůzích National Council (Národní rady). Politické diskuze se vedou také na pravidelných schůzích National Assembly (Národního shromáždění). Strana má též vlastní nezávislý měsíčník The Scots Independent, který je pro ni velkou oporou. Vedení strany je voleno do National Executive Committee (Národní výkonné komise) a skládá se z 10 oficiálních poslů a 10 členů.

V roce 2004 měla strana 10 854 členů, příjem okolo 1 300 000 liber a výdaje 1 mil. liber. V roce 2007 vzrostl počet členů na 12 571. To způsobilo jednak zvolení Alexe Salmonda, jednak podpora nezávislosti, jak ukazují nedávné výzkumy veřejného mínění.

Jde o středolevou politickou stranu, která vede kampaň za nezávislost Skotska. Programem se řadí k hlavnímu proudu Evropských sociálních demokratů, jde např. o unilaterální nukleární odzbrojení, postupné zdanění vedoucí k přerozdělení bohatství od bohatých k chudým, odstranění chudoby, bezplatné vzdělání, nárůst platů zdravotních sester atd. Zároveň se postavili za nezávislé Skotsko, které by bylo plnohodnotným členským státem Evropské unie.

 

Zelení (Green Party)

Počátky této politické strany jsou spojeny s rokem 1973 a vydáním Manifesto for a Sustainable Society, kdy byli v Coventry založeni jedni z nejstarších Zelených na světě „PEOPLE“, Do jejího čela se dostal editor časopisu The Ecologist Edward (‘Teddy’) Goldsmith. V roce 1975 změnila své jméno na Ecology Party, aby získala více uznání jako strana s ekologickým zájmem. Ve volbách roku 1979 dostala asi 1,5% hlasů a zvýšila počet členů z 500 na 5000. Ke straně se začala připojovat „generace po ’68“, která zastávala politiku nenásilných přímých akcí a stále více feministické ideje. V roce 1985 se přejmenovala na Green Party, aby se zařadila k ostatním ekologickým stranám v Evropě. Úspěch ve volbách (1,3%) a růst členů i zájmu médií v následujících dvou letech byl spojen se zvýšenou obavou o životní prostředí po černobylské katastrofě roku 1986. Největším dosavadním úspěchem byly ale Evropské volby roku 1989, kdy získala 15% všech hlasů. V 90tých letech se od Strany Zelených oddělily Scottish Green Party i  Green Party in Northern Ireland, a strana se tak musela přejmenovat na Green Party of England and Wales. Přes počáteční těžkosti, spojené i s rostoucí popularitou New Labour, začala strana postupně zaznamenávat úspěchy. V roce 1999 se dva Zelení stali členy Evropského parlamentu (MEPs) a svá křesla obhájili i v roce 2004. Zelení nemají sice žádné křeslo v Dolní sněmovně (roku 2005 obdrželi 1% hlasů), ale mají tři zástupce v  London Assembly („Londýnské shromáždění“) a nedědičného peera ve Sněmovně lordů, lorda Beaumonta of Whitley.

Závazným dokumentem strany je její ústava, která může být pozměněna jen 2/3 všech hlasů. Ukládá, že strana se schází k hlasování o organizačních a politických záležitostech dvakrát ročně na (jarní a podzimní) konferenci. Zelení nemají z ideologických důvodů jediného čelního představitele, nýbrž dva (muže a ženu) hlavní mluvčí (Principal Speaker), kteří ve výkonném výboru strany nevolí. Členové výkonného výboru, který se schází nejméně jednou za šest týdnů, jsou voleni každoročně všemi členy strany korespondenčním hlasováním nebo hlasováním na konferenci. Regional Council („Krajská rada“) je orgán, který se musí sejít nejméně čtyřikrát do roka a který koordinuje diskuze mezi jednotlivými regionálními stranami, z nichž v ní má každá dva své volené zástupce. Wales Green Party má status „poloautonomní regionální strany“. V roce 2005 měla Strana zelených 7 019 členů a příjem 426 445 liber s výdejem 278 415 liber.

Jako prohlášení „dlouhodobé strategie“ platí stále Manifesto for a Sustainable Society (MfSS), který byl v průběhu trvání strany rozšířen a upraven. Nejedná se o program na jedno volební období, ale o deklaraci dlouhodobějších cílů, proto mohou být jednotlivé tematické oblasti a problémy průběžně doplňovány. Mezi hlavní témata patří: ochrana zvířat, změna klimatu, dekriminalizace Cannabis, ekonomie založená na udržitelném růstu, demokratická reforma EU, modernizace a decentralizace vládního systému Anglie a Walesu, reforma Spojených národů a nesouhlas s válkou v Iráku.[149]

Strana má mezinárodní spojení s Global Greens a European Green Party, a poslance Evropského parlamentu v European Greens – European Free Alliance (Greens-EFA).

 

Demokratická unionistická strana (Democratic Unionist Party – DUP)

Democratic Unionist Party byla založena roku 1971 členy Protestant Unionist Party a získala osm křesel v Severoirském shromáždění v letech 1973-74 a od té doby v něm má zastoupení vždy. Se svou víceméně středo-levou politikou je od počátku postavena na podpoře pracující třídy, resp. na nejistotách v protestantské pracující třídě. Dlouhou dobu byla v boji o zastoupení v Dolní sněmovně jejím rivalem druhá největší unionistická strana Ulster Unionist Party, nicméně dnes je to především republikánská Sinn Féin a nacionální Social Democratic and Labour Party. DUP začala protestovat proti volební účasti strany Sinn Féin a jejímu spojení s republikánskou armádou (IRA) v momentě, kdy si IRA ponechala zbraně. Výsledkem bylo zhroucení výkonné moci. V opožděných volbách roku 2003 se stala největší regionální politickou stranou (30 křesel), v roce 2004 největší severoirskou stranou ve Westminsteru. Ve všeobecných volbách roku 2005 posílila svou pozici ziskem devíti křesel v Dolní sněmovně.[150]

Politickým cílem této strany je, aby Severní Irsko zůstalo součástí Spojeného Království, a to v podobě konstituční monarchie. Dále: podpora rozšíření správních pravomocí pro Severní Irsko za splnění některých podmínek stranou Sinn Féin, odmítnutí napojení na teroristické organizace, podporuje praktickou spolupráci s Irskou republikou.

Jediný poslanec v Evropském parlamentu Jim Allister přešel v roce 2007 do opozice, neboť má v plánu sdílet moc se Sinn Féin.

 

Britská národní strana (British National Party – BNP)

British National Party vznikla v roce 1982 sloučením New National Front a British Movement. Po překonání určitých finančních obtíží zřídila strana své ústředí v jižním Londýně roku 1989. Na začátku devadesátých let strana zaznamenala vzrůst popularity v Londýně, a to především na jeho jihovýchodě v oblastech, kde přibývání imigrantů z Bangladéše vedlo kvůli špatné bytové situaci ke kampani “Defend Rights for Whites”. Sídlo strany se na druhou stranu postupně stalo místem antifašistických protestů, které spojovaly její přítomnost s rasovými zločiny v okolí.

V roce 1999 se dostal do vedení Nick Griffin, který započal s modernizací stranické image. V komunálních volbách roku 2002 získala BNP 20% hlasů tam, kde měla kandidáta. Kvůli rostoucímu úspěchu se strana nevyhnula zájmu médií: v roce 2004 byl odvysílán BBC dokument, který tajně natočil Jason Gwynne jako domnělý člen. Následující den pozastavila Barclays Bank účet strany. Griffin se odmítl za své výroky obhajující rasovou nenávist omluvit a byl následně s dalším členem Markem Collettem obžalován, ale nakonec byl osvobozen. V období po bombových útocích v Londýně 7.července 2005 vystoupila strana s heslem “Maybe now it’s time to start listening to the BNP”. V komunálních volbách roku 2006 se počet jejich křesel zdvojnásobil. V současné době mají 56 radních.

Politická ideologie této strany je tzv. bílý nacionalismus. Na počátku své dráhy byla strana rasistická explicitně. Po nástupu Griffina začala svůj postoj k rasismu měnit: Graffin ho veřejně odmítl a na místo toho začal zastávat tzv. etno-nacionalismus. Podle ústavy strany je BNP „zavázaná k zastavení vlny ne-bílé imigrace a k obnovení, které proběhne legálními změnami, vyjednáváním a souhlasem, převážně bílého složení britské populace, jaká existovala v Británii před rokem 1948.“ BNP navrhuje „aby se imigranti a jejich potomci vrátili domů z neústupných ale dobrovolných podnětů“. Obhajuje zrušení veškeré anti-diskriminační legislativy a omezuje stranické členství na „původní britské etnické skupiny“.

 

Strana Walesu (Plaid Cymru – PC)

National Party of Wales (velšsky: Plaid Genedlaethol Cymru) byla založena roku 1925 členy velšské Home Rule Army (Byddin Ymreolwyr Cymru) a The Welsh Movement (Y Mudiad Cymreig). Na počátku nebylo hlavním cílem získat Home Rule, nýbrž ustanovení velštiny jako jediného oficiálního jazyka. Své první křeslo získali až v roce 1966 při doplňovacích volbách. Ve všeobecných volbách roku 1970 se procento obdržených hlasů oproti minulým volbám zvýšilo ze 4.5% na 11.5%. Objevení se Plaid Cymru v Parlamentu (vedle Scottish National Party) podnítilo ke zřízení Kilbrandon Commission (viz poznámka 123). Návrh zřízení Velšského shromáždění byl ale důrazně zamítnut referendem roku 1979, což zpochybnilo i budoucí směřování strany. Teprve po volbách a vítězství Labour Party roku 1997, jejím rozhodnutí o postoupení pravomocí Walesu a následném referendu, mohlo vzniknout National Assembly for Wales (Velšské národní shromáždění). PC se stala hlavní opozicí vládnoucí Labour Party (17 křesel oproti 28). Po určitých volebních ztrátách v následujících letech zvýšila ve volbách roku 2007 do již třetího shromáždění počet křesel z 12 na 15 (z celkově 60). V současné době má také jedno ze čtyř velšských křesel v Evropském parlamentu za Greens – European Free Alliance a 3 ze 40 velšských křesel v Parlamentu UK. Za rok 2004 měla příjem a výdaje v hodnotě 500 000 liber.

PC má pět základních cílů: 1. dosažení plně národního statusu pro Wales v rámci EU; 2. decentralistický socialismus, založený na ekonomické prosperitě, sociální spravedlnosti a zdravého životního prostředí; 3. vytvoření národní komunity založené na rovném občanství, respektu k rozdílným tradicím a kulturám a stejné hodnotě všech individuí; 4. vytvoření bilingvní společnosti oživením velšského jazyka; 5. zvýšení velšského přínosu globální komunitě a dosažení členství v OSN.

 

Sinn Fein (SF)

K založení předchůdce této strany došlo v roce 1905 jako politického hlasu irských republikánů. Oficiálně došlo ke vzniku Sinn Fein rozštěpením Irské republikánské armády roku 1970. Zatímco Ulsterská unionistická strana  (UUP) je považována za stoupence udržení svazku mezi Severním Irskem a Velkou Británií, Sinn Fein od počátku své existence vystupuje jako jeho silný odpůrce.

Členskou základnou je podobná členské základně UUP, avšak jejími členy jsou i sociálně slabší vrstvy a osoby s nižším, ba i základním vzděláním. Těmto lidem totiž republikánští nacionalisté ze Sinn Fein nabízejí levicový program reprezentovaný širokou podporou chudým a takřka bezplatnou zdravotní péčí. Základním rozdílem oproti UUP je však náboženské vyznání členů Sinn Fein. Jejími stoupenci jsou výhradně katolíci. Smýšlení členů této strany je silně nacionalistické, odtud také vazby na polovojenskou organizaci IRA (Irská republikánská armáda).

Organizace strany je hierarchická, členěná na základní stranické organizace (branches), místní organizace (district executives) a oblastní organizace (regional executives). Nejvyšším orgánem strany je Výkonný výbor (Standing Committee), který má 8 členů a schází se nejméně jednou měsíčně.

Nejvýznamnější osobností strany je bezesporu její současný vůdce Gerry Adams, který stojí v jejím čele už od roku 1983. I přes své kontroverzní postoje si udržel po celou dobu svého předsednictví velmi silnou pozici.

Poslední volební výsledky ukazují na setrvalou pozici Sinn Fein v rámci severoirského politického spektra. V posledních celobritských volbách v roce 2005 si strana polepšila ze 4 na 5 křesel. Ve volbách do místního Severoirského národního shromáždění konaných v roce 2007 získala strana 28 křesel a polepšila si tak o 4 křesla oproti volbám z roku 2003.

 

Ulsterská unionistická strana (Ulster Unionists – UUP)

Strana byla založena roku 1905, a tudíž je nejstarší politickou stranou v Severním Irsku. Její význam v Severním Irsku byl velký až do roku 1972 (tehdy byla zavedena přímá správa Severního Irska), od té doby její popularita klesá. Hlavními politickými osobnostmi této strany byli Brian Faulkner, předsedající straně do roku 1974, James Molyneaux, stojící v čele plných 16 let (1979-1995) a David Trimble, vládnoucí 10 let (1995-2005).

Členská základna je tvořena z valné většiny protestanty, což ze strany dělá probritský orgán. Ve výsledku to znamená, že jejími členy jsou převážně státní úředníci a podnikatelé.

Současný politický trend UUP vede ke špatným volebním výsledkům. V celobritských volbách v roce 2005 přišla strana o 5 z dosavadních 6 křesel ve Westminsteru. Jeden z jejích poslanců přestoupil ještě před volbami do DUP (Democratic Unionist Party). Takový volební debakl znamenal politický pád Davida Trimbla, jehož nahradil Sir Reg Empey. Ten se v květnu 2006 pokusil vytvořit nové spojenectví s předsedou PUP (Progressive Unionist Party) Davidem Ervinem. Tato strana je politickým křídlem ilegální Ulster Volunteer Force, což je polovojenská organizace zodpovědná za celou řadu politických vražd a její funkce je ekvivalentní s IRA, vojenským křídlem Sinn Fein. Toto spojenectví nebyl dobrý tah a dokázaly to místní volby do Severoirského národního shromáždění, konané v roce 2007, v nichž Ulsterská unionistická strana ztratila 9 z dosavadních 27 křesel.

 

Sociálně demokratická a dělnická strana (Social Democratic and Labour Party – SDLP)

SDLP byla založena roku 1970 šesti členy Stormontu a jedním senátorem, bývalými členy Republican Labour PartyNational Democrats, individuálních nacionalistů a členů Northern Ireland Labour Party. Strana nejdříve zastávala „politiku zdrženlivosti“ a chtěla prosazovat občanská práva v rámci systému Stormontu. Poté ovšem došla k názoru, že Stormont je nereformovatelný, a  vystoupila z Northern Ireland Assembly a během tří let již byla zastoupena v Northern Ireland Assembly 19 ze 79 křesel. Po několika měsících se ale tato vláda zhroutila a SDLP se vrátila do exekutivy až po 25 letech. V roce 1998 se stala co do počtu získaných hlasů největší stranou Severního Irska. Ve všeobecných volbách v roce 2001 ji poprvé překonala Sinn Féin. Kvůli kolapsu UUP při všeobecných volbách roku 2005 a pokračující neúčasti Sinn Féin se SDLP stala druhou největší parlamentní skupinou Severního Irska ve Westminsteru, kde má v současnosti tři křesla. Během „The Troubles”[151] se strana distancovala od Sinn Féin tím, že odmítla dosahování irských národních zájmů násilím, zatímco Sinn Féin podporovala IRU.

