PÁNA, L. Význam a postavení meziobecní spolupráce v regionálním rozvoji. Vysoká škola Danubius, 2015, počet stran 103

Práce seznamuje s novými formami a možnostmi meziobecní spolupráce, ať již přímé mezi městy a obcemi, tak v rámci národních či mezinárodních struktur. Cílem však není jen se s těmito novými formami a možnostmi meziobecní spolupráce seznámit a napomoci šíření těchto zajímavých principů a myšlenek, ale zejména
by měly svým praktickým uplatněním napomoci k odstranění disparit mezi jednotlivými regiony a obcemi České republiky a přispět k dalšímu sociálnímu i ekonomickému rozvoji obcí a regionů.

Práce využívá metodu analýzy, komparace a rešerše literatury a příslušných dokumentů, které se váží k dané problematice. V městech a obcích Jihočeského kraje byla provedena anketa s řadou otázek k rozvoji měst a obcí s tím, že v práci byly analyzovány a následně porovnány s obdobným výzkumem v roce 2004.

Závěry práce jsou plně aplikovatelné na úrovni obcí, měst a regionů
nejen v České republice,, ale i ve Slovenské republice.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

OBSAH

 

ÚVOD.. 9

1 MEZIOBECNÍ SPOLUPRÁCE NA REGIONÁLNÍ ÚROVNI. 12

1.1 DOBROVOLNÝ SVAZEK OBCÍ 12

1.2 SPOLEČNÁ PRÁVNICKÁ OSOBA.. 14

1.3 SMLOUVA KE SPLNĚNÍ KONKRÉTNÍHO ÚKOLU.. 15

2 SPOLUPRÁCE SE SUBJEKTY V ÚZEMÍ. 16

2.1 MÍSTNÍ AKČNÍ SKUPINY.. 16

2.2 PUBLIC-PRIVATE-PARTNERSHIP. 19

2.3 MÍSTNÍ AGENDA 21. 24

3 NÁRODNÍ STRUKTURY SPOLUPRÁCE.. 29

3.1 NÁRODNÍ SÍŤ ZDRAVÝCH MĚST V ČR.. 29

3.2 SVAZ MĚST A OBCÍ V ČR.. 31

4 SPOLUPRÁCE S OBCEMI JINÝCH STÁTŮ.. 34

4.1 PŘESHRANIČNÍ IMPULZNÍ CENTRA.. 34

4.2 EUROREGIONY.. 37

4.3 PARTNERSKÁ MĚSTA A OBCE. 42

5 ANALÝZA VYBRANÉ PROBLEMATIKY OBCÍ A MĚST JIHOČESKÉHO KRAJE V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ LET 2004 A 2014. 45

5.1 KOMPARACE VÝZKUMU PROBLEMATIKY OBCÍ A MĚST JIHOČESKÉHO KRAJE Z LET 2004 A 2014  48

5.2 ZHODNOCENÍ ZÍSKANÝCH VÝSLEDKŮ.. 68

ZÁVĚR.. 73

RESUMÉ.. 76

LITERATURA A INFORMAČNÍ ZDROJE.. 84

PŘÍLOHY.. 92

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PŘEDMLUVA

 

Inspirací pro sepsání práce pro mne byla aktuální diskuse o podmínkách
a postavení jednotlivých typů obcí v České republice, která probíhá v souvislosti s připravovanými změnami rozpočtového určení daní po roce 2015. Po roce 1989
se postavení obcí v České republice výrazně změnilo a obce mají čím dál větší význam v rámci územní samosprávy. To je výsledkem dlouhodobé decentralizace kompetencí
a odpovědnosti obcí za zabezpečování veřejných statků na úkor státu. Právo na místní samosprávu obsahuje i Evropská charta místní samosprávy.

V České republice je v současné době 6 253 obcí. Převažují malé obce do 500 obyvatel, kterých je celkem 3 473, následuje 602 měst a 212 městys (ČSÚ, 2013). V roce 1990 byl jejich počet pouze 4 100.

Obec je v podmínkách ČR základní článek územní samosprávy, nebo také základní územně samosprávný celek a územní jednotka státu. Zákon č. 128/2000 Sb.,
o obcích (obecní zřízení) vymezuje obec jako „základní územní samosprávné společenství občanů; tvoří územní celek, který je vymezen hranicí území obce“. Navíc
je veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek. Obec vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Základním cílem obce je pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů, při plnění svých úkolů musí chránit též veřejný zájem.

Vedle pozitivní role při decentralizaci a deetatizaci po roce 1989 se obce aktuálně potýkají s řadou koncepčních problémů. Například v novém programovacím období 2014-2020 dosud nejsou vypsány žádné operační programy a dle odhadů budou první výzvy vypsány až na podzim roku 2015. Města se opírají o nové rozpočtové určení daní z roku 2013 a již se připravuje nové. V současné době není známo, jak budou daně rozděleny v příštím roce a jak se to dotkne jednotlivých obcí. Do toho se promítá i tlak státu i obyvatel na určité standardy občanské a technické vybavenosti, které však velmi často nelze financovat z externích zdrojů. Proto obce musí spoléhat především na své vlastní zdroje a síly. Jednou z možností, jak dlouhodobě stabilizovat sociální a ekonomický rozvoj obcí, je právě meziobecní spolupráce, která svými různorodými formami může za určitých podmínek stimulovat zájmové území a sehrát tak kladnou roli v oblasti regionálního rozvoje území, což bylo hlavní motivací autora pro sepsání této práce.

ÚVOD

 

Stát v civilizované společnosti znamená instituci, zřízenou k tomu, aby upravila a vymezila relativní sféry svobody a práva. Stát však tím nevytváří z přirozené svobody svobodu umělou, ani není jediným nástrojem, který tyto úpravy může provádět. Dlouho před tím, než se někomu vůbec snilo o moderním státě, přišli lidé sami na toto uspořádání a žádná společnost by bez něho nebyla ani na chvíli možná (BÍLÝ, PÁNA, 2014, 40). Tak lidé sami přicházejí na to, že je spolupráce pro ně výhodná. Proto jsou v práci zdůrazněny nové formy meziobecní spolupráce, které se objevily v první polovině 90. let minulého století a jsou v České republice i v jiných evropských státech méně známé. Menší známost a popularita některých forem meziobecní spolupráce je způsobována jejich dlouhodobým a pozvolným dopadem, přičemž konkrétní výsledky této spolupráce se mohou projevit až za několik desítek let. Města, obce i mikroregiony tak často preferují takové formy spolupráce, které jsou realizovány v jednom volebním období a soustředí se především na získání přímé finanční či jiné podpory.

Cílem práce je seznámit laickou i odbornou veřejnost s novými formami a možnostmi meziobecní spolupráce, ať již přímé mezi městy a obcemi, tak v rámci národních či mezinárodních struktur. Cílem však není jen se s těmito novými formami a možnostmi meziobecní spolupráce seznámit a napomoci šíření těchto zajímavých principů a myšlenek, ale zejména by měly svým praktickým uplatněním napomoci k odstranění disparit mezi jednotlivými regiony a obcemi České republiky a přispět k dalšímu sociálnímu i ekonomickému rozvoji obcí a regionů.

Práce je členěna do pěti částí. V první části nás seznamuje s meziobecní spoluprací na regionální úrovni (Dobrovolný svazek obcí, Společná právnická osoba
či Smlouva ke splnění konkrétního úkolu). Druhá kapitola analyzuje úroveň a možnosti spolupráce s různými subjekty na konkrétním území v rámci Místních akčních skupin (MAS), spolupráci privátního a veřejného sektoru (PPP projekty) a využívání Místní Agendy 21. Třetí kapitola popisuje možnosti využívání národní formy spolupráce ve Svazu měst a obcí ČR a v Národní síti zdravých měst ČR. Čtvrtá kapitola analyzuje spolupráci měst a obcí ČR s obcemi jiných (zejména sousedních) států v rámci stávajících přeshraničních impulzních center, euroregionů a uzavřených partnerských smluv měst a obcí se zahraničními partnery – obvykle také s městy a obcemi. Závěrečná kapitola porovnává výsledky výzkumů z let 2004 a 2014 k vybrané problematice přímo či nepřímo se dotýkající meziobecní spolupráce měst a obcí v Jihočeském kraji.[1]

Práce by měla sloužit jako základní informační zdroj plný podnětů a námětů jak pro jednotlivé aktéry regionálního rozvoje, pro studenty relevantních studijních programů, tak i pro širokou laickou veřejnost. Nástroje používané většinou měst a obcí v České republice jsou především zaměřeny na přilákání vnějších investic, které mají pozvednout místní ekonomické prostředí. Města si již začala uvědomovat důležitost aktivizace endogenního rozvoje pro místní ekonomiku, a to především spoluprací
se soukromým sektorem. Nicméně řada forem partnerství, tak jak jsou uvedeny v práci, zdaleka nejsou hlavní náplní strategických plánů českých měst. Zpřehlednění všech uvedených forem spolupráce v práci by mělo napomoci především k mobilizaci vnitřních zdrojů rozvoje měst a obcí a to nejen zdrojů veřejné správy, ale především zdrojů dalších subjektů sociálního a ekonomického prostředí měst a obcí, zejména pak v různých formách meziobecní spolupráce v regionálním rozvoji.

Při rozhodování o meziobecní spolupráci je důležité zohlednit řadu individuálních i skupinových (především městských či obecních) zájmů, které mohou často působit protichůdně. Spolupráce se proto musí rozvíjet jako nástroj dohody mezi jednotlivými městy, obcemi a dalšími jednotlivými aktéry sociálního a ekonomického rozvoje.

Již v 90. letech minulého století vzniká v odborné literatuře velké množství odborných studií, které se zaměřují na identifikaci jednotlivých aktérů sociálního a ekonomického rozvoje a na formy spolupráce mezi nimi. Mezi autory se řadí například Schaap, L., Daemen, H., 1995 a v novém tisíciletí Hulst, R., van Montfort A., 2007; Hesse, J. J., Götz, A., 2006; Schneider, B. J., 2005; Délétroz, N., Perruchoud-Massy, M. F., 2013. V České republice Galvasová, I, 2007; Ježek, J., 2008 a Dušek, J., 2010 a ve Slovenské republice Tichý, D., 2005; Krnáč, J., 2007 a Nižňanský, V., 2009. Autoři pojmenovávají subjekty a nástroje lokálního rozvoje a tvoří metodologický a teoretický základ spolupráce a rozvoje měst a obcí.

Na přelomu století vznikají v České republice i ve Slovenské republice teoreticko metodologické texty, které naznačují jednotlivé přístupy a zavádějí pojmosloví.

Při zpracování práce byla využita metoda analýzy, komparace a rešerše literatury a příslušných dokumentů, které se váží k dané problematice. V městech a obcích Jihočeského kraje byla provedena anketa s řadou otázek k rozvoji měst a obcí s tím,
že v práci byly analyzovány a následně porovnány s obdobným výzkumem v roce 2004 jen některé otázky vztahující se přímo či nepřímo k meziobecní spolupráci (dopravní obslužnost a legislativa a efektivita veřejné správy).

 

 

 

 

1 MEZIOBECNÍ SPOLUPRÁCE NA REGIONÁLNÍ ÚROVNI

1.1 DOBROVOLNÝ SVAZEK OBCÍ

 

Základní a nejtypičtější formou spolupráce obcí v České republice, přímo uvedenou v zákoně o obcích, jsou dobrovolné svazky obcí.[2] Obvykle vznikají pro územně ucelenou oblast, vymezenou přirozenými přírodními, technickými nebo historickými hranicemi a dalšími důležitými pojícími prvky. Vyskytují se však i svazky sdružené bez principu územní celistvosti a zaměřující se např. na rozvoj určitých společných záměrů (lze uvést svazek obcí Cyklostezka Brno – Vídeň). Členy svazků mohou být pouze obce; není možné, aby ve svazku byly sdruženy i jiné právnické
či fyzické osoby. Přes řadu společných rysů jsou svazky obcí značně různorodou skupinou. Liší se jak účelem, tak intenzitou a náplní spolupráce (GALVASOVÁ, 2007).

Obce mají právo smluvně vytvářet svazek obcí nebo do něj vstoupit, a to
za účelem ochrany a prosazování společných zájmů. Právo na vystoupení ze svazku nesmí být omezeno. Jeho členy mohou být jen obce, svazek je právnickou osobou. Svazek jako právnická osoba může zakládat další soukromoprávní právnické osoby (obchodní společnosti) k plnění svých úkolů nebo se podílet na činnosti již založených právnických osob (KOUDELKA, 2006).

Předmětem činnosti svazku obcí mohou být zejména úkoly ve školství, zdravotnictví nebo sociální péči, zabezpečování čistoty obce, správa majetku obcí, zejména místních komunikací, zavádění a rozšiřování inženýrských sítí a systémů veřejné osobní dopravy k zajištění dopravní obslužnosti daného území apod. (MARKOVÁ, 2000).

Svazky obcí slouží často jako základ pro jiné typy spolupráce, zejména jde
o místní akční skupiny a euroregiony, svazky obcí mohou vstoupit jako celek i do Národní sítě Zdravých měst. Jsou rovněž východiskem pro případné nové přístupy k organizaci spolupráce, liší se jak účelem, tak intenzitou a náplní práce. V případě účelu lze rozlišit monotematické svazky a mikroregiony (GALVASOVÁ, 2007).

Mikroregiony lze charakterizovat jako územní celky, v jejichž rámci jsou relativně uzavřeny nejintenzivnější regionální procesy. Můžeme zdůraznit relativně nejvyšší integritu těchto celků v rámci regionální struktury České republiky, integrují více než 90 % až 95 % území ČR. Plošné rozsahy mikroregionů jsou značně diferencované. V ČR je v zásadě vyvinuta dvoustupňová mikroregionální organizace: mikroregionu 1. a 2. stupně, vzácně se objevují i tři stupně (KOLEKTIV AUTORŮ, 2004). Monotematické svazky vznikají za účelem realizace úzce vymezeného okruhu činností. Nejčastěji jde o budování technické infrastruktury, kdy se obce spojují k pořízení, resp. provozování vodovodu, likvidace odpadů apod. (GALVASOVÁ, 2007).

 

Obrázek 1 – Mikroregiony v České republice

 

 

Zdroj: Ústav územního rozvoje, 2013[3]

 

 

 

 

 

 

Obrázek 2 – Právní forma mikroregionu

Zdroj: Ústav územního rozvoje, 2013

1.2 SPOLEČNÁ PRÁVNICKÁ OSOBA

 

Spolupráce je významným vztahem ve všech oblastech lidské společnosti. Umožňuje snadněji a účinněji dosáhnout potřebných výsledků a v řadě případů není možné cíle bez spolupráce dosáhnout vůbec. Regionální politika, která usiluje o snižování rozdílů mezi jednotlivými regiony a zabezpečuje jejich harmonický rozvoj, vyžaduje i nutnost spolupráce obcí. Spolupráce obcí se stává důležitým faktorem rozvoje a většinou se předpokládá, že k rozvoji přispívá taková spolupráce, která je účelná a efektivní a má pozitivní dopad na rozvoj daného území. Jde o hledání vhodných zdrojů vnitřních i vnějších. Nejvíce chybí vlastní zdroje, a to jak personální, tak i materiální a zejména finanční. Nedostatek finančních prostředků se objevuje jako jeden z nejčastěji deklarovaných problémů, podmiňujících další rozvoj obcí a regionů.

Společná právnická osoba se zakládá v případě, že společný úkol obcí vyžaduje jejich stabilnější spolupráci – jde o obchodní společnost (a. s., spol. s r. o.). Zakládání i činnost těchto právnických osob se řídí ustanoveními občanského zákoníku. V praxi se této formy využívá např. u dopravních podniků, tepláren, správy bytových domů, lesů a rybníků atd.

1.3 SMLOUVA KE SPLNĚNÍ KONKRÉTNÍHO ÚKOLU

 

Tato forma spolupráce je poměrně nová, poprvé se objevila v roce 2000
v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích. Stala se však druhou nejvíce využívanou formou spolupráce – týká se více než poloviny obcí (GALVASOVÁ, 2007).

Smlouva mezi dvěma nebo více obcemi ke splnění konkrétního úkolu se uzavírá na dobu určitou nebo neurčitou. Předmětem této smlouvy nemůže být vznik právnické osoby. Smlouva musí mít písemnou formu a musí být předem schválena zastupitelstvy obcí, jinak je neplatná (blíže viz ZÁKON č. 128/2000 Sb., o obcích). Předmětem smlouvy je vždy zajištění konkrétního úkolu, který spadá do samostatné působnosti zúčastněných obcí. Zpravidla se jedná o úkol, jehož plnění přesahuje hranice obce
a jehož společné splnění může mít význam i pro další obec či obce (tj. např. vybudování stavby ke společnému užívání, zajištění sběru a odvozu domovního odpadu apod.) (GALVASOVÁ, 2007).

 

Smlouva musí obsahovat:

• označení účastníků smlouvy,
• vymezení předmětu smlouvy a jeho rozsahu,
• práva a povinnosti jednotlivých účastníků smlouvy,
• způsob využití stavby po jejím dokončení, je-li stavba předmětem smlouvy,
• způsob odstoupení účastníků od smlouvy a vypořádání části jejich majetku.

(Dušek, Pána, 2012)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2 SPOLUPRÁCE SE SUBJEKTY V ÚZEMÍ

2.1 MÍSTNÍ AKČNÍ SKUPINY

 

Místní akční skupiny (MAS, Local Action Groups – LAG) představují zvláštní formu spolupráce, do které je zapojen jak veřejný, tak podnikatelský a neziskový sektor. Místní akční skupina je právnickou osobou a jejím hlavním účelem je podpora a rozvoj venkovského regionu a to prostřednictvím finanční podpory z Evropské unie. MAS tvoří společenství občanů, neziskových organizací, soukromých podnikatelů a veřejné správy zastoupené např. obcemi, svazky obcí či jinými institucemi veřejné správy.

Aktivity místních akčních skupin jsou založeny na metodě LEADER (Liaison Entre Action de Développmenent de l´Economie Rurale, česky „Propojení aktivit rozvíjejících venkovskou ekonomiku), proto se také někdy nazývají tzv. leaderovskými mikroregiony. MAS jsou vymezeny směrnicí iniciativy LEADER Evropské unie jako „ucelený územní celek s počtem obyvatel v rozmezí 10 000–100 000 a hustotou obyvatel nepřekračující 120 obyvatel/km2, který má zpracovanou integrovanou strategii rozvoje“ (KAŠPAROVÁ, PŮČEK, 2009).

Základními parametry MAS je geograficky homogenní území a to s počtem obyvatel od 10 do 100 tisíc. Na území se nesmí nacházet města s počtem obyvatel větším než 25 tisíc. Region, kde působí MAS, by měl mít venkovský charakter. V MAS může být účast zástupců veřejné správy maximálně 50 %, minimálně dalších 50 % musí být podnikatelé a neziskové organizace. Program rozvoje venkova stanovil, že MAS mohl mít formu obecně prospěšné společnosti (podle zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, ve znění pozdějších předpisů) nebo formu občanského sdružení (podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů) či v současné době spolků (§ 214, zákon č. 89/2012, občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů).[4]

MAS musí být registrována na Ministerstvu vnitra a mít stanoven svůj statut, stanovy, strukturu a organizační řád. Důležitým a povinným dokumentem je strategie pro území dané místní akční skupiny. Jednotliví členové MAS musí mít v mikroregionu sídlo, bydliště nebo v něm musí prokazatelně působit. Základním předpokladem MAS je též fungování uskupení metodou LEADER (MAS, 2014).

Název metody LEADER je odvozen z francouzštiny a znamená Propojení aktivit rozvíjejících venkovskou ekonomiku (Liaison Entre Actions Développement
de l´ Économie Rurale). Metoda je vymezena článkem 61 Nařízení Rady (ES)
č. 1698/2005, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EAFRD). Podmínkou fungování tohoto přístupu jsou následující prvky (metoda LEADER, 2014):

1. strategie místního rozvoje podle jednotlivých oblastí, určené pro řádně vymezená subregionální venkovská území,
2. partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem na místní úrovni,
3. přístup zdola spojený s tím, že rozhodovací pravomoc týkající se vypracování
   a provádění strategií místního rozvoje náleží místním akčním skupinám,
4. více odvětvové navrhování a provádění strategie založené na součinnosti mezi subjekty a projekty z různých odvětví místního hospodářství,
5. uplatňování inovačních přístupů,
6. provádění projektů spolupráce,
7. vytváření sítí místních partnerství.

Strategie místního rozvoje (plán rozvoje území) se jinými slovy nazývá též strategický plán LEADER (SPL). Na základě tohoto dokumentu určuje konkrétní MAS priority pro rozvoj mikroregionu. Na realizaci strategického plánu žádají jednotlivé MAS finanční prostředky z Programu rozvoje venkova v přibližném rozsahu 70 – 100 miliónů Kč, které přerozdělují podle územních priorit rozvoje místním žadatelům
(až do roku 2015). V podstatě tak působí jako rozvojové agentury. MAS získávají přímé dotace, které jsou jim poskytovány na provoz, administrativu a poradenství spojené
se Strategickým plánem LEADER (SPL) a to v rámci opatření IV. 1. 1. Navíc žádají
o finanční podporu na celou realizaci SPL, ovšem dotaci na realizaci jednotlivých projektů v rámci opatření IV. 1. 2. již obdrží na svůj účet přímo koneční žadatelé.[5] Tito žadatelé jsou obce, občanská sdružení, neziskové organizace či místní podnikatelé. Finanční prostředky mohou MAS získávat nejen z Programu rozvoje venkova, ale také např. z programu LEADER ČR. Ten umožňuje také financovat strategický plán a jeho realizaci, ovšem řádově v nižších částkách a chybí zde spoluúčast ze strukturálních fondů. Dalšími operačními programy k financování SPL jsou např. program Lidské zdroje a zaměstnanost, program Přes hraniční spolupráce či Regionálního operační program (KADEŘÁBKOVÁ, PEKOVÁ, 2012).

V České republice se místní akční skupiny sdružují v Národní síti místních akčních skupin ČR, která byla v současné formě založena v roce 2007. Síť jako neformální uskupení však vznikla již v roce 2005 a to pod názvem Národní síť rozvoje venkova. Národní program LEADER byl zahájen v roce 2004, ovšem první místní akční skupiny vznikaly již od roku 2002.[6]

Počet MAS v posledních letech v Čechách dynamicky roste. Na území České republiky v současné době existuje celkem 173 místních akčních skupin. Z toho150 jsou členy Národní sítě MAS ČR.[7] Fungování metody LEADER v praxi má bohužel i své stinné stránky. Místní akční skupiny založené na metodě LEADER bývají v řadě případů vnímány pouze jako zdroj peněz pro dané území a jeho vybrané subjekty a jako by se vytrácel původní smysl této metody, která má být především metodou spolupráce. Binek přímo konstatuje, že „jednotlivé MAS jsou v současnosti spíše nástrojem pro administraci předkládaných projektů (využití veřejných prostředků), ale už ne tolik pro aktivaci (oživení a endogenní rozvoj) venkovského regionu. Lze tedy říci, že MAS bez spojení obou těchto skupin funkcí (což by mělo být žádoucí) nepracují plně metodou Leader“ (BINEK, 2010). Potenciál metody LEADER v ČR není podle odborníků plně využit. Vždyť v rámci programu LEADER+ je velmi důležitý strategický plán, který je nejen nástrojem pro formulaci hlavních cílů rozvoje regionů, ale současně i trvalou platformou pro komunikaci starostů, představitelů neziskového sektoru a podnikatelů
o hlavních tématech rozvoje daného území. Toto komplexní chápání metody je teprve před námi a metoda LEADER tak bohužel nenapomáhá rozvoji českého venkova, tak jak by podle svého původního záměru měla. V českém prostředí se tak spíše jedná
o formu dotačního programu.

Ať už se tento model daří jednotlivým skupinám více či méně úspěšně realizovat, jeho životnost je odvislá od dotačních plánů, které se vztahují vždy
na konkrétní období. V současné době skončil finanční plán v období do roku 2014
a zůstává otázkou, jak bude plán pro období 2014 – 2020 vypadat, respektive kolik z již etablovaných MAS na jeho finanční zdroje dosáhne. Rýsuje se totiž možný scénář, dle kterého významný počet těchto skupin, jak uvádí Brabec (in PAVLÍK a kol., 2014,
106-107) na vyčleněné finanční prostředky nemusí v adekvátní míře dosáhnout, což ohrozí jejich existenci v případě, že nedojde k jiné formě kompenzací (které by se zase musely projevit jinde, např. ve státním rozpočtu).

 

2.2 PUBLIC-PRIVATE-PARTNERSHIP

 

Pojem public private partnership (PPP) je v současnosti často zmiňován zejména v oblasti zajišťování veřejných služeb. Lze konstatovat, že PPP je vyjádřením snahy zapojit soukromý kapitál do budování veřejných statků (infrastruktury) jiným než dodavatelským způsobem, resp. zapojit jej do jejich výstavby, provozu a údržby
ve vymezeném časovém období.

Public private partnership je smluvně upravené partnerství veřejného
a soukromého sektoru vedoucí k zajištění veřejné infrastruktury a služeb a využívající schopností obou partnerů pomocí nejvhodnější možné alokace zdrojů, odpovědnosti
a rizik a tomu odpovídajících příjmů (OSTŘÍŽEK, 2007).

Za rok vzniku PPP se obecně považuje rok 1992, kdy vláda Spojeného království Velké Británie a Severního Irska vyhlásila první program PFI (Private Finance Initiative), jehož podstatou bylo budování, případně obnova, veřejné infrastruktury (zejména komunikací), poskytování veřejných služeb (zdravotnictví).

Cílem PPP projektů je dosáhnout efektivnosti při budování a provozu dle záměrů projektu (LOUDA, 2010). Výhoda efektivity se dosahuje integrací funkcí plánování, výstavby, provozu a financování. Při omezených rozpočtových prostředcích poskytuje financování PPP investici prostřednictvím soukromého partnera možnost projekty rychleji realizovat. Projekty PPP jsou považovány za alternativní nebo doplňkové formy financování veřejných služeb a veřejné infrastruktury. Své uplatnění tyto projekty nalézají při budování a provozu dopravních infrastruktur. Typickými příklady jejich úspěšného uplatnění jsou silnice, dálnice, dálniční mosty, tunely, rychlodráhy či letiště. PPP projekty se rovněž úspěšně uplatnily i ve zdravotnictví, školství, ekologii, v oblasti vězeňství, soudnictví, kultuře, sportu.

Autor práce vychází z takzvané Zelené knihy Komise Evropských společenství
o partnerství veřejného a soukromého sektoru a právu Společenství o veřejných zakázkách a koncesích[8] ze dne 30. 4. 2004. Zde se pojmem partnerství veřejného
a soukromého sektoru („PPP“) označují formy spolupráce mezi orgány veřejné správy
a podnikatelským sektorem za účelem zajištění financování, výstavby, obnovy, správy či údržby veřejné infrastruktury nebo poskytování veřejné služby.

