Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy ČR přijalo v loňském roce „Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030+“. Naplňuje Strategie prostřednictvím svých hlavních cílů nejpalčivější problémy našeho školství?
Strategie popisuje priority, které je třeba ve stanoveném období řešit. Strategie 2030+ má dva hlavní strategické cíle, které se zaměřují na proměnu obsahu vzdělávání („Zaměřit vzdělávání více na získávání kompetencí potřebných pro aktivní občanský, profesní i osobní život“) a na snižování nerovností ve vzdělávání („Snížit nerovnosti v přístupu ke kvalitnímu vzdělávání a umožnit maximální rozvoj potenciálu dětí, žáků a studentů“).
Vychází druhý cíl Strategie 2030+ z reálných čísel a výzkumů nebo je jen ideologickým projektem, stejně jako již zavedená „inkluze“, o které, mimochodem, není v celé Strategii ani jedno slovo. V první části jsme uvedli výsledky šetření TIMSS. Ty jednoznačně ukazují, že v České republice je počet žáků s ukazatelem „pod nízkou úrovní“ a s „nízkou úrovní“ velmi malý (13 místo z 34 sledovaných států). A naopak, ač jsme v roce 2019 v průměru dosáhli úrovně z roku 1995, stále máme ve srovnání s rokem 1995 méně žáků s „vysokou“ a „velmi vysokou“ vědomostní úrovní. Měli bychom se proto zaměřit především na to, abychom měli co nejvíce dětí mezi těmi, které mají „vysokou“ a „velmi vysokou“ úroveň vědomostí. Příkladem nám mohou být státy srovnatelné s naší kulturou, jako je Lotyšsko, Rakousko, Nizozemsko, Irsko, Norsko, Severní Irsko, Anglie, Litva (pozn.: nejlepších výsledků dosahují žáci v Korejské republice a Japonsku).
Jednou z možností je, aby školy naplňovaly (s podmínkou, že budou dostatečně finančně sanovány) vyhlášku MŠMT ČR o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných. Upozorňujeme v této souvislosti na to, že počet žáků se speciálními vzdělávacími potřebami je zhruba stejný, jako počet žáků nadaných (viz Gaussova křivka). Ředitelé škol by proto měli prostředky přidělované školám na základě uvedené vyhlášky dělit zhruba na polovinu, jednu část pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami a druhou pro nadané žáky.
K vlastní realizaci prvního cíle je ve Strategii uvedeno, že je nutné provést revizi rámcových vzdělávacích programů. Podmínkou realizace revidovaných programů bude jejich doplnění o další uzlové body, včetně očekávaných výstupů. Jejich zpřesnění je nezbytné především v českém jazyce, matematice a v cizím jazyce.
Věříme, že se při revizi rámcových a potažmo školních vzdělávacích programů necháme inspirovat nejen vizemi J. A. Komenského, ale i osvědčenou filosofií osvíceneckého centralismu a jeho postoji ke školství.
Navrhujeme pro základní a střední školy zavést jednotné části rámcových vzdělávacích programů (chcete-li pevné vyučovací osnovy), jasně strukturované ohledně cílů výuky, t. j., jasně a zřetelně určit, co musí žák a student umět. Na základních školách klást důraz na znalost fakt, ne jejich hodnocení. Na středních školách naopak už umět s fakty zacházet a interpretovat, t. j., vidět je v souvislostech. To platí jak ve společensko-vědní, tak i přírodovědné oblasti.
Těmto postulátům musí odpovídat i příslušné učebnice. Učebnice nemusí být jedna, může jich být i více (ne více než tři základní, od různých autorů. Je potřené zamezit současné inflaci schválených učebnic, popřípadě další učebnice schvalovat jen jako doplňkové). Autor (nebo alespoň spoluautor) pro ZŠ by měl být osvědčený středoškolský pedagog pečlivě vybraný (nějakým školským grémiem, odborem MŠMT, školními inspektory apod.) odborník. Pro střední školy odborník z vysoké školy. Smyslem tohoto opatření je zajistit propojenost jednotlivých stupňů vzdělávání, které je pouze jedno a je nedělitelné.