Základním organizačním článkem je oblast, zahrnující jeden až sedm volebních obvodů. Na této úrovni jsou vybíráni kandidáti do Parlamentu a voleni členové nejvyššího orgánu strany – Rady (Council for Social Democracy). Rada se schází třikrát do roka, v mezidobích stranu řídí Národní výbor (National Committee), jehož jednu třetinu tvoří členové Parlamentu vybraní svými kolegy, zbývající dvě třetiny zástupci volení ve volebních obvodech. Prezident, který stojí v čele strany na národní úrovni, je volen rovněž na úrovni oblastí, a to na základě principu jeden člen – jeden hlas. Předsedu strany v Parlamentu volí zástupci strany v Dolní komoře.

Sociálně demokratická strana představuje reformně orientovanou stranu. K jejím hlavním cílům patří volební systém poměrného zastoupení, protiinflační politika včetně kontroly mezd, proevropská politika, odstranění britských jaderných zbraní (nikoli jaderných zbraní NATO umístěných na britském území), decentralizace výkonné moci a omezená politika státu blahobytu.

 

Nezávislí (UK Independence, United Kingdom Independence Party – UKIP)

United Kingdom Independence Party založil roku 1993 Alan Sked a další členové Anti-Federalist League. Jejich hlavním cílem bylo vystoupení Spojeného Království z EU. Po neúspěchu ve volbách roku 1997 se ale karta obrátila a v roce 1999 získali tři křesla v Evropském parlamentu. Ve všeobecných volbách roku 2001 však se svými 1,5% ztratili jakýkoli nárok na zastoupení ve Westminsteru.

I přes velké očekávání před všeobecnými volbami roku 2005 nakonec nezískala se svými 2,4% žádné křeslo (rozdíl oproti Liberálním demokratům byl téměř 18%).Určitou změnu lze spatřovat v přestoupení dvou bývalých konzervativních lordů k UKIP, která zároveň ohlásila na počátku roku 2007 zamýšlenou změnu svého názvu na Independence Party s cílem přitáhnout více konzervativních voličů. V současné době strana čelí velkým finančním potížím, neboť ji  Electoral Commission  23. února 2007 požádala o vrácení daru v hodnotě 367 697 liber, který pocházel od osoby, jež nebyla v té době na voličském seznamu.

Vedle svého hlavního a původního zájmu (UKIP tvrdí, že EU je korupční, nedemokratická, že členství je pro Británii velmi drahé a ohrožující její suverenitu; chce zabránit zavedení eura, přijetí Evropské ústavy i zavedení metrické soustavy), vypracovala postupně také agendu pro vnitřní záležitosti, a to velmi detailní dokumenty o daních a školství. Dále vedla v roce 2004 kampaň proti zavedení identifikačních karet a v regionální politice zastává názor, že Skotský parlament a Velšské i Severoirské shromáždění by měly být zrušeny a Spojené království by se stalo opět jednou zemí s jedním parlamentem. UKIP též odmítla zákon o klimatu vydaný roku 2007.

Strana má asi 17 500 členů, 10 křesel v Evropském parlamentu v Independence/  Democracy Group a asi 30 místních radních.

 

  1. Spojené království a  Evropská unie

Proevpropské rozhodnutí se „stále ještě většinově chápe jako pragmaticko-ekonomická nutnost a ne jako vizionářský projekt evropského spolkového státu“ (Sturm, 2003, s. 256). Británie vstoupila do Evropského hospodářského společenství (EHS) za vlády konzervativců v roce 1973[152], tedy právě v období sedmdesátých let, kdy postihla evropské státy energetická a surovinová krize a následné zvýšení cen energií a pohonných hmot, což se negativně promítlo v rostoucích nákladech evropských podniků. V obou největších politických stranách došlo k vlně odporu a příští labouristická vláda vyhlásila o účasti referendum, v němž se nakonec vyslovilo 67,2 % obyvatel souhlasně. Další integrační kroky, např. účast v Evropském měnovém systému (EMS)[153], se Británie rozhodla nejprve nepodstupovat. Nástup Margaret Thatcher znamenal větší spříznění se Spojenými státy a silnou kritiku evropské byrokracie a nedostatečné orientace na trh. Nakonec se jí podařilo roku 1984 uzavřít dohodu z Fontainebleau, v níž za návrat 66 % britského příspěvku do evropské pokladny souhlasila se strukturními změnami rozpočtu EHS. Po dlouhém váhání vstoupila Británie do EMS, který ovšem v této době procházel krizí, a proto po dvou letech zase vystoupila a jednotnou měnu nepřijala.[154]

Problém s ratifikací maastrichtské smlouvy[155] měla především ze dvou důvodů: a) „protože  by mohla předepsat vizi evropského spolkového státu“[156], b) „britská vláda viděla v jednotné sociální chartě[157] závazek, který by mohl potlačit britské konkurenční přednosti spočívající v nízkém sociálním standartu“.[158]

I přes počáteční snahu Johna Majora o vstřícnější evropskou politiku se nakonec dostal pod vliv euroskeptiků. V rozhodujících okamžicích nakonec pro ratifikace získal většinu Parlamentu.[159] Po nástupu Tonyho Blaira a Labouristické strany v roku 1997, která se v průběhu let přeměnila z proti-evropské v pro-evropskou, byla velmi rychle podepsána Evropská sociální charta i poskytnuta nezávislost centrální banky v její úrokové politice.[160]

V posledních letech se v obou velkých stranách vyskytly velké rozpory ohledně EU a Labour Party čelila konfliktům v kabinetu ohledně přijetí eura a ratifikace nové Evropské ústavy. „Oproti značně euroskeptickému britskému obyvatelstvu (volební účast v evropských volbách roku 1999: 23,3 %, v roce 2004: 38,2 %) vláda věří, že bude zastávat pozici více nakloněnou integraci v případě, že se EU vyvine podle britských politických zásad volného trhu a prohlubování evropské integrace bude zastaveno. Tomu by mohlo být z britského pohledu nápomocné rozšíření EU na východ“ (Sturm, 2003, s. 257).

Od roku 1979 jsou europoslanci voleni přímou volbou na dobu 5 let. Příští volba se uskuteční v roce 2009. Nejpočetnější stranou v Evropském parlamentu je Evropská lidová strana a Evropští demokraté (European People´s Party), jejímiž členy je také 27 britských konzervativců. O výsledcích a zastoupení jednotlivých politických stran v Evropském parlamentu poskytuje přehled následující tabulka.

 

Zastoupení Spojeného království v Evropském parlamentu:

Počet křesel UK%Celkem
EPP-ED – Evropská lidová strana a Evropští demokraté2810,5268
PES – Sociální demokraté199,5200
ADLE – Aliance liberálů a demokratů pro Evropu1213,788
Greens/EFA – Zelení a Evropská svobodná aliance511,942
EUL/NGL – Konfederace evropské sjednocené levice a Severská zelená levice12,441
IND/DEM – Evropa demokracie a rozdílnosti1129,837
UEN – Unie pro Evropu0027
NI – nezařazení26,929
Celkem7810,7732

Zdroj: vlastní

 

Spojené království v systému institucí EU nezaujímá na první pohled stejný postoj jako s ní srovnatelné země (např. Německo, Francie). Na straně druhé je specifická pozice Británie charakteristická velmi úspěšným pragmatickým přístupem, projevujícím se například ve velmi vysoké výtěžnosti britských subjektů při jejich čerpání z fondů EU. Řada specifických úprav i velmi důležitých dokumentů EU je rovněž vyvolána zvláštní poptávkou ze strany Británie. Známá je zejména britská zdrženlivost v oblasti měnové a sociální integrace. Vzhledem k nutnosti reformy EU britský premiér Tony Blair dokonce navrhl, že pokud dojde k reformě evropské zemědělské politiky (zejména francouzské), bude Velká Británie ochotna vzdát se vracených 66 % příspěvku Spojeného království do evropské pokladny.

Británie předsedala Radě EU ve druhé polovině roku 2005. Britské předsednictví zdědilo výzvu dosáhnout dohody o finanční perspektivě na roky 2007 – 2013 z lucemburského předsednictví. Toto téma pak dominovalo agendě celého předsednictví. Kvůli finanční perspektivě se Británie setkala s velkou kritikou, a to nejen proto, že návrh, jak rozpočet řešit, předložila v dost pozdní fázi předsednictví. Ekonomické reformy a výzvy globalizace řešil neformální summit v Hampton Court v říjnu 2005. Opět ale nebyla splněna očekávání. Během britského předsednictví také bylo dosaženo dohody o zahájení přístupových jednání s Tureckem.

Eurokomisařem za Velkou Británii je Petr Mandelson, do jehož kompetencí spadá péče o obchod EU.

 

  1. Referendum a petice

8.1. Referendum

Jestliže nelze zvýšit volební účast, lze zapojit veřejnost do přímého rozhodování pomocí referenda, což je příležitost pro všechny voliče zúčastnit se hlasování při specifické události. Většina demokratických zřízení čas od času sahá k principu referenda, v některých systémech (např. v Kalifornii nebo Švýcarsku) má výsledek referenda zákonnou platnost, ale dojde-li k němu ve Velké Británii, má jeho výsledek pouze doporučující charakter (přestože se vláda může zaručit, že se mu podřídí).

Doposud se konalo ve Velké Británii několik referend: v r. 1973 o budoucnosti Severního Irska a v roce 1975 o přistoupení Velké Británie k Evropské unii. V letech 1979 a 1997 se užilo referenda ohledně autonomních vlád ve Skotsku a Walesu a příležitostně se jich užívá při volbě starostů. V roce 2005 bylo referenda zcela výjimečně užito při zřizování regionálního sdružení v severovýchodní Anglii. V tomto případě byl vládní návrh drtivě poražen 78 : 22 % při volební účasti 48 %.

Referendum jako podpůrný nástroj demokratického rozhodování má také několik nevýhod. Ve Velké Británii má výhradně doporučující charakter a nemůže být organizováno na žádost veřejnosti, pouze z vládní iniciativy (je nutná legislativa, která zplnomocní každé referendum). Velká Británie nemá jasnou definici, kdy by referendum mělo být použito; mělo by být užito v zásadních otázkách, ale kdo rozhoduje o tom, co je zásadní otázka? Například vláda permanentně odmítala opoziční návrh referenda o Ústavě Evropské unie, přestože některé jiné státy unie považovaly referendum o této věci za samozřejmost.

Jestliže k referendu dojde, co je jeho platným výsledkem? Měla by být postačující alespoň minimální volební účast hlasující ve prospěch návrhu, nebo by tu měl být požadavek absolutní většiny pro návrh, bez ohledu na volební účast? A co by mělo být předmětem referenda? Zákon o politických stranách, volbách a referendu z roku 2000 stanovil, že vláda by vždy měla konzultovat s ústřední volební komisí srozumitelnost otázky v referendu, avšak konečné rozhodnutí zůstává vždy na ministrech. Jakkoli je otázka obratně formulována, kdo zabrání tomu, aby se referendum nestalo volbou o důvěře vládě? Zamítnutí navrhované „Euro ústavy“ ve Francii a Nizozemsku v referendech v roce 2005 pravděpodobně souviselo spíš s tamějšími politickými zájmy, tedy alespoň ve Francii, než s ústavou samotnou.

Historicky neexistuje ve Velké Británii zvyk referendum pořádat, ale s rozvojem interaktivních technologií se možná stane podstatnějším prvkem demokracie.

 

8.2. Petice

            Právo předložit petici Parlamentu patří mezi nejstarší uzákoněná práva, bylo formulováno v rezoluci Dolní sněmovny v roce 1699: „Je neodmyslitelným právem každého poslance v Anglii připravit a předložit petici Dolní sněmovně v případě, že došlo ke křivdě a na Dolní sněmovně je tuto petici přijmout.“ První zaznamenané petice spadají do vlády Richarda II. (1377-1399) a v roce 1571 byl jmenován výbor s úžasným jménem „Výbor pro pohnutí křivdami a peticemi“, aby se peticemi důkladně zabýval.

Petice byly původně čteny na začátku zasedání a následně pak začaly debaty. Nejčetnější výskyt petic byl v 19. století, např. 17 tisíc za rok mezi léty 1837 – 1841 a dokonce 34 tisíc v samotném roce 1893. Ve dvacátém století utrpělo sepisování veřejných petic pád, nicméně petice stále zůstávají způsobem, jak prezentovat místní či závažnější problémy.

Petice musí vždy předkládat poslanec Dolní sněmovny. Mohou mít tisíce podpisů nebo dokonce jen jeden jediný, procedura je ale ve všech případech stejná. Základním pravidlem je, že musí vždy obsahovat, od koho pocházejí, musí být psány oficiálním jazykem a musí požadovat něco, co může Dolní sněmovna zaručit. Poslanec si nechá překontrolovat danou petici úředníkem pro veřejné petice (Clerk of Public Petitions), aby se ujistil, že je formálně v pořádku, a potom ji může kdykoli během zasedání Parlamentu vložit do vlněného zeleného sáčku, který visí na opěradle Speakerovy židle (Speaker´s Chair). Také ji může formálně přednést v Parlamentu. Těsně před půlhodinovou přestávkovou debatou (nebo v pátek na začátku jednání) je vyvolán(a) Speakerem a stručně představí petici a přečte její text. Všechny petice jsou vytištěny a jsou součástí parlamentních oběžníků. Vládní ministerstva mohou, ale nemusí učinit k petici poznámky. Tyto poznámky jsou také vytištěny. Poslední statistiky petic jsou zobrazeny v tabulce č. 4.

Petice se mohou zabývat celou řadou problémů místních či celonárodních. Například v prosinci 2005 se jedna z petic zabývala vyrovnáním za městskou daň či dostupnosti léku na rakovinu.

Petice jsou zasílány na příslušná ministerstva, ale žádnou z nich se doposud nikdo nezabýval. Proto nejsou považovány za účinný způsob prosazení žádného záměru; předkladateli mohou však zajistit obrovskou publicitu a v místních záležitostech dosáhnout efektu sněhové koule. V celonárodních záležitostech může být mocným impulzem pro vládu buď obrovské množství podpisů na petici, nebo fakt, že podobné petice pocházejí od početných skupin voličů a jsou prezentovány týden co týden v Parlamentu. Vláda tak peticím musí věnovat náležitou pozornost. Petice mohou být také adresovány Sněmovně lordů jakýmkoli poslancem z Dolní sněmovny. Nicméně žádná veřejná prezentace ani debata nad těmito peticemi se nekoná a nejsou ani tištěny.