Jedná se o specifický smluvní vztah, kdy soukromý sektor zajišťuje infrastrukturu a s ní spojené služby, které jsou jinak tradičně obstarávány veřejným sektorem. Jako příklad může být uvedeno vybudování a provoz obecní kanalizace, výstavba a provoz veřejného osvětlení, či výstavba, provoz a údržba dálnic (LOUDA, 2010).

Zjednodušeně je možné popsat princip PPP tímto způsobem: investici
či společensky potřebnou veřejnou službu vyplývající z veřejného zájmu nevybuduje, neprovozuje/neposkytuje přímo veřejný sektor, který tuto službu obstarával tradičně,
ale soukromý sektor. Soukromý investor a stát se v takovém případě stávají rovnocennými partnery. Soukromý investor vloží finanční prostředky do vytvoření veřejně prospěšné služby/vybudování stavby a tu následně provozuje/spravuje. Stát soukromému investorovi platí za tyto služby předem sjednanou cenu, popřípadě získává prostředky přímo od koncových uživatelů, například výběrem mýtného.

            U PPP projektů nelze zcela jednoznačně a s obecnou platností označit
a pojmenovat jejich výhody a nevýhody, protože každá zainteresovaná instituce přistupuje k těmto projektům jinak, z jiného, sobě specifického pohledu.

            PPP projekty jsou charakterizovány následujícími prvky: zadavatelem je vždy veřejný subjekt, který definuje požadavky na veřejnou službu a také zůstává odpovědný za její zajištění; rolí soukromého partnera je co nejefektivněji zajistit veřejnou infrastrukturu a/nebo službu dle zadání zadavatele; zadavatel přenáší na soukromého partnera některá rizika, která obvykle při realizaci veřejné zakázky nese sám (tzn. např. riziko poptávky, dostupnosti a stavební riziko); v řadě projektů soukromý partner infrastrukturu vybuduje, provozuje, udržuje a sám financuje. Toto umožňuje kontrolu
a jednodušší plánování celoživotních nákladů projektu; zadavatel soukromému partnerovi v průběhu projektu platí pravidelné částky, či umožňuje koncesionáři využívat infrastrukturu nebo službu (výběr úhrad od uživatelů) nebo obojí, existuje řada platebních mechanismů, které je možné využít; projekt se obvykle realizuje pomocí účelově založené společnosti; projekty se vyznačují relativně dlouhodobým trváním vztahu týkajícího se spolupráce mezi veřejnoprávním a soukromým partnerem
na různých aspektech plánovaného projektu, koncesní smlouvy bývají zpravidla uzavírány na 25-30 let; metodou financování projektu, částečně soukromým sektorem, někdy prostřednictvím složitých dohod mezi různými stranami, které vymezují míru přenosu rizik a zodpovědnosti mezi jednotlivými partnery; významnou úlohou ekonomického provozovatele, který se účastní různých fází projektu (návrh, vyhotovení, provedení, financování). Veřejnoprávní partner se soustředí hlavně na definování cílů, které je nutné z hlediska veřejného zájmu, kvality poskytovaných služeb a cenové politiky dosáhnout, a přebírá odpovědnost za dohled nad jejich dodržením; rozdělením rizik mezi veřejnoprávního partnera a soukromého partnera, na něhož jsou přenesena rizika obvykle nesená veřejným sektorem. PPP však nemusí nutně znamenat, že by soukromý partner nesl veškerá rizika spojenás projektem či jejich podstatnou část. Konkrétní rozdělení rizika se určuje případ od případu podle možnosti zúčastněných stran toto riziko vyhodnotit, kontrolovat jej a vyrovnat se s ním.[9]

Oblasti využití PPP projektů (podle PPP – partnerství, 2003):

Dopravní infrastruktura; administrativa a státní správa; školství a vzdělávání; zdravotnictví; obrana a bezpečnost; kultura sport a volný čas; ubytovací kapacity
a sociální péče, domovy pro seniory, sociální bydlení, léčebny dlouhodobě nemocných, dětské domovy; životní prostředí a ekologie, vodovody a kanalizace, odvoz, likvidace
a recyklace odpadu, čističky odpadních vod, kalové hospodářství.

V praxi existuje nepřeberné množství různých forem smluvního uspořádání
v rámci PPP projektů. Liší se hlavně formou rozvržení rizik mezi soukromým
a veřejným subjektem. A rozvržením rozdělení benefitů vzniklých v rámci spolupráce.

Projekt PPP mají řadu výhod, nevýhod i rizik.

Výhody: kalkulace nákladů životního cyklu soukromým partnerem; motivace
a schopnost soukromého partnera dodržet rozpočet a plánovaný časový harmonogram (platby až v okamžiku poskytování služby); zkušenosti a know-how soukromého partnera s dlouhodobými a kvalitními řešeními (inovace, realizace úspor); komplexnost PPP (jednání s jedním partnerem); v rámci projektu přenos rizik, která neumí veřejný sektor efektivně řídit, na soukromého partnera; pouze jeden partner za celou dobu životnosti projektu; hodnocení projektu přes celoživotní náklady; hodnota za peníze – zákon stanovuje povinnost provést srovnání výhodnosti PPP řešení oproti standardní veřejné zakázce; rozložení plateb v čase, nedochází k jednorázovému zatížení rozpočtu zadavatele; inovativní přístup soukromého partnera k projektu, za účelem maximální efektivity investovaných prostředků, nejedná se zde jen o prostředky finanční, ale například také o časovou investici na zpracování projektu.

            Nevýhody: nedostatek zkušeností, relativně málo realizovaných projektů; cena, vyšší náklady spojené s přípravou, naopak některé náklady se vůbec nevyskytují (projekt); časový faktor, délka trvání studie, schvalovací proces; vznik budoucího zadlužení, vznik mandatorních výdajů; dlouhodobý vztah, riziko změn projektu; politická rizika, u některých projektů je možné, že banky nebo investoři budou požadovat vystavení záruk; nevhodnost využití pro určité druhy projektů, kapitálově nenáročné projekty.

            Rizika – realizace PPP projektů s sebou přináší velké množství rizik. Eurostat zjednodušil a zpřehlednil posuzování těchto rizik a to, zda se projekt zahrne do státního rozpočtu či nikoliv, závisí, tak jak uvádí (PPP a Slovensko, 2013), na analýze následujících třech: riziko výstavby (construction risk); riziko dostupnosti (availability risk); riziko poptávky (demand risk).

První pokusy o využití koncepce PPP jako možného zdroje financování veřejných zakázek je možné v České republice vysledovat zhruba ke konci 90. let 20. století. V tomto období však ještě nebylo zcela zřejmé, zda nebude pro tuto činnost nezbytné vytvořit také zcela nový legislativní rámec. Zde je také na místě zmínit, že ani dnes není v této oblasti legislativní rámec jednotlivých členských zemí Evropské unie zcela jednotný.

Snahy o realizaci výstavby veřejné infrastruktury pomocí PPP v České republice vyvrcholily v roce 2004, kdy dne 7. 1. 2004 schválila vláda České republiky Politiku v oblasti partnerství veřejného a soukromého sektoru v České republice. Vláda prohlásila, že pravomoc rozhodnout o využití partnerského přístupu, stanovit plánované výstupy partnerských projektů v podobě nabídky veřejných statků a služeb a provádět realizaci (implementaci) projektů je v kompetenci státní správy a územní samosprávy. Veřejná správa (veřejný sektor) vystupuje v roli zadavatele (PEKOVÁ, PILNÝ, JETMAR, 2008).

Zároveň na základě bodu 2 usnesení vlády ze dne 7. 1 2004 vzniklo PPP Centrum, jehož úkolem bylo podporovat implementaci PPP projektů resp. „koordinovaně urychlit přípravu legislativního prostředí, včetně metodických postupů
a šíření osvědčených znalostí v řízení a realizaci projektů PPP na straně veřejného sektoru (Analýza rizik, 2007, 25).“ V dalším kroku byl ministerstvem pro místní rozvoj a ministerstvem financí zpracován návrh zákona č.139/2006 Sb., o koncesních smlouvách a koncesním řízení (dále jen Koncesní zákon). Tento zákon byl schválen
14. 3. 2006. Následně bylo vybráno několik projektů, na kterých měla být otestována funkčnost tohoto systému v podmínkách České republiky a současně se na nich měla veřejná správa práci s PPP projekty „učit“ (PAVEL, 2007). Předpokládalo se,
že zkušenosti získané realizací těchto projektů, tedy vyhodnocení průběhu od návrhu po realizaci, poskytnou dostatečné množství informací pro implementaci PPP do České republiky. Tyto vybrané projekty byly obecně označované jako pilotní.

Nezbytnost financovat potřeby veřejného zájmu a zachovat a rozvíjet tím kvalitu života občanů je zcela zřejmá. Nejen v České republice, ale i v sousedních zemích
se řeší otázky, kde v době hospodářské krize získat prostředky na tyto investice. Zvláště
v oblasti dopravní infrastruktury je nezbytné dále investovat do rozvoje silnic
a železnic, umožnit lepší dopravní spojení, a tím i lepší podnikatelské možnosti. Ty následně opět mohou přispět k rozvoji ekonomiky a tím i získání nových finančních prostředků pro stát. Jednu z cest nabízí výše popsaná spolupráce soukromého
a veřejného sektoru. Při pohledu na situaci v České republice je zcela zřejmé, že tato forma spolupráce zde nebyla nijak nadšeně přijata a snaha o její implementaci ztroskotala ihned v počátcích, a to na projektech, na kterých se naopak mělo fungování této formy spolupráce otestovat. Většina takzvaných pilotních projektů se státu prodražila, aniž by se vůbec přikročilo k jakékoliv realizaci. Je třeba také poznamenat, že na úrovních měst a obcí je situace výrazně lepší, a pokud vůbec najdeme v České republice nějaké realizované projekty, pak právě tam.

Je zřejmé, že v České republice zcela nedošlo k pochopení principu PPP, neboť
i z realizovaných projektů se většina dá zařadit spíše do kategorie outsourcingu. Pokud zástupci municipalit, tedy volení zástupci, a lidé, jejichž povinností je hájit veřejný zájem mimo jiné do průzkumu uvedou, že je PPP projekty neuspokojují svou transparentností, protože poskytují téměř nulový korupční potenciál, bude velmi složité tyto projekty uvést v České republice více do života.

Ve stadiu experimentu se v tuzemsku začíná prosazovat model tzv. Participativního rozpočtu (BRABEC, 2014, 110), kdy o konkrétní vyčleněné části komunálního rozpočtu rozhodují přímo obyvatelé dané obce, městské části apod. Tento typ hospodaření vyžaduje vůli a schopnost diskutovat a rozhodovat o výdajové nebo příjmové stránce obecního rozpočtu a je otevřen zástupcům všech segmentů společnosti (tj. zástupcům NNO, podnikatelům, zaměstnancům apod.). V rámci procesu decentralizace snižuje závislost na centrálních dotacích (lze jej kombinovat s PPP a dalšími formami financování) a přímo podporuje mechanismy autentické demokracie (která je v důsledku „přímou seberealizací jedinců místní pospolitosti“ (Zelený, 2013).

2.3 MÍSTNÍ AGENDA 21

 

Místní Agenda 21 (dále jen MA21) (více Dušek, Pána, 2012) je mezinárodní program zavádění zásad udržitelného rozvoje na místní úrovni, který vychází ze závěrů mezinárodního Summitu Země v Rio de Janeiru v roce 1992. Těžištěm MA21 je zapojování veřejnostido plánování rozvoje obcí, měst a regionů. MA21 je proces, který zkvalitňováním správy věcí veřejných, strategického plánování (řízení), zapojováním veřejnosti a využíváním všech dosažených poznatků o udržitelném rozvoji v jednotlivých oblastech zvyšuje kvalitu života obyvatel a směřuje k zodpovědnosti občanů za jejich životy i životy ostatních bytostí v prostoru a čase. Realizátory MA21 mohou být města, obce i regiony (GALVASOVÁ, 2007).

Metoda MA21 je nástrojem ke zlepšování kvality veřejné správy, strategického řízení, zapojování veřejnosti a budování místního partnerství, s cílem podpořit systematický postup k udržitelnému rozvoji na místní či regionální úrovni Koncepce podpory MA21 (Koncepce podpory MA21 v ČR do roku 2020).

Agenda 21 je souhrnný název asi 38 obecných okruhů (odpady, chudoba, ochrana vody, ochrana přírody). Tyto problémy souvisejí s kvalitou životního prostředí, ekologickou šetrností, sociální a zdravotní pohodou občanů zemí celého světa (KRAJŠEK, 1998). MA21 je pak proces, který zkvalitňováním správy věcí veřejných, strategického plánování (řízení), zapojováním veřejnosti a využíváním všech dosažených poznatků o udržitelném rozvoji v jednotlivých oblastech zvyšuje kvalitu života obyvatel a směřuje k zodpovědnosti občanů za jejich životy i životy ostatních bytostí v prostoru a čase. Realizátory MA21 mohou být města, obce i regiony (GALVASOVÁ, 2007).

Kapitola 28 Agendy 21 říká: „Velké množství problémů a řešení obsažených
v Agendě 21 má své kořeny na úrovni místních aktivit; participace a spolupráce místních úřadů bude proto faktorem určujícím úspěšnost realizace jejich cílů. Místní úřady vytvářejí, řídí a udržují ekonomickou, sociální a environmentální infrastrukturu, dohlížejí na plánování, formují místní politiku životního prostředí a předpisy a pomáhají při implementaci národní a subnárodní environmentální politiky. Protože jsou úrovní správy nejbližší lidem, sehrávají důležitou roli ve výchově, mobilizaci i při reakci
na podněty veřejnosti a napomáhají tak dosažení udržitelného rozvoje.“ (CENIA, 2014a).

Zásadní roli v MA21 hraje místní veřejná správa. Bez její aktivní vůle nemůže místní Agenda 21 jako dlouhodobý koncepční proces vzniknout, ani dále fungovat. Veřejná správa – jak úředníci, tak především politici – má prostředky k vytváření prostoru a dobrých podmínek ke spolupráci, dialogu a vzájemné komunikaci. A měla by mít, bez ohledu na politickou orientaci, zájem takovéto prostředí vytvářet, neboť kvalita života a spokojenost občanů jsou jistě nadstranickými cíli, společnými napříč politickým spektrem. Veřejná správa sama však kvalitní místní Agendu 21 nezajistí. Protože jde o proces participativní, tedy účastenský, nezbytně k tomu potřebuje spolupráci s různými složkami místní společnosti – neziskovými organizacemi a spolky, podnikateli, provozovateli služeb, či třeba školskými zařízeními, zdravotnickými institucemi a řadou dalších subjektů, včetně široké neorganizované veřejnosti.

Místní Agenda 21 zapadá do širšího proudu snahy o kvalitní veřejnou správu, která je zahrnuta pod pojem „goodgovernance“ („řádná správa věcí veřejných“ či „dobré vládnutí“). Kvalitní správa věcí veřejných, musí být (z pohledu OSN i EU) otevřená, transparentní a odpovědná veřejnosti, efektivní, umožňující účast veřejnosti na rozhodování a plánování a založená na partnerské spolupráci s ostatními společenskými sektory a respektující odborný pohled na věc. Jedině taková veřejná správa může vést k dlouhodobě udržitelnému rozvoji obce či regionu. A právě MA21
je procesem, jehož je udržitelný rozvoj základním cílem. Nezbytnou součástí fungující MA21 bezesporu jsou (CENIA, 2014a): kvalitní strategické plánování a řízení včetně systému financování; průběžná a aktivní komunikace s veřejností – budování partnerství; systémové a měřitelné směrování k udržitelnému rozvoji.

MA21 sleduje a popisuje nastavení klíčových procesů veřejné správy, které jsou nezbytné pro realizaci Agendy 21 v místních či regionálních podmínkách a zároveň počítá s dalším nezbytným aspektem – sledováním reálných dopadů různých aspektů rozvoje lokality pomocí indikátorů udržitelného rozvoje. Indikátory neboli ukazatele udržitelného rozvoje jsou praktickým nástrojem pro měření postupu práce na místní Agendě 21. Slouží k tomu, aby bylo vidět, zda aktivity, které jsou vyvíjeny, mají žádoucí dopad na vybrané oblasti.

V roce 2003 vznikla Rada vlády pro udržitelný rozvoj (RVUR) a posléze jako její součást i Pracovní skupina pro místní Agendu 21 (PS MA21). Skupina, v níž
se sešli zástupci ministerstev, obcí, krajů i nevládních organizací, se již od počátku své činnosti zabývala především zásadní otázkou – jak poznat kvalitní a dobře vedenou místní Agendu 21, jak měřit její kvalitu? Zároveň se snaží sledovat základní cíl před sebou a tím je stav, kdy bude místní Agenda 21 běžným nástrojem veřejné správy
v České republice. Pro měření kvality MA21 vznikla přehledná Kritéria MA21, otestovaná v praxi několika měst i krajů a sledovaná v rámci oficiální Databáze MA21. V roce 2006 místní Agendu 21 zařadilo Ministerstvo vnitra mezi oficiální metody zvyšování kvality ve veřejné správě, spolu s dalšími metodami (např. benchmarking, CAF nebo BalancedScorecard), které navíc efektivně propojuje (CENIA, 2014a). K 8. lednu 2015 bylo registrováno v MA21 171 municipalit (CENIA, 2014b). V jednotlivých typech municipalit: kraj 6; malá obec 54; mikroregion 11; MAS 12; obec 88 (CENIA, 2014b).

Tabulka 1 – Počet municipalit v MA21 po krajích

Název kraje	Hlavní město Praha	Jihočeský	Jihomoravský	Karlovarský	Liberecký	Moravskoslezský	Olomoucký	Pardubický	Plzeňský	Středočeský	Ústecký	Vysočina	Zlínský
Počet	15	10	14	3	10	15	12	3	4	17	6	55	7

Zdroj: CENIA, 2014b

 

Kvalita MA21 v konkrétních podmínkách je hodnocena pomocí souboru jedenadvaceti kritérií (GALVASOVÁ, 2008). Sada 21 kritérií a jejich indikátorů, které měří kvalitu postupu MA21 ve městech a obcích, vznikala v roce 2004 na půdě Pracovní skupiny pro MA21 při Radě vlády pro udržitelný rozvoj (RVUR).
Po projednání sady v rámci RVUR na počátku roku 2005 bylo rozhodnuto, že do konce téhož roku proběhne jejich otestování v reálném prostředí měst a obcí (NSZM, 2014m). Hlavním cílem je zajistit monitorování úrovně procesu MA21 v jednotlivých obcích, městech a regionech (CENIA, 2014e).

Z kritérií MA21 je nejvýznamnější to, že města, obce i regiony mohou dle jasně definovaných parametrů prokázat, že v praxi uplatňují MA21 a na jaké úrovni MA21
se nacházejí. Sledování stavu procesu MA21 pomocí Kritérií MA21 může být využíváno jako podpůrný prostředek pro žádosti o granty EU a o podporu z vybraných dotačních titulů jednotlivých resortů či krajů (aktivní MA21 budou mít do budoucna větší šanci na tyto zdroje a dotace dosáhnout).

Kritéria MA21 jsou členěna do čtyř základních kategorií „A“ (nejvyšší) – „D“ (nejnižší). Těmto kategoriím předchází ještě tzv. „nultá“ kategorie „Zájemci“. Každá
z kategorií má svá vlastní kritéria a jasně měřitelné ukazatele, které hodnotí úroveň realizace procesu MA21 v dané municipalitě. Předpokladem pro splnění celé kategorie je naplnění a zdokumentování všech v ní obsažených Kritérií MA21.

Každé kritérium MA21 má stanoveny svoje ukazatele zahrnující aktivity/úkony, jejichž realizace vede k jejich splnění. Nedílnou součástí ukazatele je jeho limit neboli konkrétní hodnota, kterou musí město, obce či region naplnit a doložit prostřednictvím stanovené dokumentace.

Rok 2010 byl pilotním obdobím pro zavedení nové sady kritérií MA21. Je proto pravděpodobné, že v budoucnu dojde ještě k drobným úpravám ve znění kritérií pro jednotlivé skupiny. Současná sada kritérií pro jednotlivé skupiny je platná od 1. 1. 2010. K 1. 1. 2013 došlo k přeřazení MAS z typu ostatní do samostatného typu místní akční skupina, která může v rámci procesu MA21 soutěžit o získání kategorií.

Proces tvorby místní Agendy 21 je procesem živým, protože jde o práci s lidmi
a to velmi různorodými, v celém rozsahu (KRAJŠEK, 1998) „Každý místní úřad by měl zahájit dialog s občany, místními organizacemi a podnikateli a přijmout místní Agendu 21. Prostřednictvím vzájemných konzultací a snahy o dosažení dohody by se místní úřady měly učit od občanů a místních občanských a komunitních organizací a firem
a získávat tak potřebné informace pro přípravu nejlepších strategií. Tento proces by měl zvýšit osvětu domácností o problematice udržitelného rozvoje. Programy, politika
a právní normy vypracované místními úřady k dosažení cílů místní Agendy 21 mohou být přizpůsobeny schváleným místním programům. Strategie mohou být také použity jako podpora žádostí pro lokální, národní, regionální a mezinárodní fondy.“

Tato výzva se stala v roce 1992 základem MA21. Jak se dalo očekávat, chopil
se jí aktivně zejména neziskový sektor. To, že dokument hovoří také o firmách
a podnikatelích, jako nezpochybnitelných aktérech místních procesů udržitelného rozvoje, nebylo příliš vzato na vědomí. Část odborníků na MA21 se dodnes domnívá,
že firmy do tohoto procesu nepatří, že mu vysloveně škodí. Historii procesu místní Agendy 21 z institucionální úrovně pak začalo v ČR psát zejména Ministerstvo životního prostředí. Místní Agenda 21 má bohužel, stejně jako udržitelný rozvoj,
od počátku „zelenou“ nálepku. V České republice se totiž mnoho lidí domnívá, včetně představitelů velkých politických stran, že udržitelný rozvoj je totožný s tzv. „zelenou ideologií“ (blíže viz PÁNA, 2011).

Uplatňování MA21 umožňuje zjišťovat potřeby občanů v daném území, komunikovat s nimi a zapojovat je do rozhodování, to vše systematicky a při respektování udržitelného rozvoje. MA21 je rámcem pro model řízení úřadu „Dělat správné věci správně“. Nelze ji považovat pouze za dílčí metodu, ale tvoří rámec,
ve kterém se veřejná správa na místní a regionální úrovni zkvalitňuje.

MA21 je definována jako nástroj pro uplatnění principů udržitelného rozvoje
na místní a regionální úrovni, a současně jako proces, který, prostřednictvím zkvalitňování správy věcí veřejných, strategického plánování (řízení), zapojováním veřejnosti a využívání všech dosažených poznatků o udržitelném rozvoji v jednotlivých oblastech zvyšuje kvalitu života ve všech jeho aspektech a směřuje k zodpovědnosti občanů za jejich životy i životy ostatních bytostí v prostoru a čase. Velmi úspěšnou aplikací principů MA21 a dalších zásad je metodika Národní sítě Zdravých měst (ŠIROKÝ, 2004).

Protože záběr MA21 je velmi široký, lze se zde setkat prakticky se všemi druhy benchmarkingu. Vyhodnocovat spokojenost občanů, dostupnost základních služeb, ekologickou stopu a další indikátory vztahující se ke kvalitě života nebo udržitelnému rozvoji je pro města značnou výzvou. Sledovat trendy výsledků v jednotlivých letech
v rámci jednoho města je jistě velmi zajímavé. Ještě zajímavější a pro hledání příležitostí pro zlepšování je provádění benchmarkingu výsledků indikátorů mezi městy (ŠIROKÝ, 2004). O národní síti zdravých měst pojednáváme v kapitole 3.1.

Přestože naplňování kritérií MA21 může přinést i přímé finanční efekty například díky vyšší úspěšnosti v různých grantových schématech Evropské unie
či národních grantech, hlavní cíl je úplně jiný – lépe a efektivněji strategicky řídit obec, město, mikroregion, kraj apod. To vše tak může napomoci vyšší kvalitě života občanů jednotlivých regionů. Lze jen doufat, že se naplní Strategická vize rozvoje místní Agendy 21 v ČR do roku 2020, která uvádí… „Do roku 2020 dojde ke zvýšení počtu kvalitních MA21 v ČR – obce a další subjekty aktivně usilují o zavedení MA21
a politická reprezentace poskytuje procesům MA21 dostatečnou morální a finanční podporu. Stále širší a kvalitnější realizace MA21 v obcích a regionech České republice bude mít podpůrný vliv na další demokratický vývoj občanské společnosti a na transparentnost a efektivitu veřejné správy.“[10]

3 NÁRODNÍ STRUKTURY SPOLUPRÁCE

3.1 NÁRODNÍ SÍŤ ZDRAVÝCH MĚST V ČR

 

Národní síť Zdravých měst ČR (NSZM)[11] je zájmovým sdružením právnických osob. Členy jsou municipality (obce, města, a kraje) a sdružení municipalit (pouze ta, která jsou právnickou osobou); členem se však může stát také právnická osoba nemunicipálního charakteru, která se rozhodne respektovat stanovy NSZM. NSZM poskytuje svým členům poradenství v oblasti spolupráce a výměny zkušeností
a přístupu k finančním zdrojům (státním i evropským) včetně konzultací k přípravě projektů. Také nabízí pomoc při zpracování strategie rozvoje nebo zprostředkování spolupráce s odbornými partnery v ČR i zahraničí (GALVASOVÁ, 2007).

„Zdravé město, obec, mikroregion, kraj“ je prestižní označení
pro municipalitu, která je aktivně zapojena do mezinárodního Projektu Zdravé město (obec, region) pod patronací Světové zdravotnické organizace (WHO) agentury Organizace spojených národů (OSN). V rámci jednotlivých států Evropy vznikají národní sítě, které mezi sebou spolupracují. Po roce 1989 se myšlenky uvedeného projektu začaly realizovat i v České republice. V roce 1994 vytvořilo jedenáct aktivních měst asociaci s názvem Národní síť Zdravých měst České republiky (NSZM ČR), která dnes zastřešuje stovky měst, menších obcí, kraje i mikroregiony. NSZM ČR
je v současné době jedinou municipální asociací v ČR, která má ve svém statutu systematicky podporovat praktickou realizaci hodnot: udržitelný rozvoj, zdraví a kvalita života v podmínkách měst, obcí a regionů (HNÁTKOVÁ, 2011).