Fakta (pro základní školy), fakta + umět je vztahově interpretovat (pro střední školy) musí být na žácích a studentech vymahatelná! Nesmí zůstat jen na papíře. Musí se ve státní správě vytvořit erudovaný útvar školních inspektorů, kteří účelně a plánovitě budou navštěvovat svěřené školy. Jejich návštěva neskončí kontrolou „papírů“ ani přátelským posezením v ředitelně, ale budou přítomni především ve výuce a budou hodnotit výkon učitele a žáků a studentů. Každé dva až tři roky uskutečnit workshop učitelů, vedení školy (včetně členů školské rady, tj. také zástupce zřizovatele školy) a inspektora, kde by se otevřely a projednaly náměty a připomínky. Ty by se však týkaly téměř výhradně jen provozu školy a vzdělávacích problémů. Ohledně školních vzdělávacích programů (osnov) a učebnic by inspektor jako zástupce státu musel uvádět argumenty státní školské politiky. Případné protiargumenty by však nekomunikoval sám, avšak protokolárně odevzdal nadřízeným školským orgánům a zřizovateli. Na dalším setkání (či workshopu) by je s vyjádřením těchto orgánů přednesl učitelům.
Další závěry, které by mohly zlepšit situaci v českém školství:
Základní a střední školy jsou osou vzdělávacího systému. Jejich podpora tomu musí odpovídat. Jestliže se chceme přiblížit státům s nejlépe realizovaným vzdělávacím systémem, musíme dosáhnout zvýšení současného podílu 4,5% HDP na 6% HDP.
České školství je postaveno na principu nedůvěry. Změnilo se v dokazovatelskou organizaci, kde prvořadým úkolem není vzdělávání a výchova, ale permanentní vytváření alibistických materiálů směrem k předpisům, kontrolám, anonymním udáním, názorům vládnoucích politiků, často lidí bez odborného vzdělání. Dokladem je neúměrné množství materiálů a různých koncepcí, které podporují byrokracii. A navíc neprobíhá (nebo je jen formální) hodnocení přijatých dokumentů, ale přesto jsou přijímány stále nové a nové plány, koncepce či strategie které opět nikdo nevyhodnocuje.
Dotace ve školství by neměly směřovat do škol, které jsou obchodními společnostmi a podnikají za účelem zisku (např. s. r. o. či a. s.) ale pouze do škol, které mají v předmětu činnosti vzdělávání a jsou neziskové (například školská právnická osoba, z. ú., o. p. s.).
Musíme se připravit mimo jiné na to, že v příštích pěti letech (podle OECD – Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) zanikne nebo projde modifikací 45 procent pracovních míst. Na to nelze reagovat pouze změnou či schvalováním nových studijních či učebních programů. K tomu je potřebné, aby na tyto skutečnosti reagovaly v praktické či nadstavbové studijní části všechny střední školy a učiliště změnou svých školních vzdělávacích programů a svého zaměření. Ty musí posílit především ve svém přírodovědném a technickém obsahu, včetně protidrogové problematiky. Absolventi tak musí být připraveni na reálné, stále se měnící podmínky vývoje společnosti.
Zřizovatelé škol musí vyhodnocovat výsledky dosahované jimi zřizované školy a práci členů školských rad, kteří zastupují zřizovatele. Zvýší se tak význam školských rad a zlepší se zpětná vazba školy na zřizovatele. Nejen stát, ale i zřizovatel by měl přísně dbát na dodržování §32 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. Školského zákona („Ve školách a školských zařízeních není povolena činnost politických stran a politických hnutí ani jejich propagace“), zejména také na skrytou propagaci. Ve školách se má učit myslet, nikoli „co si myslet“.