 

 

 

 

 

Tabulka č. 5:  Počet petic předložených Dolní sněmovně od roku 2001 do roku 2005

ZasedáníPočet peticPetice, které byly prezentovány formálně před SněmovnouVládní dodatky
2001-02 (dlouhé zas.)131109  64
2002-03220194178
2003-04128112  82
2004-05 (krátké zas.)  51  44  38

 

 

  1. Odborové a zájmové organizace

Ve Spojeném království vedle standardních nevládních a zájmových organizací vznikaly v posledních přibližně 15 letech tzv. „kvazi autonomní nevládní organizace“ (Quasi Autonomous Non-Governmental Organisations) a tzv. „extra nevládní organizace“ (Extra on-Governmental Organisations), které v příslušném místě a regionu uskutečňují vládní politiku.[161] Jsou jimi různé veřejné i soukromé organizace a iniciativní skupiny, které vláda financuje a jejichž prostřednictvím se snaží prosadit zásady maximální efektivnosti.

  • Ve Velké Británii existuje značné množství samostatných odborových skupin, svazů a zájmových uskupení. Některé z nich reprezentují zájmy jen minimálního počtu jedinců, některé (například odborové svazy) zastupují až 40 % pracujících v daných odvětvích. Své zájmy odborové svazy realizují přímou vazbou na Labour Party. Labour Party pak následně zájmy odborových svazů prosazuje ve svém programu i volebních programech.
  • Na území Spojeného království pracují dva velké svazy: Confederation of British Industries (CBI) a Trade Union Congress (TUC). Oba svazy většinou preferují navazování účelových kontaktů pro prosazování vlastních zájmů.[162]
  • „Roku 1961 byl vytvořen tripartitní orgán National Economic Development Coucil (NEDC), který byl v průběhu 70. let doplněn o řadu výkonných orgánů. Jeho vliv na politiku však byl od samého počátku jen minimální, neboť neměl schopnost zajistit, aby „podřízené“ složky dodržovaly přijatá rozhodnutí“ (Dvořáková a kol., 2005, s.158).

Na jedné straně mohou být zájmové svazy rozděleny podle toho, jestli mohou být bráni jako partneři do diskuze nebo jestli zastupují  zájmy v postavení vnější strany. Na straně druhé je podpora možná dle speciálních či všeobecných zájmů. Nejsilnější pole působnosti v politickém procesu mají speciální ekonomické zájmy, přičemž tradicí je významné, blízké politické postavení hospodářských spolků (CBI, IoD, ABCC) ke konzervativní straně a blízké politické postavení odborových hnutí k Labouristické straně. Ostatně také přiblížení Labouristické strany k pozici hospodářství, které stranu finančně podporuje, vedlo ke vzrůstajícímu odcizení s odbory. Ty právě diskutují, zda by pro ně nebyly vhodnými partnery k diskuzím liberální demokraté.

Odborové hnutí prodělalo průmyslovou restrukturalizací země velké změny. Svůj vliv u zaštiťujícího orgánu ztratili nejen dříve významné průmyslové odborové organizace, jako hornická odborová organizace, ve kterém dnes hlavní a důležitou roli hrají především odbory veřejných služeb. Pozoruhodné jsou také tři další body vývoje (podle Sturma, 2003, s. 260):

  1. Odborové zákonodárství vlády  Tatcherové uvedlo v širokém měřítku do souladu s právem v 80. letech dříve „bezprávní“ výkladu tarifů a posílilo tím práva jednotlivých členů odborů, takže soudy hrály roli jen při tvorbě pracovních vztahů oproti britské tradici společenského „voluntarismu“.
  2. Roztříštěnost odborů v oblasti kvalifikovaných pracovníků, odborníků, v oblasti průmyslu či u všeobecných odborů ztratila hlavní význam. Rapidní úbytek členů odborů zredukoval vnitřní závodní odborovou konkurenci a směřoval ke sloučení odborů a tím k posílení všeobecných odborů.
  1. Odbory byly vytlačovány v době Thatcher stále více z politického procesu rozhodování, zatímco v podnicích, ve kterých získávala stále svou pozici pomocí zástupců z řad zaměstnanců (shop stewards), hrály ještě naprosto pozoruhodnou roli. Odbory se dnes označují jako partneři podniků a již ne jako protisíla.  Privatizace hnaná dopředu Tony Blairem přivedla britskou vládu v 80. letech opětovně do vážného konfliktu s odbory.

Zájmových organizací, stejně jako v jiných státech, je ve Velké Británii široké spektrum. Jako příklad práce v zájmových organizacích můžeme uvést organizace, které pracují v oblasti typické pro Velkou Británii – historické památky.

Na místní úrovni v oblasti ochrany památek působí přes 1500 dobrovolných organizací, které jsou registrovány jako členové „Občanského Trustu“ (Civic Trust), tj. nezávislé instituce charitativního zaměření. Členové Civic Trust často vykupují památkové objekty ve špatném technickém stavu, rekonstruují je a opět je prodávají zájemcům.

Analogickou organizací umožňující zapojení jednotlivých občanů do památkové péče je „National Trust“. Je zcela nezávislý na vládě, finanční prostředky získává ze soukromých zdrojů (členské příspěvky, dary, dědictví, práce dobrovolníků-členů i nečlenů National Trust) a také z vlastního podnikání (obchody se suvenýry, restaurace, čajovny, pronájmy víkendových chat, kempy, prodej publikací). Základem příjmů National Trust jsou členské příspěvky, jejichž zaplacením získají členové kartu na volný vstup do mnoha památek vlastněných a spravovaných touto společností, zdarma obdrží i některé publikace. Veřejnosti tato instituce zpřístupňuje přes 220 historických budov a zahrad, 47 průmyslových památníků, vlastní přes 240 000 hektarů venkovské krajiny se 2 000 lidových staveb. Místní organizace National Trust, kterých je v celé Velké Británii kolem 200, navíc fungují i jako zájmové organizace, které pro své členy pořádají různé akce jako přednášky a společné zájezdy.

Dále jsou to například odborné spolky v centrálních neprůmyslových společenských oblastech, jako je lékařská organizace (British Medical Association) nebo sedlácký spolek (National Farmers´ Union), si zajistily na druhé straně své pevné místo při politickém rozhodování. Z viktoriánské tradice vlastní společenské organizace se v sociální oblasti vytvořilo ve Velké Británii široké spektrum skupin jednajících ve smyslu obecného blaha, které může z části hrát také roli politického poradenství. K tomu patří např.: reformní hnutí trestního práva (Howard League for Penal Reform), Disablement Income Group nebo spolek na ochranu zvířat RSPCA.

Spíše vnějšími stranami politického procesu se stávají skupiny jako Animal Liberation Front (proti testování na zvířatech) nebo skupiny nových sociálních hnutí. Takováto hnutí   Single-issue byla obzvláště úspěšná v předchozích letech. Britskou specialitou je tu od roku 1992 aktivní protestní hnutí proti stavbám nových silnic, (která se postupně rozšířila i do dalších evropských států, například Economist 13.8.1994 uvedl, že v Británii působí 100 skupin bránících životní prostředí, více než 70 spolků na ochranu zvířat a minimálně 40 skupin bojujících proti chudobě a spoustu dalších. Jen samotné sdružení na ochranu ptactva (RSPB) má s 860.000 příslušníky více členů než konzervativci, labouristé nebo liberální demokraté.

Závěrem lze konstatovat, že politický systém Spojeného království je institučně stabilní. Nové interpretace nepsané ústavy se ale prosazují stále více. Nejvíce se zproblematizoval postup, kterým má být dosaženo závazného společenského konsenzu o směřování politické změny. Společenské konvence, které v minulosti sloužily jako náhrada přísnějšího dohledu nad souladem společnosti s právem, se staly křehkými. Úřad ministerského předsedy začíná stále více vypadat jako úřad prezidentský. Mediální zprostředkování politiky relativizovalo ústřední postavení veřejnosti ve volebních obvodech při hodnocení politiky a šancí na znovuzvolení nějakého parlamentního kandidáta.

„Zálohy pro legitimitu politického systému, monarchie a nezávislý úřednický aparát, se podrobily téměř revoluční změně. Koruna je poprvé výrazněji vystavena veřejné kritice. Civil Sevice se orientuje stále více na funkce tržní a stále méně na funkce vyplývající ze svrchované moci“ (Sturm, 2003, s. 258).

            V posledních letech se urychlil proces nové interpretace britské ústavy a upravil reformy, na jejichž konci by mohla stát změna současného vládního modelu. Doktrína parlamentní suverenity westminsterského vládního modelu je omezeně přejata do britského práva přijetím evropské konvence lidských práv, dělení moci zase pomocí regionálních shromáždění a naposledy také inflačním zapojením referend při hledání politických rozhodnutí. Cynici chtějí obrat k národním touhám vyřídit jako holý populizmus, voliči, kteří se vyslovili dosud jen k zavedení voleného shromáždění v Londýně (městská rada), Walesu, Skotsku a Severním Irsku, to ale vidí jinak. Ostatně by neměly být přeceněny ani ústavní reformy. Tříštivost mohou rozvinout jen v politicky neklidných dobách. Ve Velké Británii a také jinde se občané zajímají v první řadě o politické výsledky. Rozhodující ve volbách byl a je celkový hospodářský vývoj a stav vzdělávacího systému a zdravotnictví.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Literatura

Použité zdroje

Buchta, M., Mrklas, L. Parlamentní volby ve Velké Británii 2005. Praha: CEVRO-Liberálně konzervativní akademie 2005. 22 s. ISSN 1801-3767

 

Davies, J. A history of Wales. 4. vyd. Londýn: Penguin Books 2007. 767 s. ISBN: 978-0-140-28475-1

 

Maurios, A. Dějiny Anglie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1993. 491 s. ISBN 80-7106-890-1

 

Maurios, A. Dějiny Francie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1994. 495 s. ISBN 80-7106-098-4

 

Pána, L. Studenti a přednášející VŠERS v Londýně. In: Věc veřejná č. 2. Č. Budějovice: VŠERS 2007. ISSN 1214-2719

 

Reschová, J. Evropský konstitucionalismus: Zdroje, formy a tendence. Praha: Oekonomica 2003. 165 s. ISBN 80-245-06475

 

Rogers, R., Walters, R. How Parliament Works. 6. vyd. Londýn: Longman 2006. 490 s. ISBN 1-4058-3255-X

 

Röhrich, W. Die politischen systeme der Welt. 4. vyd. Mnichov: C. H. Beck 2006. 143 s.  ISBN-

13:9783406447952

 

Rýznar, L., Šimonová, A. Evropská veřejná správa. Praha: Ministerstvo vnitra ČR 2006. 231 s. ISBN 80-7314-102-7

 

Říchová, B. Spojené království Velké Británie a Severního Irska. In: Komparace politických systémů I. Praha: Oeconomica 2005. s. 105 – 159. ISBN 80-245-0534-7

 

Sturm, R. Das politische System Großbritanniens. In: Die politischen Systeme Westeuropas. 3. vyd. Opladen: Leske + Budrich 2003. s. 225 – 262. ISBN 3-8100-3607-2

 

Vondráková, I. Ochrana památek ve Velké Británii. Praha: VŠE, Fakulta národohospodářská 1999

 

 

Další zdroje

www.parliament.uk

Veškeré informace o Parlamentu.

 

www.commonsleader.gov.uk

Informace Dolní sněmovny Parlamentu (o proběhlých i plánovaných jednáních).

 

www.lordswhips.org.uk

Informace Horní sněmovny Parlamentu (o proběhlých i plánovaných jednáních).

 

www.parliamentlive.tv

Zpřístupňuje živé vysílání z obou sněmoven parlamentu.

www.explore.parliament.uk

Poskytuje zdroje a materiály pro studenty a učitele.

 

www.theyworkforyon.com

Informace o výsledcích hlasování v Parlamentu.

 

www.hansardsociety.org.uk

Stránky společnosti “The Hansard Society”, která usiluje o prohlubování parlamentní demokracie.

 

www.ucl.ac.uk/constitution-unit

Stránky katedry politických věd Londýnské univerzity (University College London).

 

www.hull.ac.uk/cls/

Stránky známého centra legislativních studií při Hullově univerzitě (Centre for Legislative Studies at Hull University)

 

www.politicos.co.uk

Stránky knihkupectví specializovaného na knihy o politice a souvisejících oborů.

 

www.niassembly.gov.uk

Oficiální stránky severoirského parlamentu (Northern Ireland Assembly)

 

www.scottish.parliament.uk

Oficiální stránky skotského parlamentu (Scottish Parliament)

 

www.wales.gov.uk

Oficiální stránky velšského parlamentu (National Assembly for Wales)

 

Politické strany:

www.labour.org.uk

Labour Party

 

www.conservatives.com

Conservative Party

 

www.libdems.org.uk

Liberal Democrats

 

www.snp.org.uk

Scottish National Party

 

www.greenparty.org.uk

Green Party of England and Wales

 

www.dup.org.uk

Democratic Unionist Party

 

www.plaidcymru.org.uk

Plaid Cymru

 

www.sinnfein.ie

Sinn Féin

 

www.uup.org.uk

Ulster Unionist Party

 

www.sdlp.ie

Social Democratic and Labour Party

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor:                         PhDr. Milan Lupák, CSc., Dr. Mgr. Lubomír Pána, Ph.D.

Název:                        POLITICKÉ SYSTÉMY V ZEMÍCH EVROPY

/ Francouzská republika, Spojené království VB a Severního Irska/

Rozsah:                              stran

Náklad:                       150 ks

Účel:                           vysokoškolská učebnice

Recenzenti:

 

Rok vydání.                2007 ( 1.vydání)

Vydavatel:                  Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s.