Spolupráce zahrnuje jak místní aktivity – komunitní plánování, mezinárodní spolupráci, školy, environmentální management, handicapované spoluobčany, monitoring stavu municipality, stezky zdraví, stravování a potraviny, volný čas dětí
a mládeže, tak celostátní – Den Země, 30 dní pro neziskový sektor, Světový den bez tabáku, Národní dny bez úrazů, Den bez aut atd.

Zdravá města, obce a regiony jsou v České republice zastřešeny asociací Národní síť Zdravých měst ČR (NSZM). Tato asociace je certifikována ze strany Světové zdravotní organizace (WHO) jako kvalitní realizační platforma Projektu Zdravé město WHO v ČR (blíže viz WHO, 2011).

Síťová spolupráce umožňuje členům NSZM sdílet zkušenosti a dobrou praxi
v nejrůznějších oblastech jejich rozvoje. Hlavním nástrojem postupu Zdravého města, obce či regionu je metoda kvality ve veřejné správě místní Agenda 21. Většina obcí
a regionů úspěšných v této metodě jsou členy NSZM (NSZM, 2014a). S tímto tvrzením přesně koresponduje i členství obcí z Jihočeského kraje, např. města Prachatice (2009), Strakonice (2006), Tábor (2008) a Třeboň (2004) s celkem 79 339 obyvateli
(12,47 % kraje) a celkovou rozlohou 234,2 km² (2,3 % kraje) (DUŠEK, 2010).  V současné době má NSZM 96 členů, s regionálním vlivem na 2231 měst a obcí,
ve kterých žije 3,725 milionu obyvatel (37 % populace ČR).

Asociace Národní sítě Zdravých měst ČR může svým členům aktivně pomáhat v následujících oblastech (NSZM, 2014a): v oblasti financí i vzdělávání; medializací
a propagací; příklady dobré praxe; celostátními akcemi; informováním; konzultacemi
a metodickou pomocí; využíváním unikátního internetového informačního systému DataPlán NSZM; zaváděním metod kvality (zejména MA21).

Zcela nový přístup ke sledování strategických cílů, projektů a finančních prostředků umožňuje informační systém „DataPlán NSZM“ ve městech, obcích
a regionech. DataPlán NSZM je nový internetový software, který slouží městům, obcím, mikroregionům a krajům k tomu, aby ve veřejné správě měly pořádek a přehled. Navíc jsou hlavní informace prostřednictvím internetu bez problému přístupné široké veřejnosti. DataPlán NSZM může využívat každá municipalita – od malé obce až po kraj – k tomu, aby byla ve svém území schopna sladit priority a cíle v jednotlivých oblastech rozvoje a zároveň přehledně sledovat, jaké finanční prostředky a s jakým efektem jsou do těchto priorit rozděleny. DataPlán NSZM zcela prakticky ukazuje propojení expertních strategických plánů s komunitními plány a jejich vazbu na aktuální rozpočty. Silnou stránkou DataPlánu NSZM je sledování projektové kapacity pro zdroje EU a možností financování v jakémkoliv území a v širokém spektru tematických oblastí. DataPlán NSZM byl v roce 2006 oceněn Cenou Ministerstva vnitra ČR
za inovaci (NSZM, 2014j).

V rámci svých aktivit mají členové asociace možnost zapojit se do některých celostátních kampaní NSZM ČR. Velké komunitní osvětové akce ve městech, podporované celostátně NSZM ČR, založené na spolupráci jednotlivých Zdravých měst, obcí, regionů s místními partnery jsou například – Den Země, Dny zdraví, Den bez tabáku, Evropský týden mobility, Dny bez úrazů a další. Více k uvedené problematice (DUŠEK, J., PÁNA, L., 2012).

3.2 SVAZ MĚST A OBCÍ V ČR

 

Svaz měst a obcí České republiky (SMO ČR) je celostátní, dobrovolnou, nepolitickou a nevládní organizací, založenou jako zájmové sdružení právnických osob. Členy Svazu jsou obce a města. Svaz měst a obcí ČR je partnerem pro vládní
i parlamentní politickou reprezentaci. Podílí se na přípravě a tvorbě návrhů legislativních i nelegislativních opatření v oblastech týkajících se kompetencí obcí. Činnost Svazu je založena především na aktivitě starostů, primátorů a členů zastupitelstev obcí a měst, kteří se nad rámec svých povinností věnují i obecným problémům samosprávy (SMO ČR, 2014a). Svaz měst a obcí ČR k 1. říjnu 2014 sdružuje 2 564 obcí, tj. 41 % z celkového počtu obcí v České republice. Členské obce Svazu zastupují 8 042 723 obyvatel, což z celkového počtu obyvatelstva ČR představuje téměř 77 %.

            Z hlavních cílů Svazu (SMO ČR, 2014b) vyplývá, že jeho každodenní činnost
je zaměřena především na oblast legislativy a různých opatření, např. strukturální politiky, politiky sociálního začleňování či dotačních titulů, které se dotýkají života obcí. Svaz se vyjadřuje k návrhům zákonů, prováděcích právních předpisů i výše zmíněných opatření. Zástupci Svazu aktivně vstupují do celého procesu jejich tvorby
i uvádění do praxe. Účastní se meziresortních připomínkových řízení, obhajují zájmy měst a obcí na příslušných ministerstvech a v poslaneckých i senátních výborech. V roce 2004 se Svaz stal povinným připomínkovým místem. V roce 2005 s ním vláda ČR uzavřela Dohodu o vzájemné spolupráci.

Posláním Svazu je hájit společné zájmy a práva obcí sdružených ve Svazu v duchu principů Evropské charty místní samosprávy. V rámci připomínkování Svaz reaguje na nejnovější legislativní návrhy a politická rozhodnutí na národní i evropské úrovni, která mohou významně ovlivnit činnost a fungování našich měst a obcí.

            Zaměřuje na připomínkování legislativy v oblasti služeb v obecném zájmu, veřejných zakázek, veřejné podpory a partnerství veřejného a soukromého sektoru, sociálních služeb a školství a usiluje o to, aby výkon těchto agend neznamenal pro obce vyšší administrativní a finanční zátěž. Svaz je povinným připomínkovým místem
(tj. legislativní návrhy týkající se samospráv musí být předloženy Svazu k připomínkám). Soustředí zejména na posílení daňových příjmů a úhradu výkonu přenesené působnosti.

            Pravidelně informuje o národní legislativě s dopadem na obce, problematice, které obce aktuálně řeší, a dalších novinkách prostřednictvím vydávaného tištěného  měsíčníku, elektronického zpravodaje a webových stránek. Poskytuje svým členům zdarma poradenství v oblasti práva, legislativy a grantových možností, každoročně organizuje krajská setkání, na kterých se projednávají aktuální témata v oblasti legislativy, politik, vytváří se prostor pro diskusi starostů, pro výměnu názorů apod. Podněty z krajských setkání jsou zohledňovány v další činnosti Svazu. Podporuje obce
a města v jejich zapojování se do mezinárodní spolupráce, do mezinárodních sítí a projektů, zprostředkovává možnosti partnerské spolupráce měst nebo podporuje zapojování do projektů zaměřených na transformační spolupráci, poskytuje členským obcím zdarma poradenství v oblasti grantových možností na podporu spolupráce měst.

Zpracovává analýzy dopadu evropské legislativy na města a obce, které zdarma poskytuje svým členům. Organizuje semináře a konference zaměřené na různé oblasti fungování obcí. Svaz pro starosty organizuje studijní pobyty v zemích EU, jejichž cílem je získání zkušeností a znalostí o fungování institucí EU.

Praktické výhody členství ve Svazu:

• právní poradenství poskytované legislativně-právním oddělením členským obcím zdarma (oblasti týkající se fungování obce),
• poradenství poskytované členům Svazu při hledání partnerů pro projekty spolupráce obcí (Town Twinning),
• přístup do členské sekce webových stránek (například Poradna Svazu či Z činnosti orgánů Svazu),
• možnost podílet se na činnosti Svazu a na formování jeho politiky prostřednictvím členství v odborných komisích Svazu, účastí na jednání vrcholných orgánů Svazu,
• možnost zastupovat Svaz na mezinárodních konferencích a jiných akcích jako jeho zástupce,
• možnost aktivně se zapojit do vytváření legislativy a politik v rámci ČR i EU, a tím ovlivnit právní prostředí pro fungování obce,
• možnost zapojit se do mezinárodních projektů zaměřených na výměnu zkušeností v různých oblastech místní správy.

Svaz obhajuje zájmy místních samospráv i na evropské úrovni. Spolu s dalšími asociacemi se snaží ovlivňovat podobu evropské legislativy a politik ve prospěch měst
a obcí. Aktivně se účastní činnosti Evropské rady obcí a regionů (CEMR), Výboru regionů (CEMR) a Kongresu místních a regionálních orgánů při Radě Evropy (CLRAE). Je zapojen i ve Světové organizaci měst a samospráv (UCLG)
a v Evropské sociální síti (ESN). Svaz se rovněž účastní různých mezinárodních projektů, do jejichž realizace zapojuje své členy, a podporuje města a obce v navazování partnerské spolupráce. Je aktivní v oblasti transformační spolupráce se zeměmi jihovýchodní a východní Evropy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

4 SPOLUPRÁCE S OBCEMI JINÝCH STÁTŮ

4.1 PŘESHRANIČNÍ IMPULZNÍ CENTRA

 

Myšlenka zakládání přeshraničních impulzních center (tzv. GIZ-GrenzüberschreitendesImpulszentrum) se zrodila v Dolním Rakousku s tím, že mají koordinovat přeshraniční spolupráci a uskutečňovat k tomu různé projekty (RYŠAVÝ, 2004). Přeshraniční ipmulzní centra nabízejí podněty a podporu realizace přeshraničních projektů. Většinou bývají realizována jako sdružení, která mají odbourávat existující předsudky v příslušných regionech a motivovat místní obyvatelstvo k větší přeshraniční spolupráci. Jejich oblast vlivu zahrnuje menší území, než jsou například euroregiony a tím daleko lépe mohou řešit konkrétní problémy.

Přeshraniční impulzní (pobídková) centra (GIZ) jsou evropským pilotním projektem přeshraniční spolupráce regionů podél příhraničních oblastí Dolního Rakouska, České republiky, Slovenska a Maďarska. Jejich úlohou je především pomáhat překonávat hranice, a to jak technické, tak společenské (DUŠEK, 2010).

V důsledku rozšíření Evropské unie se regiony, které byly doposud okrajovými, staly v Evropě centrálními. Přeshraniční spolupráce bude tedy do budoucna klíčovou otázkou. Jako příkladným projektem evropských příhraničních regionů jsou již aktivní Přeshraniční impulzní centra, jejichž úlohou je pomáhat odbourávat ještě poměrně rozšířené hranice v mysli lidí. Celkem 11 GIZů podél dolnorakouské hranice
s Českem, Slovenskem a Maďarskem nabízelo impulzní a podpůrnou činnost při provádění přeshraničních projektů a aktivit každodenního života. Po skončení grantových projektů na rakouské straně všechna centra zanikla a na české straně dobíhá udržitelnost posledním třem centrům.

Kooperace v oblasti hospodářství, kultury i oblasti sociální, by měly v daném regionu napomoci odstranit stávající předsudky a motivovat obyvatelstvo k přeshraniční spolupráci. Finanční prostředky jsou čerpány z Evropské unie (program Interreg IIIa)[12] a z regionálních programů firmy Ecoplus a Dolnorakouské společnosti pro podporu příhraničí (NÖG) (GIZ RETZ, 2011).

Pohraniční regiony tradičně patří k hospodářsky nejméně rozvinutým oblastem každého státu. Z historie si navíc zpravidla nesou břemeno národnostních konfliktů táhnoucích a utlumující rozvoj ekonomických aktivit všeho druhu. V rámci Evropské unie se proto pohraniční regiony staly rychle místem výměny zkušeností a centrem intenzivní spolupráce při řešení problémů daných zeměpisnou polohou na periferii jednotlivých států.

 

Obrázek 3 – GIZy podél dolnorakouské hranice s Českem, Slovenskem
a Maďarskem

Zdroj: GIZ RETZ, 2011

 

Z celé řady zobrazených impulzních center na mapě si pro ilustraci uveďme dva příklady z Jižních Čech, které jsou typické i pro ostatní přeshraniční impulzní centra.

Přeshraniční impulzní centrum České Velenice bylo založeno roku 2003
za finanční podpory Evropské unie prostřednictvím programu Phare CBC (založení sítě impulzních center a pracovních skupin v rámci euroregionu Silva Nortica) a podporuje veškeré návrhy, iniciativy a podněty z české i rakouské strany. Hlavní činností je řízení přeshraničních aktivit a organizace různých konferencí a seminářů pro veřejnou správu, podnikatele i neziskové organizace. Ve spolupráci s městem České Velenice, euroregionem Silva Nortica a dalšími impulzními centry spolupracuje s mikroregiony z obou stran hranic.

Jedním z prvních produktů spolupráce je projekt společné průmyslové zóny, který je založený na česko-rakouské smlouvě z roku 1990 a který byl oficiálně zahájen v roce 1993. Jedná se o projekt mezinárodního Hospodářského parku České Velenice – Gmünd o rozvoji a restrukturalizaci průmyslu a služeb severní části Waldviertlu
a českého příhraničního regionu jižních Čech. Park je první průmyslovou zónou v Evropě, která se rozkládá po obou stranách státní hranice a to jak organizačně, tak
i prostorově. Park obsahuje pozemky určené pro průmyslové využití s kompletní infrastrukturou a veškerými inženýrskými sítěmi.

Cílem tohoto Hospodářského parku, skládajícího se z české a rakouské části průmyslové zóny a integrovaného zakladatelského a poradenského centra na rakouské straně je vyhledávání a podpora investorů (průmysl, služby a živnostníci),  podpora
a využívání pozitivního vývoje endogenní ekonomiky, zamezení odlivu podnikatelů z regionu, podpora nově zakládaných podnikatelských subjektů, podpora a rozvoj hranic překračujících procesů ve výrobě a službách.

Podnikatelským subjektům v Hospodářském parku jsou nabízeny služby jako všeobecné právní poradenství, poradenství v oblasti financování a investičních pobídek, poradenství v oblasti kooperací, překlady a tlumočení, podpora při jednání s úřady
a veřejnými institucemi nebo kancelářské služby. Tyto služby jsou z velké části poskytovány bezplatně.

Přeshraniční impulzní centrum Sdružení Růže – Nové hrady se sídlem v Nových Hradech bylo založeno v roce 2004. Rakouským partnerem tohoto centra bylo přeshraniční impulzní centrum Region Weitra, které sdružovalo celkem šest obcí. Mezi hlavní projekty, na kterých se centrum podílelo, patřil projekt Hospodářská platforma, mezi jehož aktivity patřily odborné konference na hospodářská témata, kooperační informační pořady pro široké skupiny zájemců z oblasti průmyslu, zemědělství, logistiky nebo turistiky. Projekt byl ukončen v roce 2011 a centrum zaniklo.

Mezi hlavní aktivity v době působení centra patřila pomoc při navazování nových kontaktů, podpora a pořádání různých přeshraničních společenských
a kulturních akcí nebo například vyhledávání nových partnerů pro spolupráci se školkami, školami nebo obcemi.

 

 

 

 

4.2 EUROREGIONY

 

Euroregiony jsou formou přeshraniční spolupráce místních či regionálních samospráv nejen mezi zeměmi EU, ale také mezi členskými a nečlenskými zeměmi (např. Euroregion Karelie). Jedná se o sdružení spolu přímo sousedících subjektů
na opačných stranách hranic alespoň dvou států. Může se jednat o obce, kraje (regiony), příp. další úrovně (departementy apod.) či jejich sdružení (např. Klub Euroregionu Labe) a další právnické osoby (EUROSKOP, 2011).

Podle Sdružení evropských příhraničních regionů (AEBR)[13] může být Euroregion:

• sdružení lokálních či regionálních autorit na obou stranách hranice, někdy
  i se společným zastupitelským orgánem,
• příhraniční sdružení se stálým sekretariátem a technickým a administrativním týmem s vlastními zdroji,
• právnickou osobou ve formě neziskové asociace působící na obou stranách hranice v souladu s příslušnými vnitrostátními právními předpisy,
• smluvní povahy ve formě mezistátních dohod za účasti podstátních jednotek.

 

Motivem vzniku Euroregionů je zejména snaha o společný postup při řešení konkrétních problémů vázaných na periferní postavení příhraničních oblastí, tedy problémů, jež přesahují hranice států a nemohou tak být řešeny pouze na jedné straně hranic, a získávání finančních prostředků z programů EU. Přeshraniční spolupráce
se týká zejména otázek (EUROSKOP, 2011):

• životního prostředí,
• územního plánování a dopravní infrastruktury,
• cestovního ruchu a ekonomiky,
• rozvoje zaostávajících oblastí,
• kultury,
• správy souvisle urbanizovaných oblastí.

První Euroregiony začaly vznikat v západní Evropě v 50. letech 20. století,
a to zejména mezi zeměmi Beneluxu a Německem. Po roce 1989 došlo k jejich prudkému rozvoji podél původní železné opony a mezi kandidátskými zeměmi.
Ze západoevropských Euroregionů jmenujme např. Euroregion Transmanche (anglické hrabství Kent a francouzský region Nord-Pas de Calais) či „Atlantský oblouk“ (sdružení oblastí na Atlantském pobřeží Portugalska, Španělska, Francie, Velké Británie a Irska). Nový typ přeshraniční spolupráce v souvisle urbanizovaných oblastech pak
představují „eurookresy“, např. Štrasburk-Kehl-Offenburg na francouzsko-německém
či Eurométropole Lille-Courtrai-Tournai na francouzsko-belgickém pomezí. Na území dnešní České republiky vznikaly první euroregiony od roku 1991, dnes existují po celé hranici státu (EUROSKOP, 2011).

 

Obrázek 4 – Euroregiony v ČR

Zdroj: EUROSKOP, 2011

 

 

Tabulka 2 – Přehled Euroregionů v České republice

Pořadí	Euroregion	Vznik	Sousední stát
1.	Neisse/Nisa/Nysa	21. 12. 1991	D, PL
2.	Elbe/Labe	24.   6. 1992	D
3.	Krušnohoří/Erzgebirge	říjen 1992	D
4.	Egrensis	3.   2. 1993	D
5.	Šumava/BayerischerWald/Mühlviertel	20.   9. 1993	D, A
6.	Glacensis	5. 12. 1996	PL
7.	Praděd/Pradziad	2.   7. 1997	PL
8.	Těšínské Slezsko/SłąskCieszyński	22.   4. 1998	PL
9.	Silesia	20.   9. 1998	PL
10.	Beskydy/Beskidy	9.   6. 2000	PL, SK
11.	Pomoraví	23.   6. 1999	SK, A
12.	Euroregion Silva Nortica	28.   5. 2002	A
13.	Bílé Karpaty/Biele Karpaty	30.   7. 2000	SK

Zdroj: BUSINESSINFO, 2011

V Jihočeském kraji mají sídlo dva Euroregiony Šumava/BayerischerWald/ Mühlviertel a Euroregion Silva Nortica (více o nich PÁNA, 2007). I v okolních státech existuje mnoho euroregionů (BUSINESSINFO, 2011):

• v Polsku existuje také třináct euroregionů: Pomerania, Bałtyk, Niemen, Bug, Karpacki, Tatry, SłąskCieszyński, Silesia, Pradziad, Glacensis, Nysa, Sprewa-Nisa-Bóbr a Pro Europa Viadrina,
• na Slovensku je sedm euroregionů: Tatry, Miskolc-Košice, Karpátski, Biele Karpaty, Západne Slovensko/Weinviertel/Jižní Morava, Váh-Dunaj-Ipeľ a Beskydy,
• Rakousko se může pochlubit devíti euroregiony: Inn-Salzach, Weinviertel/Západne Slovensko/Jižní Morava, Silva Nortica, Mühlviertel/BayerischerWald, Euroregio Burgenland/West/Nyugat-Pannónia, Zugspitze-Wetterstein-Karwendel, Salzburg-Berchtesgadener Land-Traunstein, Via Salina a EuregioBodensee,
• v Německu existuje jednadvacet euroregionů.

 

Spolupráce je vztah založený na dobrovolnosti, nelze proto najít jeden univerzální model, stejně tak jako komplexně vyřešit všechny vztahy mezi jednotlivými aktéry spolupráce. Je také významným vztahem ve všech oblastech lidské společnosti. Velice zásadní věcí je, aby všichni aktéři našli takový systém spolupráce, který jim umožní co nejlépe dosáhnout stanovených cílů. Zlepšování jednotlivých prvků spolupráce je dlouhodobý proces, který vede k podpoře rozvoje jednotlivých regionů. Umožňuje lepší a účinnější cestu, jak dosáhnout potřebných výsledků, na druhé straně je skutečností, že spolupráce není možné z různých důvodů v řadě případů vůbec dosáhnout (DUŠEK, 2014, 63).

V posledních letech došlo a dochází k významným společenským
a ekonomickým změnám. V kontextu globalizačních a integračních procesů ve světové ekonomice se zároveň mění úloha substátních územních celků, které sehrávají stále významnější úlohu. Jedním z projevů změn je také to, že se úkoly a kompetence
v oblasti místního a regionálního rozvoje přesouvají na místní a regionální instituce. Otázka místního a regionálního rozvoje tak přestává být výlučnou záležitostí centrálních vlád a stává se úkolem nižších správních orgánů. Obce, města, nejrůznější místní anebo regionální společenství již nejsou pouhými pasivními příjemci rozhodnutí investorů anebo centrálních orgánů veřejné správy, ale stávají se aktivními činiteli (skutečnými aktéry) rozvojových aktivit a strategií (JEŽEK, 2008).

Z důvodu potřeby posílení evropské územní spolupráce (přeshraniční, nadnárodní i meziregionální), která patří k prioritám Evropské unie, a pro překonávání překážek v podobě rozdílných vnitrostátních právních předpisů, které této územní spolupráci brání, Evropský parlament a Rada Evropské unie schválily v červenci 2006 nařízení, které umožňuje členským státům, regionálním či místním orgánům
a veřejnoprávním subjektům z území různých členských států EU zakládat seskupení
s právní subjektivitou, tzv. „evropská seskupení pro územní spolupráci“. Takové seskupení získává právní subjektivitu, a to podle práva státu, ve kterém má dle dohody svých členů sídlo. Díky této právní subjektivitě může uzavírat smlouvy, mít majetek
či své zaměstnance. Seskupení by také mělo být schopno realizovat programy nebo projekty územní spolupráce spolufinancované Evropskou unií. Nařízení o ESÚS vstoupilo v platnost 1. srpna 2007 a povinností všech členských zemí EU bylo přijmout národní prováděcí legislativu, která by umožňovala taková seskupení utvářet (EUROREGION SILESIA, 2013). Začátkem června 2009 byla zveřejněna ve Sbírce zákonů ČR (pod č. 154/2009 Sb.) novelizace zákona č. 248/2000 Sb. o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů, která upravuje podmínky
pro fungování evropských seskupení pro územní spolupráci v podmínkách České republiky (Dušek, 2014).

Celkově se na území Evropské unie nachází na konci roku 2013 celkem
41 seskupení, na konci roku 2012 to bylo jen 33 seskupení. Dle zprávy „EGTC Monitoring Report 2012“ (PUCHER, GASPARI, RADZYNER, 2013) lze rozdělit seskupení i podle jejich vzniku a rozvoje v rámci jednotlivých států Evropské unie
do třech hlavních skupin:

• Španělsko, Francie a Portugalsko,
• Maďarsko, Slovensko a Rumunsko,
• Francie, Belgie a Německo.

Aktuálně je pak zapojeno 18 z 27 států Evropské unie, mezi nejaktivnější patří Maďarsko, společně s Francií a Slovenskem.

Česká republika se aktuálně zapojuje pouze do tří Evropských seskupení pro územní spolupráci:

• European Urban Knowledge Network, založena 3. 12. 2012, je Evropská síť znalostí městských záležitostí. Je udržitelnou, mezivládní znalostní sítí s národními kontaktními místy ve všech členských státech, působící jako centrum znalostí pro stávající sítě odborníků na urbánní záležitosti na všech úrovních správy. Praktická forma realizace spolupráce probíhá pomocí konferencí, workshopů a diskusních fór.
  Je největším seskupením, které bylo dosud založeno. Na jeho činnosti participuje
  9 států (Nizozemí, Belgie, Kypr, Česká republika, Francie, Německo, Maďarsko, Lucembursko a Rumunsko).
• Evropské seskupení pro územní spolupráci TRITIA, vzniklo 25. 2. 2013, se nachází na území Slezského vojvodství (Polská republika), Opolského vojvodství (Polská republika), Moravskoslezského kraje (Česká republika) a Žilinského samosprávního kraje (Slovenská republika). Orgány těchto regionů mezi sebou spolupracují
  na základě uzavřených dohod o spolupráci v různých oblastech.
• Evropské seskupení pro územní spolupráci „Společný region“, vzniklo
  5. 2013. Své aktivity realizuje na příhraničním území Slovenské a České republiky. V rámci Slovenské republiky je zapojeno seskupení 22 obcí z okresu Senica
  v Trnavském kraji, na území ČR je to Svazek obcí Letovicko a Svazek obcí Malá Haná z okresu Blansko v Jihomoravském kraji. Vzájemná spolupráce je realizována
  v hospodářské oblasti, kulturní a environmentální oblasti.

Česká republika je také zapojena do Evropského regionu Dunaj-Vltava (ERDV). Nejedná se právně o Evropské seskupení, ale o „politickou deklaraci“. Česko-rakousko-německý Evropský region Dunaj-Vltava byl založen 30. 6. 2012. Podílí se na něm Horní Rakousko, Plzeňský kraj, Jihočeský kraj, Kraj Vysočina, Horní Falc a Dolní Rakousko spolu s okresem Altötting. Trilaterální spolupráce má význam pro všechny zúčastněné v různých oblastech (zejména pokud jde o přeshraniční infrastrukturní opatření nebo o možnosti vzdělávání mládeže). Pro obyvatele by měl evropský region přinést citelný prospěch, a to v oblasti pracovního trhu. V rámci ERDV partnerské regiony kooperují v osmi oblastech spolupráce:

Evropský region Dunaj-Vltava jako výzkumný a inovační prostor; Evropský region Dunaj-Vltava  – prostor s vysokými školami; Spolupráce podniků a tvorba klastrů; Kvalifikované pracovní síly a flexibilní pracovní trh; Obnovitelné zdroje energie
a energetická efektivnost; Turistika orientovaná na přírodu, zdraví, města a kulturu; Mobilita, dostupnost, doprava; Diverzita, jazyk a kultura.

