V loňském roce přijalo MŠMT ČR také Strategický záměr ministerstva pro oblast vysokých škol od roku 2021. Ve Strategii je stanoveno šest priorit. 1. Rozvíjet kompetence přímo relevantní pro život a praxi v 21. století, 2. Zlepšit dostupnost a relevanci flexibilních forem vzdělávání, 3. Zvýšit efektivitu a kvalitu doktorského studia, 4. Posilovat strategické řízení a efektivní využívání kapacit v oblasti výzkumu a vývoje na vysokých školách, 5. Budovat kapacity pro strategické řízení vysokého školství, 6. Snížit administrativní zatížení pracovníků vysokých škol, aby se mohli naplno věnovat svému poslání.
Na těchto šest priorit navazují jednotlivé dílčí cíle a opatření. Pokud shrneme a zjednodušíme hodnocení této Strategie, můžeme říci: „Nic nového pod sluncem“. Opatření kopírují v různých podobách vše, co již bylo v různých plánech MŠMT ČR a plánech škol řečeno. Na skutečné a podstatné problémy a změny se zapomnělo. Snad s výjimkou doktorského studia, ke kterému dodáváme: studenti doktorského studia musí být ohodnoceni tak, aby se plně věnovali jen výzkumu a vývoji na vysokých školách a nevyhledávali další zaměstnání (což dosud většina z nich činí). To souvisí s dlouholetým podfinancováním vysokých škol. Tento rozdíl se nyní ještě prohloubil nejen mezirezortně, ale také v oblasti školství, kde průměrná mzda učitelů středních a základních škol dosahuje 45.450,- Kč a nastupující učitel má plat přes 30.000,- Kč. Takto by měli být také minimálně ohodnoceni vysokoškolsky vzdělaní studenti a studentky doktorského studia.
Prioritním problémem vysokých škol je odstranění rozporu (který nabyl až extrémních rozměrů) mezi nesmyslnými požadavky kladenými na učitele vysokých škol a naopak na stále nižší požadavky kladenými na studenty. Kantoři jsou přímo šikanováni, studenti naopak jsou stále pohodlnější. Studentokracie způsobuje inflaci titulů, zvětšující se procento neinteligentní inteligence (což se ovšem do oficiálních byrokratických statistik nedostává). Opět se naplňuje bonmot B. Disraeliho o 3 stupních lži: „1. lež, 2. sprostá lež, 3. Statistika“. Aby se tento kolosální problém zastřel a neotevřel se, vládnoucí establishment společně s vedením univerzit zajistili šikanování svých učitelů. Jak? Každoročním publikováním v tzv. impaktovaných časopisech spolu s doporučenými citacemi. Vše se kvantifikuje, neustále zvyšuje a podmiňuje se tím získávání vědecko-pedagogických titulů. Nehledě například jen na to, že tzv. impaktované časopisy jsou výdělečné a vyžadují k publikaci horentní částky (není neobvyklé požadovat například 1100 dolarů), včetně toho, že zasílají i návrh koho by autor měl citovat. Kdo je vyvolený, ten obdrží dotaci na zaplacení publikační činnosti. Ti méně „šťastní“ jsou obvykle odborně nadaní, pracovití učitelé, zdatní i jako pedagogové, pohybují se na fakultách ve svízelné situaci, pachtí se za publikacemi ve výdělečných časopisech (impaktovaných), které si platí sami, šetří na úkor svých rodin (což se týká nejen peněz, ale i času). Za těchto okolností chápeme, že změna může nastat jen radikálním řezem do celého systému.
Navrhujeme přijmout americký, anglosaský a románský model kariérního postupu vysokoškolských pedagogů. Ten náš stávající je pořád z Rakousko – Uherska a v našich českých životních podmínkách, výše zmíněných, působí tragikomicky.
Nový model znamená jen jednu habilitaci – po doktorském studiu (ale i po magisterském či inženýrském z praxe) se jde rovnou na profesora, bez žádného zbytečného mezičlánku. Profesůra není státní, ale je vázána pouze na oblast školství. Prezident či jiný představitel státu (např. ministr) se jmenováním nemá nic společného. A když pak profesor odchází do jiné pracovní sféry (například do politiky, do praxe, do penze) automaticky titul ztrácí. Jednoduše řečeno, nedělá se z toho další politická či zpolitizovaná instituce k dalšímu politickému využití. Každá fakulta má v tomto modelu oddělení vědy a výzkumu, které sleduje položky vědecko-pedagogické činnosti svých zaměstnanců. Ty jsou nastaveny velmi jednoduše (dnes jenom osnova tvoří obsáhlý nepřehledný elaborát) a pragmaticky – dbá se především na pedagogický profil a vyžadují se hlavně učebnice (a další studijní podklady). Správně se předpokládá, že autor dobré učebnice musí mít látku výborně promyšlenou, t. j. musí vědět co je podstatné, méně podstatné, uvědomovat si praktické a teoretické souvislosti. Vědecké články jsou samozřejmé také požadovány (ale v omezeném množství), včetně publikování v běžných fakultních časopisech. Kdo naplní požadavky je vyzván k vykonání habilitační přednášky. Před tím musí samozřejmě ještě vykonat zahraniční stáž, které je věnován mimořádný důraz – jsou dlouhodobé a jejich smysl je kromě získání odborných znalostí a zkušeností především zvládnout 2 cizí jazyky. Například v USA chtějí prioritně francouzštinu a španělštinu, v Anglii francouzštinu a němčinu. Aby si ze stáží někteří lehkomyslní jedinci neučinili státem nebo univerzitou placené dovolené (což se občas stává) musí každý frekventant předstoupit před komisi, která po skončení jeho stáže (trvá minimálně rok, obvykle 2 – 3 roky) ověří odborné i jazykové znalosti a dovednosti. Při neúspěchu musí náklady zaplatit.
Pokud nebudeme schopni ve vysokém školství (z finančních či jiných důvodů) takový model přijmout, tak ztrácejí smysl slova o demokracii, evropanství, politické či jiné kultuře.
K vzdělávací politice musí změnit svůj přístup stát. Podíl státního rozpočtu na financování vysokých škol (terciálního vzdělávání) je 0,6% HDP a od roku 2008 stagnuje. Přitom srovnatelné státy (velikostí i ekonomicky) v Evropě (nemluvě o asijských státech, např. Japonsku či Jižní Korey) přesahují 1% HDP, financování mají stabilní (víceleté) a v mnoha případech má rostoucí trend.
Pro spojení s praxí by se podpora měla zaměřit na nedávno zavedené profesně orientované studijní programy a rozšířit jejich počet, včetně transformace některých dosud akademických programů na profesní.
V návaznosti na řešení prioritního problému vysokých škol je nezbytné posilovat pedagogické kompetence vyučujících na vysokých školách s vizí, že každý vyučující na vysoké škole je především učitel a ne jen „vědátor“.
Vždy je potřeba navazovat na něco co se podařilo, popřípadě co do té doby příliš nefungovalo a pod vnějšími okolnostmi to začalo fungovat. Například nyní by všechny veřejné politiky, realizované státním aparátem, měly navázat na zapojování odborníků z vysokých škol do řešení společenských problémů, tak jako se to částečně podařilo u zapojování odborníků při řešení problematiky s COVIDem-19.