Žižkova 4/6, 370 01 České Budějovice

Odpovědný redaktor: Dr. Mgr. Milena Berová

Sazba:

Tisk:                            Tiskárna JIE, Dobrá Voda u Českých Budějovic

 

 

ISBN  978 – 80 – 86708 – 50 – 8

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V edici vysokoškolské učebnice a skripta  VŠERS již vyšlo:

 

ZÁKLADY KOMUNIKACE                                         

prof. PhDr. Jaroslav Erneker, DrSc.

studijní text

září  2004

ČESKÝ JAZYK JAKO PROSTŘEDEK KOMUNIKACE

studijní text

doc. PhDr.  Karel Dvořák, CSc.

listopad 2004

PROLEGOMENA K FARMAKOLOGII DROGOVÝCH ZÁVISLOSTÍ

studijní text

doc.  MUDr. Petr Petr, Ph.D. a kol.

leden 2005

ZÁKLADY SOCIOLOGIE

prof. PhDr. Emanuel Pecka, CSc.

studijní text

únor 2005

SPRÁVNÍ PRÁVO I                      

doc. Dr. JUDr. Jan Hejda

vysokoškolská učebnice

duben 2005

ZÁKLADY ČESKÉHO PRÁVA             

doc. Dr. JUDr. Jan Hejda

studijní text

červen 2005

ZÁKLADY STÁTOVĚDY A ÚSTAVNÍHO PRÁVA 

doc. Dr. JUDr.Jan Hejda

studijní text

červen 2005

ŘÍZENÍ A KOMUNIKAČNÍ DOVEDNOSTI   

prof. PhDr. Jaroslav Erneker, DrSc.

pracovní sešit

listopad 2005

ŘÍZENÍ A KOMUNIKAČNÍ DOVEDNOSTI

prof. PhDr. Jaroslav Erneker, DrSc.

studijní text

prosinec 2005

SPRÁVNÍ PRÁVO II                    

doc. Dr. JUDr. Jan Hejda

vysokoškolská učebnice

březen 2006

ETIKA ZAMĚSTNANCŮ VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ

prof. Dr. Josef Dolista,Th.D.,Ph.D. , Ing. Roman Ježek

vysokoškolská učebnice

květen 2006

ZÁKLADY OBČANSKÉHO A OBCHODNÍHO PRÁVA

JUDr.Bohuslav Petr, Ph.D.

vysokoškolská učebnice

březen 2006

ŘÍZENÍ A MANAŽERSKÉ DOVEDNOSTI     I                             

Ing. Ladislav Skořepa , PhD.,

prof. PhDr. Jaroslav Erneker, DrSc.

studijní text

březen 2006

ZÁSADA NE BIS IN IDEM V ČESKÉM TRESTNÍM PROCESU

JUDr. Daniel Prouza, Ph.D.

vysokoškolská učebnice

listopad 2006

OCHRANA A TVORBA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

RNDr. Markéta Slábová

vysokoškolská učebnice

prosinec 2006

ROZBOR KOMUNIKAČNÍCH DOVEDNOSTÍ

PhDr. Karel Dvořák, CSc.

studijní texty

leden 2007

BEZPEČNOSTNÍ POLITIKA VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ

doc. Dr. Štefan Danics, Ph.D.

vysokoškolská učebnice

září 2007

FILOZOFICKÁ ANTROPOLOGIE – grant

prof. Dr. Dolista Josef, Ph.D.

vysokoškolská učebnice

říjen 2007

PROFESNÍ ETIKA  – grant

prof. Dr. Dolista Josef, Ph.D.

vysokoškolská učebnice

říjen 2007-06-08

ZÁKLADY PRÁVA EU

JUDr.Daniel Prouza, Ph.D., JUDr.Eva Zajíčková

studijní texty

listopad 2007

DOKUMENTY KE STUDIU PRÁVA EU,(1.a 2. díl)

JUDr.Daniel Prouza, Ph.D., JUDr.Eva Zajíčková

studijní texty

listopad 2007

 

 

 

 

[1] Hledání souvislostí mezi uspořádáním lidského organizmu a společnosti se ukázalo v dějinách sociálního myšlení jako produktivní například v koncepci ideálního státu starořeckého filozofa Platóna.

[2] Bertalanffy sice poprvé vyložil myšlenku obecné teorie systému v roce 1937 (viz například Ludwig von Bertalanffy. An Outline of General system Theory. British Journal of Philosophy Science 1950, No 1), avšak již dávno před ním systémovou analýzu při výkladu kategorií nauky logiky úspěšně použil představitel filozofie německého romantizmu G. W. Hegel (1770-1831), který objevil způsob modelování objektu na základě systémové analýzy s využitím kategorií a zákonů dialektické logiky. Tyto filozofické aspekty v obecné teorii systému Ludwiga von Bertalanffy však nejsou zohledněny (srovnej Říchová B. Politologie a obecná teorie systému. Sborník politologický I. VŠE, Praha, 1993).

 

[3] Strukturně-funkcionální interpretace politiky nevyčerpává všechny možnosti výkladu politických procesů. Z ideových pozic marxizmu lze politiku chápat jako nástroj třídního panství, naproti tomu podle Maxe Webera se kumulace politické moci může stát pro byrokracii samoúčelnou; nakonec v politice a ve fungování státu může být uplatněn princip klientelizmu. Eastonův přístup k problematice politiky polyvariantnost její interpretace opomíjí.

[4] Politický systém je možné charakterizovat jako souhrn vztahů, které se vytvořily v oblasti politiky mezi státními orgány, politickými organizacemi a institucemi, ostatními zájmovými organizacemi, skupinami nátlaků, přičemž některé složky mají eufunkční úlohu, tj. systém udržují, zdokonalují a vylepšují, jiné disfunkční úlohu, tj. systém narušující, oslabující a měnící úlohu (Škaloud J., Úvod do politologie, VŠE, Praha 1992, s. 69). Obsahem pojmu politický systém je:

  1. a) Stav společnosti, její struktura, síla a vliv jejích významných částí. Materiální život a z něj vyplývající zájmy, myšlení, politická kritika a podobně, ale i kulturní vyspělost dané společnosti a její vliv na politické myšlení a jednání jednotlivých společenských skupin a politických sil.
  2. b) Systém státní moci, to jest ústavní zásady, právní řád, efektivnost práce státních orgánů a vztahy mezi legislativou a exekutivou, jakož i úroveň nezávislé justice a podobně.
  3. c) Stav industriální a vůbec hospodářské vyspělosti na daném území, možnosti dalšího vývoje a druh i efektivita existujícího hospodářského systému a vůbec vliv hospodářských problémů na politickou situaci země. S pojmem politický systém je tak spojován konkrétní stav určité země a proto rozlišujeme například politický systém Francie, politický systém USA a jiné politické systémy (viz Müller A., Úvod do vědy o politice. Praha, Lunarion 1991, s. 58-59).

[5] Původ slova třeba hledat ve starořecké pohanské mytologii podle níž Evropa, dcera fénického krále byla unesena bohem Diem, kterému porodila tři syny, a později se stává také ženou krétského krále Astérie.(Losev A. F., Evropa. Mifologičeskij slovar. Moskva 1990. s. 204).

6 Viz Wandycs P. S., Střední Evropa v dějinách: od středověku do současnosti. Cena Svobody. Praha. Academie 1998, s. 76.

7 Výsledkem tohoto stavu byla v západní Evropě 18. století dominace aristokracie v politice, společnosti a v kultuře. Tato aristokracie byla spjata s ústřední mocí a jejími institucemi, což napomáhalo vytváření struktur, které můžeme ztotožnit s moderním státem.

8Hluboký a zásadní obrat ve vědeckém poznání v 17. století je srovnatelný jenom s obdobním let 1898 – 1915, kdy jsou formulovány Planckem základy kvantové fyziky a obecná teorie relativity Einsteina. Podobná unikátní období v dějinách vědy se již neopakovala. (Chaunu P. La civilisation de l´ Europe classique. Paris. Arthaud. 1984, p. 402).

9 17. století, to je především oslňující barokní sloh, který se projevil v literatuře, výtvarném umění i architektuře, utvářel názory lidí, jejich způsob života a jevil se jako vnější manifestace vítězné protireformace. Celý tento přepych však měl také rozptýlit obavy a pochybnosti vládnoucí mezi lidmi. Historikové, kteří zkoumají baroko v habsburských zemích, je označují za „směs nejistoty a důvěry“ a usuzují, že odráželo „krizi citlivosti“ (viz Wandycz P. S., Střední Evropa v dějinách. Od středověku do současnosti. Cena svobody. Praha. Academie 1998, s. 75).

10 V období osvícenectví, přes všechny sklony k světskosti a dokonce k novopohanství, vznikají nové formy náboženského života jako jsou např. pietizmus nebo deizmus, které jsou však v rozporu s křesťanskou tradicí.

Tak jako se jezuité stali avantgardou katolické reformace, vznikající svobodné zednářství bylo v čele osvícenectví. Obzvláště významnou úlohu sehrálo ve středovýchodní Evropě  a první lóže v habsburských zemích byla založena v Čechách.

11 Současníci právem nazývali 17. století v Moskevské Rusi „revoltujícím“. Komplikovaná struktura středověké společnosti se pod tlakem událostí – nevyjasněné nástupnictví na carském trůnu, cizí intervence, série povstání – začala hroutit. Tradiční instituty ztrácely roli autority, opory a stabilizátoru společnosti. V ruských dějinách představuje 17. století epochu diskontinuity. Ve víru přeměn nestála církev stranou. V polovině století vedl nesoulad v zdánlivě nevinných obřadních otázkách k rozkolu, jenž definoval na více než třista let podobu ruské církve (viz Řoutil M. Kroužek horliterů pravé zbožnosti a kulturní konflikt 17. století. Kulturní, duchovní a etnické kořeny Ruska. Tradice a alternativy. Pavel Mervart 2005, s. 77-107).

[12] Viz např. Blondel J. Comparative Government: An Introduction. Hempstead: Philip Allan, 1990. Zdůrazňování zkušenosti, že komparace při studiu vlád a procesu vládnutí je nezbytným základním předpokladem jejich vědeckého poznání, nesmí zastínit existenci jiných politologických metod, jejichž role je nezastupitelná (srovnej Křížkovský L., Adamová K. Základy Politologie. Praha. Svoboda 1992, s. 48-58). Mohutná expanze komparativních studií se bezprostředně dotkla výuky politologie. V roce 1925 přibližně 1/10, v roce 1945 1/5 a v roce 1965 již 1/3 přednášených kurzů politologických disciplin nabízených na univerzitách v USA měla vztah ke komparacím (Bill J.A., Hardgrave R. L. Comparative Politics the Quest for Theory. London. Lanham. 1981, p.11).

[13] Do pojmu ústavního systému náleží:

  1. a) vztahy mezi nejvyššími státními orgány a jejich činnost,
  2. b) vztahy mezi občanem a státem, tj. demokratická ústavní úprava lidských a občanských práv,
  3. c) vztahy mezi ústavně kvalifikovanými celky územního uspořádání,
  4. d) volební systém,
  5. e) zásadní úprava činností politických stran,
  6. f) úprava samosprávy (Viz Chovanec J., Palus I., Lexikon ústavního práva. Procom 2004, s, 133-134, 156-157).

[14] Velká Británie je spolu s Belgií, Dánskem, Lichtensteinskem, Luxembourgem, Monacem, Nizozemskem, Norskem, Španělskem, Švédskem jednou z deseti evropských monarchií. Ve dvou zemích Evropy mají monarchové důležitou politickou roli, a to v Belgii a ve Španělsku. V Belgii je král například mediatorem v konfliktních vztazích mezi Flamanci a Walonmi. Ve Španělsku král Juan Carlos I. sehrál úlohu garanta ústavnosti v procesu přechodu tamní společnosti od diktatury generála Francisco Franka k demokratickému zřízení po roce 1975 (Steiner J. Demokracje europejskie. Rzeszow. 1993, s. 219-224).

[15]Francouzský politolog M. Duverger ve své práci „The Study of Politics“ (1976) zastává názor, podle něhož s výjimkou Švýcarska všechny formy vlády západních demokratických států jsou kopií britského systému v různých fázích jeho vývoje; britská forma vlády v 18. století zrodila podle něho prezidentský systém a britská forma vlády v 19. století zrodila parlamentarismus.

[16] Silk P. Jak dziala parlament brytyjski, Warzsava 1994, s. 87

[17] Viz Sczaniecki M. Powszechna historia paňstva i prawa. Warzsava 1994, s. 329-330

[18]Ustroje panstw wspotczesnych, Lublin 1997, s. 139-142. Steiner J., Demokracje europejskie Rzeszow, 1993, s. 114-117.

[19]Müller A., Úvod do vědy o politice. Praha Lunarion 1991, s. 54-57

 

[20] Steiner J., Demokracuje europejskie. Rzeszow 1993, s. 321

[21] Těmito předstupni vývoje moderních politických stran podle mínění klasika německé sociologické teorie M. Webera prošly jenom dvě politické strany ve Velké Británii – konzervativní a liberální strana.

[22] Jednou z nejzajímavějších politologických teorií vysvětlujících vznik a vývoj politických stran je koncepce cleavages, tj. štěpení či konflikty linií, které procházejí společností. Tato koncepce, jejímž průkopníkem byl na konci 60. let minulého století norský politolog Stein Rokkan, byla s úspěchem aplikována na politické systémy západní Evropy (Rokkan S., Lipset S. M. 1967. Party Systems and Voter Alignments. Cross – National. Perspectives. New York. The Free Press; Rokkan S. 1970. Citizen, Elections, Parties. Approaches to the Comparative Study of the Processes of Development. Oslo. Universitet – forlaget).

Rokkanova teorie ve své původní době vychází z předpokladu, že konflikty, kterými procházely evropské společnosti v 19. století, jsou produktem dvou revolucí – národní a průmyslové. K tomu přistupují ještě dvě dimenze – funkční a teritoriální, v nichž stranický systém existuje. V první dimenzi jde o fungování systému v čase, ve druhé o rozmístění politické moci. Nositelem konfliktů se staly nově vznikající politické strany. Každá revoluce vedla ke vzniku dvou konfliktních linií. Národní revoluce zrodila konflikt centrum versus periférie, často propojený s etnickým konfliktem (teritoriální dimenze) a církev versus stát (funkční dimenze). Průmyslová revoluce pak konflikt město versus venkov (teritoriální dimenze) a vlastníci versus pracující (funkční dimenze), který je nazýván třídním konflitem. Rokkan jen označil za nejdůležitější. Prokazatelná užitečnost Rokkanova modelu vedla k pokusům o jeho další rozvíjení, přičemž ne vždy panuje shoda, jestli to bylo ku prospěchu věci.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat rozšíření modelu provedenému uznávaným nizozemským politologem Arendem Lijphartem. Ten ke čtyřem původním Rokkanovým liniím připojil tři nové – podpora režimu, zahraniční politika a postmaterializmus. Pod dimenzi podpora režimu rozuměl přítomnost významné antisystémové strany (komunistické, krajně pravicové). Do linie zahraniční politika zahrnul konflikt v otázce zahraničně politické orientace jednotlivých politických stran (strany s prosovětskou a prozápadní orientací). Do dimenze postmaterializmu pak řadil konflikt mezi stranami prosazujícími materiální (ekonomické) zájmy a těmi, pro něž jsou prioritou globální problémy lidstva (ochrana životního prostředí) a větší účast jednotlivce na rozhodování veřejných záležitostí (Lijphart A. 1984. Democraces. Patterns of Majoritarian and Consensus Goverment in Twenty – One Countres. New Haven and London. Sale University Press).

[23] Weber M. Wirtschaft ung Gesellschaft. 1. díl. Tübingen 1956. s, 168.

[24] Duverger M. Les parties politiques. Paris 1951.

Teze, kterými se tato Duvergerova publikace proslavila anebo se stala terčem kritiky, se týkaly formulace vztahů mezi volebním principem a systémem stran. Podle Duvergera je jedinou perspektivní volební formulkou princip většinový, jenž vede k systému dvou stran, odrážejícímu přirozené a žádoucí trendy ve společnosti. Naopak poměrná volební soustava zmnožuje počet politických stran, vede k neakceschopným a neoperativním koaličním vládám, takřka k chaosu.

[25] Rozdíl mezi stranami pravice a levice se určuje na základě odlišných stanovisek k sociálně-ekonomické politice:

  1. a) státní nebo soukromé vlastnictví výrobních prostředků,
  2. b) silná nebo slabá úloha státu v plánování ekonomiky,
  3. c) podpora anebo odmítání přerozdělování společenského bohatství a vládních programů sociálního zabezpečení.