Evropská seskupení územní spolupráce jsou v současné době dynamicky
se rozvíjející formou přeshraniční spolupráce napříč mnoha regiony Evropské unie.
V mnoha regionech si politické reprezentace mnoho slibují zejména v oblasti přílivu finančních prostředků Evropské unie, zlepšení dopravní infrastruktury a plánování. Zda nejsou tato očekávání až příliš optimistická, ukáže programovací období 2014-2020 (DUŠEK, 2014, 68). Každopádně Evropská seskupení pro územní spolupráci nabízí řadu možností a je jen na jednotlivých regionech celé Evropské unie včetně České a Slovenské republiky, zda je dokáží plnohodnotně využít.

V uvedené problematice může také sehrát roli Výbor regionů EU (více PÁNA, 2013 60-66).

4.3 PARTNERSKÁ MĚSTA A OBCE

 

Partnerská (družební) města jsou taková města, která se i přes své geografické vzdálenosti a politické rozdíly spojila, aby pěstovala vzájemná kulturní pouta a kontakty mezi svými obyvateli. Mají často (i když ne vždy) podobné demografické i jiné charakteristiky, někdy také podobnou historii (viz např. město Tábor a husitství nebo město Příbram a hornictví). Takováto partnerství vedou často k různým kooperacím – například k výměnným studentským programům a také ekonomické a kulturní spolupráci. Praxe partnerských měst vznikla v Evropě po druhé světové válce jako způsob jak přimět obyvatele k vzájemnému bližšímu porozumění a také jako způsob, jak ke všeobecnému prospěchu podpořit přeshraniční styky. Nejvíce populární je tato koncepce dodnes v Evropě, postupem času se však rozšířila i na jiné světadíly, což vedlo k některým velmi zajímavým partnerstvím.

Většina měst a řada obcí v ČR již spolupracuje s partnerskými městy a obcemi
v některém z evropských států, přitom není výjimkou spolupráce i s více městy či obcemi. Navázání partnerských vztahů mohou realizovat města či obce samy, případně mohou využít služeb Svazu měst a obcí ČR. Základem pro funkční a živé partnerství je vzájemné porozumění a společné chápání partnerské spolupráce mezi municipalitami, efektivní komunikace, jasné a srozumitelné cíle naplňující obsah partnerství a aktivní zapojení občanů, zájmových a profesních sdružení do partnerských aktivit. Dopad spolupráce může být v konkrétních obcích velmi rozdílný – pohybuje se od čistě deklaratorní po velmi intenzivní spolupráci (GALVASOVÁ, 2007).

Nejčastějšími cíli spolupráce jsou konzultace a přenos poznatků v oblasti veřejné správy, kulturní a společenská spolupráce, výměnné pobyty, spolupráce v oblasti dopravy, územního plánování a podpory cestovního ruchu a spolupráce na projektech. Charakteristickým rysem je postupné rozvíjení kontaktů od účasti na kulturních
a společenských akcích, přes spolupráci v oblasti optimalizace výkonu samosprávných funkcí k ekonomické spolupráci včetně společné participace na programech spolufinancovaných EU.

Relativně významným rysem této spolupráce je také finanční pomoc ze strany zahraničních partnerů. Partnerství měst a obcí je podporováno ze strany Evropské unie, např. formou grantů podporujících výměnné pobyty občanů z partnerských měst nebo pořádání konferencí a seminářů. Podmínkou je, aby tyto akce podporovaly myšlenky evropské integrace. Zvláštní pozornost je věnována výměně mladých lidí, kulturním
a vzdělávacím akcím, integraci znevýhodněných skupin obyvatel a rovným příležitostem mužů a žen.

Partnerství měst není novou záležitostí, ale partnerství byla uzavírána i před rokem 1989. Partnerství byla uzavírána především mezi zeměmi bývalého „socialistického tábora“, ale nejen mezi nimi. Jako konkrétní příklad můžeme uvést dvě ukázky partnerství města Tábor, kdy partnerství uzavřelo město jak před rokem 1989, tak po roce 1989.

Oficiálním partnerem českého města Tábor je německé město Konstanz (Kostnice). Partnerství „Tábor – Kostnice“ patří v České republice k unikátům, které v letošním roce oslaví 31. výročí. Základní podnět přivezl do Tábora obchodník Herbert Schenk. Při svých obchodních cestách do Tábora ho zarazilo, jak název „Tábor“
je velice blízký jeho srdci. Z dětství mu utkvěla vzpomínka na kopec v Kostnici, který nese stejné jméno. Nejvýznamnějším pojítkem však byl a také vždy bude Mistr Jan Hus. Významnou roli při vzniku partnerství tak sehrál tzv. Husův dům, který se nachází v historickém jádru Kostnice. Výše jmenovaný obchodník  zahájil jednání
o rekonstrukci tohoto objektu. V ČSSR stejnou roli měl Karel Bican, ředitel Jihočeských památek a později starosta Tábora. Právě při rekonstrukci Husova domu v Kostnici v 70. letech byly navázány první osobní kontakty mezi oběma městy. Byl
to také Karel Bican, kdo 20. září 1983 podepsal se starostou města Kostnice
Dr. Horstem Eickmeyerem první dohodu o vzniku partnerství mezi městy. 11. 6. 1984 pak byla podepsána smlouva a slavnostní prohlášení o partnerství a mírové spolupráci mezi městy Tábor (tehdy v Československé socialistické republice) a městem Kostnice
(v Německé spolkové republice).

Partnerská spolupráce je dodnes velmi rozsáhlá a rozšířila se na řadu firem, škol, spolků a občanských sdružení (např. hasiči, rybáři, turisté, studenti, sportovci), které organizují vzájemné výměnné pobyty, setkávají se při společných projektech. Pořádají se vzájemné výstavy a vystoupení umělců. Probíhají také vzájemné individuální návštěvy občanů obou měst. Spolupráce je pro obě města velmi prospěšná
a jednoznačně přispívá k dobrým vztahům mezi Německem a Českou republikou.

Druhým příkladem je partnerství města Tábor a města Wels, které bylo podepsáno v roce 2005. Spolupráce mezi městy neformálně probíhala již od roku 1998. Wels je hornorakouské statutární město, které má 60 tisíc obyvatel, což je dvojnásobný počet obyvatel města Tábor. Stejně jako Tábor je Wels zajímavý svou historií
a architekturou. Ve středu zájmů je především konání veletrhů, k nimž Wels vybudoval v roce 1994 veletržní centrum.

Důležitým rokem pro spolupráci byl rok 2013, kdy v rámci operačního programu Cíl 3 Evropská územní spolupráce Rakousko – Česká republika 2007 – 2013 získal Tábor finanční prostředky na projekt „Prezentace partnerského města Wels v rámci Otevření turistické sezóny v Táboře a prezentace města Tábora ve Welsu
při příležitosti kulturní akce Filmfesti“. Cíl projektu k posílení cestovního ruchu
a prohloubení vztahů mezi městy se podařilo naplnit (více www.taborcz.eu).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

5 ANALÝZA VYBRANÉ PROBLEMATIKY OBCÍ A MĚST JIHOČESKÉHO KRAJE V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ LET 2004 A 2014

 

Projekt byl realizován v rámci Interní grantové agentury VŠERS. Jeho cílem bylo porovnat údaje získané obdobným dotazníkovým šetřením v roce 2004. Výzkum
se zaměřil v roce 2014 na osm stejných témat.

• A) dopravní obslužnost
• B) dostupnost základního zboží a služeb
• C) řízení obcí a měst
• D) dotace
• E) podpora přílivu investic
• F) vztah k národnostním menšinám
• G) legislativa a efektivita veřejné správy
• H) možnost vzdělání pracovníků veřejné správy

Pro potřeby práce „Význam a postavení meziobecní spolupráce v regionálním rozvoji“ nebyly využity všechny údaje z provedené ankety ve městech a obcích Jihočeského k rozvoji měst a obcí s tím, že v práci byly analyzovány a následně porovnány s obdobným výzkumem v roce 2004 jen některé otázky vztahující se přímo či nepřímo k meziobecní spolupráci (dopravní obslužnost a legislativa a efektivita veřejné správy).

Data sbírali studenti VŠERS. Jednotlivé respondenty si vybírali z databáze obcí (623 obcí a měst). Sběr dat proběhl na podzim roku v září a říjnu roku 2014.
41 dotazníků bylo vyplněno elektronicky a 41 dotazníků bylo předáno v listinné podobě. Data byla následně zpracována pomocí programů Microsoft Excel.

Dotazníkové šetření probíhalo na území Jihočeského kraje na podzim roku 2014. V tomto roce se šetření účastnilo celkem 82 obcí (z toho 64 obcí I. kategorie; 6 obce II. kategorie a 12 obcí III. kategorie).

 

Tabulka 3 – Obce účastnící se výzkumu dle kategorie

	I. kategorie	II. kategorie	III. kategorie	Celkem
počet	64	6	12	82
počet	78,0%	7,3%	14,6%	100,0%

Zdroj: vlastní

 

 

Graf 1 – Obce účastnící se výzkumu dle kategorie

Zdroj: vlastní

 

Tabulka 4 – Porovnání 2004 -2014

	I. kategorie		II. kategorie		III. kategorie		všechny obce
	2004	2014	2004	2014	2004	2014	2004	2014
počet	119	64	14	6	7	12	140	82
	85,0%	78,0%	10,0%	7,3%	5,0%	14,6%	100,0%	100,0%

Zdroj: vlastní

 

 

Data z  dotazníkového šetření z roku 2014 byla porovnána s obdobným výzkumem, který proběhl před deseti lety. V roce 2004 se ho zúčastnilo celkem 140 obcí (z toho 119 obcí I. kategorie; 14 obcí II. kategorie; 7 obcí III. kategorie).  Oba dva vzorky respondentů nelze považovat za reprezentativní, ale za jakousi sondu
do současných i minulých potřeb a problémů obcí v Jihočeském kraji. Je nutné zdůraznit, že novější šetření (rok 2014) bylo provedeno s méně než třetinovým vzorkem respondentů (n=41) v porovnání s rokem 2004 (n=140).  V obou sledovaných letech je patrná významná převaha respondentů z obcí I. kategorie (85% v roce 2004 a 78%
v roce 2014). Tato dominantní kategorie obcí udává směr celkového vyznění
a charakteru získaných odpovědí. Obce II. kategorie byly zastoupeny 10% respondentů (v roce 2004) a 7,3% v roce 2014. Zastoupení obcí III. kategorie vzrostlo z 5% (v roce 2004) na 14,6% (v roce 2014).

 

 

 

Tabulka 5 – Pozice dotazovaného

	starosta	místostarosta	tajemník	vedoucí odboru	jiná	neuvedl	celkem
obce I. kategorie	46	10	0	0	8	0	64
obce II. kategorie	2	2	0	0	2	0	6
obce III. kategorie	2	2	2	0	6	0	12
všechny obce	50	14	2	0	16	0	82

Zdroj: vlastní

Nejčastěji uváděnou funkcí respondentů z řad obcí je funkce starosty – celkem v 61%, funkce místostarosty je uvedena v 17,1% odpovědí, tajemník ve 2,4% odpovědí.  Funkce starosty jako respondenta výzkumu byly nejčastější v obcích I. kategorie.

Tabulka 6 – Porovnání 2004 -2014

	starosta		místostarosta		tajemník		vedoucí odboru		jiná		neuvedl		celkem
	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %
obce I. kategorie	73,9	71,9	9,2	15,6	1,7	0,0	0,0	0,0	11,8	12,5	3,4	0,0	100	100
obce II. kategorie	57,1	33,3	14,3	33,3	28,6	0,0	0,0	0,0	0,0	33,3	0,0	0,0	100	100
obce III. kategorie	28,6	16,7	28,6	16,7	0,0	16,7	28,6	0,0	0,0	50,0	14,3	0,0	100	100
všechny obce	70,0	61,0	10,7	17,1	4,3	2,4	1,4	0,0	10,0	19,5	3,6	0,0	100	100

Zdroj: vlastní

 

Z pohledu rozdílů mezi respondenty ve sledovaných letech 2004 a 2014 došlo k poklesu zastoupení starostů (ze 70% v roce 2004 na 61% v roce 2014) a nárůstu zastoupení místostarostů (z 10,7% na 17,1%). Pokles zastoupení funkcí tajemníka obecního/městského úřadu může způsoben celkově menší velikostí vzorku z roku 2014 a také nízkým absolutním zastoupením obcí II. a III. kategorie.

5.1 KOMPARACE VÝZKUMU PROBLEMATIKY OBCÍ A MĚST JIHOČESKÉHO KRAJE Z LET 2004 A 2014

 

První vyhodocenou oblastí ankety v Jihočeském kraji je dopravní obslužnost.

Tabulka 7 – Spokojenost se způsobem financování základní dopravní obslužnosti
v Jihočeském kraji

a)

kategorie obce	rozhodně ano	spíše ano	spíše ne	rozhodně ne	nedopověděl	celkem
obce I. kategorie	14	40	10	0	0	64
obce II. kategorie	0	4	0	0	2	6
obce III. kategorie	2	6	2	2	0	12
všechny obce	16	50	12	2	2	82

Zdroj: vlastní

b)

kategorie obce	rozhodně ano	spíše ano	spíše ne	rozhodně ne	nedopověděl	celkem
obce I. kategorie	21,9%	62,5%	15,6%	0,0%	0,0%	100%
obce II. kategorie	0,0%	66,7%	0,0%	0,0%	33,3%	100%
obce III. kategorie	16,7%	50,0%	16,7%	16,7%	0,0%	100%
všechny obce	19,5%	61,0%	14,6%	2,4%	2,4%	100%

Zdroj: vlastní

 

V hodnocení financování základní dopravní obslužnosti obcí převládá spokojenost u více jak 4/5 dotázaných představitelů obcí – odpověď „rozhodně ano“ uvedlo 19,5% dotázaných a odpověď „spíše ano“, která byla nejfrekventovanější,
a v celkovém hodnocení ji uvedlo 61% respondentů. Za nejspokojenější kategorii obcí lze označit obce I. kategorie s celkově nadprůměrným zastoupením kladných odpovědí – „spíše ano“ 62,5%  a „rozhodně ano“ 21,9%.

Konkrétní důvody pro svou spokojenost či nespokojenost s financováním základní dopravní obslužnosti uvedlo celkem 43,2% dotázaných představitelů obcí
(z toho 41,2% z obcí I. kategorie a 71,4% z obcí III. kategorie; z obcí II. kategorie tuto otázku nikdo nezodpověděl). Podle charakteru odpovědí si všechny obce v této otázce spíše stěžovaly na problémy s dopravou. Někteří respondenti uvedli více než jednu odpověď (více důvodů spokojenosti či nespokojenosti). Tato skutečnost
je ve vyhodnocení zohledněna. Terčem kritiky byly nejčastěji „málo četné nebo nenavazující spoje“ (11,4%), druhou nejčastější odpovědí bylo, že „ obec nepřispívá
na dopravní obslužnost“ (9,1%) – zde lze jen těžko určit, zda je to vnímáno respondenty vnímáno kladně či záporně; třetí nejčastější odpovědí je spokojenost s úrovní dopravní obslužnosti v obci (6,8%).  Výrazný rozdíl je v odpovědích obcí III. kategorie, zde
se zřejmě v souladu s jejich významnější funkcí týkající se (nejen) dopravní obslužnosti objevují problémy s dopravou ve větších sídlech – investice do dopravní infrastruktury (28,6%), hustota dopravy (14.3%), které u ostatních obcí nejsou uvedeny.

Tabulka 8 – Důvody spokojenosti se základní dopravní obslužností v roce 2004

	zapojení všech měst do financování, spravedlivé	mění se, není přehledné	nesoulad a špatná koordinace MHD, ČSAD a ČD	nedostatečná obslužnost večer, o víkendech a o prázdninách	nyní pro obce výhodnější	nerovnoměrné, výhody pro větší obce	nyní horší podmínky	neodpovědělo	Celkem
obce I. kategorie	5,9%	2,5%	0,8%	2,5%	6,7%	2,5%	18,5%	60,5%	100,0%
obce II. kategorie	14,3%	0,0%	0,0%	0,0%	7,1%	0,0%	7,1%	71,4%	100,0%
obce III. kategorie	14,3%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	85,7%	100,0%
všechny obce	7,1%	2,1%	0,7%	2,1%	6,4%	2,1%	16,4%	62,9%	100,0%

Zdroj: vlastní

 

Tabulka 9 – Důvody spokojenosti se základní dopravní obslužností v roce 2004

	Dopravní obslužnost obce je zachována a je dostatečná	Málo četné a nenavazující spoje	Obec finančně přispívá na dopravní obslužnost	Obec finančně nepřispívá na dopravní obslužnost	Cena jízdného	Chybí železniční spojení	Nevím, nemám dostatečné informace	Investice do dopravní infrastruktury	Problém s hustotou dopravy	Neodpověděl	Celkem
obce I. kategorie	8,8%	11,8%	2,9%	8,8%	2,9%	2,9%	2,9%	0,0%	0,0%	58,8 %	100,0%
obce II. kategorie	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	100,0%	100,0%
obce III. kategorie	0,0%	14,3%	0,0%	14,3%	0,0%	0,0%	0,0%	28,6%	14,3%	28,6 %	100,0%
všechny obce	6,8%	11,4%	2,3%	9,1%	2,3%	2,3%	2,3%	4,5%	2,3%	56,8 %	100,0%

Zdroj: vlastní

Pokud porovnáme odpovědi z let 2004 a 2014 byla celková ochota odpovídat
o něco vyšší v roce 2014.  Protože se jedná o otevřenou otázku, nebylo možné odpovědi respondentů vyhodnotit pro obě období ve zcela stejných kategoriích odpovědí. V obou sledovaných letech jsou v této otevřené otázce, přes deklarovanou celkovou spokojenost, uvedeny spíše kritické komentáře, přičemž kladněji
se respondenti vyjadřovali v roce 2004. V roce 2004 bylo nejčastějším uvedeným důvodem nespokojenosti celkové zhoršení podmínek dopravní obslužnosti (16,4%) v roce 2014 si respondenti stěžují na málo četné nebo nenavazující spoje (11,4%) – lze porovnat s odpovědí „nesoulad a špatná koordinace MHD, ČSAD a ČD“ v roce 2004 (pouze 0,7%); v roce 2004 uvádí respondenti spravedlivé zapojení všech měst
do financování dopravní obslužnosti (7,1%), v roce 2014 je druhou nejčastější odpovědí, že obec nepřispívá na dopravní obslužnost (9,1%); to, že je dopravní obslužnost výhodnější, si v roce 2004 myslelo 6,4% respondentů – tento názor nejlépe koresponduje s názorem, že „dopravní obslužnost obce je zachována a je dostatečná“, který v roce 2014 zastávalo 6,8% respondentů.

 

Tabulka 10 – Zlepšení kvality dopravní obslužnosti (vedení spojů a jejich přípojové návaznosti  – železnice, silnice)

	Návaznost spojů	Dopravní obslužnost je dostačující	Více spojů	Investice do dopravní infrastruktury	Odpoví-dající (kapacitně a technicky) vozový park	O hromadnou dopravu není odpovídající zájem	Je třeba zlepšit dopravu obecně	Posílení role železniční dopravy	Integrace MHD, ČD a ČSAD	Lepší plánování v oblasti dopravy	Neodpověděl
obce I. kategorie	17,1%	8,6%	8,6%	11,4%	5,7%	5,7%	5,7%	0,0%	0,0%	0,0%	37,1%	100,0%
obce II. kategorie	33,3%	0,0%	33,3%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	33,3%	100,0%
obce III. kategorie	22,2%	0,0%	11,1%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	11,1%	22,2%	22,2%	11,1%	100,0%
všechny obce	19,1%	6,4%	10,6%	8,5%	4,3%	4,3%	4,3%	2,1%	4,3%	4,3%	31,9%	100,0%

Zdroj: vlastní

 

Ochota odpovídat na tuto otázku byla celkově skoro 68%. Celkově nejfrekventovanějším návrhem bylo řešit návaznost spojů (19,1%), navýšení jejich počtu (10,6%) a investice do dopravní infrastruktury (8,5%). Obce I. kategorie uvádí celkově širší škálu návrhů na zlepšení kvality dopravní obslužnosti, je to dáno jejich celkovým dominantním zastoupením v počtu dotázaných obcí. Obce III. kategorie
se od ostatních obcí zastoupených v šetření opět liší, uvádí často návrhy, které v souladu s jejich zvýšeními pravomocemi a korespondují se zodpovědností za řešení dopravy pro více základních územních celků – posílení železnice, integrace více druhů dopravy nebo plánování v oblasti dopravy.

Tabulka 11 – Zlepšení kvality dopravní obslužnosti, porovnání 2004 -2014

1. a) 2004

	řešení spojů odpoledne a večer (v noci), víkendy, prázdniny	koordinace dopravy, návaznost spojů	integrace MHD, ČSAD, ČD	více spojů	investice do nových silnic, opravy stávajících	neodpovědělo	Celkem
obce I. kategorie	11,8%	6,7%	9,2%	13,4%	10,9%	47,9%	100,0%
obce II. kategorie	7,1%	35,7%	14,3%	7,1%	0,0%	35,7%	100,0%
obce III. kategorie	0,0%	14,3%	0,0%	14,3%	0,0%	71,4%	100,0%
všechny obce	10,7%	10,0%	9,3%	12,9%	9,3%	47,9%	100,0%

Zdroj: vlastní

 

1. b) 2014

	Návaznost spojů	Dopravní obslužnost je dostačující	Více spojů	Investice do dopravní infrastruktury	Odpoví-dající (kapacitně a technicky) vozový park	O hromadnou dopravu není odpovídající zájem	Je třeba zlepšit dopravu obecně	Posílení role železniční dopravy	Integrace MHD, ČD a ČSAD	Lepší plánování v oblasti dopravy	Neodpověděl	Celkem
obce I. kategorie	17,1%	8,6%	8,6%	11,4%	5,7%	5,7%	5,7%	0,0%	0,0%	0,0%	37,1%	100,0%
obce II. kategorie	33,3%	0,0%	33,3%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	33,3%	100,0%
obce III. kategorie	22,2%	0,0%	11,1%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	11,1%	22,2%	22,2%	11,1%	100,0%
všechny obce	19,1%	6,4%	10,6%	8,5%	4,3%	4,3%	4,3%	2,1%	4,3%	4,3%	31,9%	100,0%

Zdroj: vlastní

 

 

Pokud srovnáme nejčastější návrhy na zlepšení kvality dopravy v letech 2004
a 2014 objevují se v obou případech návrhy na zlepšení návaznost spojů (19,1% v roce 2014) a navýšení počtu (10,6% v roce 2014). Tyto dvě nejčastější odpovědi jsou srovnatelné se třemi podobnými kategoriemi odpovědí z roku 2004 „více spojů“
se 12,9%, „koordinace dopravy a návaznost spojů“ (10%)  a „řešení spojů odpoledne
a večer (v noci), víkendy, prázdniny“ (10,7%). Dohromady mají tyto odpovědi v obou sledovaných letech i podobný podíl zastoupení – 29,7% v roce 2014 a 33,6% v roce 2004.

Tabulka 12 – Souhlas s vybudováním celokrajského integrovaného dopravního systému

kategorie obce	rozhodně ano	spíše ano	spíše ne	rozhodně ne	neodpověděl	celkem
obce I. kategorie	34,4%	62,5%	3,1%	0,0%	0,0%	100,0%
obce II. kategorie	33,3%	33,3%	33,3%	0,0%	0,0%	100,0%
obce III. kategorie	50,0%	33,3%	16,7%	0,0%	0,0%	100,0%
všechny obce	36,6%	56,1%	7,3%	0,0%	0,0%	100,0%

Zdroj: vlastní

 

Graf 2 – Souhlas s vybudováním celokrajského integrovaného dopravního systému

Zdroj: vlastní

 

Vybudování celokrajského integrovaného dopravního systému podporuje celkově skoro 93% respondentů, kteří odpověděli „rozhodně ano“ (36,6%) nebo „spíše ano“ (56,1%). Podpora IDS je minimálně dvoutřetinová ve všech kategoriích obcí. Největší podporu má IDS v obcích I. kategorie – skoro 97% – „rozhodně ano“ odpovědělo 34,4% a „spíše ano“ 62,5%. Největší intenzita podpory je v obcích III. kategorie – odpověď „rozhodně ano“ uvedlo 50% respondentů.

 Tabulka 13 – Hodnocení dopravní obslužnosti v obci (městě)

kategorie obce	optimální	dostatečná	vyhovuje jen v některých časech	naprosto nevyhovující	neodpověděl	celkem
obce I. kategorie	12,5%	53,1%	31,3%	0,0%	3,1%	100%
obce II. kategorie	0,0%	66,7%	33,3%	0,0%	0,0%	100%
obce III. kategorie	0,0%	66,7%	16,7%	16,7%	0,0%	100%
všechny obce	9,8%	56,1%	29,3%	2,4%	2,4%	100%

Zdroj: vlastní

 

Dopravní obslužnost v obci byla v roce 2014 hodnocena nejčastěji jako dostatečná, a to v 56,1% případů. Za dostatečnou je považována ve všech kategoriích obcí a to nejméně nadpoloviční většinou u všech kategorií dotázaných obcí (obce I. kategorie 53,1%, obce II. a III. kategorie shodně 66,7%).  V obcích I. kategorie
je dopravní obslužnost hodnocena v 12,5% dokonce jako optimální – to znamená,
že kladně hodnocena je v 65,4% případů (odpovědi „optimální“ a „dostatečná“).  Vyhovující dopravní obslužnost jen v některých časech uvádí celkově 29,3% respondentů (obce I. a II. kategorie mají podobnou frekvenci tohoto názoru něco přes 30%, obce III. kategorie necelých 17%). Za naprosto nevyhovující považuje dopravní obslužnost pouze 2,4% – ve všech případech jde o dotázané z obcí III. kategorie.

Tabulka 14 – Hodnocení finančního podílu obce/ města na dopravní obslužnosti

kategorie obce	odpovídá a je vyvážený	neúměrný možnostem obce	neodpověděl	celkem
obce I. kategorie	78,1%	6,3%	15,6%	100%
obce II. kategorie	66,7%	0,0%	33,3%	100%
obce III. kategorie	66,7%	33,3%	0,0%	100%
celkem	75,6%	9,8%	14,6%	100%

Zdroj: vlastní

 

Finanční podíl na dopravní obslužnosti obce je třemi čtvrtinami dotázaných obcí považován za vyvážený.  Nejčastěji takto odpovídají v šetření nejvíce zastoupené obce I. kategorie (78,1%) obce II. a III. kategorie mají stejný podíl (66,7%). Podíl obce
na dopravní obslužnosti hodnotí jako neúměrný celkově 9,8% – z toho je 6,3% obcí I. kategorie a třetina obcí III. kategorie.

            Druhou vyhodocenou oblastí ankety v Jihočeském kraji je legislativa a efektivita veřejné správy.

Tabulka 15 – Hodnocení „nepřehledné legislativy“

kategorie obce	rozhodně ano	spíše ano	spíše ne	rozhodně ne	neodpověděl	celkem
obce I. kategorie	62,5%	34,4%	3,1%	0,0%	0,0%	100%
obce II. kategorie	33,3%	33,3%	0,0%	0,0%	33,3%	100%
obce III. kategorie	33,3%	50,0%	0,0%	0,0%	16,7%	100%
všechny obce	56,1%	36,6%	2,4%	0,0%	4,9%	100%

Zdroj: vlastní

 

Názor, že legislativa je nepřehledná zastává většina obcí – celkem 56,1%  obcí odpovědělo „rozhodně ano“-   nejčastěji takto odpovídali respondenti z obcí I. kategorie (62,5%) a 36,6 % obcí odpovědělo „spíše ano“ – tuto odpověď uváděli nejčastěji respondenti z obcí II. kategorie (50%). S tvrzením, že je legislativa nepřehledná spíše nesouhlasí pouze 2,4% respondentů (všichni z obcí I. kategorie; 4,9% respondentů otázku nezodpovědělo.

 

Tabulka 16 – Porovnání „nepřehlednosti legislativy“ v roce 2004 a 2014

kategorie obce	rozhodně ano		spíše ano		spíše ne		rozhodně ne		neodpověděl		celkem
	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %
obce I. kategorie	47,9	62,5	29,4	34,4	3,4	3,1	1,7	0,0	17,6	0,0	100	100
obce II. kategorie	57,1	33,3	35,7	33,3	7,1	0,0	0,0	0,0	0,0	33,3	100	100
obce III. kategorie	0,0	33,3	57,1	50,0	0,0	0,0	0,0	0,0	42,9	16,7	100	100
všechny obce	46,4	56,1	31,4	36,6	3,6	2,4	1,4	0,0	17,1	4,9	100	100

Zdroj: vlastní

 

Podle většiny respondentů nepřehlednost legislativy narůstá – toto tvrzení posílilo ze 46,4% v roce 2004 na 56,1% v roce 2014, legislativu jako za „spíše nepřehlednou“ pokládalo 31,4% respondentů v roce 2004 a 36,6% v roce 2014.  Celkově tedy legislativu pokládalo za alespoň částečně nepřehlednou celkem 77,8% respondentů v roce 2004 a 92,7% v roce 2014.

Tabulka 17 – Hodnocení „ucelenosti legislativy“

kategorie obce	rozhodně ano	spíše ano	spíše ne	rozhodně ne	neodpověděl	celkem
obce I. kategorie	3,1%	25,0%	43,8%	18,8%	9,4%	100%
obce II. kategorie	0,0%	0,0%	66,7%	0,0%	33,3%	100%
obce III. kategorie	0,0%	16,7%	66,7%	0,0%	16,7%	100%
všechny obce	2,4%	22,0%	48,8%	14,6%	12,2%	100%

Zdroj: vlastní

Legislativu za alespoň částečně ucelenou považuje necelá čtvrtina dotázaných obcí (odpověď „rozhodně ano“ – 2,4%- jedná se pouze obce I. kategorie; odpověď „spíše ano“ 22%).  Nejčastější odpovědí bylo, že legislativa je spíše neucelená, kterou uvedlo 48,8% respondentů (z toho 43,8% z obcí I. kategorie; z obcí II. a III. kategorie shodně 66,7%). Za ucelenou legislativu rozhodně nepokládá 14,6% obcí – jedná se
o obce I. kategorie. 12,2% obcí otázku nezodpovědělo.

Tabulka 18 – Porovnání „ucelenosti legislativy“ v roce 2004 a 2014

kategorie obce	rozhodně ano		spíše ano		spíše ne		rozhodně ne		neodpověděl		celkem
	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %
obce I. kategorie	2,5	3,1	14,3	25,0	29,4	43,8	8,4	18,8	45,4	9,4	100	100
obce II. kategorie	0,0	0,0	21,4	0,0	35,7	66,7	7,1	0,0	35,7	33,3	100	100
obce III. kategorie	0,0	0,0	14,3	16,7	42,9	66,7	0,0	0,0	42,9	16,7	100	100
všechny obce	2,1	2,4	15,0	22,0	30,7	48,8	7,9	14,6	44,3	12,2	100	100

Zdroj: vlastní

 

Názor na ucelenost legislativy doznal v letech 2004 – 2014 mírných změn k lepšímu – celkově mírně vzrostlo kladné hodnocení ucelenosti legislativy, ale bylo vyváženo velmi výrazným nárůstem negativního hodnocení v roce 2014, tento nárůst byl zřejmě zapříčiněn tím, že v roce 2004 na otázku neodpovědělo 44,3% respondentů
a v roce 2014 pouze 12,2% respondentů.

Tabulka 19 – Hodnocení „složité legislativy“

kategorie obce	rozhodně ano	spíše ano	spíše ne	rozhodně ne	neodpověděl	celkem
obce I. kategorie	56,3%	34,4%	3,1%	0,0%	6,3%	100%
obce II. kategorie	0,0%	33,3%	0,0%	0,0%	66,7%	100%
obce III. kategorie	33,3%	33,3%	16,7%	0,0%	16,7%	100%
všechny obce	48,8%	34,1%	4,9%	0,0%	12,2%	100%

Zdroj: vlastní

 

Legislativu považuje za rozhodně složitou 48,8%; za spíše složitou 34,1%, tzn. záporná hodnocení od 83% respondentů. S tímto tvrzením by spíše nesouhlasilo pouze 4,9% respondentů. 12,2% respondentů otázku nezodpovědělo.

Tabulka 20 – Porovnání „složitosti legislativy“ v roce 2004 a 2014

kategorie obce	rozhodně ano		spíše ano		spíše ne		rozhodně ne		neodpověděl		celkem
	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %
obce I. kategorie	42,0	56,3	26,1	34,4	1,7	3,1	1,7	0,0	28,6	6,3	100	100
obce II. kategorie	42,9	0,0	35,7	33,3	7,1	0,0	0,0	0,0	14,3	66,7	100	100
obce III. kategorie	42,9	33,3	14,3	33,3	14,3	16,7	0,0	0,0	28,6	16,7	100	100
všechny obce	42,1	48,8	26,4	34,1	2,9	4,9	1,4	0,0	27,1	12,2	100	100

Zdroj: vlastní

 

Podle dat z obou dotazníkových šetření složitost legislativy narůstá – „rozhodně ano“ odpovědělo 42,1% v roce 2004 a 48,8% v roce 2014; odpověď „spíše ano“ uvedlo 26,4% respondentů v roce 2004 a 34,1% v roce 2014. Výjimkou jsou odpovědi z roku 2014 od respondentů obcí II. kategorie, ale tato kategorie má v rámci obou šetření nejmenší zastoupení.

 

 

 

Tabulka 21a) – Příklady zlepšení efektivnosti práce úředníků a služby občanům

	sloučení několika řízení v jedno		sloučení několika řízení v rámci jednoho úřadu		další návrhy
kategorie obce	odpověděl	neodpověděl	odpověděl	neodpověděl	odpověděl	neodpověděl
obce I. kategorie	20	44	6	58	6	58
obce II. kategorie	2	4	0	6	0	6
obce III. kategorie	6	6	4	8	0	12
všechny obce	28	54	10	72	6	76

Zdroj: vlastní

 

 

Tabulka 21b) – Příklady zlepšení efektivnosti práce úředníků a služby občanům

	sloučení několika řízení v jedno		sloučení několika řízení v rámci jednoho úřadu		další návrhy
kategorie obce	odpověděl	neodpověděl	odpověděl	neodpověděl	odpověděl	neodpověděl
obce I. kategorie	31,3%	68,8%	9,4%	90,6%	9,4%	90,6%
obce II. kategorie	33,3%	66,7%	0,0%	100,0%	0,0%	100,0%
obce III. kategorie	50,0%	50,0%	33,3%	66,7%	0,0%	100,0%
všechny obce	34,1%	65,9%	12,2%	87,8%	7,3%	92,7%

Zdroj: vlastní

 

Názor, že efektivnosti práce úředníků by pomohlo sloučení několika řízení v jedno, zastává 34,1% respondentů, sloučení několika řízení v rámci jednoho úřadu by uvítalo 12,2% respondentů, své vlastní návrhy na zlepšení uvedlo  7,3% respondentů.

Tabulka 22 – Příklady zlepšení efektivnosti práce úředníků a služby občanům

	Je těžké se orientovat v legislativě (velké množství a složitost)	Výhrady vůči úředníkům (odbornost, snížení byrokracie)	Propojenost institucí	Informovanost	Jiná odpověď	Neodpověděl	Celkem
obce I. kategorie	11,1%	19,4%	2,8%	2,8%	2,8%	61,1%	100,0%
obce II. kategorie	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	100,0%	100,0%
obce III. kategorie	33,3%	0,0%	0,0%	0,0%	16,7%	50,0%	100,0%
všechny obce	13,3%	15,6%	2,2%	2,2%	4,4%	62,2%	100,0%

Zdroj: vlastní

Další příklady zlepšení efektivnosti práce úředníků a služby:

• Stavební řízení
• Byrokracie je zralá na zrušení a znovuvybudování funkční a jednoduché státní správy
• Nesmyslné
• Sloučení územního a stavebního řízení – jedno řízení ve věci – stavební úřad obecný, dopravní stavební úřad, vodoprávní úřad
• Větší spolupráce mezi krajským úřadem, finančním úřadem, katastrálním úřadem, velmi vhodné byly okresní úřady, které však zrušily. Od nich malým obcím přicházela největší pomoc. I když se na krajském úřadě snaží, nemohou obsáhnout vše potřebné.
• Máme zkušenost, že dva pracovníci (každý ve svém přiděleném okrsku) jednoho stavebního úřadu v jedné věci postupovali rozdílně a vyžadovali částečně jiné podklady, samozřejmě 2x.
• Nezatěžovat malé obce.

 

Tabulka 23 – Porovnání „zlepšení efektivnosti práce úředníků a služby občanům“ v roce 2004 a 2014

1. a) Rok 2004

	sloučení několika řízení v jedno	sloučení několika řízení v rámci jednoho úřadu	další návrhy	neodpověděl	Celkem
obce I. kategorie	29,4%	30,3%	14,3%	26,1%	100,0%
obce II. kategorie	14,3%	21,4%	28,6%	35,7%	100,0%
obce III. kategorie	0,0%	0,0%	0,0%	100,0%	100,0%
všechny obce	26,4%	27,9%	15,0%	30,7%	100,0%

Zdroj: vlastní

1. b) Rok 2014

	sloučení několika řízení v jedno		sloučení několika řízení v rámci jednoho úřadu		další návrhy
kategorie obce	odpověděl	neodpověděl	odpověděl	neodpověděl	odpověděl	neodpověděl
obce I. kategorie	31,3%	68,8%	9,4%	90,6%	9,4%	90,6%
obce II. kategorie	33,3%	66,7%	0,0%	100,0%	0,0%	100,0%
obce III. kategorie	50,0%	50,0%	33,3%	66,7%	0,0%	100,0%
všechny obce	34,1%	65,9%	12,2%	87,8%	7,3%	92,7%

Zdroj: vlastní

Celkově tuto sérii otázek nezodpovědělo 30,7% respondentů v roce 2004
a 92,7% v roce 2014, proto je třeba toto srovnání ale i odpovědi z dotazníkového šetření v roce 2014 s velkou rezervou. Názor, že by pomohlo sloučení několika řízení v jedno, vzrostl z 26,4% v roce 2004 na 34,1% v roce 2014 a uvádí respondenti ze všech kategorií obcí.  Sloučení několika řízení v rámci jednoho úřadu zastávalo 27,9% respondentů v roce 2004 a pouze 12,2% respondentů v roce 2014. Vlastní návrhy
na zlepšení situace uvedlo 15% respondentů v roce 2004 a jen 7,3% v roce 2014.

Tabulka 24 – Hodnocení současného modelu veřejné správy

kategorie obce	základ dalšího pozitivního vývoje	model principiálně správný, nutné významné změny	vytvořit nový model, současný model považujete za faktor brzdící hospodářský a občanský rozvoj	neodpověděl	celkem
obce I. kategorie	12,5%	56,3%	31,3%	0,0%	100%
obce II. kategorie	33,3%	66,7%	0,0%	0,0%	100%
obce III. kategorie	16,7%	50,0%	16,7%	16,7%	100%
všechny obce	14,6%	56,1%	26,8%	2,4%	100%

Zdroj: vlastní

 

 

Hodnocení současného modelu veřejné správy je většinou opatrné, ale dává najevo nespokojenost se současným uspořádáním veřejné správy – 14,6% respondentů uvádí současný model jako základ dalšího pozitivního vývoje, ale nejčastější odpovědí je že současný model je principiálně správný, ale budou nutné významné změny (56,1%). Celkem 26,8% respondentů chce vytvořit nový model, současný model považuje za faktor brzdící hospodářský a občanský rozvoj.

 

 

 

 

 

Tabulka 25 – Porovnání „hodnocení modelu veřejné správy“ v roce 2004 a 2014

kategorie obce	základ dalšího pozitivního vývoje		model principiálně správný, nutné významné změny		vytvořit nový model, současný model považujete za faktor brzdící hospodářský a občanský rozvoj		neodpověděl		celkem
	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %
obce I. kategorie	10,1	12,5	42,0	56,3	33,6	31,3	14,3	0,0	100	100
obce II. kategorie	7,1	33,3	57,1	66,7	35,7	0,0	0,0	0,0	100	100
obce III. kategorie	14,3	16,7	57,1	50,0	14,3	16,7	14,3	16,7	100	100
všechny obce	10,0	14,6	44,3	56,1	32,9	26,8	12,9	2,4	100	100

Zdroj: vlastní

 

Z pohledu vývoje v letech 2004 -2014 se zdá, že se zástupci obcí s modelem veřejné správy pomalu smiřují – v roce 2004 současný model veřejné správy považovalo za základ budoucího pozitivního vývoje 10% dotázaných v roce 2014 už 14,6% dotázaných. Největší nárůst se týká názoru, že jde o model principiálně správný, ale jsou nutné významné změny – frekvence tohoto názoru vzrostla ze 44,3% v roce 2004 na 56,1% v roce 2014, zároveň poklesla popularita názoru na vytvoření zcela nového modelu veřejné správy z 32,9% na 26,8%.

Tabulka 26 – Uplatnění principů komunitního plánování v obci

kategorie obce	ano	ne	částečně	neodpověděl	celkem
obce I. kategorie	15,6%	34,4%	50,0%	0,0%	100%
obce II. kategorie	33,3%	0,0%	66,7%	0,0%	100%
obce III. kategorie	66,7%	0,0%	0,0%	33,3%	100%
všechny obce	24,4%	26,8%	43,9%	4,9%	100%

Zdroj: vlastní

 

Částečné uplatňování principů komunitního plánování uvádí 43,9% (nejčastěji jde o obce I. a II. kategorie); celkem ve 26,8% obcí se principy komunitního plánování neuplatňují (jde pouze o obce I. kategorie). Uplatňování těchto principů roste s velikostí obce (stupněm působnosti státní správy) – celkově se plně uplatňuje ve 24,4% případů.

 

 

 

Tabulka 27 – Porovnání „uplatnění principů komunitního plánování v obci“
v roce 2004  a 2014

kategorie obce	ano		ne		částečně		neodpověděl		celkem
	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %
obce I. kategorie	21,0	15,6	57,1	34,4	10,1	50,0	11,8	0,0	100	100
obce II. kategorie	35,7	33,3	64,3	0,0	0,0	66,7	0,0	0,0	100	100
obce III. kategorie	71,4	66,7	14,3	0,0	0,0	0,0	14,3	33,3	100	100
všechny obce	25,0	24,4	55,7	26,8	8,6	43,9	10,7	4,9	100	100

Zdroj: vlastní

Vývoj zastoupení komunitního plánování v praxi obcí v letech 2004 – 2014 naznačuje, že důležitost a obliba komunitního plánování postupně roste a že je zřejmě používáno tam, kde to obce (především I. a II. kategorie) považují za účelné anebo povinné (z pohledu nadřazených orgánů či poskytovatelů finanční podpory). Důkazem je výrazný nárůst částečného uplatňování principů komunitního plánování na úkor neuplatňovaní těchto principů (odpověď „ne“), ale také na úkor plného uplatňování principů komunitního plánování (odpověď „ano“).

Tabulka 28 – Uplatňění principů komunitního plánování v jednotlivých oblastech činnosti

	Všechny oblasti	Kultura	Sociální oblast	Stavební, investiční	Veřejná prostranství, zeleň	Občanská vybavenost	Neodpověděl	Celkem
obce I. kategorie	6,1%	6,1%	9,1%	6,1%	3,0%	3,0%	66,7%	100,0%
obce II. kategorie	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	100,0%	100,0%
obce III. kategorie	0,0%	0,0%	33,3%	0,0%	0,0%	0,0%	66,7%	100,0%
všechny obce	4,8%	4,8%	11,9%	4,8%	2,4%	2,4%	69,0%	100,0%

Zdroj: vlastní

Nejčastěji je komunitní plánování používáno dotázanými obcemi jako nástroj
v sociální oblasti (11,9%); v kultuře, stavebních a investičních akcích, nebo dokonce
ve všech oblastech života obce (po 4,8%); v oblastech týkajících se občanské vybavenosti či veřejných prostranství (obě 2,4%). Značná část respondentů otázku nezodpověděla (69%).

Tabulka 29 – Stav zpracování komunitního plánu sociálních služeb v obci

kategorie obce	ano	ne	zpracovává se	neodpověděl	celkem
obce I. kategorie	9,4%	78,1%	12,5%	0,0%	100%
obce II. kategorie	33,3%	66,7%	0,0%	0,0%	100%
obce III. kategorie	66,7%	16,7%	0,0%	16,7%	100%
všechny obce	19,5%	68,3%	9,8%	2,4%	100%

Zdroj: vlastní

 

Komunitní plán sociálních služeb nemá zpracováno 68,3% obcí (nejčastěji jde
o obce I. a II. Kategorie). Hotový komunitní plán sociálních služeb má celkem 19,5% dotázaných obcí  – podíl hotových plánů narůstá se stupněm působnosti státní správy.
Ve fázi zpracování jsou plány sociálních služeb ve 9,8% případů (jedná se o obce I. kategorie).

Tabulka 30 – Porovnání stavu zpracování komunitního plánu sociálních služeb
v obci/městě v roce 2004 a 2014

kategorie obce	ano		ne		zpracovává se		neodpověděl		celkem
	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %
obce I. kategorie	4,2	9,4	87,4	78,1	2,5	12,5	5,9	0,0	100	100
obce II. kategorie	14,3	33,3	78,6	66,7	0,0	0,0	7,1	0,0	100	100
obce III. kategorie	57,1	66,7	14,3	16,7	14,3	0,0	14,3	16,7	100	100
všechny obce	7,9	19,5	82,9	68,3	2,9	9,8	6,4	2,4	100	100

Zdroj: vlastní

 

Vývoj komunitního plánování sociálních služeb je využíván stále častěji všemi typy obcí. Komunitní plán sociálních služeb mělo v roce 2004 zpracováno pouze 7,9% obcí (většinou III. kategorie) v roce 2014 už to byla skoro pětina dotázaných obcí (19,5%), podíl zpracovávaných plánů sociálních služeb vzrostl z 2,9% v roce 2004
na 9,8% v roce 2014. Zároveň o 14% poklesl počet obcí bez plánu sociálních služeb z 82,9% v roce 2004 na 68,3% v roce 2014.

 

 

 

 

 

Tabulka 31 – Formy financování komunitního plánování

kategorie obce	z prostředků obce	z grantových programů	neodpověděl
obce I. kategorie	15,6%	1,6%	82,8%
obce II. kategorie	33,3%	0,0%	66,7%
obce III. kategorie	25,0%	16,7%	58,3%
celkem	18,3%	3,7%	78,0%

Zdroj: vlastní

 

Údaje o zdrojích financování komunitního plánová je nutné brát se rezervou, protože tuto otázku nezodpovědělo 78% respondentů. Financování komunitního plánování z prostředků obce je zmiňováno celkem 18,3% dotázaných obcí, 3,7% obcí uvádí financování z grantových programů. Častěji odpovídají obce II. a III. kategorie.

Tabulka 32 – Porovnání zdrojů financování komunitního plánování v roce 2004  2014

kategorie obce	z prostředků obce		z grantových programů		neodpověděl
	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %
obce I. kategorie	16,8	15,6	7,6	1,6	83,2	82,8
obce II. kategorie	14,3	33,3	21,4	0,0	78,6	66,7
obce III. kategorie	28,6	25,0	28,6	16,7	71,4	58,3
všechny obce	17,1	18,3	10,0	3,7	82,1	78,0

Zdroj: vlastní

 

Uvedené zdroje financování komunitního plánování jdou především z prostředků obce – tento podíl nepatrně vzrostl ze 17,1% v roce 2004 na 18,3% v roce 2014. Naopak financování z grantových programů pokleslo z 10% v roce 2004 na 3,7% v roce 2014. Příčinou mohou být nevhodné nebo chybějící dotační tituly v grantových programech nebo složitost grantové žádosti či samotné vedení grantu.

Tabulka 33 – Podíl na financování komunitního plánování (obec x grantový program)

kategorie obce	z prostředků obce	z grantových programů
obce I. kategorie	32,8%	25,0%
obce II. kategorie	Neuvedeno	Neuvedeno
obce III. kategorie	28,3%	85,0%
všechny obce	29,5%	55,0%

Zdroj: vlastní

 

 

 

 

Tabulka 34 – Porovnání podílu na financování komunitního plánování v roce 2004 a 2014

kategorie obce	z prostředků obce		z grantových programů
	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %
obce I. kategorie	49,15	32,8	41,33	25,0
obce II. kategorie	40,50	Neuvedeny hodnoty	56,67	Neuvedeny hodnoty
obce III. kategorie	15,50	28,3	45,00	85,0
všechny obce	45,62	29,5	45,14	55,0

Zdroj: vlastní

 

 

Tabulka 35 – Vypracování plánu obecně prospěšných prací v obci/městě

kategorie obce	ano	ne	uvažujeme	neodpověděl	celkem
obce I. kategorie	9,4%	81,3%	6,3%	3,1%	100%
obce II. kategorie	33,3%	66,7%	0,0%	0,0%	100%
obce III. kategorie	33,3%	33,3%	16,7%	16,7%	100%
celkem	14,6%	73,2%	7,3%	4,9%	100%

Zdroj: vlastní

 

Dotázané obce ve velké většině (73,2%) plán obecně prospěšných prací nemají. Podíl zpracovaných plánů obecně prospěšných prací narůstá s velikostí obcí (rozsahem působnosti státní správy).  Hotový plán obecně prospěšných prací má celkem 14,6% dotázaných obcí (jedná se o obce II. a III. kategorie). O zpracování plánu obecně prospěšných prací uvažuje celkem 7,3% obcí (III. a I. kategorie obcí).

Tabulka 36 – Porovnání vypracování plánu obecně prospěšných prací v obci/městě

v roce 2004 a 2014

kategorie obce	ano		ne		uvažujeme		neodpověděl		celkem
	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %
obce I. kategorie	24,4	9,4	62,2	81,3	10,9	6,3	2,5	3,1	100	100
obce II. kategorie	21,4	33,3	64,3	66,7	0,0	0,0	14,3	0,0	100	100
obce III. kategorie	14,3	33,3	71,4	33,3	14,3	16,7	0,0	16,7	100	100
všechny obce	23,6	14,6	62,9	73,2	10,0	7,3	3,6	4,9	100	100

Zdroj: vlastní

 

Plán obecně prospěšných prací může být významnou pomocí obci. Je ovšem diskutabilní nakolik jsou jej schopny technicky zajistit především malé obce – to je jeden z možných příčin poklesu o vypracování plánu obecně prospěšných prací v obcích I. kategorie, které tvoří nevětší část souboru respondentů.

 

Tabulka 37 – Systémové zjišťování potřeb občanů v obci/městě

kategorie obce	ano, pravidelně	ano, nepravidelně	ne, není třeba	ne, není čas	neodpověděl	celkem
obce I. kategorie	15,6%	59,4%	18,8%	6,3%	0,0%	100%
obce II. kategorie	33,3%	66,7%	0,0%	0,0%	0,0%	100%
obce III. kategorie	33,3%	16,7%	0,0%	16,7%	33,3%	100%
všechny obce	19,5%	53,7%	14,6%	7,3%	4,9%	100%

Zdroj: vlastní

 

Potřeby občanů jsou v dotázaných obcích zjišťovány většinou nepravidelně (53,7%) případů – jde především o obce I. a II. kategorie. Pravidelně jsou potřeby občanů zjišťovány v necelé pětině dotázaných obcí (19,5%) –  zejména v obcích II. a III. kategorie. Celkově nejsou potřeby občanů vůbec monitorovány ve 21,9% případů – podle dotázaných to není potřeba (14,6%) nebo na to není čas (7,3%).

Tabulka 38 – Porovnání systémového zjišťování potřeb občanů v obci/městě v roce 2004 a 2014

kategorie obce	ano, pravidelně		ano, nepravidelně		ne, není třeba		ne, není čas		neodpověděl		celkem
	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %	2004 %	2014 %
obce I. kategorie	27,7	15,6	47,9	59,4	9,2	18,8	8,4	6,3	6,7	0,0	100	100
obce II. kategorie	28,6	33,3	42,9	66,7	7,1	0,0	14,3	0,0	7,1	0,0	100	100
obce III. kategorie	42,9	33,3	42,9	16,7	0,0	0,0	14,3	16,7	0,0	33,3	100	100
všechny obce	28,6	19,5	47,1	53,7	8,6	14,6	9,3	7,3	6,4	4,9	100	100

Zdroj: vlastní

 

Pravidelné zjišťování potřeb občanů ustupuje nepravidelnému monitoringu těchto potřeb – především v obcích I. a III. kategorie.  Zároveň také narůstá názor,
že zjišťování potřeb občanů není třeba – jedná se o obce I. kategorie. Lze předpokládat, že se především nejvíce zastoupené obce I. kategorie obávají nákladů na podobný monitoring, ale především nákladů na realizaci chybějících služeb.

 

 

 

 

Tabulka 39 – Stupeň naléhavosti služeb ve vlastní obci (škála 1 – 7)

kategorie obce	obce I. kategorie	obce II. kategorie	obce III. kategorie	všechny obce
zdravotní	3,1	3,3	2,2	3,0
sociální	3,7	4,0	2,6	3,5
dopravní	3,3	4,3	2,6	3,3
dostupnost základního sortimentu zboží	3,8	5,0	4,8	4,1
dostupnost služeb	3,9	3,3	4,6	3,9
veřejně dostupný internet pro občany	4,4	4,7	5,4	4,6
jiná jaká	4,4	3,0	7,0	4,7

Zdroj: vlastní

Stupeň naléhavosti služeb poskytovaných/ chybějících přímo v obci se u většiny služeb pohybuje okolo průměru nebo pod ním (hodnota 3,5 na 7 bodové škále). Výjimkou jsou služby zdravotní, které jsou vnímány jako naléhavé ve všech kategoriích obcí ale především pak v obcích III. kategorie, v tomto typu obcí jsou navíc jako velmi naléhavé vnímány také služby sociální a dopravní. Celkově jsou za nejnaléhavější služby poskytované/chybějící v obci považovány služby zdravotní, dopravní
a sociální.