[26] V posledních dekádách 20. století byl v Evropě zaznamenán nástup krajní pravice označované slovy jako neofašizmus, kryptofašizmus, pravicový populizmus, protestní nacionalistická hnutí. Z hlediska ideologického tyto strany navazují na historický fašizmus a z hlediska vztahu k demokratickému politickému systému, ve kterém působí krajně pravicové strany, představují jeho extremistickou, antisystémovou, disfunkční opozici (Bankowiczová B. Extremní pravice v Západní Evropě. Politologická revue 2002/2, s. 55-56).

[27] Klíma M. Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha. Radix 1998, s. 121

[28] Klíma M. „catch-.all“ strany O Kirchheimera (strana univerzálního typu). Politologický časopis 3/1996, s. 225-234

[29] Zákon o politických stranách v roce 1967 přijala SRN. Byla to první zákonná norma tohoto druhu v demokratických zemích, jenž kodifikovala zásadu financování politických stran. Podle tohoto zákona platí, že strany jsou sdružení občanů, která ovlivňují a spoluvytvářejí politickou vůli lidu a účastní se veřejného života. Proto má každý takový subjekt nárok na určitý finanční příspěvek – podporu státu.

[30] Klíma M. Strana kartelového typu. Politologický časopis 1/1996, s. 4-11

[31] Světově proslulý publicista – satirik C. N. Parkinson (1909-1993) podrobil nesmlouvavé detailní kritické analýze, proniknuté anglickým humorem, tradičně vysoce prestižní britské instituce – státní administrativu, armádu, církev, školství, sféru byznysu, aby ukázal „převrácenou logiku“ fungování světa byrokracie. Jeden ze zákonů formulovaných Parkinsonem hlásá, že svět byrokracie je natolik autarkický, že ke své existenci nepotřebuje veřejnost a to proto, že úředníci zmnožují své podřízené, ale nikdy nerozšiřují řady svých odpůrců a také proto, že jednotlivé hierarchické struktury úřednictva se vzájemně podporují (viz například Parkinson C. N. Parkinsonov zákon, čiže honba za kariérou. Bratislava 1991; Parkinson C. N. Bible pro manažery. Praha 1996 aj.

[32] Viz např. Politologie (Kučírek J. a kol.). Nitra 1999. UKF, s. 176 – 193.

 

[33] Žaloudek K. Encyklopedie politiky. Praha. Libri. 1996, s. 321

[34] Adamová K., Křížkovský K. Politologie. Praha. CODEX Bohemia. 1997, st. 358

[35] Čermák V. Otázka demokracie. Hodnoty, normy, instituce. Olomouc. 1998, s. 10

[36] Viz Dahl R. A. Demokracie a její kritici. Praha. Victoria Publishing. 1993

[37] Novgorod je slavný tím, že se stal kolébkou monarchie, Kyjev zase přijetím křesťanství pro Rusy a v Moskvě byla nalezena spása pro naši Vlast a Víru (Karamzin N. M. Istorija gosudarstva Rossijskovo v 4 knigach a 12 tomach. Moskva 1988-1989)

[38] Viz Zaičkin I. A., Počkajev V. R. Ruskaja istorija. Populjarnyj očerk. IX. vek-seredina XVIII. veka. Moskva. 1992

[39]Důležité mezníky politických dějin Francie: rok 1357 – vznik Generálních stavů, předchůdce parlamentu, rok 1439 – Generální stavy získávají právo kontroly daní, rok 1624 – kardinál Richelieu byl jmenován za „premiére ministre“ – prvního ministra, tento termín následně převzaly také jiné politické systémy, rok 1789 – začátek Velké francouzské revoluce, která znamenala první pokus o nastolení občanských práv a zvláště všeobecného volebního práva, 1792 – 1804 – 1. republika, 1804 – 1814 – 1. císařství, 1814 – 1815 – 1. restaurace království, 1815 – 1830 – 2. restaurace království, 1830 – 1848 – červencová monarchie, 1848 – 1852 – 2. republika, 1852 – 1870 – 2. císařství, 1875 – 1940 – 3. republika, 1940 – 1944 – Francouzský stát s hlavním městem ve Vichy, 1946 – 1958 – 4. republika, 1958 – doposud – 5. republika.

[40] Politická kultura Francie je ideologická a heterogenní a je často srovnávána s politickou kulturou Angličanů. Český politolog (ale také činný politik) P. Pithart v této souvislosti výstižně poznamenává: „Velká francouzská revoluce chtěla změnit všechno, přizpůsobit zemi teoretické moci encyklopedistů… A tak zatímco kontinentální Evropa pod prapory Volnosti, Rovnosti a Bratrství zahájila epochu velkých revolucí, Angličané prostě nechápali, jak je možné, aby obecné postuláty, byť sebe ušlechtilejší mohly uvést celou zemi do takového varu… Mnozí Angličané se sarkasticky vysmívali vzedmuté hladině revolučních vášní. Což není dočista bláhové, aby politicky tak málo praktičtí lidé jako filozofové, druhořadí spisovatelé, ambiciózní provinční advokáti sepisovali v konventu ústavy a vypočítávali lidská práva jakéhosi člověka vůbec? Člověk přece nemůže žít z nepatrné jistiny rozumu, musí se obracet se žádostí o moudrostní úvěr na banku, zakládanou po mnoho věků nespočetnými lidskými pokoleními..“ (Pithart P. Obrana politiky. Praha. 1990, s. 150-155).

[41] Francie provozuje tzv. asimilační model adaptace imigranta do své společnosti. Očekává se, že za rychlé umožnění získání francouzského občanství, práva a povinností majoritní populace, imigrant zaplatí ztrátou svého mateřského jazyka, svých specifických kulturních a sociálních rysů, což má vést k rychlé asimilaci do majoritní společnosti. Nutno zdůraznit, že existují také jiné modely adaptace imigrantů do nové společnosti. Specifické modely se uplatňují např. v USA, Kanadě, Austrálii a zcela jiné v Německu, Švýcarsku a Rakousku (viz Drbohlav D. Mezinárodní migrace obyvatelstva – pohyb i pobyt (Alenka v kraji divů) in: Menšiny a migranti v České republice. My a oni v multikulturní společnosti 21. století (Šišková, I. ed.). Praha. Portál 2001, s. 25-27).

[42] Viz Roth R. Komparativna politologia. Banská Bystrica. UMB. 1998, s. 138. Významnou roli v konstituování francouzského nacionalizmu a antisemitizmu sehrál vykonstruovaný proces (v říjnu 1894) s kapitánem Dreyfusem – čekatelem u generálního štábu francouzské armády – který byl židovského vyznání. V soudním procesu byl Dreyfus křivě obviněn z vlastizrady a odsouzen k doživotní deportaci. Vojenské úřady se snažily tuto aféru zaretušovat, ačkoliv došlo k odhalení justičního omylu. Vznikl tak problém, zda je možné ututlat pravdu, aby neutrpěla prestiž armády, anebo zda se má nechat propuknout skandál, aby byl napraven justiční omyl. Odpůrci obnovy procesu hlásali, že hájí čest francouzské armády a obviňovali „židovský syndikát“ ze zrady národních zájmů. Antisemitizmus šířený publikacemi jako byla „Židovská Francie“ (France juive) byl rozdmýcháván částí katolického kléru. Dreyfusova aféra měla trvalé následky na francouzské politické myšlení. Přispěla k tomu, že se levice, která až do doby Dreyfusovy aféry šířila jakobínskou tradici patriotizmu, odvrátila od národních či spíše nacionalistických hodnot; a ty se staly výsadou pravice.

[43] Moderní společnost prošla za uplynulých dvě stě let několika fázemi, v jejichž průběhu se proměňovala. Výchozí fáze modernity (omezená liberální modernita) je charakterická pro konec 18. století a pro první dvě třetiny století devatenáctého, kdy většinu obyvatel zemí, jež prošly průmyslovou a politickou revolucí a doprovodnými sociálními procesy, tvoří vykořeněné a neplnoprávní masy, které stojí na samém okraji společnosti. Ve druhé fázi (organizovaná modernita), jež začíná na sklonku 19. století a rozvíjí se v prvních dvou třetinách století dvacátého, se postupně daří tyto masy sociálně integrovat, ovšem za cenu výrazných strukturních změn, které mimo jiné podporují trend k byrokratizaci společnosti. Třetí fáze (nástup společnosti sítí), jež se rozvíjí především od poslední čtvrtiny dvacátého století, je nesena kritikou byrokratizované modernity a pěstuje rétoriku individualizace a nové fáze emancipace jednotlivců od utlačujícího působení sociálních struktur. Také toto období, jež právě prožíváme, má výrazně ambivalentní charakter a jeho vývoj zůstává otevřený. Rozhoduje se v něm o tom, zda se bude realizovat projekt další univerzálnější liberalizace celé společnosti a emancipace jejích členů, anebo zda se umocní riziko rozkladu institucí a rozpadu sociální soudržnosti, které doprovází moderní společnost od počátku (podrobnou charakteristiku jednotlivých období vývoje modernity podává český sociolog Keller J. Dějiny klasické sociologie. Praha. Slon. 2004, s. 26-36).

 

[44] Srovnej Říchová B. Spojené království Velké Británie a Severního Irska; In. Komparace politických systémů.  VŠE. Praha 2005, s. 108.

[45] Röhrich, 2006, s 17

[46] Ústava francouzské V. republiky se skládá z krátké preambule, která se odvolává na Deklaraci práv člověka a občana ze dne 26. srpna 1789 a také na preambuli Ústavy francouzské IV. republiky přijaté dne 29. září 1946 a 15. částí obsahujících 92 článků; viz např. text „Ústava francouzské republiky ze dne 4. října 1958. Praha 1990.

[47] Ústavnímu referendu předcházelo přijetí zákona Národním shromážděním IV. republiky 1. června 1956, podle kterého všechny rozhodující kompetence při tvorbě projektu a závěrečného textu nové ústavy byly soustředěny do rukou francouzské vlády. Národní shromáždění IV. republiky bylo z tohoto ústavodárného procesu v podstatě vyloučeno. Z celkového počtu 26,6, milionů zaregistrovaných voličů se referenda účastnilo 22,6 milionů voličů (84,9%). Text nové ústavy podpořilo 17,6 milionů voličů, proti hlasovalo 4,6 milionů voličů.

[48] Viz Duverger M. La monarchie republicaine. Paris. 1974; ale také Blahož J. Úvod. Ústava Francouzské republiky. Praha. 1990.

[49] V květnu 1958 došlo v bývalé francouzské kolonii Alžírsku k protivládní vzpouře části francouzské armády a tzv. Černých nohou, tj. Alžířanů, kteří postupně nabývali statutu francouzského občana. Vzbouřenci byli kategoricky proti tomu, aby Francie dala své kolonii nezávislost a hrozili, že obsadí veškerá mocenská centra v metropoli a rozpoutají občanskou válku, čož se podařilo generálu Ch. de Gaullovi zabránit.

[50] Pomocí úvěrů, které získala Francie v rámci Marshallova plánu od roku 1948 a díky mezinárodní konjunktuře se podařilo obnovit válkou zničený francouzský výrobní potenciál. Prosperita Francouzů však byla zajištěna na úkor státních financí. V květnu 1958, kdy vyvrcholila alžírská krize, se ukázalo, že úvěrové možnosti veřejné moci byly vyčerpány.

[51] Autorita prvního prezidenta V. republiky Charlese de Gaulla byla odvozena převážně z jeho činnosti v období 2. světové války, když se jako první dne 18. června 1940 ujal vedení zahraničního odboje, tzv. Svobodné Francie. Posléze v roce 1943 se mu podařilo sjednotit s pomocí svých spolupracovníků vnitřní odboj. V roce 1944 těsně před vyloděním v Normandii byl jmenován do čela francouzské prozatímní vlády Republiky. Postavil se na stranu Britů, na začátku jako jediný proti režimu ve Vichy vedenému Petainem, a tak zachránil postavení Francie jako bojující velmoci. Francouzům se podařilo nejenom osvobodit Paříž 2. obrněnou divizí generála Leclerca, ale hlavně se podařilo prozatímní vládě vedené de Gaullem zabránit Američanům, aby nastolili ve Francii vojenskou vládu (viz Perottino M. Proměny francouzského politického systému: změna délky mandátu prezidenta republiky. Politologická revue 2001/2, s. 112-113).

[52] Tardieu A. L´heure de la Decision. Paris. 1934

[53] Debré M. Le republique et son pouvoir. Paris. 1950

[54] De Gaulle Ch. Memoires de Geurre. Le salut. Paris. 1959

[55] Prezidentská volba sborem volitelů (kolegiem přibližně 80 tisíců voličů, převážně volených z obecných rad) znamenala odpojení volby prezidenta Charlese de Gaulla v roce 1958 od parlamentu a politických stran. Protože to ale byla volba nepřímá, prezident pociťoval svůj mandát ve srovnání s mandátem poslanců Národního shromáždění jako slabší. To znamenalo modifikovat Ústavu starou jen několik let. Článek 89 určující pravidla změny Ústavy zakotvil proceduru ve dvou etapách: nejdříve musí být návrh schválen oběma komorami a posléze prezident má možnost buď předat otázku lidu prostřednictvím referenda, anebo ji předat k projednání v obou komorách. Prezident de Gaulle však v roce 1962 nemohl počítat s tím, že jeho návrh projde touto cestou, zejména parlamentním schválením, protože ústavní reforma zmenšovala pravomoci parlamentu. Proto de Gaulle použil referenda dle článku 11 Ústavy. Důležitý je fakt, že prezident obešel parlament tím, že si nevyžádal souhlas poslanců a prosadil svou interpretaci Ústavy. Národní shromáždění zareagovalo tak, že vyslovilo nedůvěru vládě, protože podle článku 11 znění otázky k referendu navrhuje prezidentovi premiér. Prezident je ve Francii politicky neodpovědný, a proto se kritika většiny poslanců přesunula na vládu.Prezident odpověděl na kritiku poslanců tím, že ihned rozpustil Národní shromáždění. Legislativní volby a posléze referendum ukázaly, že většina Francouzů stojí na straně prezidenta proti parlamentu.

 

[56] Srovnej Lupták M. Francouzská republika. Komparace politických systémů I. Kolektiv autorů. VŠE.Praha. 1993, s. 40

[57] Význam prezidenta v politickém systému je zvýrazněný také ve struktuře Ústavy V. republiky, část „Prezident republiky“ má 15 článků, část „Vláda“ má 4 články a část „Parlament“ má 10 článků. Taková kompozice ústavy je nevyhnutelná proto, aby bylo jádro politického systému přesně definováno.

[58] Právo rozpustit Národní shromáždění v průběhu V. republiky využil prezident de Gaulle také v roce 1968 po mohutných květnových studentských a dělnických demonstracích, ale též prezident Francois Mitterand a to bezprostředně po prezidentských volbách v roce 1981 a 1988. Vždy po těchto předčasných volbách oba prezidenti získali výhodnější pozice v Národním shromáždění, což však není pravidlem (například prezident J. Chirac po rozpuštění Národního shromáždění v roce 1997 oslabil svoji pozici, protože musel vládnout společně se socialistickým premiérem L. Jospinem).