 

Tabulka 40 – Porovnání stupně naléhavosti služeb ve vlastní obci v roce 2004 a 2014

kategorie obce	obce I. kategorie		obce II. kategorie		obce III. kategorie		všechny obce
	2004	2014	2004	2014	2004	2014	2004	2014
zdravotní	2,2	3,1	1,4	3,3	1,8	2,2	2,1	3,0
sociální	2,7	3,7	2,9	4,0	2,0	2,6	2,7	3,5
dopravní	2,5	3,3	2,8	4,3	2,8	2,6	2,5	3,3
dostupnost základního sortimentu zboží	2,7	3,8	3,2	5,0	3,0	4,8	2,8	4,1
dostupnost služeb	3,3	3,9	3,9	3,3	3,3	4,6	3,4	3,9
veřejně dostupný internet pro občany	4,8	4,4	5,7	4,7	5,2	5,4	4,9	4,6
jiná jaká	1,9	4,4	4,0	3,0	–	7,0	2,3	4,7

Zdroj: vlastní

 

Naléhavost služeb v obci v porovnání let 2004 a 2014 klesá, tento žádoucí trend narušuje pouze narůstající naléhavost dopravních služeb v obcích III. kategorie. V obcích I. a II. kategorie vzrostla v letech potřeba veřejně dostupného internetu,
ale úroveň naléhavosti této potřeby je hluboko pod průměrem (hodnota 3,5 na 7 bodové škále).

 

Tabulka 41 – Stupeň naléhavosti služeb v obci – obecně (škála 1 – 7)

kategorie obce	obce I. kategorie	obce II. kategorie	obce III. kategorie	všechny obce
zdravotní	2,3	3,0	2,5	2,4
sociální	2,4	3,5	2,8	2,6
dopravní	2,5	3,0	3,0	2,6
dostupnost základního sortimentu zboží	3,5	2,5	4,0	3,5
dostupnost služeb	3,3	2,5	4,3	3,3
veřejně dostupný internet pro občany	4,2	5,0	5,0	4,3
jiná jaká	3,9	7,0	6,7	4,6

Zdroj: vlastní

 

Obecné hodnocení naléhavosti služeb dosahuje silnějších stupňů naléhavosti než hodnocení služeb v konkrétní obci. Celkově jsou jako nejnaléhavější služby pociťovány služby zdravotní, sociální a dopravní ve všech kategoriích obcí. K těmto hlavním naléhavým službám navíc přibyla také dostupnost služeb. Všechny zmiňované služby jsou uvedeny s nadprůměrným stupněm naléhavosti.

Tabulka 42 – Porovnání stupně naléhavosti služeb v obci – obecně v roce 2004
a 2014

kategorie obce	obce I. kategorie		obce II. kategorie		obce III. kategorie		všechny obce
	2004	2014	2004	2014	2004	2014	2004	2014
zdravotní	1,6	2,3	1,3	3,0	1,4	2,5	1,6	2,4
sociální	2,3	2,4	3,0	3,5	2,4	2,8	2,4	2,6
dopravní	2,9	2,5	2,7	3,0	3,4	3,0	2,9	2,6
dostupnost základního sortimentu zboží	3,2	3,5	3,3	2,5	3,6	4,0	3,3	3,5
dostupnost služeb	3,4	3,3	3,6	2,5	4,2	4,3	3,5	3,3
veřejně dostupný internet pro občany	4,8	4,2	4,9	5,0	5,4	5,0	4,9	4,3
jiná jaká	1,8	3,9	2,8	7,0	–	6,7	2,1	4,6

Zdroj: vlastní

 

Většina služeb se, pokud jde o jejich naléhavost, vyvíjela žádoucím směrem – výjimkou je nárůst naléhavostí dopravní služeb celkově a také v obcích I. a III. kategorie.  Výrazný nárůst stupně naléhavosti je v obcích II. kategorie, kde se jedná
o dostupnost základního sortimentu zboží a dostupnost služeb. Dostupnost služeb má stoupající nadprůměrný stupeň naléhavosti u obcí I. kategorie a objevuje
se i v celkovém hodnocení naléhavosti služeb. Zajímavým jevem je, že respondenti – představitelé obcí mají tendenci hodnotit naléhavost služeb ve vlastní obci shovívavěji než obecnou naléhavost služeb.

5.2 ZHODNOCENÍ ZÍSKANÝCH VÝSLEDKŮ

 

Dopravní obslužnost

 

Dotázané obce jsou, pokud jde o financování základní dopravní obslužnosti v roce 2014 podle vlastního hodnocení, převážně spíše spokojené (61%) nebo rozhodně spokojené (19,5%). Trend nárůstu spokojenosti je patrný i v porovnání let 2004 a 2014, kdy rovněž došlo k celkovému nárůstu spokojenosti – celkově se projevuje výrazný nárůst kladných odpovědí (odpověď spíše spokojené“ nárůst ze 49,3% v roce 2004
na 61% v roce 2014 a „rozhodně spokojené“ nárůst z 10,7% na 19,5%.  Pokud jde
o detailnější komentáře týkající se dopravy v obcích, byly v roce nejčastěji uváděny „málo četné nebo nenavazující spoje“ druhou nejčastější odpovědí bylo, že „ obec nepřispívá na dopravní obslužnost; „spokojenost s úrovní dopravní obslužnosti v obci“. V obou sledovaných letech 2004 a 2014 jsou tyto komentáře přes deklarovanou celkovou spokojenost spíše kritické, kladněji se respondenti vyjadřovali v roce 2004. Specifickou roli v šetření zde hrají (velikostně největší) obce III. kategorie, které uvádějí některé typické problémy dopravy ve větších sídlech.

Obce v roce 2014 nejčastěji uváděly, že ke zlepšení kvality dopravní obslužnosti by přispělo řešení návaznosti spojů (19,1%), navýšení jejich počtu (10,6%) a investice do dopravní infrastruktury (8,5%). Srovnáme-li nejčastější návrhy na zlepšení kvality dopravy v letech 2004 a 2014 se objevují stejné nebo podobné návrhy s velmi podobnou četností zastoupení. Je třeba uvést, že v roce 2004 odpověděla asi tuto otázku asi polovina respondentů a v roce 2014 už to byly více než dvě třetiny respondentů.

            Vybudování celokrajského integrovaného dopravního systému podporuje v roce 2014 celkově skoro 93% respondentů (odpovědi „rozhodně ano“ a „spíše ano“). Podpora IDS je minimálně dvoutřetinová ve všech kategoriích obcí a to i v rámci srovnání let 2004 a 2014. Trend podpory integrovaného dopravního systému byl
ve sledovaných letech vzrůstající.

56,1% dotázaných obcí hodnotilo v roce 2014 dopravní obslužnost v obci jako dostatečnou Za dostatečnou je považována ve všech kategoriích obcí a to nejméně nadpoloviční většinou u všech kategorií dotázaných obcí.  V porovnání let 2004 a 2014 celková spokojenost s dopravní obslužností narostla, především díky nárůstu odpovědí, že dopravní obslužnost v obci je dostatečná (40,7% respondentů v roce 2004 a 56,1% v roce 2014).

            Finanční podíl na dopravní obslužnosti obce je třemi čtvrtinami dotázaných obcí považován za vyvážený.  Názor, že podíl obce na financování dopravní obslužnosti
je vyvážený, je v obou sledovaných letech celkově podobný (72,1% v roce 2004
a 75,6% v roce 2014). Nespokojenost s neúměrnými náklady na dopravní obslužnost
v obci výrazně (25,7% v roce 2004 na 9,8% v roce 2014).

 

Legislativa a efektivita veřejné správy

           

            Názor, že legislativa je nepřehledná zastává většina obcí – částečně nebo zcela s tímto výrokem souhlasí celkem 92,7%. S tvrzením, že je legislativa nepřehledná spíše nesouhlasí pouze 2,4% respondentů a 4,9% respondentů otázku nezodpovědělo. V letech 2004 a 2014 došlo podle respondentů k nárůstu nepřehlednosti legislativy – celkově legislativu pokládalo za alespoň částečně nepřehlednou celkem 77,8% respondentů v roce 2004 a 92,7% v roce 2014.

V roce 2014 považovala legislativu za alespoň částečně ucelenou jen necelá čtvrtina dotázaných obcí. Nejčastější odpovědí bylo, že legislativa je spíše neucelená (48,8%) respondentů. Za ucelenou legislativu rozhodně nepokládalo 14,6% obcí
a 12,2% obcí otázku nezodpovědělo. Celkově v letech 2004 a 2014 sice vzrostlo kladné hodnocení ucelenosti legislativy, ale bylo vyváženo velmi výrazným nárůstem negativního hodnocení v roce 2014.

            Legislativa je složitá – s tímto tvrzení alespoň částečně souhlasí 82,9% dotázaných obcí. S tvrzením spíše nesouhlasilo pouze 4,9% respondentů. 12,2% respondentů otázku nezodpovědělo. Podle dat z obou dotazníkových šetření z let 2004
a 2014 složitost legislativy narůstá. Důkazem je celkový nárůst kladných odpovědí z 68,5% v roce 2004 na 82,9% v roce 2014.

V roce 2014 zastávalo názor, že efektivnosti práce úředníků by pomohlo sloučení několika řízení v jedno 34,1% respondentů, sloučení několika řízení v rámci jednoho úřadu by uvítalo 12,2% respondentů, své vlastní návrhy na zlepšení uvedlo 7,3% respondentů. Chceme-li srovnávat výsledky z let 2004 a 2014, je třeba mít
na paměti, že celkově tuto sérii otázek nezodpovědělo 30,7% respondentů v roce 2004
a 92,7% v roce 2014. Potřebnost sloučení několika řízení v jedno, vzrostla podle názoru respondentů z 26,4% v roce 2004 na 34,1% v roce 2014 a uvádí respondenti ze všech kategorií obcí. Sloučení několika řízení v rámci jednoho úřadu zastávalo 27,9% respondentů v roce 2004 a pouze 12,2% respondentů v roce 2014. Vlastní návrhy
na zlepšení situace uvedlo 15% respondentů v roce 2004 a jen 7,3% v roce 2014.

V rámci hodnocení současného modelu veřejné správy v roce 2014 uvedlo jen 14,6% respondentů současný model jako základ dalšího pozitivního vývoje.  Nejčastější odpovědí bylo, že současný model je principiálně správný, ale budou nutné významné změny (56,1%). Celkem 26,8% respondentů by navrhovalo vytvořit zcela nový model, současný model považuje za faktor brzdící hospodářský a občanský rozvoj. Z pohledu vývoje v letech 2004 -2014 se zdá, že se pro obce stává současný model veřejné správy akceptovatelným. Nejčastější názor je, že jde o model principiálně správný, ale jsou nutné významné změny. Tento názor zastávala v roce 2014 nadpoloviční většina dotázaných (nárůst ze 44,3% v roce 2004 na 56,1% v roce 2014). Narostlo i celkové pozitivní hodnocení veřejné správy (z 10% na 14,6%).

            Uplatňování principů komunitního plánování alespoň částečné uvedlo 43,9%. Celkem ve 26,8% obcí se principy komunitního plánování neuplatňují (nejmenší obce). Celkově se komunitní plánování plně uplatňuje ve 24,4% případů. Uplatňování těchto principů roste s velikostí obce (stupněm působnosti státní správy). Porovnání výsledků z let 2004 – 2014 naznačuje, že využívání komunitního plánování postupně narůstá, především tam, kde to obce považují za účelné nebo tam, kde je to uloženo jako povinnost.

            Komunitní plán sociálních služeb nemělo v roce 2014 zpracováno 68,3% obcí. Hotový komunitní plán sociálních služeb mělo ve stejném období celkem 19,5% dotázaných obcí. Podíl hotových plánů narůstá se stupněm působnosti státní správy. Pokud jde o vývoj v letech 2004 a 2014, podíl zpracovaných plánů sociálních služeb postupně narůstá. V roce 2004 mělo plán zpracováno pouze 7,9% obcí (většinou III. kategorie) v roce 2014 už to byla skoro pětina dotázaných obcí (19,5%).

V roce 2014 probíhalo financování komunitního plánování u 18,3% dotázaných obcí z prostředků obce, 3,7% obcí uvádí financování z grantových programů. Otázku nezodpovědělo 78% respondentů. V roce 2014 podíl četnosti financování z grantových programů v dotázaných obcích poklesl skoro na třetinu z roku 2004 (z 10% v roce 2004 na 3,7% v roce 2014). Podíl četnosti financování z prostředků obce se v průběhu let téměř nezměnil (vzrostl ze 17,1% v roce 2004 na 18,3% v roce 2014). Průměrný podíl financování z prostředků obce byl v roce 2014 29,5% oproti 45,6% v roce 2004; z grantových programů to bylo průměrně 55% oproti 45,1% v roce 2004.

Dotázané obce ve velké většině (73,2%) plán obecně prospěšných prací v roce 2014 neměly. Podíl zpracovaných plánů obecně prospěšných prací narůstá s velikostí obcí (rozsahem působnosti státní správy).  Hotový plán obecně prospěšných prací mělo v roce 2014 celkem 14,6% dotázaných obcí. Ve srovnání 2004 – 2014 došlo k významnému poklesu podílu obcí s plánem obecně prospěšných prací.

            Potřeby občanů byly v roce 2014 v dotázaných obcích zjišťovány většinou nepravidelně (53,7%) případů. Pravidelně jsou potřeby občanů zjišťovány v necelé pětině dotázaných obcí (19,5%). Celkově nejsou potřeby občanů vůbec monitorovány ve 21,9% případů – podle dotázaných to není potřeba (14,6%) nebo na to není čas (7,3%). Porovnáním roků 2004 a 2014 dojdeme k výsledku, že pravidelné zjišťování potřeb občanů ustupuje nepravidelnému monitoringu těchto potřeb, zároveň také narůstá názor, že zjišťování potřeb občanů není třeba.

V roce 2014 byly jako služby v obci s nadprůměrným stupněm naléhavosti (>3.5) uváděny byly služby zdravotní, dopravní a sociální. Naléhavost služeb v obci v porovnání let 2004 a 2014 klesá, tento žádoucí trend narušuje pouze narůstající naléhavost dopravních služeb v obcích III. kategorie.

            Obecné hodnocení naléhavosti služeb dosahuje silnějších stupňů naléhavosti než hodnocení služeb v konkrétní obci. Celkově byly jako nejnaléhavější služby opět vnímány služby zdravotní, sociální a dopravní ve všech kategoriích obcí. K těmto hlavním naléhavým službám navíc přibyla také dostupnost služeb. Většina služeb se, pokud jde o jejich naléhavost, v letech 2004 -2014 vyvíjela žádoucím směrem – výjimkou je nárůst naléhavostí dopravní služeb celkově a také v obcích I. a III. kategorie. Dostupnost služeb v obcích I. a II. kategorie dostupnost základního sortimentu zboží v obcích II. kategorie.

Data sbírali studenti VŠERS. Jednotlivé respondenty si vybírali z databáze obcí (623 obcí a měst). Sběr dat proběhl na podzim roku v září a říjnu roku 2014.
41 dotazníků bylo vyplněno elektronicky a 41 dotazníků bylo předáno v listinné podobě. Data byla následně zpracována pomocí programů Microsoft Excel.

Dotázané obce jsou, pokud jde o financování základní dopravní obslužnosti v roce 2014 podle vlastního hodnocení, převážně spíše spokojené (61%) nebo rozhodně spokojené (19,5%).

Pokud jde o legislativu a efektivitu veřejné správy, v letech 2004 a 2014 došlo podle respondentů k nárůstu nepřehlednosti legislativy – celkově legislativu pokládalo

za alespoň částečně nepřehlednou celkem 77,8% respondentů v roce 2004 a 92,7% v roce 2014. V roce 2014 považovala legislativu za alespoň částečně ucelenou jen necelá čtvrtina dotázaných obcí.

 

 

 

ZÁVĚR

 

Spolupráce je procesem, který ovlivňuje úspěšnost a efektivnost celé řady činností ve veřejné správě. Jejím smyslem je nejen soustředění finančních prostředků, ale je důležitá i pro uskutečňování potřeb obyvatel daných obcí. Významným aspektem spolupráce je schopnost jednotlivých subjektů vyjednávat o společných zájmech a hledat řešení problémů, která přesahují možnosti jednotlivých obcí. Právě „partnerství“ je základním principem Evropské unie (GALVASOVÁ, 2007, s. 105).

V rámci uvedených decentralizačních trendů v práci, které přímo doléhají
na hospodářskou sféru, narůstá (i ve spojení s dalšími společenskými a demografickými jevy) potřeba prohloubit a zefektivnit oblast místní veřejné správy. Také tento trend
je ve světě znatelný již z doby před „listopadem“ 1989: Proměna charakteru veřejné správy vyspělých demokratických zemí datovaná od 70. let 20. století bývá označována jako přechod od tradičních či státně centrických forem vládnutí, v nichž státní správa vystupuje jako aktér, jenž má snahu pomocí byrokratického aparátu řídit společenské procesy a dosahovat jejich změny, k formám vlády označovaným pojmem „governance“ a různými přívlastky (network governance, participative governance, society centered governance (ČERMÁK, VOBECKÁ    a kol. 2011). Pojem governance lze vymezit vůči slovu government (vláda) jako správu věcí veřejných s významnou participací dalších aktérů, kteří nejsou přímo podřízeni centrální vládě (z monocentrického modelu
se přesouvá k polycentrickému). Významnou úlohu v něm zastávají také nestátní neziskové organizace (NNO) a soukromý sektor (PAVLÍK a kol., 2014, 110).

Roztříštěnost sídelní struktury v České republice, která má v současné době 6 253 obcí[14] může dále pozitivně stimulovat za určitých podmínek aktivitu obcí
a regionů v oblasti meziobecní spolupráce zejména tam, kde je možnost získat např.
v rámci mikroregionů či místní akční skupiny přímou finanční podporu regionálního rozvoje daného území.

Shrneme-li výše uvedená zjištění, máme zde statisticky podložené dva protichůdné efekty, které mají významný vliv na chod měst a obcí. U menších obcí
je prokazatelně vyšší pravděpodobnost finanční stability a nezadlužení, u větších obcí
je naopak vyšší míra zapojení do meziobecní spolupráce. Politickou reprezentaci tak čeká v budoucnu v souvislosti s deficitem veřejných financí nelehký úkol – rozhodnout, jak zlepšit veřejné finance ČR a zkusit zefektivnit zajišťování veřejných služeb, což aktuálně reflektuje Strategický rámec rozvoje veřejné správy České republiky pro období 2014-2020 v rámci Strategického cíle 2: Revize a optimalizace výkonu veřejné správy v území – Specifický cíl 2.1 Harmonizace administrativního členění státu (DUŠEK, PÁNA, 2015).

Práce seznamuje nejen s novými formami meziobecní spolupráce, ale také jejich možnostmi. Konkrétní uplatňování nových forem v praxi obcí a měst by mělo napomáhat k ostraňování disparit mezi jednotlivými regiony i obcemi a mělo by přispívat k dalšímu sociálnímu i ekonomickému rozvoji obcí i regionu.

Jednou z možných cest je různorodá podpora meziobecní spolupráce
a aktivizace regionálních aktérů směrem bottom-up. Klíčovým krokem pro rozvoj
a zkvalitnění spolupráce obcí je nastavení takového systému spolupráce, který zjednoduší její praktickou realizaci v území a umožní přizpůsobit jednotlivé formy konkrétním potřebám. Není důležitá forma, ale obsah. Řešením není vytvoření nové formy spolupráce, spíše upravení stávajících forem tak, aby lépe odpovídaly potřebám obcí. Pozitivní změny mohou nastávat jednak z vnějšku (aktivitou centrálních orgánů – zejména legislativa vymezující podmínky spolupráce), jednak zevnitř daných sdružení (změny v myšlení a přístupech jednotlivých členů k řešení problémů). V současné době se však obce místo podpory meziobecní spolupráce potýkají s velkou právní nejistotou, která vyplývá ze špatně fungujícího legislativního prostředí, např. Zákon o veřejných zakázkách č. 137/2006 Sb. se v průběhu programovacího období 2007 – 2013 změnil devatenáctkrát. Můžeme si jen přát, že se v současném programovacím období 2014 -2020 situace obcí změní k lepšímu a bude tak nastartován základ jejich dlouhodobého fungování a prosperity, což je předpoklad trvale udržitelného rozvoje územních společenství.

Závěry, ke kterým jsme dospěli, jsou plně aplikovatelné na úrovni obcí, měst a regionů i ve Slovenské republice. Plně korespondují s vývojem a směrem, kterým
se Slovenská republika ubírá. „…vývoj smerom zdorazňovania krátkodobých cieľov k dlhodobým cieľom, od efektívnosti k účelnosti, od výstupov k výsledkom atď.

V 21. storočí stojíme pred mnohými výzvami, ktoré vznikli na základe meniacich sa podmienok (vplyv globalizácie, finančnej krízy apod.), na ktoré musí reagovať vývoj a ďalšie reformy vo verejnej správe. Sme svedkami diskusií o nových úlohách štátu. Ako sme uviedli vyššie, nástroje presadzované niektorými smermi
sa nedajů jednoducho „zaškatuľkovať“ a nie sů priznačné len pre jeden model (reformy) verejnej správy. Podobne ako v minulosti, aj dnes možno zaznamenať prelínanie znakov i používaných nástrojov v jednotlivých modeloch“ (MALÍKOVÁ, JACKO a kol. 2013, 47-48).

 

RESUMÉ

• Štát a jeho zložky v civilizovanej spoločnosti znamená inštitúciu, zriadenú na to, aby upravila a vymedzila relatívne sféry slobody a práva. Štát však tým nevytvára
  z prirodzenej slobody slobodu umelú, ani nie je jediným nástrojom, ktorý tieto úpravy môže vykonávať. Dlho pred tým, než sa niekomu vôbec snívalo o modernom štáte, prišli ľudia sami na toto usporiadanie a žiadna spoločnosť by bez neho nebola ani na chvíľu možná. Tak ľudia sami prichádzajú na to, že spolupráca je pre nich výhodná. Preto sú v práci zdôraznené nové formy medziobecnej spolupráce, ktoré sa objavili
  v prvej polovici 90. rokov minulého storočia a sú v Českej republike i v iných európskych štátoch menej známe. Menšia známosť a popularita niektorých foriem medziobecnej spolupráce je spôsobovaná ich dlhodobým a pozvoľným dopadom, pričom konkrétne výsledky tejto spolupráce sa môžu prejaviť až za niekoľko desiatok rokov. Mestá, obce i mikroregióny tak často preferujú také formy spolupráce, ktoré sú realizované v jednom volebnom období a sústredí sa predovšetkým na získanie priamej finančnej či inej podpory.
• Práca zoznamuje laickú i odbornú verejnosť s novými formami a možnosťami medziobecnej spolupráce, či už priamo medzi mestami a obcami, ako aj v rámci národných či medzinárodných štruktúr. Cieľom však nie je len sa s týmito novými formami a možnosťami medziobecnej spolupráce zoznámiť a napomôcť šíreniu týchto zaujímavých princípov a myšlienok, ale najmä by mali svojím praktickým uplatnením napomôcť k odstráneniu disparít medzi jednotlivými regiónmi a obcami Českej republiky a prispieť k ďalšiemu dlhodobému sociálnemu i ekonomickému rozvoju obcí a regiónov.
• Práca je členená do piatich častí. V prvej kapitole zoznamuje s medziobecnou spoluprácou na regionálnej úrovni (dobrovoľný zväzok obcí, spoločná právnická osoba alebo zmluva na splnenie konkrétnej úlohy). Druhá kapitola analyzuje úroveň
  a možnosti spolupráce s rôznymi subjektmi na konkrétnom území v rámci Miestnych akčných skupín (MAS), spoluprácu privátneho a verejného sektora (PPP projekty)
  a využívanie Miestnej Agendy 21. Tretia kapitola popisuje možnosti využívania národnej formy spolupráce vo Zväze miest a obcí ČR a v Národnej sieti zdravých miest ČR. Štvrtá kapitola analyzuje spoluprácu miest a obcí ČR s obcami iných (najmä susedných) štátov v rámci existujúcich cezhraničných impulzných centier, euroregiónov a uzatvorených partnerských zmlúv miest a obcí so zahraničnými partnermi – obvykle tiež s mestami a obcami. Záverečná kapitola porovnáva výsledky výskumov z rokov 2004 a 2014 k vybranej problematike priamo či nepriamo dotýkajúcej sa medziobecnej spolupráce miest a obcí v Juhočeskom kraji.
• Práca by mala slúžiť ako základný informačný zdroj plný podnetov a námetov ako pre jednotlivých aktérov regionálneho rozvoja, pre študentov relevantných študijných programov, tak aj pre širokú laickú verejnosť. Nástroje používané väčšinou miest a obcí v Českej republike sú predovšetkým zamerané na prilákanie vonkajších investícií, ktoré majú pozdvihnúť miestne ekonomické prostredie. Mestá si už začali uvedomovať dôležitosť aktivizácie endogénneho rozvoja pre miestnu ekonomiku, a to predovšetkým spoluprácou so súkromným sektorom. Avšak rad foriem partnerstva, tak ako sú uvedené v práci, zďaleka nie sú hlavnou náplňou strategických plánov českých miest. Sprehľadnenie všetkých uvedených foriem spolupráce v práci by malo pomôcť predovšetkým na mobilizáciu vnútorných zdrojov rozvoja miest a obcí, a to nielen zdrojov verejnej správy, ale predovšetkým zdrojov ďalších subjektov sociálneho
  a ekonomického prostredia miest a obcí, najmä potom v rôznych formách medziobecnej spolupráce v regionálnom rozvoji.
• Pri rozhodovaní o medziobecnej spolupráci je dôležité zohľadniť množstvo individuálnych i skupinových (predovšetkým mestských či obecných) záujmov, ktoré môžu často pôsobiť protichodne. Spolupráca sa preto musí rozvíjať ako nástroj dohody medzi jednotlivými mestami, obcami a ďalšími jednotlivými aktérmi sociálneho
  a ekonomického rozvoja a mala by byť budovaná na dlhodobých strategických zámeroch, nie len na finančnom podklade.
• V 90. rokoch minulého storočia vznikajú v odbornej literatúre prvé odborné štúdie, ktoré sa zameriavajú na identifikáciu jednotlivých aktérov sociálneho
  a ekonomického rozvoja a na formy spolupráce medzi nimi. Na prelome storočí vznikajú v Českej republike a aj v Slovenskej republike teoreticko-metodologické texty, ktoré naznačujú jednotlivé prístupy a zavádzajú terminológiu.
• Pri spracovaní práce bola využitá metóda analýzy, komparácie a rešerš literatúry a príslušných dokumentov, ktoré sa viažu k danej problematike. V mestách a obciach Juhočeského kraja bola vykonaná anketa s radom otázok k rozvoju miest a obcí s tým, že v práci boli analyzované a následne porovnané s podobným výskumom v roku 2004 len niektoré otázky vzťahujúce sa priamo alebo nepriamo k medziobecnej spolupráci (dopravná obslužnosť a legislatíva a efektivita verejnej správy).
• Spolupráca je významným vzťahom vo všetkých oblastiach ľudskej spoločnosti. Umožňuje ľahšie a účinnejšie dosiahnuť potrebné výsledky a v mnohých prípadoch nie je možné dosiahnuť ciele bez spolupráce vôbec. Regionálna politika, ktorá sa usiluje
  o znižovanie rozdielov medzi jednotlivými regiónmi a zabezpečuje ich harmonický rozvoj, vyžaduje aj nutnosť spolupráce obcí.
• Spolupráca obcí sa stáva dôležitým faktorom rozvoja a väčšinou sa predpokladá, že k rozvoju prispieva taká spolupráca, ktorá je účelná a efektívna a má pozitívny vplyv na rozvoj daného územia. Ide o hľadanie vhodných vnútorných i vonkajších zdrojov. Najviac chýbajú vlastné zdroje, a to personálne i materiálne, a najmä finančné. Nedostatok finančných prostriedkov sa objavuje ako jeden z najčastejšie deklarovaných problémov, ktoré podmieňujú ďalší rozvoj obcí a regiónov.
• Prehľad základných foriem medziobecnej spolupráce v ČR:
• Základnou a najtypickejšou formou spolupráce obcí v Českej republike, priamo uvedenou v zákone o obciach, sú dobrovoľné zväzky obcí. Zvyčajne vznikajú pre územne ucelenú oblasť, definovanú prirodzenými prírodnými, technickými alebo historickými hranicami a ďalšími dôležitými spájajúcimi prvkami.
• Spoločná právnická osoba sa zakladá v prípade, že spoločná úloha obcí vyžaduje ich stabilnejšiu spoluprácu – ide o obchodnú spoločnosť (a. s., spol. s r. o.). Zakladanie
  i činnosť týchto právnických osôb sa riadi ustanoveniami občianskeho zákonníka.
• Pomerne novou formou spolupráce je „Zmluva na splnenie konkrétnej úlohy“. Prvýkrát sa objavila v roku 2000 v zákone č. 128/2000 Zb., o obciach. Stala sa však druhou najviac využívanou formou spolupráce – týka sa viac ako polovice obcí. Zmluva medzi dvoma alebo viacerými obcami na splnenie konkrétnej úlohy sa uzatvára na dobu určitú alebo neurčitú. Predmetom tejto zmluvy nemôže byť vznik právnickej osoby. Zmluva musí mať písomnú formu a musí byť vopred schválená zastupiteľstvami obcí.
• Miestne akčné skupiny (MAS, Local Action Groups – LAG) predstavujú osobitnú formu spolupráce, do ktorej je zapojený ako verejný, tak aj podnikateľský
  a neziskový sektor. Miestna akčná skupina je právnickou osobou a jej hlavným účelom je podpora a rozvoj vidieckeho regiónu, a to prostredníctvom finančnej podpory
  z Európskej únie. MAS tvorí spoločenstvo občanov, neziskových organizácií, súkromných podnikateľov a verejnej správy zastúpené napr. obcami, zväzkami obcí či inými inštitúciami verejnej správy.
• Pojem public private partnership (PPP) je v súčasnosti často spomínaný najmä
  v oblasti zabezpečovania verejných služieb. Možno konštatovať, že PPP je vyjadrením snahy zapojiť súkromný kapitál do budovania verejných statkov (infraštruktúry) iným, ako dodávateľským spôsobom, resp. zapojiť ho do ich výstavby, prevádzky a údržby
  vo vymedzenom časovom období.
• Public private partnership je zmluvne upravené partnerstvo verejného
  a súkromného sektora vedúceho k zabezpečeniu verejnej infraštruktúry a služieb
  a využívajúce schopnosti oboch partnerov pomocou najvhodnejšej možnej alokácie zdrojov, zodpovednosti a rizík a tomu zodpovedajúcich príjmov.
• Miestna Agenda 21 (MA21) je medzinárodný program zavádzania princípov udržateľného rozvoja na miestnej úrovni. Realizátormi MA21 môžu byť mestá, obce
  i regióny. Metóda MA21 je nástrojom na zlepšenie kvality verejnej správy, strategického riadenia, zapájanie verejnosti a budovanie miestneho partnerstva, s cieľom podporiť systematický postup k trvalo udržateľnému rozvoju na miestnej alebo regionálnej úrovni Koncepcie podpory MA21.
• Národná sieť Zdravých miest ČR (NSZM) je záujmovým združením právnických osôb. Členmi sú municipality (obce, mestá, a kraje) a združenia municipalít (len tie, ktoré sú právnickou osobou); členom sa však môže stať aj právnická osoba nemunicipálneho charakteru, ktorá sa rozhodne rešpektovať stanovy NSZM. NSZM poskytuje svojim členom poradenstvo v oblasti spolupráce a výmeny skúseností a prístupu k finančným zdrojom (štátnym aj európskym) vrátane konzultácií k príprave projektov. Tiež ponúka pomoc pri spracovaní stratégie rozvoja alebo sprostredkovanie spolupráce s odbornými partnermi v ČR i zahraničí.
• Úplne nový prístup k monitorovaniu strategických cieľov, projektov
  a finančných prostriedkov v mestách, obciach a regiónoch umožňuje informačný systém „DataPlán NSZM“. DataPlán je nový internetový softvér, ktorý slúži mestám, obciam, mikroregiónom a krajom k tomu, aby vo verejnej správe mali poriadok a prehľad. Hlavné informácie prostredníctvom internetu bez problémov prístupné širokej verejnosti.
• Zväz miest a obcí Českej republiky (ZMO ČR) je celoštátna, dobrovoľná, nepolitická a mimovládna organizácia, založená ako záujmové združenie právnických osôb. Členmi Zväzu sú obce a mestá. Zväz miest a obcí ČR je partnerom pre vládnu
  i parlamentnú politickú reprezentáciu. Podieľa sa na príprave a tvorbe návrhov legislatívnych a nelegislatívnych opatrení v oblastiach týkajúcich sa kompetencií obcí. Činnosť Zväzu je založená predovšetkým na aktivite starostov, primátorov a členov zastupiteľstiev obcí a miest, ktorí sa nad rámec svojich povinností venujú
  aj všeobecným problémom samosprávy.
• Spoluprácu s obcami iných štátov zaisťujú tiež „Cezhraničné impulzné centrá“ (GIZ), ktoré ponúkajú podnety a podporu realizácie cezhraničných projektov. Väčšinou bývajú realizované ako združenia, ktoré majú odbúravať existujúce predsudky
  v príslušných regiónoch a motivovať miestne obyvateľstvo k väčšej cezhraničnej spolupráci. Ich oblasť vplyvu zahŕňa menšie územia, ako sú napríklad euroregióny
  a tým ďaleko lepšie môžu riešiť konkrétne problémy. Ako príkladným projektom európskych pohraničných regiónov sú už aktívne Cezhraničné impulzné centrá, ktorých úlohou je pomáhať odbúravať ešte pomerne rozšírené hranice v mysli ľudí. Celkom
  11 GIZov pozdĺž dolnorakúskej hranice s Českom, Slovenskom a Maďarskom ponúkalo impulznú a podpornú činnosť pri realizácii cezhraničných projektov a aktivít každodenného života. Po skončení grantových projektov na rakúskej strane všetky centrá zanikli a na českej strane dobieha udržateľnosť posledným trom centrám.
• Ďalšou formou cezhraničnej spolupráce miestnych a regionálnych samospráv nielen medzi krajinami EÚ, ale aj medzi členskými a nečlenskými krajinami
  sú euroregióny. Jedná sa o združenia spolu priamo susediacich subjektov na opačných stranách hraníc aspoň dvoch štátov. Môže sa jednať o obce, kraje (regióny), príp. ďalšie úrovne (departementy a pod.) alebo ich združenia a ďalšie právnické osoby. Motívom vzniku euroregiónov je najmä snaha o spoločný postup pri riešení konkrétnych problémov viazaných na periférne postavenie pohraničných oblastí, teda problémov, ktoré presahujú hranice štátov a nemôžu tak byť riešené len na jednej strane hraníc,
  a získavanie finančných prostriedkov z programov EÚ.
• Európske zoskupenia územnej spolupráce sú v súčasnej dobe dynamicky
  sa rozvíjajúcou formou cezhraničnej spolupráce naprieč mnohými regiónmi Európskej únie. V mnohých regiónoch si politické reprezentácie veľa sľubujú najmä v oblasti prílevu finančných prostriedkov Európskej únie, zlepšenie dopravnej infraštruktúry
  a plánovania. Či nie sú tieto očakávania až príliš optimistické, ukáže programovacie obdobie 2014-2020. Európske zoskupenia územnej spolupráce ponúkajú rad možností
  a je len na jednotlivých regiónoch celej Európskej únie vrátane Českej a Slovenskej republiky, či ich dokážu plnohodnotne využiť.
• Partnerské (družobné) mestá sú také mestá, ktoré sa aj napriek svojej geografickej vzdialenosti a politických rozdielov spojili, aby pestovali vzájomné kultúrne putá a kontakty medzi svojimi obyvateľmi. Majú často (aj keď nie vždy) podobné demografické i iné charakteristiky, niekedy tiež podobnú históriu (pozri napr. mesto Tábor a husitstvo alebo mesto Příbram a baníctvo). Takéto partnerstvá vedú často k rôznym kooperáciám – napríklad k výmenným študentským programom a tiež ekonomickej a kultúrnej spolupráci.
• Všetky mestá a väčšina väčších obcí v Českej republike už spolupracuje
  s jedným aj viacerými samosprávami v niektorom z európskych štátov. Nadviazanie partnerských vzťahov realizujú mestá či obce samy (často náhodne), výnimočne využívajú služby Zväzu miest a obcí ČR. Cieľom je vzájomné porozumenie, efektívna komunikácia, jasné a zrozumiteľné ciele naplňujúce obsah partnerstva. Predpokladá
  sa aktívne zapojenie občanov, záujmových a profesijných združení do partnerských aktivít. Vplyv spolupráce je veľmi rozdielny – pohybuje sa od deklaratórnej
  po intenzívnu spoluprácu.
• Jednotlivé formy spolupráce sú doplnené o analýzu vybranej problematiky obcí a miest Juhočeského kraja v komparatívnej perspektíve rokov 2004 a 2014. Projekt bol realizovaný v rámci Internej grantovej agentúry VŠERS. Jeho cieľom bolo porovnať údaje získané podobným dotazníkovým prieskumom v roku 2004. Výskum sa zameral
  v roku 2014 celkovo na osem tém rovnakých ako v roku 2004 – dopravná obslužnosť, dostupnosť základných tovarov a služieb, riadenie obcí a miest, dotácie, podpora prílevu investícií, vzťah k národnostným menšinám, legislatíva a efektivita verejnej správy
  a možnosť vzdelania pracovníkov verejnej správy.
• Pre potreby práce „Význam a postavenie medziobecnej spolupráce v regionálnom rozvoji“ neboli využité všetky údaje z uskutočnenej ankety v mestách a obciach Juhočeského kraja k rozvoju miest a obcí s tým, že v práci boli analyzované a následne porovnané s podobným výskumom v roku 2004 len niektoré otázky vzťahujúce sa priamo alebo nepriamo k medziobecnej spolupráci (dopravná obslužnosť a legislatíva a efektivita verejnej správy).
• Prieskumu sa zúčastnilo celkom 82 obcí (z toho 64 obcí I. kategórie; 6 obcí II. kategórie a 12 obcí III. kategórie). Obidve vzorky respondentov nemožno považovať
  za reprezentatívne, ale za akúsi sondu do súčasných i minulých potrieb a problémov obcí v Juhočeskom kraji. Je nutné zdôrazniť, že novšie prieskumy (rok 2014) boli vykonané s menej ako tretinovou vzorkou respondentov (n=41) v porovnaní s rokom 2004 (n=140). V oboch sledovaných rokoch je zrejmá významná prevaha respondentov z obcí I. kategórie (85% v roku 2004 a 78% v roku 2014). Táto dominantná kategória obcí udáva smer celkového vyznenia a charakteru získaných odpovedí.
• Opýtané obce sú, pokiaľ ide o financovanie základnej dopravnej obslužnosti
  v roku 2014 podľa vlastného hodnotenia, prevažne skôr spokojné (61%) alebo rozhodne spokojné (19,5%).
• Pokiaľ ide o legislatívu a efektivitu verejnej správy, v rokoch 2004 a 2014 došlo podľa respondentov k nárastu neprehľadnosti legislatívy – celkovo legislatívu považovalo za aspoň čiastočne neprehľadnú celkom 77,8% respondentov v roku 2004
  a 92,7% v roku 2014. V roku 2014 považovala legislatívu za aspoň čiastočne ucelenú len necelá štvrtina opýtaných obcí.
• Pri spracovaní práce bola využitá metóda analýzy, komparácie a rešerš literatúry a príslušných dokumentov, ktoré sa viažu k danej problematike. V mestách a obciach Juhočeského kraja bola vykonaná spomínaná anketa.
• V rámci uvedených decentralizačných trendov v práci, ktoré priamo doliehajú
  na hospodársku sféru, narastá (aj v spojení s ďalšími spoločenskými a demografickými javmi) potreba prehĺbiť a zefektívniť oblasť miestnej verejnej správy. Aj tento trend
  je vo svete zjavný už z doby pred „novembrom 1989“: Premena charakteru verejnej správy vyspelých demokratických krajín datovaná od 70. rokov 20. storočia býva označovaná ako prechod od tradičných či silno centrických foriem vládnutia, v ktorých štátna správa vystupuje ako aktér, ktorý má snahu pomocou byrokratického aparátu riadiť spoločenské procesy a dosahovať ich zmeny, k formám vlády označovaným pojmom „governance“. Pojem governance možno vymedziť voči slovu government (vláda) ako správu vecí verejných s významnou participáciou ďalších aktérov, ktorí nie sú priamo podriadení centrálnej vláde (z monocentrického modelu sa presúva
  k polycentrickému). Významnú úlohu v ňom zohrávajú tiež neštátne neziskové organizácie (MVO) a súkromný sektor.
• V štádiu experimentu sa v tuzemsku začína presadzovať model tzv. participatívneho rozpočtu, kedy o konkrétnej vyčlenenej časti komunálneho rozpočtu rozhodujú priamo obyvatelia danej obce, mestské časti a pod. Tento typ hospodárenia vyžaduje vôľu a schopnosť diskutovať a rozhodovať o výdavkovej alebo príjmovej stránke obecného rozpočtu a je otvorený zástupcom všetkých segmentov spoločnosti (t.j. zástupcom MVO, podnikateľom, zamestnancom a pod.). V rámci procesu decentralizácie znižuje závislosť na centrálnych dotáciách (možno ho kombinovať
  s PPP a ďalšími formami financovania) a priamo podporuje mechanizmy autentickej demokracie (ktorá je v dôsledku „priamou sebarealizáciou jedincov miestnej pospolitosti“).
• Roztrieštenosť sídelnej štruktúry v Českej republike, ktorá má v súčasnosti
  6 253 obcí, môže ďalej pozitívne stimulovať za určitých podmienok aktivitu obcí
  a regiónov v oblasti medziobecnej spolupráce najmä tam, kde je možnosť získať, napr.
  v rámci mikroregiónov či miestnej akčnej skupiny priamu finančnú podporu regionálneho rozvoja daného územia.
• Ak zhrnieme vyššie uvedené zistenia, máme tu štatisticky podložené dva protichodné efekty, ktoré majú významný vplyv na chod miest a obcí. U menších obciach je preukázateľne vyššia pravdepodobnosť finančnej stability a nezadlženia,
  u väčších obciach je naopak vyššia miera zapojenia do medziobecnej spolupráce. Politickú reprezentáciu tak čaká v budúcnosti v súvislosti s deficitom verejných financií neľahká úloha – rozhodnúť, ako zlepšiť verejné financie ČR a skúsiť zefektívniť poskytovanie verejných služieb, čo aktuálne reflektuje Strategický rámec rozvoja verejnej správy Českej republiky na obdobie 2014-2020 v rámci Strategického cieľa 2: Revízia a optimalizácia výkonu verejnej správy v území – Špecifický cieľ 2.1 Harmonizácia administratívneho členenia štátu.
• Jednou z možných ciest je rôznorodá podpora medziobecnej spolupráce
  a aktivizácia regionálnych aktérov smerom bottom-up. Kľúčovým krokom pre rozvoj
  a skvalitnenie spolupráce obcí je nastavenie takého systému spolupráce, ktorý zjednoduší jej praktickú realizáciu v území a umožní prispôsobiť jednotlivé formy konkrétnym potrebám. Nie je dôležitá forma, ale obsah. Riešením nie je vytvorenie novej formy spolupráce, skôr upravenie existujúcich foriem tak, aby lepšie zodpovedali potrebám obcí. Pozitívne zmeny môžu nastávať po prvé zvonku (aktivitou centrálnych orgánov – najmä legislatíva určujúca podmienky spolupráce), po druhé zvnútra daných združení (zmeny v myslení a prístupoch jednotlivých členov k riešeniu problémov).
  V súčasnej dobe sa však obce namiesto podpory medziobecnej spolupráce stretávajú
  s veľkou právnou neistotou, ktorá vyplýva zo zle fungujúceho legislatívneho prostredia, napr. Zákon o verejnom obstarávaní č. 137/2006 Zb. sa v priebehu programovacieho obdobia 2007 – 2013 zmenil devätnásťkrát. Môžeme si len priať, že sa v súčasnom programovacom období 2014 -2020 situácia obcí zmení k lepšiemu a bude tak naštartovaný základ ich dlhodobého fungovania a prosperity, čo je predpoklad trvalo udržateľného rozvoja územných spoločenstiev.
• Závery, ku ktorým sme dospeli, sú plne aplikovateľné na úrovni obcí, miest
  a regiónov aj v Slovenskej republike. Plne korešpondujú s vývojom a smerom, ktorým sa Slovenská republika uberá.

LITERATURA A INFORMAČNÍ ZDROJE

 

1. Knihy / Monografie

 

Analýza rizik & řízení rizik v PPP projektech. 2007. Praha : Ministerstvo financí ČR, 2007.

 

BERČÍK, P., LOVECKÝ, P. 2003. Územné zmeny obcí v Slovenskej republike od roku 1990. Bratislava : Sekcia verejnej správy Ministerstva vnútra SR, 2003. 314 s.
ISBN 80-88842-64-6.

 

BINEK, J., et al. 2010. Synergie ve venkovském prostoru. Paradoxy rozvoje venkova. 1. vyd. Brno : GaREP, 2010, s. 49.

 

ČERMÁK, D., VOBECKÁ, J. a kol. 2011. Spolupráce, partnerství a participace v místní veřejné správě: význam, praxe, příslib. Praha : SLON, 2011.

 

DÉLÉTROZ, N. et al. Inter-municipal Cooperation for Strategic Steering of SME-oriented Location Development in the Alpine Space. University of Applied Sciences Western Switzerland – Institute of Tourism. 36 s.

 

DUŠEK, J. 2010. Faktory regionálního růstu a rozvoje (se zaměřením na spolupráci měst a obcí v Jihočeském kraji). 1. vyd. České Budějovice : Vysoká škola evropských
a regionálních studií, o.p.s., 2010. 294 s. ISBN 978-80-86708-94-2.

 

DUŠEK, J., PÁNA, L. 2012. Zdravá města a místní Agenda 21. 1. vyd. České Budějovice : Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2012. 134 s.
ISBN 978-80-87472-07-1.

 

DUŠEK, J., PÁNA, L. 2015. Meziobecní spolupráce a efektivita územních samosprávných celků. In Veřejná správa a rozvoj regionů, vědecká konference v rámci projektu Pražský právnický podzim. Sborník z konference. V tisku.

 

GALVASOVÁ, I., et al. 2007. Spolupráce obcí jako faktor rozvoje. 1. vyd. Brno :
Georgetown, 2007. 140 s. ISBN 80-251-20-9.

 

HESSE, J. J.,  GÖTZ, A. Kooperation statt Fusion?: interkommunale Zusammenarbeit in den Flächenländern. Nomos, 2006. 249 s.

 

HULST, R., van MONTFORT, A. 2007. Inter-Municipal Cooperation in Europe. Dordrecht : Springer, 2007. 238 s. ISBN 978-1-4020-5378-8.

 

KADEŘÁBKOVÁ, J., PEKOVÁ, J. 2012. Územní samospráva – udržitelný rozvoj
a finance. Praha, 2012, s. 180 – 181.

 

KAJANOVÁ, J., PAWERA, R., SAXUNOVÁ, D. (eds). 2014. Slovenská republika – členský štát EÚ. 2014. Plzeň : Čeněk. 235 s. ISBN 978-80-7380-520-3.

 

KAŠPAROVÁ, L. PŮČEK, M. 2009. Kohezní politika: Osídlení v České republice. Praha, 2009, s. 46.

 

KOLEKTIV AUTORŮ. 2004. Úvod do regionálních věd a veřejné správy. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004. 447 s. ISBN 80-86473-80-5.

 

KOUDELKA, Z. 2006. Obecní samospráva – Zákon o obcích v komentovaném znění. Brno : Doplněk, 2006. 96 s. ISBN 80-7239-193-3.

 

KRAJŠEK, B. 1998. Úvod k místním Agendám 21 v České republice. Praha : Ministerstvo životního prostředí, 1998. 44 s. ISBN 80-7212-052-2.

 

LOUDA, T., et al. 2010. Partnerství veřejného a soukromého sektoru: právní
a ekonomické aspekty. Praha : Ústav státu a práva AV ČR, 2010. s. 19-22.

 

MA21 – příručka pro mapování kvality místních Agend 21. 2005. Praha : Ministerstvo vnitra ČR, 2005. 20 s. ISBN 80-7212-379-3.

 

MALÍKOVÁ, L., JACKO, T. a kol. 2013. New Public Management a Slovensko.  Podoby a aplikácia princípov. Bratislava : Univerzita Komenského v Bratislave. 2013. 218 s. ISBN 978-80-223-3515-7.

 

MARKOVÁ, H. 2000. Finance obcí, měst a krajů. 1. vyd. Praha : ORAC, 2000. 190 s. ISBN 80-86199-23-1.

 

Metodika k zákonu 139/2006 Sb. o koncesních smlouvách a koncesním řízení. Praha : Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, 2006. s. 13.

 

OSTŘÍŽEK, J., et al. 2007. Public private partnership: příležitost a výzva. 1. vyd. Praha : C.H. Beck, 2007. s. 2.

 

PAVEL, J. 2007. Implementace PPP projektů v České republice a její rizika. Praha : Transparency International, 2007, s. 38.

 

PAVLÍK, M.   a kol. 2014. Jak úspěšně řídit obec a region. Cíle, nástroje, trendy, zahraniční zkušenosti. Praha : Grada, 160 s. ISBN 978-80-247-5256-3.

 

PEKOVÁ, J., PILNÝ, J., JETMAR, M. 2008. Veřejná správa a finance veřejného sektoru. 3., aktualiz. a rozš. vyd. Praha : ASPI, 2008. s. 674.

 

Pravidla, kterými se stanovují podmínky pro poskytování dotace na projekty Programu rozvoje venkova ČR na období 2007-2013. Opatření IV.1.1, Místní akční skupina, Praha, 2012.

 

PUCHER, J., GASPARI, E., RADZYNER, A. EGTC Monitoring Report 2012. Brussels: European Union, 2013. 130 s. ISBN 978-92-895-0709-7.

 

PERLÍN, R., BIČÍK, I. 2006. Strategický plán mikroregionu. Metodická příručka pro zájemce o strategické plánování ve venkovských mikroregionech a obcích. Praha : Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze. 109 s.

SCHAAP, L., DAEMEN, H. 1995. Renewal in European Local Democracies: Puzzles, Dilemmas and Options. Springer Science & Business Media, 1995. 226 s.

 

SCHNEIDER, B. J. 2005. Handbuch Interkommunale Zusammenarbeit. Kohlhammer, 2005. 341 s.

 

ŠIROKÝ, J., et al. 2004. Benchmarking ve veřejné správě. Praha : Ministerstvo vnitra ČR, 2004. 82 s. ISBN 80-7226-873-2.

 

ŠKUREK, J. 2008. Zkušenosti z pilotních a regionálních projektů PPP – seminář PPP Centrum. 2008.

 

Vláda ČR (2012) Koncepce podpory MA21 v ČR do roku 2020.

 

Zelená kniha o partnerství veřejného a soukromého sektoru a právu společenství
o veřejných zakázkách a koncesích. 2004. Brusel : Komise Evropských společenství, 2004.

 

 

2. Články v časopise

 

TICHÝ, D. 2005. Združovanie obcí ako predpoklad rýchlejšieho rozvoja samospráv
a regiónov. In Ekonomický časopis, roč. 53, č. 4, 2005, s. 364-382. ISSN 0013-3035.

 

 

3. Články ze sborníků a monografií

 

BÍLÝ, J., PÁNA, L. 2014. Státoprávní limity v demokracii. In KULAŠIK, P., TICHÁ, K. a kol. Bariéry a paradoxy demokracie. 2014. České Budějovice : VŠERS, 2014. ISBN 978-80-87472-78-1, s. 26-41.

 

BRABEC, J. 2014. Rozvoj regionů a lokální ekonomika. In PAVLÍK, M. a kol. Jak úspěšně řídit obec a region. Praha : Grada, 2014. ISBN 978-80-247-5256-3, s. 106-111.

 

DUŠEK, J. 2014. Přeshraniční spolupráce v evropském regionu Dunaj-Vltava. In Sborník mezinárodní konference „Ochrana obyvatelstva a krizové řízení“, část 1. Brno : Tribun EU, 2014. ISBN 978-80-263-0723-5, s. 62-69.

 

JEŽEK, J. 2008. Podpora místního ekonomického rozvoje. In KLÍMOVÁ, V. Sborník
z XI. mezinárodního kolokvia o regionálních vědách. Brno : Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity, 2008. ISBN 978-80-210-4625-2, s. 320-326.