[59] Prezident vybírá kromě svého prvního ministra také klíčové ministry, kteří vedou tzv. silová ministerstva (ministerstvo obrany, vnitra, zahraničí). Ačkoliv to není v ústavě obsaženo, fakticky odpovědnost vlády Parlamentu je nahrazována odpovědností vlády prezidentovi. To je samozřejmě znásobeno v momentech, kdy má prezident oporu v parlamentní většině rekrutující se ze stejného politického tábora, z něhož pochází i hlava státu.

[60] Konvergence volebních časů a volebních kampaní (prezidenta a Národního shromáždění), která nastala po zkrácení mandátu prezidenta francouzské republiky na období 5 let, předpokládá, že voliči nebudou v relativně krátké době mezi prezidentskými a parlamentními volbami (odděluje je několik týdnů) radikálně měnit volbu. Pokud bude například zvolen pravicový prezident, bude to pravicová většina, která s největší pravděpodobností vyhraje i parlamentní volby, což by eliminovalo vznik režimu kohabitace ústavních institucí. První období kohabitace započalo v roce 1986, kdy tehdejší prezident republiky socialista Francois Mitterand jmenoval premiérem pravicového politika J. Chiraca. První kohabitace trvá až do roku 1988. Tehdy znovuzvolený F. Mitterand rozpustil Národní shromáždění. Období druhé kohabitace se datuje od roku 1993 až do roku 1995. Socialista F. Mitterand je stále prezidentem a v čele vlády stojí zástupce pravice Eduard Balladur. A nakonec poslední, třetí kohabitace 1997 – 2000. To je již J. Chirac, který se rozhodl v dubnu 1997 rozpustit dolní komoru Parlamentu. Následné nové volby vyhrála levice jako celek a do čela vlády se postavil socialista Lionel Jospin.

[61] Deficit charismatických osobností řeší každý demokratický politický systém posilňováním moci byrokratického aparátu (na tuto skutečnost upozorňoval ještě německý sociolog M. Weber). Jeden ze základních atributů politického režimu V. republiky je propojení mezi elitou politickou a správní a významnou úlohou, kterou v rozhodovacích strukturách režimu zaujali byrokraté technokratického profilu. Značnou část francouzských politiků a vrcholných činovníků státní byrokracie ve Francii produkuje ENA (Ecole nationale d’administration), která patří do kategorie Grandes-écoles, jež existují kromě univerzit. Francouzští studenti musí strávit dva roky svého života jen tím, že se ve speciálních kurzech připravují na přijímací řízení na tento typ školy. Dostat se na ENA je velice složité, je jedinou školou ve Francii, u níž je u kandidátů vyžadován titul z jiné Grande école, eventuelně dva univerzitní tituly. ENA vznikla v roce 1945 dekretem vydaným Ch. de Gaullem s cílem eliminovat protekci a korupci při obsazování vysokých státních postů. Od doby vzniku ENA absolvovalo přibližně šest tisíc studentů a 80% z nich po ukončení studia nastoupilo na dráhu politické kariéry. Každý rok rezervuje francouzský premiér pro čerstvé absolventy této školy 110 pracovních míst. Absolventi začínají svou kariéru na místech, o kterých ti nejlepší funkcionáři smýšlejí jako o vrcholu své kariéry. J. P. Raffarin se například stal premiérem již po deseti letech politické kariéry, což je nevídaný kariérní vstup.

Přes zásady rovnosti, které jsou ve francouzské společnosti populární, je zcela evidentní, že tato společnost potřebuje elitu, k níž bude vzhlížet a která ji bude utvrzovat v dominantním postavení Francie ve světové politice (viz podrobněji:www.ena.fr).

[62] Struktura francouzské vlády je výrazně hierarchická. Jejími členy jsou: státní ministři, nejdůležitější funkcionáři po předsedovi vlády, bývají v čele klíčových rezortů a ztělesňují koaliční jednotu vlády; ministři, kteří jsou v čele běžných a dosti početných ministerstev; delegovaní ministři, jejichž pravomoci jsou delegovány prvním ministrem a státní tajemníci, pokud nejsou předvolaní, tak se zasedání Rady ministrů neúčastní. Hlavním úkolem předsedy vlády je realizace politických koncepcí, které formuluje prezident republiky, přičemž předseda vlády nese před Národním shromážděním odpovědnost za naplňování politických koncepcí hlavy státu. V režimu kohabitace se situace mění: První ministr prosazuje svou vlastní politiku a prezident vede opozici (tj. prezidentskou většinu) vůči politice Prvního ministra. (více Kunc J. Francouzská republika, Komparace politických systémů I. Praha. VŠE. 2005, s. 85)

[63] Charles de Gaulle během 11 let svého prezidentství šestkrát rekonstruoval vládu, přičemž čtyřikrát byl předsedou vlády opětovně jmenován Georges Pompidou. Následující prezident Georges Pompidou stihl jmenovat během pěti let svého působení ve funkci hlavy státu pět vlád a častá obměna vlád pokračovala i v následujícím období. Stabilita vlád V. republiky je tedy stejně slabá jako například v období IV. republiky (za 12 let její existence se vystřídalo 22 vlád), avšak přesunem základních politických pravomocí na prezidenta V. republiky se celková stabilita francouzského politického systému po roce 1958 zvýšila.

 

[64] Národní shromáždění plní následující funkce: a) přijímá zákony; b) vytváří organizační základnu pro vznik vlády; c) schvaluje státní rozpočet a daňový systém; d) kontroluje vládu (premiér je odpovědný Národnímu shromáždění). Kromě toho Národní shromáždění disponuje pravomocemi, které v jiných politických systémech spadají do kompetence Ústavy a to: a) regulovat volební systém, b) definovat občanská práva garantovaná státem, c) nacionalizovat a privatizovat (upravovat vlastnická práva). (Viz: Tóth R. Komparativna politológia. Banská Bystrica. UMB. 1999, s. 124).

K zásadnímu rozdílu oproti parlamentnímu ústavnímu systému došlo v oblasti zákonodárné moci. Ústava V. republiky vymezila v čl. 34 zákonodárnou pravomoc parlamentu, taxativně a obecnou klauzulí v čl. 37, odst. 1 svěřila všechny ostatní otázky do sféry nařizovací moci, tj. do rukou vlády. Druhý odstavec čl. 37 pak svěřil vládě pravomoc měnit svými dekrety ustanovení zákonů, které překračují obsah zákonodárné pravomoci parlamentu, uvedený v čl. 34 Ústavy. (Viz: Blahoš J., Balaš V., Klíma K. Srovnávací ústavní právo. Praha. ASPI. 2003, s. 123)

[65] Takovéto postavení parlamentu v politickém systému V. republiky je označováno jako „racionalizovaný parlamentarizmus“, tj. základní legislativní pravomoci jsou v kompetenci parlamentu, avšak některé politické akty se uskutečňují mimo rámec obou komor Parlamentu: a) schvalování ústavy; b) volba hlavy státu, volba šéfa exekutivy (v čele struktur výkonné moci je fakticky prezident); c) možnost schvalování zákonů jiným způsobem, než na schůzích parlamentu. Francouzská varianta „racionalizovaného parlamentarizmu“ nahrazuje parlamentní suverenitu lidovou suverenitou.

[66] Dotazová práva poslanců jsou upravena v Ústavě V. republiky zcela jako v parlamentním systému. Ústava však nestanoví pro členy vlády povinnost dostavit se do Parlamentu, jsou-li o to požádáni plénem, respektive výborem; členové vlády se však procedury „guestion time“ zpravidla osobně účastní.

[67] Do roku 2003 bylo funkční období Senátu 9 let, po třech letech byla vyměněna vždy třetina senátorů; do budoucna se předpokládá také navýšení počtu senátorů o přibližně dvacet až třicet.

[68] 296 senátorů je voleno na území kontinentální Francie, 13 v zámořských departementech a 12 je voleno Vysokou radou pro Francouze v zahraničí (150 členná rada reprezentuje Francouze, kteří mají francouzské státní občanství, avšak žijí na území cizího státu). Francie se kromě evropské metropole rozkládá (s výjimkou Asie) na všech kontinentech (přičemž se nehodlá tohoto rozměru zříci) a v současnosti zahrnuje: a) čtyři zámořské departementy: (Francouzská Guayana, Guadelloupe, Martinique,  Reunion), b) čtyři zámořská území: (Francouzská Polynesie, Francouzská jihopolární zóna, Nová Kaledonie, ostrovy Wallis a Futuna); c) dvě zámořská společná území: (Mayotte a St. Pierre, Miquelon).

[69] Srovnej Kunc J. Francouzská republika. Komparace Politických systémů. Praha. VŠE. 2005, s. 87 – 88.

[70] Viz Blahoš J., Balaš V., Klíma K. Srovnávací ústavní právo. Praha. ASPI. 2003, s. 305 – 306. Ve Francii velice často ve srovnání s ostatní Evropou dochází také ke kumulaci funkcí. Politici působící na úrovni místní a regionální jsou současně poslanci Parlamentu; tato skutečnost je sice často kritizována, ale má i svá pozitiva. Politici působící na celostátní úrovni jsou tak důvěrně obeznámeni s lokální problematikou.

[71] Ústavní rada potvrdila pro prezidentské volby 2007 dvanáct oficiálních kandidátů zastupujících jak hlavní, tak i politicky okrajové strany a hnutí: 1. Olivier Besancenot (Revoluční komunistický svaz – LCR), 2. Marie-George Buffet (Francouzská komunistická strana – PCF), 3. Gérard Schivardi (Strana pracujících – PT), 4. Francois Bayrou (Svaz pro francouzskou demokracii – Nouvelle UDF), 5. Josef Bove – nezávislý kandidát, 6. Dominique Voynet (Zelení – Les Verts), 7. Phillipe de Villiers (Hnutí za Francii – MPF), 8. Segolene Royal (Socialistická strana – PS), 9. Fréderic Nihous (Strana lovců, rybolovů, přírody a tradic – CPNT), 10. Jean-Marie Le Pen (Národní fronta – FN), 11. Arlette Laguiller (Dělnický boj – LO), 12. Nicolas Sarkozy (Svaz pro lidové hnutí – UMP). Polovina kandidátů se představila poprvé; ženy měly mezi uchazeči o úřad třetinové zastoupení.

[72] Všechny pohledy voličů jsou v rámci předvolební kampaně upřeny na záběry televizních kamer ze Zemědělského salonu v pařížském Výstavním parku. Tato výstava je na první pohled výstavní skříní francouzského blahobytu, kterou světu pravidelně odhaluje prezident republiky. Úspěšně ji musí absolvovat každý francouzský politik, který zastává významný post v zemi nebo se o něj uchází. Letošní kandidáti v dané zkoušce obstáli a žádný z nich  se nedopustil zásadního přestupku, jaký učinil E. Balladur v roce 1995. Tehdy, dva měsíce před prezidentskými volbami, začal na této výstavě úpadek dosud nejpopulárnějšího a k reformám nakloněného kandidáta. Francouzská veřejnost totiž nelibě přijala jeho okázalý odstup od dobytka, neboť obligatorní poplácávání krav prováděl v rukavicích, a především jeho fatální omyl, když nerozeznal býčka od jalovice. (Viz Formánek J. Postavit Francii na nohy. Respekt. 12.-18. března 2007).

[73] Bariéra pro vstup do 2. kola voleb do Národního shromáždění se postupně v průběhu V. republiky zvyšovala (v roce 1958 byla 5 % bariéra, v roce 1966 – 10 % a v roce 1976 12,5 %), protože pravicové strany měly záměr „dotlačit“ centristické liberální strany ke společné kandidátce, což následně přispělo k zvýraznění blokové bipolarizace francouzské politické scény a koncentrovalo hlavní nápor volebního boje do druhého kola voleb do NS, označovaného jako „politický duel“. Princip většinových dvoukolových voleb s jeho vstupní bariérou platí pro celé období V. republiky s výjimkou voleb do Národního shromáždění v roce 1986, které se konaly na základě proporčního systému.

 

[74] Srovnej Perrotino M. Proměny francouzského politického systému: změna délky mandátu prezidenta republiky. Politologická revue 2/2001, s. 115. Zkrácení délky mandátu prezidenta omezuje možnost tzv. parlamentní vlády, protože oslabuje postavení parlamentu a hlavně premiéra. Někdy se objevují obavy, že Francie může přejít na americký model prezidentského vládnutí; ústavní změna z roku 2000 však prezidentský režim „nekonstituovala“. Personálním posilňováním stávající Sarkozyho vlády představiteli z řad levicové opozice, ale také přisvojením si opozičních ideových koncepcí (Sarkozy například vzal „vítr z plachet“ extrémní pravici, když vyhlásil záměr vytvořit ministerstvo národní identity, nebo se neostýchal odvolávat ani na předválečného italského marxistu Antonia Gramsciho a neváhal citovat jeho slova, že politická moc se dobývá myšlenkami), chce znovuzvolený prezident oslabit socialistickou parlamentní opozici natolik, aby nekladla překážky jeho projektům velkých a zásadních reforem (Viz Müller Z. Sarkozy aneb jak vyhrávat každý den. Lidové noviny 30. června 2007, s. 8).

[75] Dynamika vývoje stranického systému v V. republice je důsledkem změn volebního chování. Celé období V. republiky lze prozatím rozdělit na dvě části. V první (1958 – 1978) voliči volí systematiky a opakovaně pravicovou většinu. Poprvé v roce 1978 vyhrává pravice jen těsnou většinou a tyto volby jsou začátkem dalšího období (1978 – 1997), které předznamenává funkci voleb jako sankčního mechanizmu. Každá vládnoucí většina v tomto období (jak pravicová, tak levicová) byla totiž v nejbližších parlamentních volbách vždy poražena. Vývoj stranického systému po roce 1997, přesněji snad po „super volebním“ roce 2002, je ještě velice krátký a jeho ustálené tendence nelze proto zobecňovat. Existují však i jiní ukazatelé odlišností volebního chování. Zvyšuje se soutěživý charakter voleb. Zatímco pro první období (1958 – 1978) připadalo 5,89 kandidáta na jeden volební obvod, ve druhém období (1978 – 1997) to bylo 7,84. Také od roku 1981 roste počet volebních obvodů, v nichž se koná druhé kolo, ale také vzniká na rozdíl od prvního období „efekt trojúhelníku“, tj. ve druhém kole se rozhoduje mezi kandidáty pravice, levice a FN. Roste podíl absentujících voličů, v prvním období 21,41 % a ve druhém 29,13 % (mimochodem až prezidentské volby 2007 překonaly poslední nejvyšší účast voličů z roku 1974). Jestliže pro první období bylo charakteristické to, že součet hlasů odevzdaných pro strany pravice a levice tvořil 72,9 %, pro následující období je charakteristické, že tyto státotvorné strany umírněné pravice a levice získaly v roce 1997 jen 50,53 % hlasů (Viz Reschová J. Prezidentské a parlamentní volby ve Francii v roce 02. Acta Oeconomica Pragensia. 4/2002, s. 76).

 

[76] Viz Perrotino M. O francouzských volbách jinak. Politologická revue 2002/2, s. 173.