 

PÁNA, L. 2013. Výbor regionů jako nástroj lobbyingu regionálních a místních samosprávných celků. In DUŠEK, J. a kol. Aspekty udržitelného rozvoje
(v programovacím období 2007-2013 a perspektivy rozvoje 2014-2020). České Budějovice : VŠERS, 2013. ISBN 978-80-87472-46-0, 243 s.

 

4. Články v elektronických časopisech a další příspěvky

 

Agenda 21 [online]. Praha : CENIA, 2014a [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://ma21.cenia.cz/Základníinformace/Agenda21/tabid/101/language/cs-CZ/Default. aspx>.

 

CENIA, 2014b [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://ma21.cenia.cz/DatabázeMA21prohlížení/Statistiky/základnístatistikykMA21/tabid/759/language/cs-CZ/Default.aspx>.

 

Členství města [online]. Praha : Národní síť Zdravých měst České republiky, 2014d [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://www.nszm.cz/index.shtml?apc=r2082460t>.

 

Členství obce [online]. Praha : Národní síť Zdravých měst České republiky, 2014e [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://www.nszm.cz/index.shtml?apc=r2084114t>.

 

Členství kraje [online]. Praha : Národní síť Zdravých měst České republiky, 2014f [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://www.nszm.cz/index.shtml?apc=r2082085t>.

 

Členství mikroregionu [online]. Praha : Národní síť Zdravých měst České republiky, 2014g [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://www.nszm.cz/index.shtml?apc=r2084089t>.

 

Členství MAS [online]. Praha : Národní síť Zdravých měst České republiky, 2014h [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://www.nszm.cz/index.shtml?apc=r2085191t>.

 

Členství městské části hl. města Prahy[online]. Praha : Národní síť Zdravých měst České republiky, 2014i [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://www.nszm.cz/index.shtml?apc=r2120237t>.

 

Členská základna NS MAS ČR [online]. 2014 [cit. 2014-12-22]. Dostupné
z WWW: <http://nsmascr.cz/content/uploads/2013/07/clenove-NS-MAS-CR-k-10.7.2013mapa.pdf>.

 

ČSÚ. 2013. Malý lexikon obcí ČR 2013 [online]. Praha : ČSÚ, 2013, 16.12.2013 [cit. 2014-11-17]. Dostupné z WWW: <http://www.czso.cz/csu/2013edicniplan.nsf/t/3D001ECB80/$File/130213003.xls>.

 

DOLEJŠÍ, M. D5 po letech sporů umožnila rychlou jízdu do Německa [online]. Praha : Česká televize, 2013 [cit. 2014-12-18]. Dostupné z WWW: <http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kalendarium/138535-d5-po-letech-sporu-umoznila-rychlou-jizdu-do-nemecka/>.

 

EGTC/ESÚS – nový nástroj přeshraniční spolupráce [online]. 2013. Opava : Euroregion Silesia, 2013 [cit. 2014-12-22]. Dostupné z WWW: <http://ec.europa.eu/regional_policy/archive/funds/gect/index_cs.htm>.

 

Euroregiony [online]. Praha : Euroskop, 2014 [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://www.euroskop.cz/8775/sekce/euroregiony—uvod/>.

 

Euroregiony [online]. Praha : BusinessInfo.cz, 2003, 19.5.2011 [2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/rozvoj-regionu/euroregiony/1001179/ 5159/>.

 

Euroregionální rozvoj hornorakousko/jihočeského příhraničí 2013/2014 [online]. Jindřichův Hradec: Euregio Silva Nortica, 2014 [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://www.silvanortica.com/cs/section-92/euroregion-hr-je-2013-204.htm?sub=6>.

 

Evropská seskupení pro územní spolupráci (ESÚS) [online]. Brusel : Evropská komise 2013, 29. 4. 2013 2013 [cit. 2014-12-22]. Dostupné z WWW: <http://ec.europa.eu/regional_policy/archive/funds/gect/index_cs.htm>.

 

GALVASOVÁ, I., et al. Formy spolupráce obcí [online]. Praha : Deník veřejné správy, 2008, poslední revize 4. 7. 2008 [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://denik.obce.cz/clanek.asp?id=6326681>.

 

GIZ Retz – Idea[online]. Retz : GIZRetz, 2011 [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://www.gizretz.at/cz/pages/default.aspx>.

 

Glosssary of statistical terms Heslo „outsourcing“ [online]. Paříž : Organizace pro evropskou spolupráci a rozvoj, 2013 [cit. 2014-12-22]. Dostupné z WWW:   <http://stats.oecd.org/glossary/detail.asp?ID=4950˃.

 

Guidelines for succesful Public-Private Partnership [online]. Luxembourg : European Commision, 2003 [cit. 2014-12-21]. Dostupné z WWW: <http://ec.europa.eu/regional_policy/sources/docgener/guides/ppp_en.pdf/>.

 

HealthyCities[online]. Copenhagen : WHO Regional Office forEurope, 2011 [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://www.euro.who.int/en/what-we-do/health-topics/environment-and-health/urban-health/activities/healthy-cities>.

 

Hlavní cíle[online]. Praha : Svaz měst a obcí ČR, 2014b [cit. 2014-12-22]. Dostupný
z WWW: < http://www.smocr.cz/cz/svaz-mest-a-obci-cr/hlavni-cile/default.aspx>.

 

HNÁTKOVÁ, P. 2011. Výroční zpráva za rok 2010 – Hodnotící zpráva o postupu realizace Plánu zlepšování projektu Zdravého město a místní Agenda 21 Karlovy Vary [online]. Karlovy Vary : Magistrát města Karlovy Vary, 2011 [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://www.mmkv.cz/data/USR_189_DEFAULT/Vyrocni_ zprava_projektu_Zdrave_mesto_a_mistni_Agenda_21_Karlovy_Vary_za_rok_2010(2).pdf>.

 

Jak a proč se stát členem Národní sítě Zdravých měst ČR? [online]. Praha : Národní síť Zdravých měst České republiky, 2014a [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://www.nszm.cz/index.shtml?apc=r2082284t>.

 

Kritéria MA21 [online]. Praha : CENIA, 2014e [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://ma21.cenia.cz/ZákladníinformaceoMA21/KriteriaMA21/tabid/93/language/cs-CZ/Default.aspx>.

 

KRNÁČ, J. Mikroregión, základ spolupráce a tvorby partnerstiev [online]. Dostupné
na WWW: <http://www.speednet.sk/users/cerco/zbornik/vsap2007/pdf/krnac.pdf>.

 

MA21 v ČR v mapách [online]. Praha : CENIA, 2014c [cit. 2014-12-22]. Dostupný
z WWW: <http://ma21.cenia.cz/DatabázeMA21prohlížení/MA21vČRvmapách/tabid/ 156/language/cs-CZ/Default.aspx>.

 

Metoda LEADER [online]. Místní akční skupina Partnerství venkova, 2014 [cit. 2014-12-22]. Dostupné z WWW: <http://www.maspartnerstvi.cz/metoda-leader>.

 

Metodika k zákonu č. 139/2006 Sb. [online]., 2014 [cit. 2014-12-22]. Dostupné z WWW: <http://www.portal-vz.cz/cs/Spoluprace-a-vymena-informaci/Public-private-partnership/National-documents/Aktualizovana-metodika-k-zakonu-c-139-2006-Sb-o>.

 

Město Tábor [online], 2014 [cit. 2014-12-22]. Dostupné z WWW: <http://www.taborcz.eu>.

 

Místní akční skupiny [online]. Praha : Ministerstvo zemědělství ČR, 2014 [cit. 2014-12-22]. Dostupné z WWW: <http://eagri.cz/public/web/mze/venkov/mistni-akcni-skupiny>.

 

NIŽŇANSKÝ, V. a kol. Medziobecná spolupráca a zlučovanie obcí na Slovensku. Výskumná štúdia. novemeber 2009 [online]. Dostupné na WWW: <http://www.komunal.eu/subory/Model_komun__ lnej_reformy_na_Slovensku.pdf>.

 

PPP versus veřejná zakázka [online]. Praha : APRI, 2008 [cit. 2014-12-21]. Dostupné
z WWW: <http://www.asociaceppp.cz/cnt/sektorove_studie/?page=0&action=vfile_cs& id=3&disp=inline>.

 

PPP a Slovensko [online]. Bratislava : Municipalia, 2013 [cit. 2014-12-19]. Dostupné
z WWW: <www.p3.sk/domain/flox/files/download/MUNICIPALIA_publikacia.pdf>.

 

Projekt mezinárodní mobilita – mobilita bez hranic [online]. Jindřichův Hradec : Euregio Silva Nortica, 2014 [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://www.silvanortica.com/cs/section-24/meziregionalni-mobilita-mobilita-bez-hranic.htm?sub=6>.

 

Přehled členských municipalit [online]. Praha : Národní síť Zdravých měst České republiky, 2014b [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://zdravamesta.cz/index.shtml?apc=r2087231t>.

 

Přehled členských municipalit [online]. Praha : Národní síť Zdravých měst ČR, 2014c [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://www.nszm.cz/index.shtml?apc =r2086521t>.

 

Příprava projektu a financování dálnice D47 [online]. Praha : ŘSD, 2014 [cit. 2014-12-18. Dostupné z WWW: <http://www.viamoravica.cz/index.php?menu= dalnice_d47. prirava_ projektu_ a_financovani>.

 

 

Public private partnership-partnerství soukromého a veřejného sektoru [online]. Praha : ASPI, 2003 [cit. 2014-12-22]. Dostupné z WWW: <http://www.asociaceppp.cz/cnt/ppp/>. Základní statistiky k MA21 [online]. Praha :

 

Rozvojové možnosti obcí. Praha : Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, 2010 [cit. 2015-01-06]. Dostupné z WWW: https://www.mmr.cz/getmedia/5a2e3c9c-0a0e-4737-a66e-a67424bc24c6/Brozura-Rozvojove-moznosti-obci-MMR_Brozura.pdf.

 

RYŠAVÝ, I. Obce na obou stranách „jižní hranice“ sázejí na turisty[online]. 2004, poslední revize 17. 9. 2004 [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://exporter.ihned.cz/c1-14922160-obce-na-obou-stranach-jizni-hranice-sazeji-na-turisty>.

 

Stručná historie iniciativy Leader v České republice [online]. Místní akční skupina Partnerství venkova, 2014 [cit. 2014-12-22]. Dostupné z WWW: <http://www.maspartnerstvi.cz/strucna-historie-iniciativy-leader-v-ceske-republice>.

 

Základní informace a kontakty [online]. Praha : Národní síť Zdravých měst České republiky, 2014j [cit. 2014-12-22]. Dostupný z WWW: <http://www.dataplan.info/cz/home/zakladni-informace-a-kontakty>.

 

ZELENÝ, M. Jak se zbavit stran? O regionalizaci a lokalizaci politiky [online], 2014 [cit. 2014-12-22]. Dostupný na WWW: <http://blog.aktualne.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=21033>.

 

 

5. Příspěvek ve sborníku na CD-ROM

 

PÁNA, L. 2007. Význam euroregionů Silva Nortica, Šumava – Bayerische Wald a Mühlviertel   pro rozvoj Jihočeského kraje. In X. mezinárodní kolokvium o regionálních vědách. Sborník příspěvků [CD-ROM]. Brno : Masarykova univerzita v Brně, Ekonomicko-správní fakulta a Stredoeurópska vysoká škola Skalica, 2007. ISBN 978-80-210-4325-1, s. 170-177.

 

 

6. Vědecko-kvalifikační práce

 

JEČMÍNKOVÁ, L. 2014. Komparativní analýza vybraných PPP projektů v ČR
a Rakousku : bakalářská práce. České Budějovice : Vysoká škola evropských
a regionálních studií, 2014. 67 s.

 

KUŽEL, J. 2014. Meziobecní spolupráce v rámci MAS Sedlčansko jako faktor bezpečného života obyvatel v regionu : bakalářská práce. České Budějovice : Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2014. 78 s.

 

 

 

 

7. Normy

 

Zákon č. 128/2000 Sb. o obcích (obecní zřízení), v platném znění: 2000.  In Sbírka zákonů, Česká republika. 2000, částka 73.

 

 

 

PŘÍLOHY

 

 

PŘÍLOHA I – TABULKY

 

Tabulka č.   1: Změny počtu municipalit ve vybraných evropských zemích v letech                  1945-2011

Tabulka č.   2: Počet obcí v České republice

Tabulka č.   3: Počet obcí a jejich obyvatel dle velikostních kategorií obcí k 1. 1. 2013

Tabulka č.   4: Výše členského příspěvku NSZM ČR pro obce 2. a 3. stupně v roce 2015

Tabulka č.   5: Výše členského příspěvku NSZM ČR pro obce 1. stupně v roce 2015

Tabulka č.   6: Výše členského příspěvku NSZM ČR pro kraje v roce 2015

Tabulka č.   7: Výše členského příspěvku NSZM ČR pro mikroregiony a MAS v roce                       2015

Tabulka č.   8: Výše členského příspěvku NSZM ČR pro městské části hl. města Prahy
v roce 2015

Tabulka č.   9: Důvody spokojenosti se základní dopravní obslužností

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tabulka 1 – Změny počtu municipalit ve vybraných evropských zemích v letech 1945-2011

Stát	1945-1950		1988-2002			2011
	Rok	Počet municipalit (A)	Rok	Počet municipalit (B)	∆ % (B/A)	Počet municipalit (C)	∆ % (C/B)	Průměrný počet obyvatel obce	Průměrná rozloha obce (km2)
Řecko	1950	5959	1992	5922	-0,62%	325	-94,51%	34780	406
Litva	–	–	1990	581	–	60	-89,67%	54780	1088
Lotyšsko	1950	570	2002	542	-4,91%	119	-78,04%	18820	543
Dánsko	1950	1387	1992	275	-80,17%	98	-64,36%	56590	440
Island	1950	229	1995	170	-25,76%	74	-56,47%	4303	1394
Nizozemí	1950	1015	1998	572	-43,65%	418	-26,92%	39740	99
Finsko	1950	547	1993	455	-16,82%	336	-26,15%	15960	1006
Německo	1950	25930	1994	14808	-42,89%	11553	-21,98%	7080	31
Švýcarsko	1950	3097	1992	3021	-2,45%	2551	-15,56%	3118	16
Sp. království	1950	2028	1999	467	-76,97%	406	-13,06%	152680	601
Estonsko	–	–	1990	254	–	226	-11,02%	5930	200
Norsko	1950	744	1992	439	-40,99%	428	-2,51%	11351	900
Lucembursko	1950	127	1992	118	-7,09%	116	-1,69%	4780	24
Francie	1945	38814	1990	36763	-5,28%	36697	-0,18%	1770	17
Itálie	1950	7781	1999	8099	4,09%	8094	-0,06%	7470	37
Belgie	1950	2669	1991	589	-77,93%	589	0,00%	18480	52
Švédsko	1950	2281	1992	289	-87,33%	290	0,35%	32340	1552
Španělsko	1950	9214	1992	8082	-12,29%	8116	0,42%	5680	62
Portugalsko	1950	303	1992	305	0,66%	308	0,98%	34540	299
Rakousko	1950	3999	1992	2301	-42,46%	2357	2,43%	3560	36
Polsko	1949	3693	1988	2399	-35,04%	2479	3,33%	15400	126
Slovensko	1950	3344	1989	2694	-19,44%	2890	7,28%	1850	17
Rumunsko	1950	6276	1998	2948	-53,03%	3181	7,90%	6740	75
Moldavsko	–	–	1988	881	–	981	11,35%	3629	39
ČR	1950	10877	1990	4104	-62,27%	6249	52,27%	1680	13

Zdroj: Národní statistické úřady jednotlivých států, vlastní výzkum (Dušek, 2014)

 

 

 

 

 

Tabulka 2 – Počet obcí v České republice

Území	1961	1970	1980	1990	2000	2010	2011	2012	2013
Česká republika	8726	7511	4778	4100	6251	6 250	6 251	6251	6253
Hl. město Praha	1	1	1	1	1	1	1	1	1
Středočeský kraj	1568	1335	816	770	1148	1 145	1 145	1 145	1 145
Jihočeský kraj	1069	742	344	298	623	623	623	623	623
Plzeňský kraj	773	624	307	258	505	501	501	501	501
Karlovarský kraj	192	172	87	84	132	132	132	132	132
Ústecký kraj	579	502	347	224	354	354	354	354	354
Liberecký kraj	309	277	169	129	216	215	215	215	215
Královéhradecký kraj	620	518	405	302	448	448	448	448	448
Pardubický kraj	588	552	394	334	453	451	451	451	451
Vysočina	947	832	555	491	730	704	704	704	704
Jihomoravský kraj	725	692	609	556	647	673	673	673	673
Olomoucký kraj	527	491	306	244	393	399	399	399	399
Zlínský kraj	369	361	269	246	300	305	305	305	307
Moravskoslezský kraj	459	412	169	163	301	299	300	300	300

Zdroj: (ČSÚ, 2007, 2013c)

 

Tabulka 3 – Počet obcí a jejich obyvatel dle velikostních kategorií obcí k 1. 1. 2013

Velikostní kategorie obce	Počet obcí			Počet obyvatel
	abs.	%		abs.	%
do 500 obyvatel	3473	55,54%	} 92,82 %	838 811	7,98%	} 32,23 %
501-3000 obyvatel	2331	37,28%		2 550 836	24,26%
3001 a více obyvatel	449	7,18%		7 126 478	67,77%
Celkem	6253	100,00%		10 516 125	100,00%

Zdroj: (ČSÚ, 2013b, vlastní výpočty)

 

Tabulka 4 – Výše členského příspěvku NSZM ČR pro obce 2. a 3. stupně v roce 2015

Municipalita	Platba (Kč/obyvatele)	Výše max. (Kč)
Město a obec 2. a 3. stupně/ Statutární město /Městská část HMP	1,90	max. 99 000,-
Město zapojené v Evropské Síti ZM WHO	1,90	max. 50 000,-

Zdroj: Národní síť zdravých měst

 

 

Tabulka 5 – Výše členského příspěvku NSZM ČR pro obce 1. stupně v roce 2015

typ municipality (vč. doplňkových pravidel)	1. rok členství	2. rok členství a dále
obec 1. stupně do 2000 obyvatel	bez příspěvku	bez příspěvku
obec 1. stupně nad 2000 obyvatel	bez příspěvku	1,90 Kč / 1 obyvatel
obec 1. stupně, pokud je součástí mikroregionu nebo místní akční skupiny (MAS), které jsou členy NSZM	bez příspěvku	bez příspěvku
doplňkové pravidlo: Pro obce 1. stupně nejsou poskytovány služby v místě	bez příspěvku	bez příspěvku

Zdroj: Národní síť zdravých měst

 

 

Tabulka 6 – Výše členského příspěvku NSZM ČR pro kraje v roce 2015

Municipalita	Výše platby (Kč)
Kraj	99 000,-

Zdroj: Národní síť zdravých měst

 

Tabulka 7 – Výše členského příspěvku NSZM ČR pro mikroregiony a MAS v roce 2015

Municipalita	Výše platby (Kč)
Mikroregion Místní akční skupiny	3000,-
Mikroregion (MAS), jehož součástí je město, které je členem NSZM	bez příspěvku

Zdroj: Národní síť zdravých měst

 

Tabulka 8 – Výše členského příspěvku NSZM ČR pro městské části hl. města Prahy v roce 2015

Typ municipality (vč. doplňkových pravidel)	1. rok členství	2. rok členství a dále
Městská část Hl. města Prahy do 5000 obyvatel	3000 Kč	1,90 Kč / 1 obyvatel
Městská část Hl. města Prahy nad 5000 obyvatel	5000 Kč	1,90 Kč / 1 obyvatel max. 99 000 Kč

Zdroj: Národní síť zdravých měst

 

Tabulka 9 – Důvody spokojenosti se základní dopravní obslužností

	Dopravní obslužnost obce je zachována a je dostatečná	Málo četné a nenavazující spoje	Obec finančně přispívá na dopravní obslužnost	Obec finančně nepřispívá na dopravní obslužnost	Cena jízdného	Chybí železniční spojení	Nevím, nemám dostatečné informace	Investice do dopravní infrastruktury	Problém s hustotou dopravy	Neodpověděl	Celkem
obce I. kategorie	8,8%	11,8%	2,9%	8,8%	2,9%	2,9%	2,9%	0,0%	0,0%	58,8%	100,0%
obce II. kategorie	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	0,0%	100,0%	100,0%
obce III. kategorie	0,0%	14,3%	0,0%	14,3%	0,0%	0,0%	0,0%	28,6%	14,3%	28,6%	100,0%
všechny obce	6,8%	11,4%	2,3%	9,1%	2,3%	2,3%	2,3%	4,5%	2,3%	56,8%	100,0%

Zdroj: vlastní

PŘÍLOHA II – GRAFY

 

Graf 1: Pozice dotazovaného v anketě v roce 2014

Graf 2: Finanční podíl obce/města na dopravní obslužnosti v roce 2014

Graf 3: Nepřehlednost legislativ pro výkon státní správy a samosprávy v roce 2014

Graf 4: Složitost legislativ pro výkon státní správy a samosprávy v roce 2014

Graf 5: Financování komunitního plánování v roce 2014

Graf 6: Průměrný podíl na financování komunitního plánování v roce 2014

Graf 7: Stupeň naléhavosti služeb v obci v roce 2014 – srovnání konkrétní obce a       obecního hodnocení

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Graf 1 – Pozice dotazovaného v anketě v roce 2014

Zdroj: vlastní

 

Graf 2 – Finanční podíl obce/města na dopravní obslužnosti v roce 2014

Zdroj: vlastní

 

 

 

Graf 3 – Nepřehlednost legislativy pro výkon státní správy a samosprávy v roce 2014

Zdroj: vlastní

 

Graf 4 – Složitost legislativy pro výkon státní správy a samosprávy v roce 2014

Zdroj: vlastní

 

 

Graf 5 – Financování komunitního plánování v roce 2014

Zdroj: vlastní

 

Graf 6 – Průměrný podíl na financování komunitního plánování v roce 2014

Zdroj: vlastní

 

 

 

 

 

 

Graf 7- Stupeň naléhavosti služeb v obci v roce 2014 – srovnání konkrétní obce a obecního hodnocení

Zdroj: vlastní

 

PŘÍLOHA III – OBRÁZKY

 

Obrázek 1: Přehled MA21 v ČR v roce 2010  – obce

Obrázek 2: Přehled MA21 v ČR v roce 2010 – regiony

Obrázek 3: Přehled členských municipalit Národní sítě Zdravých měst

 

Obrázek 1 – Přehled MA21 v ČR v roce 2010 – obce

Zdroj: (CENIA, 2014c)

 

Obrázek 2 – Přehled MA21 v ČR v roce 2010 – regiony

Zdroj: (CENIA, 2014c)

Legenda: charakteristika jednotlivých kategorií MA21(aktuální mapy k 1. 1. 2015 nejsou k dispozici)

 

Obrázek 3 – Přehled členských municipalit Národní sítě Zdravých měst

Zdroj: NSZM, 2014c

 

 

[1] Výzkum byl proveden autorem v rámci interní grantové agentury VŠERS č. 1/2014. Výzkum v roce 2014 navazoval na obdobný, který realizoval pracovní tým VŠERS pod vedením doc. Ing. Ladislava Skořepy, Ph.D. a Ing. Jiřího Duška, Ph.D. v r. 2004.

^[2] Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, § 50 odstavec 1.

^[3] Ústav územního rozvoje byl založen v roce 1994. Je organizační složkou státu, zřízenou Ministerstvem pro místní rozvoj ČR.

^[4] Pravidla, kterými se stanovují podmínky pro poskytování dotace na projekty Programu rozvoje venkova ČR na období 2007-2013. Opatření IV.1.1, Místní akční skupina, Praha, 2012, s. 3.

^[5] Pravidla, kterými se stanovují podmínky pro poskytování dotace na projekty Programu rozvoje venkova ČR na období 2007-2013. Opatření IV.1.2, Místní akční skupina, Praha, 2012, s. 3.

^[6] Stručná historie iniciativy Leader v České republice [online]. Místní akční skupina Partnerství venkova, 2014 [cit. 2014-12-22]. Dostupné z WWW: <http://www.maspartnerstvi.cz/strucna-historie-iniciativy-leader-v-ceske-republice>.

^[7]Členská základna NS MAS ČR k 10.7. [online]. 2014 [cit. 2014-12-22]. Dostupné z WWW: <http://nsmascr.cz/content/uploads/2013/07/clenove-NS-MAS-CR-k-10.7.2013-mapa.pdf>.

[8] Zelená kniha o partnerství veřejného a soukromého sektoru a právu společenství o veřejných zakázkách a koncesích. Brusel : Komise Evropských společenství, 2004.

 

^[9] Public private partnership-partnerství soukromého a veřejného sektoru [online]. Praha : ASPI, 2003 [cit. 2014-12-22]. Dostupné
z WWW: <http://www.asociaceppp.cz/cnt/ppp/>.

^[10] Více Národní síť Zdravých měs  Dostupné na WWW: <http://www.nszm.cz/index.shtml?apc=r2081922t> a v publikaci DUŠEK, J., PÁNA, L. 2012. Zdravá města a Místní agenda 21. České Budějovice : VŠERS.

^[11] Národní síť Zdravých měst ČR (NSZM ČR; anglicky Healthy Cities, Towns and Regions of the Czech Republic) je asociací aktivních místních samospráv, které se programově hlásí k principům udržitelného rozvoje, zapojují veřejnost do rozhodovacích procesů a podporují zdravý životní styl svých obyvatel.

^[12] Program Iniciativy Společenství INTERREG IIIA je nejvýznamnější a nejrozsáhlejší Iniciativou Společenství EU. Jeho realizace byla před vstupem České republiky do EU zkoordinována s programem Phare CBC na základě společného programového dokumentu, který obsahově a do značné míry i procedurálně vymezuje oblasti a podmínky pro přeshraniční spolupráci.

^[13]  AEBR je registrovanou asociací se sídlem v Gronau ve Spolkové republice Německo. Od svého založení v roce 1971 se AEBR postupně rozrůstala a v současnosti zastupuje více než 170 hraničních regionů po celé Evropě (členů i příznivců).

[14] Zatímco v rozvinuté Evropě se počet obcí v jednotlivých zemích postupně stabilizoval, i když zazněly některé teoretické argumenty ve prospěch územně rozdrobených systémů, pro východní blok (včetně ČR) je počátek 90. let 20. století typický nárůst počtu obcí, což je jednoznačná reakce na násilné slučování v minulosti (BERČÍK, LOVECKÝ, 2003). „Premianty“ jsou v tomto ohledu ČR (+52,27 %), Moldavsko (+11,35 %), Rumunsko (+7,9 %) a Slovensko (+7,28 %). Je samozřejmě logickou otázkou, zda je velký nárůst počtu obcí dlouhodobě finančně udržitelný, či se jedná o dočasnou anomálii.