[77] Nový francouzský prezident N. Sarkozy se v Národním shromáždění může opřít o největší vládní většinu od vzniku V. republiky. To mu postupně umožňuje měnit „republikánskou monarchii“ v běžný prezidentský režim. Odmítá být vzdáleným nadstranickým rozhodčím a na rozdíl od svých předchůdců do denní politiky aktivně vstupuje. Je všude a premiéra Francoise Fillona mění v jakéhosi osobního mluvčího (Kuneš I. Trikolóře vládne modrá. Týden 25/2007, s. 50 – 51).

[78] V současnosti vychází ve Francii asi 14 tisíc různých novinových titulů. Většina dnešních novin začala vycházet až po osvobození země v roce 1944. Mezi největší deníky patří „Le Figaro“, „Le Parisien“, „Le Monde“, „La Liberatica“. Denní náklad je asi 400 – 500 tisíc výtisků. Menší náklad mají katolické noviny“La Croix“.

 

[79] Obvinění z xenofobie a rasizmu je založeno na některých kontroverzních prohlášeních; například že plynové komory v nacistických koncentračních táborech jsou jenom nepodstatným detailem v dějinách druhé světové války.

[80] Francie je známa svým kosmopolitizmem, který pramení z její dlouhé imigrační historie. Když přijedete do Francie, tzv. zcela původního Francouze musíte chvíli hledat mezi změtí různých národností. Migrační vlny ve Francii probíhaly postupně. Nejprve se do Francie uchylovali lidé z francouzských kolonií (Indočína, Afrika). Po roce 1989 dochází k novému přívalu lidí z bývalých komunistických zemí (Polsko, Rumunsko). Za vlády Lionela Jospina bylo evidováno sto tisíc imigrantů ročně, avšak společně s nelegálními migranty to bylo až dvě stě tisíc přistěhovalců ročně. Hlavní menšiny ve Francii tvoří populace afrického původu a subsaharské Afriky (55 %) a  menšiny ze zemí Evropské unie (30 %). Méně početnou část pak tvoří Asiaté a Američané. Přijímání imigrantů jiných kultur a náboženství není jednoduché, zvláště když se dnes ze strany afrických a zvláště arabských nových přistěhovalců ozývají hlasy po rovnoprávnosti, nediskriminaci a po dalších požadavcích pro menšiny. Francouzská společnost si svou kulturou otevřenosti způsobila problémy, které se nyní, za současných občanských nepokojů ve Francii, vyhrocují. (Základy těchto problémů spočívají v neslučitelnosti islámu a křesťanství; v současnosti se k islámu ve Francii hlásí přibližně 5 milionů věřících (imigrantů) a islám je tak v této křesťanské zemi po katolicizmu druhou nejpočetnější konfesí).

[81] Eroze tradičních francouzských hodnot se podle mínění vítěze super volebního roku 2007 začíná v souvislosti s nástupem mládežnické kontrakultury (zvláště na vlně studentských nepokojů v Paříži v Latinské čtvrti v květnu 1968). Tři hodnotové revoluce (sexuální – dekonvencionalizace vztahů mezi pohlavími, psychedelická – legalizace drog a elektronická – podpora rockové hudební kultury) začaly narušovat francouzskou hodnotovou tradici. Sarkozy hlásá nutnost provedení neokonzervativní revoluce (návrat ke kořenům francouzské kultury), jež obnoví úctu k autoritám (na všech úrovních), protože její deficit uvrhl Francii do stávající ekonomické krize.

[82] Francii na počátku 21. století charakterizuje především hluboká změna v rozložení aktivního obyvatelstva na tři tradiční sektory hospodářské aktivity. V roce 1975 bylo zaměstnáno v zemědělství 11 % aktivního obyvatelstva ve srovnání s dnešními 5 %. Znepokojující je vylidňování venkova a nebezpečí spojení s koncentrací zemědělské výroby. Pokud by se udrželo dnešní tempo, dožilo by se roku 2010 jen 200 tisíc zemědělských závodů (pro srovnání v roce 1998 to bylo 800 tisíc agropodniků). Na pořadu dne je nutnost pověřit rolníka novými úkoly: bude vyrábět méně, ale kvalitněji; bude chránit životní prostředí a zajišťovat stálost osídlení na celém území Francie.

Průmysl také zažil hluboké změny. Počet pracovních míst, který tu v roce 1975 činil 38 %, klesl v roce 1998 na 25 %. Jedná se o skutečnou revoluci v průmyslu, z něhož se vytrácejí horníci, kováci, hutníci, dělníci v docích a pracující v automobilkách v důsledku opakujících se vln restrukturalizace, modernizace a robotizace. Kromě toho jednotlivé skupiny dělníků sledují odlišné cíle. Někteří dělníci se brání modernizaci a jiní naopak na této modernizaci konjunkturálně profitují, což vede ke ztrátě (či výraznému oslabení) třídní identity dělnictva.

Paralelně s úpadkem dělnictva nastává vzestup terciární sféry: v roce 1975 zaměstnávala tato sféra 51% aktivní populace a v roce 1998 se v ní uplatňovalo 70 % všech zaměstnaných. Nárůst terciárního sektoru však nestačí kompenzovat celkový úbytek pracovních míst v průmyslu a zemědělství.

Přerod ekonomiky z industriálního typu na soudobou postindustriální ekonomiku (jejími největšími klenoty jsou telekomunikace, velké distribuční sítě, hotelové řetězce, informatika – takové podniky jako France Telecom, Vivendi, Lyonnaise des Eaus (Lyonská vodárenská společnost), Carrefour, Accor, Alcatel aj.) a také nová flexibilita na trhu práce (například obrovský nárůst částečných pracovních úvazků) byl stimulován neoliberalizmem ve francouzské vládní politice od roku 1983. Jestliže v letech 1975 – 1983 ještě udávaly tón rámcové státní plány a rozsáhlý veřejný sektor – obojí dědictví systému nastoleného de Gaullem a Pompiduem tím, že se Francie vydala na cestu liberalizmu: zásadním způsobem se změnila její ekonomická a sociální východiska. Rapidně roste počet nezaměstnaných (až 11,2 % ekonomicky činného obyvatelstva v roce 2002) a objevuje se nová kategorie lidí ve francouzské společnosti „noví chudí a sociálně vyloučení“. V roce 1984 nedostávalo asi milion nezaměstnaných podporu a 1,2 milionu domácností mělo méně než 37 franků na osobu a den. Věci došly tak daleko, že se úřady musely připravit na mimořádné situace, například ve spolupráci s veřejnými službami a sociálními partnery, bylo nutno dočasně zastavit vypínání plynu, rozdělovat zemědělské přebytky apod. V otázce veřejných výdajů je Francie jednou ze zemí s nejvyššími obligatorními odvody a v relaci k hrubému národnímu produktu roste (v roce 1997 – 44,2 %, v roce 2000 – 45,2 %). Výdaje na veřejnou správu se pouze minimálně snížily a jsou stále vyšší než v SRN a ve Velké Británii.

Současně však pokračuje například exploze nákladů na zdravotnictví. V roce 1992 se na ně ve Francii vydávalo 9,4 % HDP, tedy 600 mld. franků oproti 374 ml. franků v roce 1985. Francouzi jsou rekordmani v této oblasti mezi zeměmi EU (Viz Duby G. Dějiny Francie: od počátku po současnost. Praha. UK. 2004, s. 783 – 800).

 

 

[83] V důsledku velké mobilizace veřejného sektoru a rozsáhlého stávkového hnutí v prosinci roku 1995 byla například odvolána reforma penzijního režimu, kterou připravoval tehdejší předseda vlády A. Juppé. Proto úspěch reforem N. Sarkozy ve Francii v konečném důsledku závisí v mnohém od míry jejich akceptace odborovým hnutím.

[84] Spadá pod sérii parlamentárních kroků v letech 1535–1542 za vlády Eduarda VIII, jimiž byl právní systém Walesu anektován k Anglii, a tak vytvořen jediný stát a jednotná jurisdikce.

[85] Těmito smlouvami se Království Skotska a Království Anglie spojilo v Království Velké Británie s Parlamentem Velké Británie sídlícím ve Westminsterském paláci (dřívějším sídle Anglického Parlamentu).  

[86] 1801: Akt o Unii – připojení Irska k Velké Británii, 1914: autonomie Irska, 1919: Irská republikánská armáda (IRA) a válka- Británie udržela provincii Ulster, zbytek 1921: „Svobodný irský stát“ jako britské dominium (a 1937 název Irská republika), 1949: vystoupil z Commonwealth.

[87] Tato smlouva rozděluje Irsko na Severní Irsko, které zůstalo součástí britského státu s, a Jižní Irsko, z něhož vzniká nakonec Irská Republika (1949).  

[88] Od anglické se tradice skotského práva odlišuje tím, že převzala prvky práva římského, které je konstituující pro evropské kontinentální právo.

[89] Jedná se o ustálený výraz, který bychom mohli přeložit jako samospráva či domácí vláda. Vlastní název hnutí byl: Home Government Association (1870), později Home Rule League (od 1873).

[90] Unitarismus je takový systém organizace státu, ve které ústřední moc pro celé území připadá ústřední vládě (na rozdíl od federalismu).

[91]  Z lat.: svého druhu

[92] V roce 1066 přemohl normandský vévoda Vilém II. Normanský v bitvě u Hastingsu vojsko posledního anglosaského krále v Anglii Harolda II. Od této chvíle byl přezván na Viléma I. Dobyvatele a na anglickém trůně setrval do své smrti roku 1087. Za jeho vlády upevnil základy centralizovaného státu, jehož hrabství kontrolovali královští úředníci a daně byly vybírány podle soupisu veškerého nemovitého majetku v tzv. DoomsdayBook (1086).

[93] Roku 1688, třicet let po smrti O. Cromwella a restauraci rodu Stuartovců, byl parlamentem svržen král Jakub II., po jeho přestupu ke katolictví a pokusu o návrat k absolutismu, a dosazen jeho zeť, nizozemský místodržící Vilém III. Oranžský, který parlamentu přislíbil právo schvalovat daně a pro lid svobodu projevu. „Slavná“ proto, že se svržení krále obešlo bez krveprolití.

[94] Vilémem Oranžským a jeho manželkou Marií byla při korunovaci vydána Listina práv (Bill od Rights): ústavní zákon omezující královu činnost možnou bez souhlasu parlamentu (např. zvyšování daní, vojsko v dobách míru, vydávání zákonů), zároveň uvádí to, že poslanec se zodpovídá jen parlamentu a nikoli králi, a vyjmenovává základní občanská práva.

[95] Byl přijat Zákon o nástupnictví (Act of Settlement): z nástupnictví jsou vyloučeni ti, kdo jsou katolického vyznání, nebo uzavřou sňatek s katolíkem.

[96] Commonwealth je volné sdružení Velké Británie a jejích bývalých dominií a kolonií, jejichž jediný závazek je,  že uznávají britského panovníka za hlavu a symbol Společenství. Základ byl položen roku 1931 Westminsterským statutem, který umožnil přeměnu Britského impéria na Britské společenství národů. Díky procesu dekolonizace započatého po druhé světové válce získala většina britských kolonií samostatnost a od roku 1949 mohou svobodně volit i formy státního zřízení. Dnes je členem 53 nezávislých zemí a dále území a teritoria pod správou Velké Británie, Austrálie a Nového Zélandu, celkově asi 1,8 miliardy obyvatel.

[97] Kromě Velké Británie nemají z demokratických zemí psanou ústavu ještě: Nový Zéland a Izrael.

[98] Oliver Cromwell byl hlavní postavou občanské války mezi parlamentem a Karlem I., kterého roku 1648 s parlamentním vojskem definitivně porazil a po jehož popravě (1649) byla Anglie prohlášena republikou. V roce 1653 nechal ale parlament definitivně rozpustit, zavedl diktaturu a přijal organizační předpis „Nástroj vlády“ (Instrument of Government) jakožto psanou ústavu. Ta ovšem nutně ztrácí jeho smrtí roku 1658 platnost .

99 Tuto „Velkou listinu svobod“ si vynutila šlechta a duchovenstvo na králi Janu Bezzemkovi, který se v ní zavazoval k (výběr): vládnutí v souladu se zvykovým právem, řádnému soudnímu řízení pro každého svobodného obyvatele, vybírání daní jedině se svolením Velké rady (tvořené zástupci vyšší šlechty).

100Tento dokument předložil parlament králi Karlovi I. (1625-49) a byl jím, i přes následující rozpuštění parlamentu, formálně schválen. Obsahoval především: právo na osobní svobodu, právo na nedotknutelnost majetku či práva na řádný proces.

 

[101] Byl vydán za vlády Karla II (1660-1685) a zaručoval ochranu před nezákonným zatčením a možnost každého občana žádat soud o přezkoumání zákonnosti, je formální ochranou osobní nedotknutelnosti.

[102] Dolní komora je volená a má 646-650 přímo volených členů, Sněmovna lordů je nevolená a má asi 730 členů (dědičných a nedědičných peerů a biskupů anglikánské církve), ale tento počet není přesně stanoven. Zákon o sněmovně Lordů (1999) povolil dědičnost jen 92 peerům. Více ve 3. kapitole.

[103] Které předznamenala právě listina Bill of Rights: do té doby byla moc zákonodárná i výkonná v rukou krále. K její specifičnosti v britské politice viz kapitola 2.

[104] či premiérský, v němž má výkonná moc v čele s premiérem velmi silné postavení. Počátky funkce ministerského předsedy lze sledovat také v období po Slavné revoluci, a to za vlády Jiřího I. Hannoverského, který nastupuje na trůn po vymření dynastie Stuartovců roku 1714 jako pravnuk Jakuba I. Jeho nezájem o politiku Velké Británie a neznalost angličtiny umožnily, aby se rozvinula kabinetní vláda vedená „prvním ministrem“ (nikdo ho takto neoznačoval, pozdější výraz), jímž byl v této vládě – neoficiálně, ale fakticky- Sir Robert Walpole ze strany Whigů.

[105] V této souvislosti Sturm cituje Iringa Fetschera: „Pouze v Anglii se buržoazii, která se brzy sdružovala se zemskou šlechtou a tak ji ovlivňovala svými občanskými názory, zároveň ale feudalizovala sama sebe, podařilo změnit funkci feudálních institucí na takovou, která odpovídala občanské parlamentní vládě.“

[106] K tomu Sturm: „Pro občansko společenskou tradici Velké Británie má ústřední význam voluntarismus, tj. důvěra v síly společnosti regulující sama sebe. Společenským skupinám by se mělo přenechat, aby samy organizovaly procesy vytvářející konsens“ (Sturm, 2003, s. 249).

[107] Dalším vysvětlením této subkulturní diferenciace jsou podle Sturma politicko-kulturní rozpory v anglikánské církvi, vlny násilí ve městech spojené např. s Hooligens, malý podíl 7% přistěhovalců z Commonwealthu na celospolečenském konsensu, kontroverzní téma žadatelů o azyl.

[108] Exemplárním příkladem jsou „viktoriánské hodnoty“ Margaret Thatcher stavějící nikoli na zpochybňování ekonomického růstu, ale na hodnotách jako je tvrdá práce, zodpovědnost, spořivost, patriotismus atd.

[109] S tímto rysem úzce souvisí vysoce společensky významný class cleavage („třídní rozpor“): „Dole“ se v anglické společnosti subjektivně definuje pomocí deferance (pozn. překl.: úcta, poddajnost, podřízenost), tedy ochoty akceptovat sociálně výše postavené jako ty, kteří politicky i společensky rozhodují a prostřednictvím sebeklasifikace working class […] Subjektivní vymezení se ukazují jako důležitější a životaschopnější, než by se v moderní společnosti orientované na sociální mobilitu dalo očekávat, což souvisí s tím, že sociální rozlišení mezi „nahoře“ a „dole“ je ve Velké Británii silněji než v jiných evropských zemích také subkulturní.“ (Sturm, 2003, s. 249)

[110] Panovnice je považována za osobnost, s níž je radost a někdy až “terapeutická nutnost” se setkávat a rozebírat rozličné politické problémy. Podle všech premiérů, s nimiž jednala, je královna vpravdě jedinečnou osobností na britské politické scéně. Alžběta II. vládne od r. 1952.

[111] Z lat.: první mezi rovnými

[112] Z lat., dočasné zastavení určité činnosti

[113] „Přístup ke zprávám z vládnoucího centra může kontrolovat a manipulovat premiér. Tiskové zprávy dostává přednostně vybraná skupina asi 150 novinářů, kteří mají přístup do parlamentní lobbistické místnosti a zavazují se, že budou zprávy publikovat bez udání zdroje. […] Teprve premiér John Major poskytl roku 1992 nahlédnutí do jednacího řádu britského kabinetu. […Jedná se o] širokou síť kabinetních kruhů. Ty se často věnují speciálním problémům a vzhledem k jejich stanoveným úkolům, personálnímu složení a stálosti je může premiér libovolně manipulovat.“  Tak Margaret Thatcher využívala možnost předrozhodovat jen s malým počtem osob a podobně Tony Blair dospíval k rozhodnutím mimo kabinet. (Sturm, 2003, s. 235)

 

[114] „Britská Civil Service) zaměstnává v centru vlády asi 460 000 lidí, páky moci obsluhuje ale jen nějakých sto držitelů vrcholových pozic permanent secretary (státní sekretář), deputy secretary (ředitel ministerstva) popř. under secretary (správce ministerstva).“

[115] Anglický parlament odvozuje svůj původ od anglo-saské politické instituce Witenagemot („setkání moudrých mužů“), která fungovala asi v 7 – 11. století Vilém Dobyvatel při prosazování feudálního systému nemohl se vyhnout radám tohoto „shromáždění“. V lednu roku 1265 svolal Simon de Montfort (šestý hrabě z Leicester – 6th Earl of Leicester) první parlament v Evropě tak, že svolal zástupce jednotlivých hrabství a měst a vybrané lordy, aby demonstroval nastupující zákonodárnou moc, která se postupně vyvíjela jako nevyhnutelný prvek konstituční monarchie. Jeho úsilí bylo zmařeno v bitvě u Eveshamu 4. srpna 1265, ve které zahynul.

[116] V Dolní sněmovně je pouze 437 míst. To je důvod , proč můžeme při zásadních debatách a jednáních vidět ostatní členy, jak stojí v okolí Speaker´s Chair. (Pána, 2007, s. 2)

[117] V současné době (2007) je to Michael Martin.

[118] více Reschová, 2003, s. 31-34

[119] Roku 2006 byla za historicky prvního představitele této funkce zvolena Baroness Hayman. Předcházela jí podobná funkce „Lord Chancellor“, předsedajícího v Horní sněmovně, jen s podstatně okleštěnějšími pravomocemi než měl The Speaker v Dolní sněmovně.

[120] Od nich se odlišují zákony soukromé (private bills), které se nezabývají všeobecnými pravidly a záležitostmi, nýbrž zájmy jednotlivců nebo skupin.

[121] Jehož počátky sahají do dob, kdy souzení vykonával monarcha.

[122] Stav britského soudnictví je různými nevládními organizacemi kritizován především pro svou sociální jednostrannost: nepřítomnost mladších, nebílých, ženských soudců.

[123] Londýn má zvláštní postavení a je jediným regionem, který má zastupitelstvo a starostu voleného v přímých volbách. Londýn se dále člení na 32 obvodů.

[124] Sem patří také 32 londýnských městských obvodů Velkého Londýna. Jsou však podřízeny zastřešující instituci Greater London Autority, v jejíž kompetenci je doprava, policie, požární složky a hospodářské plánování.

 

[125] Z latiny: rozdělení výrobních faktorů mezi jednotlivé směry užití (výroby, oblasti).

[126] Z aj.: vedení

[127] Obdobný orgán pro Wales – tzv. Welsh Office (WO) – byl v letech 1963 – 1964 ustaven i pro lepší exekutivní působnost vlády ve vztahu k Walesu. Měl prakticky stejnou strukturu i pravomoci jako SO a i on byl konstruován přednostně v zájmu londýnské vlády. Pro Severní Irsko byl po roce 1972 při kabinetu zřízen další samostatný výkonný orgán – Northern Ireland Office (NIO), organizačně i funkčně odpovídající oběma předchozím (Říchová, 2005, s. 119)

[128] Ve volbách do Dolní sněmovny Parlamentu, konaných 5. května 2005 obdrželi labouristé 42,7 % hlasů (o 6 % méně ve srovnání s výsledkem v roce 2001), zatímco konzervativci dostali pouze 21, 4 % (21 % v roce 2001), z čehož vyplývá, že labouristé jsou daleko nejsilnější stranou ve Walesu.

[129] Unionisté: Demokratická unionistická strana (Democratic Unionist Party – DUD) a Ulsterská unionistická strana (Ulster Unionists – UU) – více v kapitole Politické strany

[130] Nacionalisté či republikáni: Sinn Féin a Sociálně demokratická a dělnická strana (Social Democratic and Labour Party) – více v kapitole Politické strany

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tabulka 1: Dolní sněmovna: Výsledky voleb a rozdělení křesel od roku 1945

Volební  rok

Strana

194519501951195519591964196619701974

únor

1974

říjen

197919831987199219970105
KP%

n

39,8

213

43,5

299

48,0

321

49,7

345

49,4

365

43,4

304

41,9

253

46,4

330

37,8

297

35,8

277

43,9

339

42,4

397

42,3

376

41,9

336

30,7

165

31,7

166

32,4

198

LP%

n

48,3

393

46,1

315

48,8

295

46,4

277

43,8

258

44,1

317

47,9

363

43,0

288

37,1

301

39,2

319

37,0

269

27,6

209

30,8

229

34,4

271

43,2

418

40,7

413

35,2

355

LD%

n

9,1

12

9,1

9

2,5

6

2,7

6

5,9

6

11,2

9

8,5

12

7,5

6

19,3

14

18,3

13

13,8

11

25,4

23

22,6

22

17,8

20

16,8

46

18,3

52

22,1

62

Nár. s.%

n

0,2

0

0,1

0

0,1

0

0,2

0

0,4

0

0,5

0

0,7

0

1,3

1

2,6

9

3,5

14

2,0

4

1,5

4

1,7

6

2,3

7

2,5

10

2,5

9

3,9

15

Ost. s.%

n

2,5

22

1,2

2

0,6

3

0,9

2

0,6

1

0,8

0

0,9

2

1,8

5

3,2

14

3,2

12

3,3

12

3,1

17

2,6

17

3,5

17

6,8

20

6,8

19

9

Celk.

Vol. ú.

N

%

640

73,3

625

84,0

625

82,5

630

76,8

630

78,7

630

77,1

630

75,8

630

72,0

635

78,1

635

72,8

635

76,0

650

72,7

650

75,3

651

77,7

659

71,2

659

59,4

630

 

 

(zdroj: Butter/Kavanagh 2002: 260f, in: (Sturm, Das politische System Großbritanniens, s. 242)

 

[132] Jejím problémem není malá podpora, ale nedostatek místních stranických center. Např. v roce 1997 získala se 17% jen 7% hlasů, zatímco labouristé se 45% hlasů 63% křesel.

[133] Scotland Act, článek 86 z roku 1998, stanovil, že po vytvoření skotského autonomního parlamentu dojde k redukci počtu skotských poslanců volených do Parlamentu. Počet členů Dolní komory Parlamentu klesl z původních 659 na 646.

[134] V roce 2007 se chystá vyhlásit předseda vlády James Gordon Brown nové volby. Ty musí podle Parliaments Acts z let 1911 a 1949 vyhlásit nejpozději do 3. června 2010.

[135] Nejde ale o záležitost nijak starou: Konzervativní strana zavedla členské příspěvky teprve v roce 1998. Politické strany jsou financovány především spřátelenými osobami a zájmovými skupina. Teprve zákon z roku 2001 předepisuje u příspěvků nad 5 000 liber zveřejňovat jméno dárce.

[136] Zákon z roku 2001 (Political, Elections and Referendum Act) stanovil nejvyšší možnou sumu na volební výdaje strany: 19,77 milionů liber + zakázal dary ze zahraničí + zavedl fond placený z daní (2 mil. liber), který spravuje nově založená Electoral Commission – která v roce 2005 převzala též úkoly Parliamentary Boundary Comission i Local Goverment Commission (pro komunální volby). Současný limit strany je 30,000 liber na volební obvod využitelný v 365 dnech všeobecných voleb, úplné maximum: 18.84 milionů liber.

[137] Více např. Buchta, Mrklas, 2005.

[138] Např. v roce 2007 měla Labour Party konferenci od 23. do 27. září v Bournemounth, Conservative Party od 30. září do 3. října v Blackpool, Liberal Democrats od 15. do 20. září v Brightonu.

[139] V roce 2007 měla Labour Party 200 000 členů, Conservative Party 290 000 členů, a Liberal Democrats 70 000.

[140] Mezi hlavní osobnosti, které se o tento směr zasloužily, patří vedle Tonyho Blaira, Gordona Browna, Petera Mandelsona či Alastaira Campbella významný teoretik „třetí cesty“ sociolog Anthony Giddens. Zjednodušeně řečeno se jedná o kompromisní řešení mezi socialismem a kapitalismem.

[141] Generálním tajemníkem je Peter Watt.

[142] Předsedou strany byl v letech 1997-2007 Tony Blair. V současné době je předsedou James Gordon Brown.

[143] V roce 2007 se sešel 30. září.

[144] Předsedou strany je od prosince 2005 David Cameron, který vystřídal Michaela Howarda.

[145] Ve stejném roce měla Labour Party příjem 35 mil. liber (z toho 3,7 mil. z členských poplatků) a výdaje 50 mil. liber.

[146] 1945 – 1979 Liberální strana; 1983 – 1987 koalice Liberální strana a SDP; od r. 1992 Liberální demokraté

[147] Lze říci, že Liberální Demokraté dovedli vnitrostranickou demokracii z třech nejpočetnějších stran nejdále. Např. politické dny mají důležitou roli v určování toho, kam bude strana dále směřovat.

[148] Jinak též Royal Comission on the Constitution, která fungovala v letech 1969-1973, aby prozkoumala ústavu Spojeného Království a Britských ostrovů a jejich vlády, zda je potřeba nějakých změn. Konečná zpráva zamítla možnost nezávislosti nebo federalizmu pro Wales a Skotsko.

 

[149] Více na: http://policy.greenparty.org.uk/mfss/

[150] V důsledku politického systému VB se i přes zisk menšího procenta hlasů (1%) než Nezávislí stala stranou se čtvrtým největším zastoupením v Dolní sněmovně.

[151] název pro období násilných akcí v Severním Irsku od konce šedesátých let do 1998.

[152] Velká Británie podala žádost o vstup do EHS již 31. 7. 1961 společně s Irskem a  Dánskem. Přes intenzivní jednání se nepodařilo překonat rozpory s Francií (uznání preferenčních vztahů s Commonwelthem, závazky k ESVO a zohlednění specifik britského zemědělství), a tak na tiskové konferenci Rady ministrů 14.1.1963 prezident de Gaulle oznámil: “…zásadní nesoulad mezi cíli V. Británie a cíly ES…“. Velká Británie tak vstoupila do EHS až v roce 1973.

[153] Ten byl založen roku 1979 pro zabránění možným velkým fluktuacím v měnových kurzech a znamenal závazek udržovat měnové kurzy ve stabilních poměrech.

[154] Velká Británie si vyjednala takzvaný „opt-out“ při přijímání eura. To znamená, že není zavázána přijmout jednotnou evropskou měnu tak jako ostatní členské státy. Obdobné je to i v případě Schengenské dohody. V současné době zahrnuje v zásadě všechny členské státy EU kromě Irska a Spojeného království, které sice v roce 2000 Schengenskou dohodu také podepsaly, ale „účastní“ se jen její části, např. policejní spolupráce.

[155] Smlouva o Evropské unii, která byla podepsána v Maastrichtu 7. února 1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Maastrichtská smlouva změnila název Evropského společenství na „Evropskou unii“. Zavedla rovněž nové formy spolupráce vlád členských zemí – například v oblasti obrany a v oblasti „spravedlnosti a vnitřních věcí“. Přidáním této mezivládní spolupráce ke stávajícímu „systému Společenství“ vytvořila Maastrichtská smlouva novou politickou a zároveň hospodářskou strukturu sestávající z tzv. „tří pilířů“ Evropskou unii (EU).

[156] Premiér John Major s úspěchem zabránil použití slova „federalizmus“ v textu smlouvy.

[157] Evropská sociální charta je v roce 1961 většinou členů Evropské rady podepsaná mezinárodní úmluva, která zaručuje obyvatelstvu daných zemí rozsáhlá sociální práva.

[158] A vláda se rozhodla sociální chartu nepodepsat. (Sturm, Das politische System Großbritanniens, s. 257)

[159] Jde o maastrichtskou smlouvu (1993) a financování EU (1994).

[160] Což „by se dalo vykládat také jako signál pro možný pozdější vstup země do EMS“. (Sturm, Das politische System Großbritanniens, s. 257)

[161] V roce 1993 těchto organizací existovalo 5573 a zaměstnávalo na 60 000 pracovníků. 4 775 z nich působilo ve městech, zbytek na vyšší úrovni správy. V uvedeném roce vláda na jejich činnost vynaložila 37 miliard liber (Rýznar, Šimonová. 2006. s. 227).

[162] Z hlediska možného podílu na politickém dění jsou zaměstnanci rozděleni do tří skupin. Manuální pracovníci nejsou omezeni, příslušníci střední zaměstnanecké skupiny mohou získat souhlas k politické aktivitě (nesmí však kandidovat do Parlamentu nebo do Evropského parlamentu). Od platového stupně 7 a výše a ti, kdo pracují v okolí ministra nebo mají významnější styk s veřejností se mohou se zvláštním svolením účastnit politického dění místního významu. Nejvyšší vládní úřadníci nemají právo na odborové sdružování. Právo na stávku není ve Velké Británii výslovně upraveno. Zákonem je zakázáno například policii. V místní správě je stanovena inkompatibilita úřadní funkce s volenými funkcemi v daném městě.